Psal se 20. duben 1962. Cesta do letové hladiny, ze které měl proběhnout odhoz, byla neobvykle drsná. Turbulence třásly obřím Boeingem B-52 jako by z něj chtěly vytřást jeho kovovou duši. O to více byla „jízda na valše“ cítit ve stísněném kokpitu X-15, zavěšeném pod křídlem mateřského letounu. Neilova hlava při každém poskočení udeřila do překrytu kabiny. Ještě že má ochrannou helmu skafandru, snad vydrží ty údery. Pokud praskne, bude to zlé- dusíková atmosféra v kabině X-15 se pro zachování životních pochodů pilota nijak zvlášť nehodila. Ve výšce 45 000 stop (13,7 km), kde měl shoz X-15 proběhnout, však byl vzduch klidný. Pod podivnou symbiózou mateřského letounu a černé štíhlé tužky s malými křídly a podivným stabilizátorem na zádi bylo vyschlé jezero Mud Lake. Neilovy ruce už nějakou dobu tancovaly po spínačích v kabině. Pak ve sluchátkách uslyšel odpočet, žaludek mu vystřelil do krku, jak jeho X-15 odpadla od křídla mateřského stroje, a po krátkém okamžiku Armstronga nakoplo do zad zapálení motoru LR-99. Jedenapadesátý let programu X-15 právě začal. Neil cítil, jakoby letěl vzhůru v úhlu VĚTŠÍM než 90°, zdánlivě v poloze „na zádech“. To bylo naprosto v pořádku- obrovské zrychlení tyto pocity vyvolávalo u každého pilota patnáctky. Když Armstrong stroj srovnal ve výšce 207 500 stop (63 km), měl pocit částečného uspokojení: cílovou výšku „přestřelil“ jen o necelý kilometr. To vůbec nebylo špatné- přestřelení cílové hladiny o deset kilometrů a více bylo poměrně běžné. S okamžikem vyhoření motoru nastávala nejrušnější část letu. Do krátkého časového úseku, kdy stroj fungoval jako hypersonický kluzák, byl vměstnán nabitý program. A právě v ten okamžik se ukázaly první příznaky toho, že právě probíhající let nebude z těch bezproblémových…