Když v dubnu 2026 svět sledoval první pilotovaný let k Měsíci za více než padesát let, na palubě lodi Orion probíhal tichý, ale zásadní experiment. Čtyři astronauti mise Artemis II nejen testovali systémy kosmické lodi, ale zároveň byli výzkumnými subjekty studie ARCHeR, která sledovala jejich spánek, stres, kognitivní výkon a schopnost fungovat jako tým v prostředí, které lidé naposledy zažili v éře Apolla.
Ještě než se sluneční erupce vydá na cestu meziplanetárním prostorem, při které může zasáhnout Zemi a ohrozit zdejší technologie, začíná vše explozivními procesy na Slunci, kterým se říká magnetické přepojení (magnetic reconnection). Pozorování z americké sondy Parker Solar Probe nyní odhalila nové detaily o tom, jak tyto druhy magnetických jevů urychlují částice na nebezpečné rychlosti. Během svého průletu kolem Slunce v roce 2022 sonda prolétávala mezi Sluncem a oblastí magnetického přepojení ve slunečním větru, neustálém proudu částic a magnetických polí vydávaných Sluncem. Jelikož přepojení, které vyvolává bouře, probíhá v těžko pozorovatelné sluneční atmosféře, tak jevy probíhající ve slunečním větru nabízejí možnost přímých měření částic urychlovaných magnetickým přepojením. A přesně to Parker Solar Probe udělala.
Od července 2025 dvojice družic agentury ESA z mise Proba-3 vytvořila již 57 umělých zatmění Slunce. Mise tak doposud nasbírala více než 250 hodin videí sluneční atmosféry, takzvané koróny ve vysokém rozlišení. Toto množství zhruba odpovídá pozorovacímu času přibližně 5 000 pozorovacích kampaní zatmění Slunce prováděných na Zemi. Ovšem věda je ještě zajímavější. Vědci mohou poprvé v historii pečlivě sledovat, jak se materiál ze Slunce pohybuje vnitřní korónou, kde se rodí kosmické počasí. První výsledky, které byly nedávno publikovány v The Astrophysical Journal Letters ukazují, že struktury slunečního větru ve vnitřní koroně se mohou pohybovat třikrát až čtyřikrát rychleji, než vědci doposud předpokládali.
Blíží se poslední středa v měsíci. Ta březnová vychází na 25. 03. 2026. Tentokrát opět do Ústavu letadlové techniky, ČVUT FS, Karlovo náměstí 13 (viz mapa níže) jsou zváni všichni příznivci kosmonautiky a příbuzných oborů. Kosmoschůzka nabídne dva atraktivní přednášející: Jiří Myška porovná dvě největší soukromé rakety dneška a dále se Tomáš Petrásek zaměří na nejrůznější povrchy planet. Neváhejte a přijďte navštívit tuto akci, kterou pořádá Kosmo Klub z.s. Akce začíná v 17:30. středa 25. března 2026 od 17:30 do 20:00 hodin, Ústav letadlové techniky ČVUT FS, Karlovo náměstí 13 121 35 Praha 2 vstup zdarma zobrazit mapu Přednášky kosmoschůzky: Srovnání Starship a New Glenn – Jiří Myška Planetární povrchy, […]
O kosmologii a odpovědi na otázky z ní je velký zájem, proto v poměrně krátkém časovém sledu zařazuji další, v pořadí již pátý díl, našeho seriálu. I dnes se můžete těšit na pět otázek a odpovědí z oblasti kosmologie a fyziky.
Myslím, že po spoustě vážných témat je na čase trochu odlehčit a představit spíše odpočinkový text bez nějaké složité fyziky a dalších věcí náročných na pochopení. Proto jsem se rozhodl, že si dnes probereme některé výroky a historky připisované slavným astronautům či fyzikům. Samozřejmě nemůžeme minout ani ty nejslavnější, takže se dostaneme i k prvnímu muži na Měsíci Neilu Armstrongovi a k nejslavnějšímu fyzikovi všech dob Albertu Einsteinovi.
2. července 2025 zaznamenala čínská kosmická observatoř Einstein Probe při rutinní přehlídce oblohy mimořádně jasný zdroj rentgenového záření, jehož jasnost se výrazně měnila. Jeho nezvyklý signál jej okamžitě odlišil od běžných kosmických zdrojů, což vedlo k rychlým následným pozorováním teleskopy po celém světě. Studium této události koordinovalo Einstein Probe Vědecké středisko Národních astronomických observatoří Čínské akademie věd s účastníky z několika výzkumných institucí z Číny i ze zahraničí. Astrofyzikové z Oddělení fyziky na Hongkongské univerzitě, kteří jsou nedílnou součástí vědeckého týmu Einstein Probe, spolupracovali s širším kolektivem na interpretaci této události a navrhli, že by se mohlo jednat o okamžik, kdy černá díra střední hmotnosti roztrhá a pohltí bílého trpaslíka.
Od té doby, co jsme se na otázky z kosmologie dívali naposledy, už je zase nějaký ten týden, proto je na čase se dnes podívat na dalších několik otázek, které mi přišly a pokusit se na ně co nejlépe zodpovědět. Nejzdržujme se tedy, a pojďme rovnou na to.
Nový snímek z americko-evropského Hubbleova teleskopu zachycuje jeden z vizuálně nejpůsobivějších pozůstatků umírající hvězdy, mlhovinu Kočičí oko, známou též jako NGC 6543. Tato mimořádná planetární mlhovina se nachází v souhvězdí Draka a už desítky let fascinuje astronomy svou vícevrstvou a jemnou strukturou. Pozorování evropské observatoře Gaia určilo, že se mlhovina nachází 4400 světlených let od nás. Planetární mlhoviny dostaly své označení díky svému kulovému tvaru, takže při pohledu přes první teleskopy připomínaly planety. Ve skutečnosti se jedná o rozpínající se plyn odhozený hvězdami v jejich závěrečných fázích existence. Právě v mlhovině Kočičí oko byla tato skutečnost poprvé objevena v roce 1864 – zkoumání spektra jejího světla odhalilo emisi jednotlivých molekul, která je charakteristická pro plyn a odlišuje planetární mlhoviny od hvězd a galaxií.
Nobelova cena se v udělovaných oborech obvykle považuje za nejvýznamnější možnou poctu. Pojďme se proto společně podívat na Nobelovu cenu za fyziku a její souvislost s kosmonautikou.
