Archiv rubriky ‘Technologie’

SHIIVER – nový pomocník NASA pro mrazivé teploty

Kosmické mise s sebou při startu nesou v nádržích kapaliny – ať už jde o pohonné látky, nebo součást systémů podpory života. Tyto kapaliny jsou mnohdy skladovány za kryogenních teplot v rozmezí od -150 do -252 °C. K tomu, aby se daly v případě potřeby využít, musí zůstat v chladu a kapalné. Jenže kosmické prostředí je nelítostné a především sluneční záření sondy a lodě ohřívá – při kryogenních teplotách skladované kapalné látky začínají vřít a přechází do plynného skupenství. NASA již delší dobu pracuje na projektu, který by pokud možno co nejvíce toto ohřívání eliminoval. Pomoci tomu může nová testovací nádrž s označením SHIIVER.

Solar orbiter se u Slunce pěkně zahřeje

Sonda Solar orbiter se má ke Slunci přiblížit víc, než jakákoliv evropská sonda před ní. Bude tedy vystavena extrémnímu horku, takže leckoho překvapí, že povrch této sondy je téměř celý černý. Sonda se ke Slunci přiblíží až na 0,28 astronomické jednotky, přičemž v této blízkosti dostane 13× více slunečního záření než u Země. Před žárem bude citlivé přístroje chránit speciální mnohovrstvý tepelný štít. Velkou výzvou pro inženýry bylo navržení štítu tak, aby měla jeho přední strana optimální termálně-optické vlastnosti – kolik záření se přímo odrazí zpět, kolik jej bude pohlceno a kolik bude vyzářeno ve formě infračerveného záření, tedy tepla?

3D tisk – řešení pro dlouhodobé mise?

Mezinárodní kosmická stanice ISS je již více než devatenáct let nonstop obydlená. Astronauti k vědeckému výzkumu používají desítky specializovaných systémů a přístrojů, které jsou rozptýleny po celé stanici – komplexu, kde posádka několik měsíců žije, jí, spí, relaxuje a cvičí. Aby tohle všechno mohlo fungovat, je potřeba každý rok vynést více než tři tuny náhradních dílů. Na stanici se skladuje 13 tun náhradních dílů a součástek a na Zemi je v případě potřeby připraveno k vynesení dalších skoro 18 tun.

Astrobee

V průběhu roku 2006 byly v rámci misí Progresu M-56, STS-121 a 116 na ISS dopraveny tři různobarevné koule, každá o průměru 21 cm a hmotnosti 4,1 kg. Ve skutečnosti se tedy jednalo o hranaté 18 stěny a s lehkou nadsázkou se dá říct, že nástupem do služby navýšily počet členů stálých posádek. Projekt SPHERE se nepochybně stal prvním krokem ke standardnímu zapojení robotů do pilotovaného kosmického programu, ale k hemžení droidů tak, jak jej známe například ze ságy Star Wars má daleko.

Luca Parmitano ovládal z ISS pozemského robota

V pondělí 18. listopadu se italský astronaut Luca Parmitano pustil do ovládání pojízdného robota umístěného v Nizozemí, bezchybně jej provedl přes překážky a odebral s ním vzorky. To vše zvládl v době, kdy obíhal kolem Země rychlostí přes 28 000 km/h na palubě ISS. Šlo sice o první ze sérií zkoušek ovládání vozítek z oběžné dráhy, ale už v roce 2015 Dán Andreas Mogensen ovládal z ISS pozemskou robotickou paži, ale nyní byl program mnohem komplexnější. Aktuální experiment Analog-1 dopadl na výbornou – Luca měl na všechny činnosti vyhrazenou hodinu, ale nakonec je zvládl jen za půl hodiny.

Jak ochránit skafandry před lunárním regolitem?

Na Mezinárodní kosmické stanici se momentálně testuje pokročilá ochranná vrstva, která by mohla najít uplatnění na některých částech družic. Kromě toho ale NASA uvažuje o tom, že by ji využila i pro řešení jednoho z méně nápadných, ale o to palčivějších problémů, který souvisí s návratem lidí na Měsíc. Je totiž potřeba zajistit ochranu lunárních skafandrů před nepravidelně tvarovanými zrníčky měsíčního regolitu. Jejich hrany jsou velmi ostré a přilnou téměř ke všemu, čeho se dotknou včetně skafandrů. Je sice pravda, že tento ochranný potah původně nebyl vyvíjen pro řešení problémů s lunárním prachem, ale jak říká Bill Farrell, vědec z Goddardova střediska, „jedná se o řešení, které je pro tuto aplikaci vhodné.“ Právě on stojí v čele výzkumné organizace DREAM2 (Dynamic Response of the Environments at Asteroids, Moon, and moons of Mars), kterou sponzoruje NASA a která studuje podmínky na Měsíci a na Marsu. NASA považuje ochranu před lunárním regolitem za jednu z hlavních výzev, které vyžadují co největší omezení, aby bylo možné zajistit v rámci programu Artemis udržitelný průzkum Měsíce.

NASA otestovala revoluční mikrozávěrky

NASA prověřila revoluční technologie, která by umožnila souběžné studování stovek hvězd a galaxií. Jde o technologii, která byla původně vyvinuta pro Dalekohled Jamese Webba. Zmíněná technologie se ukrývá pod zkratkou NGMSA (Next-Generation Microshutter Array) a 27. října letěla poprvé na přístroji FORTIS (Far-ultraviolet Off Rowland-circle Telescope for Imaging and Spectroscopy). Zařízení NGMSA je v podstatě svazek 8 125 miniaturních závěrek, přičemž každá z nich má průměr srovnatelný s lidským vlasem. Tyto mikrozávěrky je možné otevírat či zavírat podle toho, jaké nebeské objekty chtějí vědci pozorovat.

Milník motoru pro kosmické letadlo

Je známo, že stavba orbitálních nosičů je velmi nákladná a prakticky každá kosmická společnost se snaží nějakým způsobem ceny snižovat. Nejlépe se to daří asi společnosti SpaceX, která část svých raket umí zachránit a zase opětovně použít. Není přitom žádným tajemstvím, že dlouhodobým cílem kosmonautiky je vyvinout dopravní systém fungující na základě principů letecké dopravy. To se ovšem snadněji řekne, než uskuteční. O čemž svědčí například příběh raketoplánů. Přesto je myšlenka kosmického letounu stále živá a jeden dlouhodobý projekt by skutečně jednou mohl způsobit onu zmiňovanou revoluci v letectví a kosmonautice. Ovšem má to jeden podstatný háček: Vývoj a stavbu novátorského motoru, který je natolik složitý, že se stále pohybuje na hranici našich možností. Společnost Reaction Engines to ovšem i přesto zkouší.

Automatické systémy omezující kolize družic

Tradiční smutný pohled na zaneřádění nízké oběžné dráhy zdroj:theblaze.com

Evropská kosmická agentura vydala zprávu, že začíná s přípravami inovativního systému, který by využíval procesů strojového učení, aby chránil družice před hrozbou kolize s jinými objekty – ať již pasivními družicemi nebo kosmickou tříští. Jinými slovy ESA vyvíjí systém, který zabrání kolizím, jelikož bude automaticky vyhodnocovat míru rizika srážky na oběžné dráze. Tento systém by umožnil zlepšit celý proces rozhodování, zda je úhybný manévr potřebný, či nikoliv. Systém by dokonce měl být schopen posílat konkrétní a na míru šité pokyny konkrétním družicím, kterým kolize hrozí, aby se mohly vyhnout.

Polský nanosatelit k Marsu

Mars

Zkoumání Marsu vesmírnými sondami probíhá již od raných 60. let XX. století. Jejich vysílání závisí na dostupnosti efektivních drah ze Země, na rozvoji techniky a techologie, na případných zpožděních při přípravě jednotlivých sond a nezřídka také na politických rozhodnutích. Nejbližší okno pro cestu k Rudé planetě se otevírá příští rok. Mimo tradiční cestovatele USA (Mars 2020 s roverem v kráteře Jezero) a Evropu s Ruskem (ExoMars 2020 s roverem „Rosalind Franklin“ na Oxia Planum nebo Mawrth Vallis), se na tuto cestu poprvé chystají Číňané (Mars 2020 s orbiterem a roverem HX-1 na Chryse Planitia nebo v regionu Planitia a Elysium Mons). Na svou první cestu se také chystají Spojené arabské emiráty (Hope – al-Amal – Naděje: orbiter), ve spolupráci s univerzitami v USA, s Japonskem a Indií. SpaceX plánuje svou první soukromou misi na rok 2022, s přistáním pravděpodobně někde na pomezí Arcadia Planitia a Amazonis Planitia (uvidíme, co s tím udělá Elonův časový koeficient). Japonci i Indové chystají své vlastní sondy na pozdější termíny (Japonský NICT mikrosondu TEREX v roce 2022 a znovu v r. 2024, stejně jako JAXA sondu MMX a Indové sondu MOM 2), možná někdy v tom období poletí i zatím tajemní Izraelci (po ztroskotání sondy Beresheet prohlásili, že cílí na zatím neidentifikovaný objekt). Zatím poslední oznámili svůj úmysl letět k Marsu Poláci – snad se startem v roce 2022 – během konference Impact mobility rEVolution`19 v Katovicích podepsali dohodu o vytvoření konsorcia, jehož hlavním cílem bude zkonstruovat nanosatelit a vyslat jej na cestu.