Články autora 'Ondřej Šamárek':

Svět nad planetou (93. díl)

Stanice Mir

V době, kdy se dvojče základního bloku Miru stalo součástí ISS, jeho starší bratříček kroužil okolo Země v očekávání svého konce. V říjnu 2000 bylo definitivně rozhodnuto, že komplex zanikne na jaře příštího roku. Kolem tohoto rozhodnutí se zvedla po celém Rusku poměrně velká vlna nevole. Mir byl vnímán jako předmět národní hrdosti a někteří politici i veřejnost za jejím plánovaným zničením viděli útok na ruskou čest. Mnozí se ptali, proč se Mir nepošle na dráhu, na níž by mohl zakonzervován čekat na další využití. Jiní zase chtěli, aby byl komplex bezpečně dopraven na Zem a vystaven v muzeu. V obou případech však proti hovořily dva velmi úderné faktory: peníze a čas. Vlivem slunečního maxima atmosféra ke konci roku začala výrazně bobtnat a Mir byl stále více brzděn molekulami vzduchu, což snižovalo výšku jeho dráhy o stovky metrů denně. K tomu, aby byla dráha pomocí nákladních lodí Progress zvýšena natolik, aby byl jeho zánik oddálen třeba o několik let, nebylo dost výrobních kapacit ani peněz. A co se týče dopravy na Zem – ať už tomu vážený čtenář věří, nebo ne, vedení RKK Energija se snažilo pokrýt všechny možnosti a byl rozpracován návrh, který počítal s využitím kapacit amerických raketoplánů. Nicméně onen plán byl víceméně jen akademickým cvičením a narážel na stále stejného nepřítele – čas a peníze. Než by mohl být realizován, Mir už by dávno samovolně vstoupil do atmosféry…

Svět nad planetou (92. díl)

Základní blok stanice Mir

V roce 1976 se začal na rýsovacích prknech projektantů rodit první nástin toho, co se později zhmotnilo v podobě orbitálního komplexu Mir. Základem stanice, která zprvu nesla označení DOS-7 a následně byla s typickou inženýrskou invencí pojmenována jako 27KS, byl trup s výrobním číslem 12701. Právě tento trup, založený na předchozí generaci stanic Saljut, nakonec v roce 1986 posloužil jako základ komplexu Mir. Ovšem v dílnách výrobního závodu Chruničev spolu se základním blokem Miru vznikl i jeho dvojník, trup s výrobním číslem 12801. Pro něj bylo zamýšleno využití coby záložního základního bloku Miru pro případ, že by se jeho bratříčkovi z jakéhokoli důvodu nepodařilo dosáhnout oběžné dráhy. Ještě v roce 1984 se začali konstruktéři Energije zajímat o to, jak bude vypadat nástupce Miru (jehož základní blok mimochodem v té době ještě seděl na Zemi). Éra, o které hovoříme, s sebou přinesla velký rozmach v oblasti plánů na velké orbitální stanice. Spojené státy ohlásily začátek prací na projektu obří víceúčelové stanice Freedom a jejich ruští rivalové nemohli zůstat pozadu. Tak se zrodil velmi ambiciozní projekt s názvem OSEC (орбитальный сборочно-эксплуатационный центр – orbitální montážně-operační středisko). Komplex OSEC měl sloužit pro vývoj velkých orbitálních staveb, obsluhu a opravu družicových systémů a také jako platforma pro industriální výrobu. Prvním stavebním kamenem rozsáhlého komplexu se měla stát stanice 180GK, jež dostala civilní jméno „Mir-2“. A základním prvkem Miru-2 měl být právě zmíněný blok číslo 12801. Asi málokdo tušil, jakými změnami celý projekt projde a že nakonec stroj s číslem 12801 skutečně do vesmíru vzlétne, nicméně jindy a ve zcela jiné roli, než pro něj byla v plánu…

TOP 5: Kosmonautické recyklace

recyklace

Velkým fenoménem poslední doby se stalo slovo znovupoužitelnost. Tomuto zajisté chvályhodnému trendu se nevyhneme ani v kosmonautice. Zejména díky dravé štice jménem SpaceX, která do dříve zatuchlého kosmonautického rybníčku vnesla novou dynamiku a ukazuje ostatním, že dosavadní pohled na ekonomiku provozu na nízké orbitě může díky recyklaci použité techniky doznat významných změn. Na druhou stranu je nutno přiznat, že idea o znovupoužití kosmických lodí nebo raket není nijak nová. Prvním strojem, který dosáhl opakovaně Kármánovy linie, což je obecně uznávaná hranice vesmíru ve výšce 100 km, byl fenomenální raketoplán X-15. Výrobek firmy North American Aviation byl k letům extrémními rychlostmi a do extrémních výšek koncipován. Kus s výrobním číslem 3 vynesl svého pilota Joe Walkera v červenci 1963 do výšky 106 km, aby o měsíc později opět v rukou Joe Walkera vystoupal ještě o téměř dva kilometry výše. Asi nejznámějším strojem, který měl znovupoužitelnost takříkajíc ve své DNA, byl americký raketoplán. Pět vyrobených orbiterů si mezi sebe rozdělilo celkem 135 misí, stejně tak byly opakovaně použity urychlovací motory SRB. Na opačné straně zeměkoule Sověti vyvinuli raketoplán Buran, který se, spolu se superraketou Energija, jejíž části měly být rovněž znovupoužitelné, měl stát zrcadlem amerického projektu Space Shuttle. Dnes můžeme sledovat opakované starty prvních stupňů raket Falcon 9 a kabin Dragon firmy SpaceX. O těchto strojích však dnešní žebříček pojednávat nebude. Budeme se v něm věnovat méně známým případům, kdy byla kosmická technika použita opakovaně. A občas to bude, jak alespoň doufám, skutečně docela překvapivé povídání…

Svět nad planetou (91. díl)

Sergej Zaljotin mává z okénka Miru

První dny na palubě Miru byly pro Zaljotina a Kaleriho ve znamení oživování dosud spících systémů a uvádění komplexu do provozu. Krom toho se také věnovali vykládáním Progressu M1-1 a při té příležitosti se dostalo také na doplnění atmosféry v interiéru z nádrží náklaďáku. Netěsnost, která se projevila během pobytu předchozí expedice, přetrvávala a přestože se rychlost poklesu tlaku postupně snížila z 6 hPa za den až na 1,3 hPa za den, tlak v prostorách stanice se snížil na 750 hPa. To bylo přibližně o 200-250 hPa méně, než tomu bývalo normálně. K prvnímu „dofouknutí“ došlo 13. března, tedy ještě před příletem dvojice kosmonautů. Tehdy to však bylo jen pokusné navýšení tlaku o pouhých 53 hPa, aby byla prověřena vzduchová instalace nádrží na Progressu a systém přečerpávání plynů do útrob stanice. Nyní mohli na dofouknutí atmosféry dohlížet sami kosmonauti a pod jejich kuratelou byl vnitřní tlak v útrobách Miru zvýšen na 880 hPa. Pak se Zaljotin a Kaleri mohli pustit do hledání netěsnosti. Neměli však hledat s prázdnýma rukama, k tomuto účelu s sebou přivezli dva dedikované přístroje. Jeden zaznamenával svistot unikajícího vzduchu a druhý registroval lokální snížení teploty, které se u místa úniku očekávalo. Pokud si představíme velikost vnitřního prostoru Miru se všemi zákoutími, ventily a instalací, stála před dvojicí kosmonautů vskutku piplavá práce…

TOP 5: Nebezpečné starty

Start mise GTA-9A

Start rakety je obecně velmi dramatický, dynamický a napínavý děj, tím spíše pokud jsou na palubě lidé. Ne nadarmo je prvních několik minut kosmické mise považováno za jeden z nejnebezpečnějších momentů. Konstruktéři se snaží posádku v prvotních fázích letu v rámci možností ochránit a většina pilotovaných kosmických dopravních prostředků disponovala a disponuje záchranným systémem. I tady se samozřejmě najdou výjimky z pravidla – posádky lodí Voschod nebo amerických raketoplánů byly v prvních několika desítkách sekund po startu zcela vydány na pospas štěstěně. Případů, které skončily ztrátou mise nebo dokonce smrtí posádky, známe povícero, v tomto žebříčku se však na průšvihy při startech podíváme z poněkud jiného úhlu. Zkusíme popsat pět případů startu, které skončily šťastně – tím je míněno, že kosmonauti nebo astronauti sice přežili (a někdy dokonce ani netušili, že byli ve smrtelném nebezpečí), ovšem jen o příslovečný chloupek. Jsou to případy, u nichž o bytí a nebytí rozhodoval občas zlomek sekundy, občas zase pouhé milimetry a pokud by byla tato tenká hranice překročena, nepomohl by ani sebelepší únikový systém, ani do dokonalosti vypěstované instinkty. Případy, kdy jen díky obrovskému štěstí nedošlo k tomu, že ke jménům mužů a žen, kteří zahynuli při dobývání vesmíru, nepřibyla další…

Svět nad planetou (90. díl)

Orbitální komplex Mir

Bez ohledu na to, zda se Energiji podaří získat peníze na další etapu pilotovaného letu Miru, probíhaly přípravy, které počítaly jak s variantou, že se peníze podaří sehnat a bude možné k Miru poslat další expedici, tak s variantou, že se žádná expedice konat nebude a Mir bude v roce 2000 sveden z orbity. První varianta vyžadovala jeden nový Progress a jeden Sojuz, smutnější alternativa počítala pouze se startem Progressu. Stavba a příprava nákladních a transportních lodí trvá dlouhé měsíce a proto i konkrétní lodě, se kterými se pro rok 2000 počítalo, musely být zhotoveny v předstihu. V říjnu 1999 byly oba dva stroje dohotoveny a přepraveny na Bajkonur k testům. Na konci prosince byl Sojuz na Bajkonuru zakonzervován, protože jeho start závisel jak na plnění finanční stránky smlouvy mezi Energijí a Gold & Appel (která byla ke cti posledně zmiňované společnosti do puntíku dodržena), tak na úspěšném startu Progressu a jeho připojení k Miru. Sluší se ovšem dodat, že Progress s továrním číslem 250 nebyl běžným strojem, jaké dosud k Miru létaly. Jednalo se o novou generaci legendárního náklaďáku s označením Progress M1.

TOP 5: Kosmické úlety

WTF?

Před několika dny oficiálně začaly letní prázdniny (byť neoficiálně jsou přinejmenším v případě nemalého počtu školáků v plném proudu již několik měsíců) a to pro náš portál znamená jediné: opět ožívá čistě prázdninový seriál žebříčků TOP 5. Oproti minulému roku, kdy se seriál věnoval výlučně epochální misi Apolla 11, bude toto léto ve znamení různorodosti, kdy se budou střídat techničtější témata s tématy malinko odlehčenými. A právě do druhé kategorie spadá dnešní žebříček. Kosmonautika bývá většinou lidí vnímána jako velmi nebezpečná a extrémně vážná činnost. Astronauti bývají například ve filmech zpodobňováni jako osoby ostrých rysů, kteří dávají pevně sevřenými ústy a přimhouřenýma očima najevo, jak hodně se soustředí na svou misi. Konstruktéři raket a lodí jsou zase v obecném povědomí uloženi coby šílení vědátoři s rozcuchanými vlasy nebo dokonale přesní puntičkáři připomínající humanoidní roboty. Pro mnohé lidi zkrátka v kosmonautice není místo pro humor, podivnosti, chyby, víru v nadpřirozeno nebo nevážné momenty. V dnešním díle TOP 5 se váženým čtenářům pokusíme uspořádat malou přehlídku zajímavých detailů týkajících se historie pilotované kosmonautiky, nad kterými zůstává rozum tak trochu stát a člověk si říká – opravdu se tohle může stát v oboru, jakým je kosmonautika? Stejně jako téměř u všech článků série TOP 5, jichž se autor dopustil, je třeba upozornit, že výběr oněch detailů je velmi subjektivní a může se stát, že vážený čtenář už některé z nich velmi dobře zná, některé naopak ke čtenářově překvapení chybí (namátkou třeba svatba Jurije Malenčenka, která se mi do článku při vší snaze nevešla). Stejně tak pořadí v tomto žebříčku je věcí osobního názoru a zcela upřímně – u tohoto tématu na něm vlastně vůbec nezáleží…

Svět nad planetou (89. díl)

Orbitální stanice Mir

Problémy s financováním nebyly pro stanici Mir na konci devadesátých let nic nového. Už během stavby základního modulu musela být na nějakou dobu přerušena práce, protože sovětská ekonomika první poloviny osmdesátých let nebyla schopna zvládnout současně stavbu orbitální stanice a vývoj mamutího supernosiče Energija a raketoplánu Buran. Ani původní plány na výstavbu a provoz nebyly v období rozvratu sovětského hospodářství realizovatelné. Kosmonautika ustoupila v období Gorbačovovy vlády velmi výrazně do pozadí. A po rozpadu Sovětského svazu už se nikdy nevrátila na pozice, které zastávala v prvních dvou desetiletích své existence. Problémy byly všudypřítomné a také provozovatelé Miru se museli naučit velmi výrazně šetřit. Přestože byl provoz Miru financován státem, tok financí se rok od roku zmenšoval a bylo třeba hledat prostředky, kde se jen dalo. Nezastupitelnou roli měl program Shuttle-Mir, který nalil do ruské kosmonautiky velmi baculatou částku. Výrazný podíl na udržení komplexu naživu měly i kontrakty ohledně expedic občanů jiných států na palubu stanice. Nejčilejší byla v tomto ohledu Francie, která postupně na Mir poslala pět svých „spationautů“. Jenže s přistáním expedice EO-27 v srpnu 1999 byly všechny kontrakty realizovány. Ještě v lednu sice podepsal tehdejší ruský premiér ustanovení, které umožňovalo povoz Miru minimálně po další tři roky, ovšem od druhé poloviny roku 1999 mělo být státní financování ukončeno a RKK Energija se měla o další získávání peněžních prostředků postarat sama. Ukázalo se, že to je vpravdě sisyfovský úkol…

Svět nad planetou (88. díl)

Manovakuometr

Začátek června 1999 přinesl pro stanici Mir nedobré zprávy. Státní financování provozu komplexu mělo končit v polovině roku a představitelům Ruské kosmické agentury a RKK Energija se nepodařilo zajistit prostředky z „mimorozpočtových zdrojů“, tedy ze strany soukromých investorů, které by umožnily pokračování letu Miru v pilotovaném režimu. Stávající expedice EO-27 měla tedy na konci své směny stanici zakonzervovat a o jejím dalším osudu měly rozhodnout následující měsíce. Stroje podle většiny lidí nemají duši a tím pádem ani pocity. Jako by se však Mir snažil přesvědčit své lidské hospodáře o opaku, přichystal si na 5. červen, tedy krátce po onom rozhodnutí o převedení do bezpilotního režimu, nepříjemné překvapení, které vypadalo jako výraz nesouhlasu stroje se záměry lidí. Toho dne totiž začal pomalu klesat tlak v interiéru stanice. Pokles nebyl velký, jeho rychlost byla necelé dva hektopascaly za den, nicméně rozhodně znamenal, že prostory stanice nejsou hermetické. Pro posádku to neznamenalo žádné ohrožení ani omezení, zásob stlačených plynů bylo na palubě dost a ještě téhož dne řídicí středisko zvedlo pomocí kyslíkových nádrží tlak v interiéru Miru o 13 hPa. Situace se však nedala přehlížet a trojici Afanasjev, Avdějev a Haigneré čekal v rámci hektického zakončení jejich expedice další bod navíc – hledání místa úniku…

Svět nad planetou (87. díl)

Orbitální stanice Mir

Boj za zachování stanice Mir se v zákulisí odehrával i na začátku roku 1999 s neztenčenou měrou. Na let trojice ve složení Afanasjev, Avdějev a Haigneré však půtky o to, zda má stanice zůstat na orbitě i v následujícím období, neměla valný vliv. Posádka expedice EO-27 se po odletu Padalky a Belly pustila do plnění svého programu. Ten byl z většiny tvořen vědeckými experimenty, zatímco údržbářské a opravárenské práce v něm hrály až druhé housle. Úsilí předchozích expedic, které se snažily stanici dostat do co nejlepší formy, se vyplatily. Mir tak mohl v roce 1999 plnit zejména úlohu platformy pro zkoumání a pozorování všeho druhu. Na sedmadvacátou expedici čekal sedmiměsíční program, který zahrnoval jak zkoumání biologických pochodů v beztížném stavu, tak materiálový výzkum, pozorování zemského povrchu i nebeských těles a v neposlední řadě i technologické experimenty. Život na stanici plynul bez větších vzrušení a krom občasných menších poruch a potíží se dalo říci, že trojice kosmonautů vpadla do rutiny, kterou narušovalo jen máloco. Na začátku dubna však měla být rutina narušena dvěma událostmi. První byla očekávaná a příjemná, druhá naopak neočekávaná a její důsledky byly velmi neblahé…