V dobách, kdy byla naše Sluneční soustava ještě velmi mladá, neexistovala žádná Země, ani jiné planety. Kolem relativně mladého Slunce kroužil pouze difuzní disk plynu a prachu, ne nepodobný tomu, co dnes pozorujeme v některých mlhovinách. Během několika milionů let se tento rozvířený mrak prvotního materiálu zhroutil vlastní gravitací a vytvořil stovky nebo možná tisíce malých planetek. Některé z těchto planetesimál, jak je astronomové nazývají, narostly do průměru stovek kilometrů, když ve vířící sluneční mlhovině nabalovaly další prach a plyn. Jakmile dosáhli určité velikosti, teplo z rozpadu radioaktivních prvků uvězněných uvnitř zvýšilo teplotu natolik, že roztavilo jejich vnitřek. Hustší složky této taveniny – železo a další kovy se usadily ve středu a nechaly lehčí silikáty putovat k povrchu. Tyto lehčí materiály se nakonec ochladily a vytvořily pláště ze silikátové horniny kolem těžkých kovových jader. Tímto způsobem bylo hluboko uvnitř těchto planetesimál uvězněno obrovské množství železa a slitin niklu, navždy skryto přímému zkoumání.