Když byla 17. září 1962 veřejnosti představena posila stávajícího oddílu astronautů, rychle se vžilo její označení „The New Nine“, tedy „Nová devítka“. Kritéria pro uchazeče byly oproti prvnímu náboru v rámci programu Mercury jistým způsobem odlišná. Důraz zde byl kladen oproti předchozí praxi krom zdraví, fyzických předpokladů a zkušenosti s testovacím létáním také na akademické vzdělání uchazečů. Přeci jen- sedmička Mercury měla vyzkoušet novou technologii v podobě kosmické lodi na jednoduchých letech na orbitu, zatímco tito kandidáti se měli podílet na mnohem složitějším programu Gemini a hlavně- létat k Měsíci v rámci projektu Apollo. Výběrový proces přivedl do oddílu již zmíněnou devítku nových tváří. Novopečenými astronauty se stali: Frank Borman (USAF), Charles „Pete“ Conrad (US Navy), James Lovell (US Navy), James McDivitt (USAF), Thomas Stafford (USAF), Edward White (USAF), John Young (US Navy). Do skupiny patřili také dva civilisté: Elliot See (testpilot firmy General Electric) a Neil Armstrong. Podle mnohých bylo těchto devět mužů jako celek nejschopnější skupinou nových astronautů v dějinách NASA. Tomu odpovídá i jejich následná kariéra: 5 z těchto mužů letělo k Měsíci, z toho dva se k němu podívali hned dvakrát a tři se prošli po jeho povrchu. Dohromady si připsali úctyhodných 26 vesmírných misí a poslední z nich, John Young, odešel z oddílu astronautů v roce 2004, po úctyhodných dvaačtyřiceti letech ve službě! Ovšem v roce 1962 pouze jeden z nováčků mezi astronauty mohl říci, že už téměř nakouknul za bránu vesmíru: během sedmi letů na X-15 dosáhl rychlosti Mach 5,74 (6 420 km/h) a výšky 63,2 km. A to už je do vesmíru blíže, než na zem…

Psal se 20. duben 1962. Cesta do letové hladiny, ze které měl proběhnout odhoz, byla neobvykle drsná. Turbulence třásly obřím Boeingem B-52 jako by z něj chtěly vytřást jeho kovovou duši. O to více byla „jízda na valše“ cítit ve stísněném kokpitu X-15, zavěšeném pod křídlem mateřského letounu. Neilova hlava při každém poskočení udeřila do překrytu kabiny. Ještě že má ochrannou helmu skafandru, snad vydrží ty údery. Pokud praskne, bude to zlé- dusíková atmosféra v kabině X-15 se pro zachování životních pochodů pilota nijak zvlášť nehodila. Ve výšce 45 000 stop (13,7 km), kde měl shoz X-15 proběhnout, však byl vzduch klidný. Pod podivnou symbiózou mateřského letounu a černé štíhlé tužky s malými křídly a podivným stabilizátorem na zádi bylo vyschlé jezero Mud Lake. Neilovy ruce už nějakou dobu tancovaly po spínačích v kabině. Pak ve sluchátkách uslyšel odpočet, žaludek mu vystřelil do krku, jak jeho X-15 odpadla od křídla mateřského stroje, a po krátkém okamžiku Armstronga nakoplo do zad zapálení motoru LR-99. Jedenapadesátý let programu X-15 právě začal. Neil cítil, jakoby letěl vzhůru v úhlu VĚTŠÍM než 90°, zdánlivě v poloze „na zádech“. To bylo naprosto v pořádku- obrovské zrychlení tyto pocity vyvolávalo u každého pilota patnáctky. Když Armstrong stroj srovnal ve výšce 207 500 stop (63 km), měl pocit částečného uspokojení: cílovou výšku „přestřelil“ jen o necelý kilometr. To vůbec nebylo špatné- přestřelení cílové hladiny o deset kilometrů a více bylo poměrně běžné. S okamžikem vyhoření motoru nastávala nejrušnější část letu. Do krátkého časového úseku, kdy stroj fungoval jako hypersonický kluzák, byl vměstnán nabitý program. A právě v ten okamžik se ukázaly první příznaky toho, že právě probíhající let nebude z těch bezproblémových…