V srpnu 2006 oznámila NASA, že pro komerční dopravu nákladů na ISS vybrala dvojici firem: SpaceX a Kistler Rocketplane. Zatímco první z nich se stala skutečnou hvězdou na kosmickém nebi, druhá skončila v propadlišti dějin. Není to ale jediný projekt nákladní lodi, který sliboval změnu ve způsobu zásobování ISS – a který nakonec nikdy neopustil rýsovací prkna konstruktérů.
Rubrika Historie 
Štítky: ATV, ESA, HOPE (japonský raketoplán), ISS, JAXA, Kistler, Parom, Progress, Progress M2, Progress M3, Rusko, TOP5 
„Dnes se mi a Sašovi dostalo výcviku v ATV. Jedna z hodin byla zaměřena na operace spojené se vstupem do ATV po připojení ke stanici. Zní to docela jednoduše, ale tyto operace zaberou několik hodin. Pro začátek se musíte ujistit, že než otevřete jakýkoli poklop, máte mezi stanicí a lodí samotnou pevné spojení. Tuto proceduru nazýváme kontrolou těsnosti. Zjednodušeně řečeno vytvoříte rozdílný tlak ve dvou prostředích, které jsou spojeny, a zkontrolujete, že tlak vzduchu v obou prostorech se s časem nemění mimo stanované limity.
Po celém světě se dnes lidé navzájem schází, ale 400 kilometrů nad naší planetou dojde k rozchodu – dlouho plánovanému, očekávanému a připravovanému, ale i přesto smutnému. Dnes ve 14:40 našeho času by se měla od zadního stykovacího uzlu ruského modulu Zvezda na ISS oddělit pátá evropská zásobovací loď ATV. Na první pohled na tom není nic neobvyklého – vždyť takový osud měly i všechny čtyři předešlé evropské lodě. Rozdíl je v tom, že ATV-5 Georges Lemaître je vůbec posledním exemplářem. Žádná další loď ATV již nevznikne a u stanice ji už nikdy neuvidíme. Pro naše diváky jsme připravili tento krátký článek, ve kterém jste měli možnost živě sledovat tuto historickou, ale smutnou událost. Nyní jsme do článku doplnili záznam celé operace.
„Voda, voda, voda! Voda je na ISS extrémně důležitá a proto pravidelně kontrolujeme její kvalitu. Dnes jsem měla první ze série školení zaměřených na seznámení se všemi procedurami týkajících se odebírání vzorků vody a jejich analýzy, které budu provádět během svého pobytu na oběžné dráze. Tato úvodní hodina byla zaměřena na vybavení a logistické zázemí. Poněkud praktičtější aktivity budou v tréninku na programu později s tím, jak se bude blížit můj let.
„Dnes mě a Sašu čeká dlouhá opakovací simulace týkající se operací na připojené ATV. To znamená, že to je veškerá činnost, která se děje mezi dynamickými fázemi připojování a odpojování. V tu dobu je ATV nedílnou součástí Mezinárodní vesmírné stanice. Během těchto měsíců, kdy je loď ke stanici připojena, může být posádka například požádána o dodávku plynů z nádrží ATV do atmosféry ISS, pokud tedy konkrétní loď dovezla nějaký vzduch, dusík nebo kyslík.
„Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se! Nikdy jsem nemínila mít pauzu v deníku během svátků, ale přesně takhle to dopadlo. Tady na ISS to není čas, kdybychom byli nějak extra vytížení, ale vzala jsem si trochu času pro osobní záležitosti, přátele a rodinu. Takže teď už máme téměř týden v roce 2015. Mimochodem, Tomas jako náš vedoucí letový ředitel vyznačil (ahoj Tomasi!) shody kalendářních dat a GMT dat na celý měsíc, takže budu pro změnu vědět, co je za den. Ani nevím, jestli už jsem to někdy zmínila, ale stanice funguje v časovém pásmu GMT, nebo poněkud vhodněji UTC, který odpovídá Greenwichskému časové zóně. Jsme zvyklí označovat aktuální den tím, že přičítáme dny od 1 do 365. Ve staničním žargonu je dnes GMT 006. Možná není GMT úplně správná definice tohoto systému, ale ve světě ISS se to tak používá. Je pak jednoduché ztratit pojem o tom, co je za den, když máte, řekněme GMT 072.
30. července v časných ranních hodinách našeho času, se vydal na svou cestu k Mezinárodní vesmírné stanici poslední exemplář evropské nákladní lodi ATV (Automated Transfer Vehicle). Z hlediska místního času v Kourou bylo ale teprve 16 minut před půlnocí 29. července. V našem dnešním článku se podíváme na to, jak se ATV-5 Georges Lemaître na svou cestu připravoval, jaký konkrétní náklad na oběžnou dráhu dopravil, proč odstartoval později, než bylo plánováno, co je na této misi výjimečného, a proč je vůbec poslední evropskou nákladní lodí, když Mezinárodní vesmírná stanice bude fungovat nejméně do roku 2020.
Setkávání na oběžné dráze není snadný úkol. V současné době se nejčastěji používá spojování dvou aktivních těles, která při vzájemném přibližování spolupracují, vyměňují si informace o vzájemné poloze, rychlosti a dalších důležitých faktorech. Jenže v kosmonautice existují i případy, kdy je potřeba provést spojovací manévr za použití pouze jediného aktivního tělesa. Co si v takovém případě počít? Odborníci z Evropské kosmické agentury se snaží na tenhle technologický oříšek nějak vyzrát.
V minulém týdnu na našem blogu vyšel článek popisující především evropský laboratorní modul Columbus sloužící u Mezinárodní vesmírné stanice, ale také fantastický modul Cupola, který je na ISS nejoblíbenějším místem, které může být nazýváno skutečným oknem do vesmíru, nebo vědecký inkubátor nazvaný Microgravity Science Glovebox. V závěru článku jsem přislíbil, že výčet evropského podílu na ISS těmito dvěma moduly nekončí, a že v něm budem pokračovat. Svůj slib tak plním a vy si dnes můžete přečíst o dalších součástech (a to nejen obydlených modulech), které jsou součástí toho největšího kolosu, jaký kdy člověk na oběžné dráze vytvořil. Pohodlně se tedy usaďte a začtěte se do druhé části článku nazvaného (ne zbůhdarma) Evropská kosmická stanice.
Od začiatku dobývania vesmíru v roku 1957, keď sa na obežnú dráhu pozrel Sovietsky Zväz pomocou sondy Sputnik-1 boli ľudia fascinovaní pilotovanými letmi. V priebehu vekov sa ľudstvo túžilo zblízka pozrieť na tie podivné bodky, ktoré svietia na oblohe. Mesiac bol zvlášť príťažlivý. Práve preto sa prvý človek dostal až za hranice vesmíru tak skoro. Trvalo to iba štyri roky. Čoskoro sa však zistilo, že vydržať nehostinnom kozmickom prostredí dlhšie ako pár dní je veľmi problematické. Vznikla myšlienka kozmických staníc obiehajúcich okolo Zeme, Mesiaca… Aj to šlo zrealizovať pomerne ľahko. prvý Sovietsky Saljut sa dostal k slovu koncom apríla 1971. Nasledovali ďalšie, dokonalejšie stanice, ktoré už umožňovali dosť dlhý pobyt v stave bez tiaže. Čoskoro sa však ukázali dva limitujúce faktory. Po prvé, stanica vo vesmíre trie o zvyšky atmosféry a po niekoľkých mesiacoch až rokoch spadne späť na Zem. Po druhé, kozmonauti musia tam hore niečo jesť, piť a dýchať. To dalo vzniknúť ďalšiemu fenoménu kozmonautiky, ktorý dnes poznáme pod názvom zásobovacie lode. Nároky na ne boli veľké. Po prvé, mali mať hermetizovanú sekciu, v ktorej by posádke doručili zásoby, experimenty… Po druhé, museli byť vybavené servisným úsekom, a počítačmi, ktoré ich v automatickom móde pripoja ku stanici (prípadne sa iba priblížia na niekoľko metrov a o zvyšok sa postará staničná robotická ruka). Po tretie, bolo by dobré, ak by disponovali dostatkom paliva na zvýšenie obežnej dráhy, aby stanicu uchránili pred zhorením v atmosfére. Ďalšie žiadané vlastnosti sú schopnosť vrátiť sa na Zem, prepraviť náklad aj v nehermetizovanej sekcii (súčiastky na vonkajšie opravy, experimenty) prípadne aj znovupoužiteľnosť. Zásobovacie lode sú dnes veľmi dôležitou súčasťou pilotovanej kozmonautiky a prakticky každá kozmická veľmoc má nejakú k dispozícii.
Nové záznamy přednášek
Nahrávání ... 
28. srpna 2020 
