Stu Roosa byl dokonale soustředěný. Věděl, že v sázce je více, než jen jeho reputace pilota „Kitty Hawk“- velitelské sekce Apolla-14. Jako nováček byl postaven před mnoho nelehkých úkolů a jeden z nich má právě před sebou. Musí otočit Apollo přídí k S-IVB, vyhořelému třetímu stupni ohromného Saturnu, který je dostal na dráhu k Měsíci. Potom se musí spojit s lunárním modulem, pojmenovaným „Antares“, který zatím odpočívá v útrobách S-IVB jako v garáži, a pomalu jej vytáhnout ven. Teď měl Stu obě ruce na pákách ovládání polohy a směru pohybu Apolla. Obrat už měl za sebou, teď jen lehce pošťouchnout velitelský modul k S-IVB, o záchyt a spojení se postará automatika. Levou rukou lehce stlačil páčku ve tvaru „T“. Apollo se poslušně vydalo ke svému cíli. Roosa sledoval přibližující se stykovací uzel pomocí malého zaměřovače v okénku Kitty Hawku. Vše běželo hladce, během pár příštích sekund uslyší bouchání tří západek ve špici dokovací sondy, které ohlásí záchyt. Kitty Hawk jel jako po kolejích, na nováčka je to hodně slušný výkon, pomyslel si Stu. Teď! Ale místo cvakání západek se od sebe obě lodi jemně odrazily a pluly dál samostatně. Že bych se přibližoval příliš pomalu? Roosa s Apollem trochu „zacouval“ a zkusil to znovu. Tentokrát držel během dotyku ruku na ovladači a tryskami tlačil Apollo, aby dotyk s Antaresem trval déle. “No joy!“, hlásil Shepard do řídícího střediska neúspěch. Během následující hodiny to Stuart Roosa zkusil ještě třikrát, pokaždé se stejným žalostným výsledkem. Shepard byl zoufalý. Po letech čekání to vypadalo, že jeho vysněný let na Měsíc skončil dříve, než pořádně začal…