Štítek ‘Neptun’

S Webbem za hlubokým nebem – 1. díl

Vážení čtenáři, dámy a pánové. V prosinci loňského roku odstartoval do kosmického prostoru na raketě Ariane 5 vesmírný dalekohled Jamese Webba, dlouho vyvíjený a toužebně očekávaný infračervený teleskop, vlajková loď astronomie tohoto desetiletí. Po úspěšném přeletu do okolí Lagrangeova bodu L2 soustavy Slunce – Země, rozložení dalekohledu a kalibraci přístrojů začala konečně vědecká pozorování. Jejich první výsledky jsme si zde již představili v článcích z 12., respektive 13. července. Velmi si vážíme toho, že Váš zájem o tento špičkový kus techniky a jeho objevy neustal. Z toho důvodu, a také kvůli tomu, že lze důvodně očekávat další významné objevy posunující o velký kus naše současné poznání, jsme se rozhodli přistoupit k seriálu, který bude v pravidelných intervalech pokrývat nejzajímavější vědecké dění kolem Webbova dalekohledu.

Prstence Neptunu pohledem Teleskopu Jamese Webba

Teleskop Jamese Webba opět ukázal své schopnosti snímkovat objekty ve Sluneční soustavě, když pořídil své první snímky planety Neptun. Nejenže se teleskopu podařilo pořídit nejostřejší snímky prstenců vzdálené planety, ale jeho kamery také ukázaly Neptun doslova v novém světle. Vizuálně nejpřitažlivější jsou na nových snímcích jednoznačně krásně ostré prstence planety. Některé z nich nebyly pozorovány od chvíle, kdy se v roce 1989 sonda Voyager 2 stala prvním lidským výtvorem, který zblízka pozoroval Neptun. Kromě několika jasných a úzkých prstenců nám Webbův teleskop jasně ukázal i slabší prašné pruhy kolem Neptunu.

Cesta úžasných Voyagerů

Voyager 1

Roku 1977 se v rozmezí šestnácti dnů z floridské rampy 41 vznesly dvě rakety Titan IIIE. Jejich úkol? Vynést sondy Voyager 1 a 2 na únikovou dráhu směrem k planetám vnější sluneční soustavy. Tyto mimořádné kusy techniky se vydaly na cestu k plynným obrům – Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu. Voyager 1 za 44 let dokázal urazit vzdálenost neuvěřitelných 23,3 miliard kilometrů a pohybuje se rychlostí 61 017 kilometrů za hodinu. Již se nachází za hranicí sluneční soustavy v mezihvězdném prostoru a i po více jak čtyřiceti letech na Zemi odesílá data. Dnes se podíváme více do historie a povíme si více o nejdále se od Země nacházejícím umělém objektu.

Jak prozkoumat Neptunův měsíc Triton?

Mozaika snímků měsíce Triton ze sondy Voyager 2

Když sonda Voyager 2 prolétla před třemi dekádami kolem Neptunova měsíce Tritonu, planetology čekalo velké překvapení. Voyager 2 byl doposud jedinou sondou, která prolétla kolem Neptunu a tak zanechala spoustu nezodpovězených otázek. Výhledy, které sonda pořídila jsou úchvatné a zachycují tmavé výtrysky ledového materiálu proudící z Tritonova povrchu. Ale proč? Snímky ukazují, že ledová krajina představuje mladý terén, který se průběžně obnovuje čerstvým materiálem. Ale o jaký materiál jde a odkud pochází? Jak může být starodávný měsíc nacházející se 6× dál od Slunce než Jupiter  stále aktivní? Souvisí to nějak s jeho vnitřní stavbou, která je stále dost horká aby poháněla tuto činnost?

Jak prozkoumat atmosféru Neptunu a Uranu?

V roce 1995 vstoupilo do atmosféry Jupiteru speciální pouzdro, které několik měsíců předtím uvolnila sonda Galileo. Tohle pouzdro mělo kromě jiného prozkoumat, jaké tepelné procesy pohání cirkulaci atmosféry v obří atmosféře. Od té doby ale uplynulo v řekách už hodně vody a technika se posunula o velký kus vpřed. Na Goddardově středisku v Greenbeltu (stát Maryland) nyní odborníci pracují také na projektu, jehož výsledkem by měl být menší a schopnější radiometr (konkrétně typ NFR – net flux radiometer).

TOP5: Velvyslanci lidského pokolení

Pokud pomineme rádiové signály, které opouští naši soustavu rychlostí světla (a postupně se díky slábnutí ztrácí v přirozeném kosmickém šumu), máme tu ještě sondy, které opouští Sluneční soustavu a míří do mezihvězdného prostoru. Právem je můžeme považovat za velvyslance lidského pokolení. Nesou totiž různé formy zpráv pro případné nálezce. Můžeme je ale chápat i v širším měřítku – s jejich pomocí lidstvo prozkoumává vzdálené končiny svého hvězdného systému. V neposlední řadě pak povídání o těchto sondách pomáhá udělat si představu o neuvěřitelných rozměrech vesmíru. Při pohledu na to, jak dlouho jsou tyto sondy na cestě a na vzdálenost, kterou urazily, si lidé právem připadají nicotní před nekonečnou rozlohou vesmíru.

Otevřeme dveře k ledovým obrům?

K některým tématům se vyplatí vracet, protože nám mohou otevřít cestu k novým misím. Téměř přesně před dvěma lety jsme vydali článek, který se věnoval možnosti poslat k Uranu a Neptunu sondy, které by zkoumaly tyto zajímavé planety a systém jejich měsíců z oběžné dráhy. Článek tehdy zmiňoval, že NASA potřebuje pro rozhodování více informací a proto si nechá zpracovat studii, která by měla globálně zhodnotit možnosti a hlavně vědecké přínosy takové mise. V řekách uplynulo hodně vody, ale dočkali jsme se. NASA před pár dny oznámila, že studie je hotová.

Dočkáme se oběžnice ledových obrů?

Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter i Saturn – kolem všech těchto planetu už v historii kroužila alespoň jedna robotická sonda, která nám pomohla prozkoumat povrch a v některých případech i měsíce, které obíhají kolem planety. Jenže Sluneční soustava obsahuje ještě dvě planety – Uran a Neptun, které jsme zatím prozkoumali pouze z jednoho jediného průletu. Sonda Voyager 2 prolétla kolem Uranu v lednu 1986 a kolem Neptunu v srpnu 1989 – viz fotka vlevo. Všechny naše znalosti o těchto světech tak pochází pouze z této jediné sondy. Dočkáme se v příštích desítkách let nového průzkumníka, který by vstoupil na oběžnou dráhu jedné z těchto planet?