TraCSS
Ministerstvo obchodu USA navrhuje zastavit práce na systému koordinace vesmírného provozu TraCSS. Mezitím vyvíjí novou provozní a finanční strukturu, která by mohla zahrnovat uživatelské poplatky.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Ministerstvo obchodu USA navrhuje zastavit práce na systému koordinace vesmírného provozu TraCSS. Mezitím vyvíjí novou provozní a finanční strukturu, která by mohla zahrnovat uživatelské poplatky.
NASA si rezervovala prostor pro vědecký náklad na telekomunikační družici Blue Ring společnosti Blue Origin, která poletí k Marsu.
Společnost Astrobotic, vývojář lunárních přistávacích modulů a suborbitálních raket, úspěšně otestovala pokročilý raketový motor Chakram.
Členové vědeckého výboru Sněmovny reprezentantů zamítli navrhovaný rozpočet NASA na fiskální rok 2027 kvůli rozsáhlým škrtům. Administrátor agentury argumentoval tím, že by se dalo udělat více s menšími náklady.
Velitelství vesmírných systémů (Space Systems Command), akviziční složka amerických vesmírných sil (USA), udělila společnosti SpaceX kontrakt v hodnotě 57 milionů dolarů na demonstraci komunikace mezi družicemi pomocí Link-182, což je standard rádiového datového spojení, který vesmírné síly přijaly pro svou síť pro přenos dat MILNET.
Federální komunikační komise (FCC) se rozhodla omezit práva stávajících operátorů na spektrum mobilních družicových služeb a zamítla tak nabídky společností SpaceX a dalších na přístup k frekvencím, které jsou stále více ceněny pro připojení přímo k zařízení (D2D).
Americké vesmírné síly udělily zakázky firmám Leidos a MapLarge, které se zabývají analýzou dat, na podporu toho, co armáda nazývá řízením bitev a velením, řízením procesu porozumění tomu, co se děje na oběžné dráze, rozhodování o tom, co to znamená, a řízení reakce.
Společnost AST SpaceMobile získala povolení poskytovat ve Spojených státech širokopásmové služby přímého připojení k chytrým telefonům s až 248 družicemi.
Společnost Atmos Space Cargo získala 25,7 milionu eur na provedení série misí s návratovým zařízením Phoenix 2, dále pak na práci na větší družici.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Ve většině lidí profese kosmonauta evokuje téměř dokonalé lidské exempláře, obdařené výjimečnými schopnostmi a blížící se ideálu dokonalosti ve všech směrech. Od železného zdraví přes skvělé vzdělání až po neotřesitelnou mentální stabilitu. Čtenáře, který na tyto stránky zabloudil až nyní a stále má v podvědomí právě takovou představu, však musím hořce zklamat. Co se týče zdraví – samozřejmě, do vesmíru asi těžko poletí člověk po několika infarktech, ale kosmonauti rozhodně nejsou etalonem dokonalého zdravotního stavu, což už se jeden krátký seriálek na tomto portále pokusil dokázat. Ani stran vzdělání není všechno pouze černé nebo bílé. Například první sovětský oddíl kosmonautů se, až na dvě výjimky, skládal z mužů, jejichž nejvyšším dosaženým vzděláním bylo to střední, začasté ve formě učiliště. Pravda, v dalších letech se důraz na vzdělání extrémně zvýšil a nyní už se do vesmíru bez titulu v kapse coby profesionál v žádném případě nedostanete. A co se týče mentální stability, ani tam není vše natolik růžové, jak bychom čekali. A právě touto poslední „položkou“ se bude zabývat dnešní díl
Držitel Nobelovy ceny za elektroslabé sjednocení zesnul dnes v USA. Položil základy výzkumu temné hmoty pro observatoř Chandra a AMS-02 na ISS. 24. července 17:40
Existuje dlouhá řada lidských aktivit, které s sebou nesou tu menší, tu větší míru rizika. Pilotované kosmické lety bezesporu patří do kategorie velmi riskantních podniků. Už jen myšlenka na to, nechat se připoutat do křesla na vršku obřího stroje s mnoha stovkami tun vysoce hořlavých látek, které by teoreticky měly postupně řízeným vznícením zvednout ono křeslo (a samozřejmě i kabinu či loď, ve které se křeslo nachází) do výšky několika stovek kilometrů a urychlit jej na neuvěřitelných 8 km/s, se vymyká všemu, co člověk kdy za svou historii podnikl. Riziko je zde opravdu enormní a vůbec nezáleží na tom, zda se jedná o první pilotovaný let nebo třístý třicátý první. Ovšem i v rámci těchto nebezpečných podniků by se daly najít mise, které svou podstatou šly na hranici, nebo dokonce za hranici, rizika, kterou lze z hlediska selského rozumu považovat za přípustnou. Autor se pokusil vybrat ty nejodvážnější, ovšem stejně jako u předchozích článků Top 5 v minulých letech i nyní upozorňuje, že se jedná o čistě subjektivní výběr a řazení. Nuže, vzhůru do rizika!
Po celou dobu svého trvání musel program MOL obrazně plavat proti proudu. Z nadějného projektu, který se vezl na vlně optimismu v době, kdy člověk začal opatrně nakukovat do vesmíru, se pomalu ale jistě stávalo nechtěné dítě, s nímž si špičky USAF a administrativy nevěděly rady. Na jedné straně příslib velmi kvalitních zpravodajských informací a špičkové technologie srážely na straně druhé stoupající náklady, neustálé třenice ohledně lidského elementu na palubě a termíny klouzající stále více doprava. Argument ohledně stoupajících nákladů byl nepochybně validní – od svého oficiálního zahájení do konce roku 1968 cenovka programu vyšplhala přibližně na dvojnásobek původně plánované sumy. To bylo v době, kdy Amerika čelila obrovským výdajům kvůli válce ve Vietnamu a také kvůli mamutímu sociálnímu programu „The Great Society“, jenž byl vlajkovou lodí administrativy prezidenta Johnsona, skutečně nezanedbatelný faktor. Jen na dokreslení situace: MOL v roce 1968 představoval pro USAF celých 17 % rozpočtu RDT&E (výzkumu, vývoje, testování a evaluace). Jenže paradoxně od samého počátku program dostával méně peněz, než bylo zapotřebí. Ani jednou za celou dobu
Z historie dnes již víme, že vojenská orbitální stanice MOL se přes velmi pokročilou fázi rozpracování (a dokonce jeden testovací let s některými komponenty) zapsala do dějin kosmonautiky jako projekt, který nikdy neopustil startovní rampu. Přes všechny snahy a ne zcela malé finanční investice se okolnosti vlastně téměř nikdy nevyrovnaly do příznivé konstelace a MOL zůstal jen snem vojáků o vlastním dedikovaném kosmickém pracovišti a současně prostředku pro získání důležitých a hlavně aktuálních informací o protivníkovi (byť v tomto ohledu se nakonec vše vyřešilo s příchodem nových bezpilotních družic s přenosem obrazu v reálném čase). Stanice a její součásti nakonec zůstaly jen obrázky na rýsovacích prknech, hromadou šrotu a zmařenými nadějemi několika pilotů, kteří doufali, že se z její paluby budou dívat na svět tak, jak se zatím poštěstilo jen velmi úzké skupince smrtelníků. Přitom stačilo tak málo – více peněz a více politické vůle – aby se stanice MOL stala skutečností a svými výkony a možnostmi překonala i představy svých tvůrců z období, kdy koncept získával oficiální posvěcení. Příběh MOL totiž neměl končit pěti pilotovanými a několika bezpilotními lety. Mnozí
Vleklé problémy s financováním a neustálé posuny termínů testovacích i operačních misí směrem doprava trápily program vojenské pilotované špionážní platformy MOL od samého počátku. Na jednu stranu je dost obtížně pochopitelné, proč pro USAF a potažmo vládu USA nebylo jednou z hlavních priorit získání pilotované pozorovatelny, jež by byla zcela nezávislá na počasí, geopolitických podmínkách (žádné starosti s povolením nebo naopak utajením přeletů různých zemí) a nezranitelné prostředky protivzdušné obrany. Na stranu druhou je faktem, že s tím, jak Spojené státy stále více zabředávaly do extrémně nákladného průšvihu ve Vietnamu a také s tím, jak se pomalu vylepšovala konkurence v podobě automatických špionážních družic, bylo velmi obtížné chronicky protahovaný a stále více se prodražující vývoj stanice ospravedlnit. Přesto vlastně až do náhlého ukončení programu poměrně mnoho participantů předpokládalo, že k zamýšleným letům jak bezpilotním, tak s posádkou nakonec dojde. Ne všichni však tento názor zastávali. Asi nejviditelnější skupinou programu (pokud se to tak, vzhledem k téměř naprostému utajení, dá říci) byli piloti. Ani oni nebyli jednotní v názoru na realizaci letů. Přesto si je autor naprosto
Program vojenské orbitální stanice trpěl již od dob své prehistorie zvláštním rysem, který vypadal téměř jako prokletí. Neustále se nad ním totiž vznášela mračna různého charakteru. Zpočátku to byla neujasněnost koncepce, posléze dilema člověk/stroj a v okamžiku, kdy konečně získal své místo na slunci, byl program de facto od svého počátku nucen zvládat chronický nedostatek kyslíku (rozuměj: financí). Tato situace měla za následek neustálé sklouzávání termínů plánovaných letů směrem doprava a tento trend se nepodařilo zastavit až do hořkého konce celého dobrodružství jménem MOL. Zatímco ještě v červnu 1965 plány počítaly s prvním nepilotovaným startem do konce roku 1968, například v červnu 1967 už byl termín prvního startu posunut na duben 1970 s tím, že první pilotovaná mise měla být realizována až na konci téhož roku. Připomínalo to podivně obrácenou perspektivu, v jejímž rámci čím déle zainteresovaní běželi k cíli v podobě vynesení první stanice na orbitu, tím více se jim tento cíl vzdaloval. Krásně to vystihl „Bo“ Bobko, jeden z druhé skupiny pilotů MOL. Bobko si nakreslil graf, kde vynesl
Pro pracovníka NASA Danna Oaklanda a manažera ochranné služby firmy Delaware North Parks and Resorts Henryho Butlera to měla být rutinní inspekce staré budovy. Společný bunkr startovních komplexů 5 a 6 byl už nějakou dobu využíván jako muzeum a ani jeden z dvojice si nemyslel, že by mohl skrývat nějaká překvapení. Bylo jaro roku 2005 a budova před nějakou dobou přešla ze správy NASA pod křídla firmy Delaware North Parks and Resorts – proto tady byli právě oni dva. Prohlídka probíhala bez většího vzrušení, ovšem jen do momentu, kdy oba muži stanuli před zamčenými dveřmi jedné z místností. Na tom by nebylo nic neobvyklého, nicméně po chvíli zkoušení Oakland a Butler zjistili, že k tomuto zámku nemají klíče. To bylo velmi podivné a tak jeden z dvojice vytáhl „master key“, tedy univerzální klíč, který by měl otevřít jakékoli dveře v této budově. Potemnělou místnost, ve které nefungovala světla, si oba muži prohlíželi za pomoci baterek. V jejich světle byly zřetelné poházené věci, mezi jinými pneumatika z raketoplánu, spousta drátů a dalšího elektrovybavení a také desítky
Člověku se velmi těžko hledají slova, když má psát vzpomínku na vskutku legendárního astronauta, navíc velmi zajímavého a milého člověka. Je však nevyhnutelným faktem, že mužů, kteří byli u největších momentů v dějinách kosmonautiky, nezadržitelně ubývá. Nezbývá, než se smířit s tím, že přijde den, kdy mezi námi už nebude žádný z nich. To nic neubírá na pocitu ztráty u Mika Collinse, který byl legendou velmi zvláštního duhu a jehož místo v historii bývá širokou veřejností zhusta opomíjeno. Mike totiž nebyl pouze výtečným pilotem, astronautem a účastníkem nejznámější mise v dějinách kosmonautiky, ale také všestranným mužem, jehož nezměnily úspěchy, sláva ani obdiv davů. Jeho typický úsměv, skromnost a lehká ironie ve vztahu k sobě samému byla osvěžujícím závanem v řadách mužů, jejichž společným jmeovatelem bylo povětšinou (byť opodstatněné) olbřímí ego.
V původních záměrech vedení amerického letectva měla stanice, jež později vstoupila ve známost pod názvem MOL, sloužit zejména k ověření práceschopnosti člověka v neznámém prostředí mikrogravitace a stísněných prostor. Z původního, navenek bohulibého, záměru, se ovšem v průběhu času vyklubal projekt, jehož těžiště leželo v „černé“ sféře. MOL měl být zajisté stanicí, na jejíž palubě měly být prováděny experimenty ku prospěchu vědy a poznání, ovšem hlavní náplní práce posádky měla být obsluha optického špionážního komplexu. DORIAN, jak byla kódovým jménem tato optická soustava označována, byla na svou dobu velmi výkonným nástrojem s výborným rozlišením. Navíc, právě díky přítomnosti lidské posádky, mělo jít o velmi pružný systém, který dovoloval výběr cílů a předběžnou analýzu získaných dat téměř v reálném čase. Pro podrobné zkoumání pak měly být filmové pásy dovezeny na palubě návratové kabiny Gemini na Zem spolu s piloty. Na první pohled tento systém vypadal velmi důmyslně, nicméně ke své funkci vyžadoval neméně důmyslný hardware. Pokud by existoval nějaký druh alternativní reality, ve které by stanice dospěla do fáze realizace, naskytl by se
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.