U.S. Space Force
Americké vesmírné síly hledají potenciální uživatele nového odpalovacího místa SLC-9 na vesmírné základně Vandenberg, vyhrazeného pro menší rakety.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Americké vesmírné síly hledají potenciální uživatele nového odpalovacího místa SLC-9 na vesmírné základně Vandenberg, vyhrazeného pro menší rakety.
Evropská kosmická agentura udělila společnosti AAC Clyde Space kontrakt v hodnotě 10,9 milionu eur (12,6 milionu dolarů) na dokončení vývoje a demonstrace družice VHF Data Exchange System (VDES) pro program Inflecion pro zvyšování povědomí o námořní oblasti.
Společnost LeoLabs 10. června oznámila, že v indicko-pacifické oblasti nasadila mobilní radar pro sledování vesmíru, který se používá k monitorování čínských družic a dalších kosmických zařízení.
Startup Arkadia Space, který se zabývá pohonem kosmických zařízení, podepsal smlouvu na dodávku trysek pro družici, kterou staví společnost Reflex Aerospace.
Britský startup Applied Atomics získal předběžné financování ve výši 4 milionů dolarů a etabloval se v USA. Snaží se tak vybojovat pozici na trhu s mobilitou kosmických zařízení, což je sektor, který přitahuje zájem vojenských zákazníků hledajících družice s vysokou mírou obratnosti.
Poskytovatel družicových dat Spire Global navázal partnerství s jedním z největších německých obranných dodavatelů na vývoji vesmírných systémů varování před raketami a detekce hypersonických hrozeb.
Poslanci Sněmovny reprezentantů odhalili návrh zákona o výdajích na obranu ve výši 1,07 bilionu dolarů na fiskální rok 2027, který by americkým vesmírným silám poskytl 55,5 miliardy dolarů a nezahrnuje miliardy dolarů na dodatečné financování obrany
Evropská společnost Isar Aerospace, která se zabývá kosmickou technikou, získala 270 milionů eur (312 milionů dolarů) na podporu své globální expanze v rámci příprav na další pokus o start.
Finská společnost Iceye, která vyvíjí a provozuje radarové zobrazovací družice, oznámila kolo financování v hodnotě přesahující 1 miliardu eur (1,16 miliardy dolarů), což oceňuje hodnotu společnosti na více než 10 miliard eur.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
V původních záměrech vedení amerického letectva měla stanice, jež později vstoupila ve známost pod názvem MOL, sloužit zejména k ověření práceschopnosti člověka v neznámém prostředí mikrogravitace a stísněných prostor. Z původního, navenek bohulibého, záměru, se ovšem v průběhu času vyklubal projekt, jehož těžiště leželo v „černé“ sféře. MOL měl být zajisté stanicí, na jejíž palubě měly být prováděny experimenty ku prospěchu vědy a poznání, ovšem hlavní náplní práce posádky měla být obsluha optického špionážního komplexu. DORIAN, jak byla kódovým jménem tato optická soustava označována, byla na svou dobu velmi výkonným nástrojem s výborným rozlišením. Navíc, právě díky přítomnosti lidské posádky, mělo jít o velmi pružný systém, který dovoloval výběr cílů a předběžnou analýzu získaných dat téměř v reálném čase. Pro podrobné zkoumání pak měly být filmové pásy dovezeny na palubě návratové kabiny Gemini na Zem spolu s piloty. Na první pohled tento systém vypadal velmi důmyslně, nicméně ke své funkci vyžadoval neméně důmyslný hardware. Pokud by existoval nějaký druh alternativní reality, ve které by stanice dospěla do fáze realizace, naskytl by se
Komplex MOL sestával ze dvou, nebo přesněji ze tří částí. Nejdůležitější a současně i nejsložitější byla samotná stanice. Druhou část celého systému tvořila transportní loď Gemini-B, která se při startu nacházela na špici sestavy a následně pak byla využita i pro návrat pilotů. Posledním dílkem do skládačky byla nosná raketa Titan-III. Zejména u Gemini a Titanu se snažilo vedení projektu využít co nejvíce komponentů a konstrukčních celků tak, aby bylo možné ušetřit maximum finančních prostředků a tím pádem i obrazně řečeno vykrmovat Otesánka, kterým byla stanice samotná. V žádném případě však nelze říci, že nosič a transportní loď byly kopiemi běžně používaných strojů, pro zamýšlený start na polární dráhu bylo nutné raketu podstatně upravit a významných změn doznaly i některé části lodě Gemini. Ale pojďme na to pěkně popořádku. Začneme nosnou raketou. Původní plány počítaly s Titanem-IIIC. Ovšem tento název byl jednou z mnoha věcí, které bylo třeba stran nosiče změnit. Podle dobových dokumentů se totiž už na začátku léta 1965 s tímto strojem u misí startujících z Vandenbergu nepočítalo. Než však vážený čtenář začne autora kamenovat za
Původní záměr tvůrců programu MOL byl velmi ambiciozní. Stanice měla hostit naráz čtyři osoby s tím, že by se posádky střídaly zhruba ve třicetidenních turnusech. To byl na svou dobu extrémně odvážný koncept. Vyžadoval by totiž ovládnutí složitého umění setkávání těles na oběžné dráze a jejich spojování. A nemělo se jednat pouze o pilotované stroje, ale také o bezpilotní zásobovací lodě, což bylo ještě o stupínek složitější (připomeňme, že první spojení dvou bezpilotních těles se podařilo Sovětům v říjnu 1967 a dodnes je tento úspěch hoden smeknutí pokrývky hlavy). Jenže, jak už to bývá, člověk míní, okolnosti mění. Program nezískal hned na startu financování pro tuto velkolepou vizi. Namísto toho měl být minimálně zpočátku realizován velmi osekaný program, v němž figurovaly jednorázové stroje, které měly hostit jednu dvoučlennou posádku na měsíc a po odletu svých obyvatel měly být opuštěné stanice doslova „zahozeny“ do atmosféry. I tak se mělo jednat o pokrokovou technologii, od které si Američané slibovali náskok v případě vypuknutí delší geopolitické krize. Podoba stanice i lodě, která měla sloužit pro transport pilotů,
Když se v první polovině šedesátých let objevila první inkarnace pozdějšího programu MOL, počítalo se s tím, že bude startovat z Cape Kennedy na dráhu ve výšce zhruba 300-350 km a se sklonem přibližně 30° vůči rovníku. Pro obecné experimenty, sběr základních dat o reakci lidského organismu na dlouhodobý pobyt v mikrogravitaci a omezené příležitosti k fotografování zemského povrchu tato dráha dostačovala. Ovšem s tím, jak se postupně posouvalo těžiště zamýšlených aktivit MOL stále více do „černé (rozuměj výzvědné a proto tajné)“ oblasti, nastal v tomto ohledu poměrně závažný problém. Pakliže by mise probíhaly na původně plánovaných drahách, byl by celý projekt vlastně k ničemu. Území, které politické špičky USA a vedení NRO zajímalo, leželo mnohem více na sever. Hranice Sovětského svazu měly svůj nejjižnější bod kousek nad 42° severní šířky. K tomu, aby bylo možné získat skutečně užitečná data stran dění na území největšího protivníka, by byla nejvhodnější polární dráha – tedy taková, která má sklon co nejblíže k 90° vzhledem k rovníku. Tato dráha by umožňovala sledovat de facto území celé planety. Byl tady
MOL byl poměrně zvláštním druhem programu. Navenek se mělo jednat o laboratoř, která bude zkoumat možnosti práce člověka v podmínkách beztížného stavu. To byla tvář, kterou program ukazoval veřejnosti. Ve skutečnosti se postupně stala téměř výhradním důvodem jeho existence optická špionáž prostřednictvím velkého teleskopu. Piloti měli fungovat jako operátoři, kteří budou schopni v reálném čase vyhodnocovat prioritu snímaných cílů a alespoň nahrubo interpretovat získaná data tak, aby byla okamžitě k dispozici vojenskému velení. Původně měl program evolvovat do stanice, která by byla schopna hostit čtyřčlenné posádky v několika směnách, nicméně z důvodů, o nichž bude řeč posléze, se nakonec rozvoj programu zastavil u základního typu stanice. Po několika bezpilotních startech (přičemž jejich počet se v průběhu času měnil) mělo následovat pět pilotovaných misí. Vzhledem k tomu, že posádky byly dvoučlenné, není třeba vysokou matematiku k tomu, aby se vážený čtenář dovtípil, že osm pilotů vybraných na podzim 1965 nebude stačit, pokud nemají být mezi lety významné prostoje. Tohoto faktu si samozřejmě bylo vědomo i vedení USAF a programové kanceláře MOL, proto ještě předtím, než
Raketoplán X-20 Dyna Soar měl být vrcholným počinem technologie a klenotem ve výkladní skříni amerického letectva. Ovšem jeho vývoj zchladil počáteční nadšení. Postupně se ukazovalo, že projekt naráží na technologické limity první poloviny šedesátých let. Aby toho nebylo málo, Dyna Soar trpěl neustálými změnami. Nedařilo se pevně ukotvit jeho určení – původní záměry hovořily o čistě vojenském stroji, postupně se však vykrystalizovala i vědeckovýzkumná role stroje. Několikrát se měnily nosné rakety, které měly být v programu použity, neboť s postupem času Amerika v této oblasti získávala nové zkušenosti a výkonnější stroje. Uvedení raketoplánu v život neprospíval ani poměrně zdlouhavý program letových zkoušek, během nichž měly stroje nejprve zamířit na suborbitální dráhu v nepilotované i pilotované formě a teprve potom na orbitu. Až někdy v první polovině sedmdesátých let mělo dojít k zařazení stroje do operačního provozu. Každá změna a každá fáze zkoušek si vyžadovala poměrně velké finanční částky. To nemohlo nechat klidným tehdejšího ministra obrany Roberta McNamaru, který v memorandu z dubna 1962 rozhodl o urychlení programu. Raketoplán Dyna Soar měl být definitivně vynášen nosičem Titan-III a suborbitální
Dnes budeme opět pokračovat v nastoleném tématu, kterými jsou kosmické stanice. Pro tento den sáhneme k již osvědčenému přednášejícímu, kterým je člen redakce serveru kosmonautix, pan Ing. Tomáš Přibyl, kurátor letectví a kosmonautiky Technického muzea v Brně. V současnosti nám krouží nad hlavami každý Mezinárodní vesmírná stanice, která je společným dílem pěti velkých kosmických agentur, americké NASA, ruského Roskosmosu, japonské JAXA, evropské ESA a kanadské CSA. Kde však začíná její příběh? Na počátku 90. let to není, kořeny a počátky spolupráce Sovětského svazu a USA sahají hlouběji do minulosti, do období počátku let 70., do doby, kdy Američané létali na Měsíc pomocí raket Saturn V a Sověti se snažili o totéž prostřednictvím své superrakety N-1. Prvním ovocem mezinárodní spolupráce obou velmocí se pak v roce 1975 stal společný let Apollo-Sojuz. Jejich vzájemná láska či neláska pokračovala pak počátkem 90. let, kdy byly již uzavírány mezinárodní dohody. Prvním ovocem se pak staly návštěvy amerických raketoplánů na stanici MIR, aby pak koncem roku 1998 byla zahájena stavba ISS.
20. září 1945 byl přesunut, v rámci operace Paperclip, W. von Braun s většinou svého týmu na americkou základnu Fort Bliss v Texasu. 20. září 22:15
Můj oblíbený blogger Jean Deville sídlící v Šen-čenu a komentující čínské vesmírné aktivity uveřejnil na blogu china-aerospace pod titulkem Thoughts on the “Hype” about China’s NewSpace Launcher Startups svůj pohled na dění kolem start-upů vyrábějících raketové nosiče (nebo chystajících se k tomu). Pokusím se vám jeho úvahy, a porovnání se situací v USA, ve zkrácené formě reprodukovat.
Když diskutujeme rychlý rozvoj čínského soukromého vesmírného sektoru, zejména v oblasti raketových nosičů, mnoho pozorovatelů poukazuje na to, že jde o bublinu: nezdravě vysoký počet start-upů, které všechny usilují o úspěch ve stejném oboru s podobnými technickými řešeními. To je doprovázeno neudržitelným tempem jejich růstu, který není v korelaci s požadavky trhu na vynášení (malých) satelitů.
USA uvalily sankce na ISA (Iráncká kosmická agentura). Další instituce mají nasledovat. Zdroj 4. září 9:29
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.