Archiv měsíce Leden, 2014

ISS přežije rok 2020

Mezinárodní vesmírná stanice ISS

Od vypuštění prvního modulu ISS, ruské Zarji už uplynulo 15 let. Přesto ISS zatím do starého železa nemíří. Mezinárodní smlouvy ji zajišťují existenci až do roku 2020. Od 8. ledna je ale situace ještě lepší. Stanice by měla fungovat do roku 2024. Alespoň to NASA oficiálně přislíbil Bílý dům. Pokud se tedy na ISS nestane žádná mimořádná nehoda, nebo pokud po nástupu nového prezidenta nedojde k výraznému překopání kosmického programu, bude ISS nad našimi hlavami kroužit ještě deset let. Co to pro stanici znamená? To z různých pohledů rozebere náš dnešní článek.

Zachrání americký miniraketoplán Evropa?

Americký miniraketoplán Dream Chaser, který je spolu s loděmi DragonRider od SpaceXCST-100 od Boeingu ve hře o lukrativní kontrakt na dopravu amerických astronautů na oběžnou dráhu je v tomto souboji outsiderem. Již delší dobu se mluví o tom, že pokud dojde k redukci kandidátů (což je velmi pravděpodobné), tak to „odnese“ právě okřídlená kosmická loď z dílny společnosti Seirra Nevada Corporation. Nyní se ale zdá, že by si celý program mohl zachránit krk spoluprací s Evropou. O co by šlo a je vůbec taková spolupráce možná? Můžeme se těšit, že budou evropští astronauti létat do vesmíru na americké lodi, nebo to bude celé trochu jinak? Na to se zaměříme v našem dnešním článku.

Cygnus má „štěstí“ na neobvyklé odklady

Kosmická loď Cygnus měla ke své první ostré cestě na ISS vyrazit už před Vánoci. Teď se nám blíží polovina ledna a jak Cygnus, tak i nosná raketa Antares jsou stále na pevné zemi. Mohou za to hned tři neobvyklé situace, které postupně znemožnily start a vynutily si odklad na pozdější termín. Většinou se starty raket odkládají kvůli technickým problémům na nosiči, nebo kosmické lodi. Ale u Cygnusu to bylo jinak. Americká loď pokaždé doplácela na vnější problémy. Náš dnešní článek se věnuje shrnutí všech neobvyklých příčin, které způsobily, že posádka na ISS si na nové zásoby bude muset chvíli počkat.

Vysloužilé satelity pošle k zemi pavučina

Gossamer Deorbit Sail zdroj:esa.int

Když satelity dosáhnou konce jejich pracovního života, mohou představovat hrozbu pro jiné kosmické lodi a další lidské výtvory, protože i nadále obíhají ve stavu nečinnosti po mnoho desetiletí na zemské orbitě. Ale teď se blíží první kosmické testování nového způsobu deorbitace, čili opuštění oběžné dráhy nebo přesněji sestupu z oběžné dráhy pro nefunkční vysloužilé satelity bezpečným způsobem.

Vesmírné osudy 38. díl – Alan Shepard

S- IVB se zaparkovaným LM

Stu Roosa byl dokonale soustředěný. Věděl, že v sázce je více, než jen jeho reputace pilota „Kitty Hawk“- velitelské sekce Apolla-14. Jako nováček byl postaven před mnoho nelehkých úkolů a jeden z nich má právě před sebou. Musí otočit Apollo přídí k S-IVB, vyhořelému třetímu stupni ohromného Saturnu, který je dostal na dráhu k Měsíci. Potom se musí spojit s lunárním modulem, pojmenovaným „Antares“, který zatím odpočívá v útrobách S-IVB jako v garáži, a pomalu jej vytáhnout ven. Teď měl Stu obě ruce na pákách ovládání polohy a směru pohybu Apolla. Obrat už měl za sebou, teď jen lehce pošťouchnout velitelský modul k S-IVB, o záchyt a spojení se postará automatika. Levou rukou lehce stlačil páčku ve tvaru „T“. Apollo se poslušně vydalo ke svému cíli. Roosa sledoval přibližující se stykovací uzel pomocí malého zaměřovače v okénku Kitty Hawku. Vše běželo hladce, během pár příštích sekund uslyší bouchání tří západek ve špici dokovací sondy, které ohlásí záchyt. Kitty Hawk jel jako po kolejích, na nováčka je to hodně slušný výkon, pomyslel si Stu. Teď! Ale místo cvakání západek se od sebe obě lodi jemně odrazily a pluly dál samostatně. Že bych se přibližoval příliš pomalu? Roosa s Apollem trochu „zacouval“ a zkusil to znovu. Tentokrát držel během dotyku ruku na ovladači a tryskami tlačil Apollo, aby dotyk s Antaresem trval déle. “No joy!“, hlásil Shepard do řídícího střediska neúspěch. Během následující hodiny to Stuart Roosa zkusil ještě třikrát, pokaždé se stejným žalostným výsledkem. Shepard byl zoufalý. Po letech čekání to vypadalo, že jeho vysněný let na Měsíc skončil dříve, než pořádně začal…

Občasný seriál novinek z bouřlivého života (nejen) kosmických detektorů

Pojďme se teď na chvilku přesunout do hlubšího vesmíru – na orbitální dráhy kosmických teleskopů, kterými mapujeme nejen současnost, ale především minulost našeho vesmíru. Nikdy v historii jsme se kvůli omezeným pozorovacím podmínkám z hloubi naší atmosféry nemohli podívat tak jasně a detailně na jevy, které se ve vesmíru odehrávají i nyní, ale ponejvíce se udály v dobách, kdy na Zemi ještě nebyl člověk. Nebo dokonce v těch časech, kdy jedinou živou formu na povrchu planety tvořil zapáchající buněčný povlak v místech, kde pradávná moře omývala první prakontinent, a který dnes nazýváme stromatolity. Nebo dokonce v době, kdy naše sluneční soustava neexistovala a místo ní se prostorem po orbitě uvnitř naší Galaxie řítil obrovský oblak prachu a plynu, který teprve za několik stovek milionů let dostal, zřejmě díky silné explozi supernovy někde v dočasném okolí, dostatečně silný impuls, aby se začal gravitačně smršťovat a položil tak základ našeho slunečního systému.

Kosmotýdeník 68. díl (30.12.2013 – 5.1.2014)

Ani přechod na nový rok nezastaví nejdéle fungující seriál na našem blogu – tradiční Kosmotýdeník, který s železnou pravidelností každou neděli přináší shrnutí zajímavých událostí, které nám přinesl minulý kosmonautický týden. Začneme trochu odlehčeně – oslavami nového roku, pak přejdeme na vážnější notu – finišují přípravy na vypuštění nové americké komunikační družice ze série TDRS a na samotný závěr ještě přituhne – podíváme se totiž na vánici, která bičuje Spojené státy a která způsobila odklad startu lodi Cygnus.

Krásy modré planety – 14. díl

Pohled na Zemi z výšky je fascinující. Naše planeta nabízí tolik krásných míst, že se pohled na neustále měnící se scenérii neomrzí ani astronautům, kteří na ISS pobývají několik měsíců. Právě naopak. Fotografování Země patří mezi nejoblíbenější pracovní činnosti a i ve chvílích volna se astronauti rádi uvelebí v proskleném modulu Cupola a buďto jen tak klidně relaxují, ale občas vezmou foťák a zaznamenají část působivé scenérie, která ubíhá několik set kilometrů pod nimi. Dnes se podíváme na dvacet fotek, které pořídil americký astronaut Mike Hopkins.

Dobudou Rusové krále měsíců?

Jupiterův systém bez přehánění připomíná zmenšenou sluneční soustavu. Kolem plynného obra krouží mnoho měsíců, které se od sebe výrazně liší. Unikátní místo mezi nimi zaujímá Ganymed – největší měsíc Sluneční soustavy, který svými rozměry strčí do kapsy i planetu Merkur.tomuto unikátnímu světu se lidstvo v minulosti příliš nevěnovalo. Nejprve Pioneer 10 a 11 nafotily první základní snímky povrchu. Následovaly kvalitnější fotky z Voyageru 1 a 2, ale teprve až sonda Galileo poskytla detailní pohled. Pak ale přišlo dlouhé období klidu. na cestě je sice americké sonda JUNO, která míří k Jupiteru, ale zlom by měla přinést až evropská sonda JUICE, která odstartuje roku 2022 a po tříletém studiu Jupitera vstoupí jako první těleso v historii roku 2033 na oběžnou dráhu měsíce Ganymed. Ale přistát na jeho povrchu? To je hodně lákavé. Rusové nyní nad touto možností uvažují.

Jak se budí prin… vlastně sondy?

V pohádkách je to jednoduché – mnoho let spící krásku probere zpět k životu krásný princ polibkem z čisté lásky. Něco podobného můžeme vidět i v kosmonautice. Roli křehké princezny tu má neméně vzácná sonda, prince nahrazuje pozemní středisko a polibek? Místo něj se používá radiová zpráva. Ta má ale na sondu stejný účinek jako na princeznu polibek od prince. Hodí za hlavu několikaletý spánek a je připravená na velké věci. Evropská sonda Rosetta zatím spí, ale již brzy se ze svého spánku probere – a pozor! Jedním z princů, kteří ji probudí můžete být i Vy.