Po šesti dekádách letů člověka do vesmíru jsme zvyklí na to, že několikrát do roka vidíme v masmédiích záběry startu pilotované kosmické lodi a stejně tak několikrát ročně čteme letmou zmínku o tom, že se další posádka šťastně vrátila domů. V drtivé většině se jedná o dobré zprávy — let proběhl dobře, muži a ženy na palubě orbitálních stanic posunuli svou prací vědu a lidstvo zase o kousek dál a jejich mise tím pádem splnila své úkoly. Přes všechen poprask, který v poslední době kosmonautika zažívá, je v jistém smyslu paradoxně dobře, když lidé informace o pravidelných letech na ISS přejdou bez větší pozornosti. Znamená to totiž, že se během těchto letů nestalo nic závažného, co by posádce zajistilo (jistě nechtěný) vysílací čas v hlavních zpravodajských pořadech. V historii kosmonautiky bychom však našli mnoho misí, které nedošly naplnění a posádky se musely z nejrůznějších důvodů vracet na Zemi předčasně. Autor tohoto žebříčku si dal za cíl namíchat koktejl z méně známých a slavných případů předčasných návratů.

5. místo: Sojuz-21

Vojenské stanice typu OPS „Almaz“ byly velmi zajímavými stroji, nicméně nebylo jim dáno užít si příliš klidných misí posádek. V sedmdesátých letech byly úspěšně vypuštěny tři exempláře, přičemž posádek se dočkaly pouze dvě z nich. A ani tady nebyla statistika bůhvíjak veselá. K OPS-2 („Saljut 3“) byly vyslány dvě posádky, přičemž na stanici pracovala nakonec pouze jedna z nich, k OPS-3 („Saljut 5“) byly vyslány posádky tři, z toho jedna se se stanicí nedokázala spojit. A ani fakt, že se pilotovaná loď Sojuz připojila ke stanici a kosmonauti začali pracovat na její palubě, nezaručoval, že mise proběhne úspěšně, jak ostatně dokládá příběh Sojuzu-21.

6. července 1976 zamířili k Saljutu 5 kosmonauti Boris Volynov a Vitalij Žolobov. V plánu byla šedesátidenní mise a po nejistém začátku, kdy naváděcí a sbližovací systém Igla opět (pokolikáté už?) nefungoval správně, Volynov den po startu připojil Sojuz-21 ke stanici v manuálním režimu. Oba muži přešli na palubu Saljutu a začali plnit letový plán.

Úvodní fáze mise nebyla z nejlehčích. Žolobov trpěl silnou kinetózou a několik dní vydatně zvracel, což se projevilo na práceschopnosti posádky. Také letový plán hrál proti kosmonautům. Byl natolik nasycený, že Volynov s Žolobovem naprosto nezvládali plnit všechny úkoly a mnoho úkonů prováděli na úkor svého volného času a dokonce i spánku. Nelze pominout ani fakt, že Volynov je velmi tvrdým mužem, extrémně náročným k sobě i k ostatním. To přirozeně nenahrává pohodě na palubě a psychologii týmu. Kosmonauti se však snažili zvládat náročnou misi, jak jen to šlo. Vše se ale mělo změnit 17. srpna.

V ten den se náhle bez předchozího varování stanice doslova vypnula. Pohasla světla, přestal fungovat systém orientace, ztichla ventilace. Stanice se v té době nacházela nad noční polokoulí a oba muži se ocitli v naprosté tmě. Saljut 5 se doslova proměnil v loď duchů. Jediný zvuk, který kosmonauti slyšeli, byla siréna oznamující havarijní situaci.

Po velkém úsilí, které bylo komplikováno pouze jednosměrným spojením, kdy středisko slyšelo kosmonauty, ale oni neslyšeli středisko, se podařilo elektrický systém Saljutu opět přivést k rozumu. Celá záležitost se však neobešla bez následků: pro Vitalije Žolobova byla epizoda zdrojem obrovského stresu, který se u něj nejprve začal projevovat úpornými bolestmi hlavy, které se nedařilo krotit medikamenty. Nakonec se odhodlal vše přiznat lékařům, ti však nenašli způsob, jak jej dostat zpět do formy. Kosmonaut postupně slábnul a na začátku třetí srpnové dekády již podle slov Borise Volynova na nic nereagoval a plul interiérem stanice ve fetální poloze se skelným pohledem. Pro velitele to byla extrémně náročná situace, při níž musel zastat krom své práce i práci svého palubního inženýra a navíc se mu snažil podle svých sil pomoci. Není proto divu, že se u něj začaly projevovat bolesti na hrudníku a návaly slabosti.

23. srpna po poradě s Volynovem vydal jeden z vedoucích programu, kosmonaut German Titov, příkaz přerušit misi a předčasně přistát při nejbližší příležitosti. Tato příležitost se naskýtala na druhý den a přestože se mělo jednat o přistání v nočních hodinách a tedy ve ztížených podmínkách pro záchranné a vyhledávací jednotky, stav Žolobova nedával jinou možnost.

Poslední noc před návratem Volynov vůbec nespal. Snažil se uložit do návratového modulu co nejvíce materiálu a výsledků experimentů a pozorování. V určený čas doslova nasoukal zcela bezvládného Žolobova do skafandru a připoutal jej do jeho křesla. Po uzavření příklopů a nutných zkouškách hermetičnosti se měl Sojuz-21 oddělit od stanice. Jenže i přesto, že byl vydán povel k otevření háků, jež oba stroje k sobě poutaly, loď zůstávala připojená ke stykovacímu uzlu Saljutu. Až na druhý pokus se díky improvizaci podařilo loď odpoutat. Kosmonauti mohli zamířit domů.

Sojuz-21 přistál 24. srpna těsně před půlnocí místního času na poli nedaleko města Kokčetav. Po jistých potížích se kosmnautům podařilo vylézt z kabiny. Žolobovův stav se měnil před očima, s každou další minutou palubní inženýr pookřál o něco více. Dva muži nyní leželi vedle sebe vedle kabiny, vdechovali voňavý vzduch trávy a zralého obilí kolem sebe a čekali na záchranné jednotky. Ty zatím pátraly po kabině a až poté, co se jim podle Volynovových slov podařilo najít každý kombajn v okruhu několika kilometrů, konečně narazily na návratovou kabinu Sojuzu.

Mise byla oproti plánu kratší o 11 dní a kosmonautům se u jejich nadřízených nedostalo zrovna triumfálního přivítání. Postupně se vynořilo několik verzí ohledně příčin jejich zhoršeného zdravotního stavu. Nejrozšířenější byla varianta, která jako zdroj problémů označila vniknutí toxických výparů z pohonných látek motorů stanice do interiéru. To však byl holý nesmysl, z technického hlediska to nebylo možné. Další, méně rozšířenou verzí, byla zvýšená vlhkost v útrobách stanice. Ani tato varianta však neobstála. Když se ke stanici vydala další posádka v Sojuzu-24, analýza atmosféry v interiéru ukázala absenci jakýchkoli škodlivých látek a Viktor Gorbatko a Jurij Glazkov svůj sedmnáctidenní let realizovali naprosto bravurně.

Jediným možným vysvětlením je velmi vysoká míra stresu, možný vliv dávné Žolobovovy autonehody, po níž byl nějakou dobu v bezvědomí a extrémní pracovní zátěž posádky a z toho vyplývající vyčerpání. Ani jeden z kosmonaut se již do vesmíru nepodíval. Žolobov po odchodu do civilu zamířil v devadesátých letech do politiky a soukromého sektoru. Volynov zůstal v oddílu kosmonautů do roku 1990, kdy odešel na penzi. S epizodou na palubě Saljutu 5 se na první pohled smířil, nicméně ještě dnes na otázku, zda je v kontaktu se svým parťákem Vitalijem Žolobovem, odpovídá stroze „nět“…

4. místo: Sojuz T-8

Při psaní tohoto žebříčku měl autor pro 4. místo hned šest pretendentů: Sojuz-10, Sojuz-15, Sojuz-23, Sojuz-25, Sojuz-33 a Sojuz T-8. Průběh těchto letů byl z různých příčin velmi podobný: mise, která měla namířeno na orbitální stanici, se z nějakého důvodu na stanici nikdy nedostala, ať už spojení nebylo hermetické (Sojuz-10), došlo pouze k letmému dotyku se spojovacím uzlem stanice (Sojuz-25) nebo se posádce nepodařilo ke stanici vůbec doletět (Sojuz-15, Sojuz-23, Sojuz-33, Sojuz T-8). Nakonec vyhrál Sojuz T-8. Možná na to měl vliv málo známý fakt ohledně složení posádky, možná svou roli sehrála i recyklace části posádky, která se z technických příčin velmi nepěkně zvrhla, každopádně Sojuz T-8 byl velmi zajímavým letem velmi zajímavých osob.

Posádka pro tento let začala trénovat v září 1982. V plánu byl přibližně tříměsíční let na Saljut 7, přičemž start měl proběhnout v březnu 1983 a přistávat se mělo na přelomu června a července toho roku. Zajímavostí bylo, že v posádce byla žena. Veliteli Vladimiru Titovovi a palubnímu inženýrovi Genndaiji Strekalovovi měla dělat společnost kosmonautka-výzkumnice Irina Pronina. Měla se stát teprve třetí ženou se sovětským pasem ve vesmíru.

Nicméně osud v podobě mocné VPK (vojensko-průmyslové komise) rozhodl jinak. Důvody, proč se Pronina musela svého snu vzdát, se různí. Podle jednoho ze zdrojů se ministr obrany Dmitrij Ustinov nechal slyšet, že ženské nemají ve vesmíru při dlouhodobých letech co pohledávat. Podle jiných zdrojů pak možným důvodem byl fakt, že Pronina byla rozvedená a relativně nedávno se provdala podruhé. To by příliš nezapadalo do stále ještě udržovaného obrazu o dokonalé společnosti, kde rozvod jako společenský fenomén téměř neexistuje a pokud ano, je na něj nahlíženo s opovržením.

Ať tak, či tak, v březnu 1983 byla Pronina z posádky vyřazena. Co na tom, že v té době již byl výcvik ukončen, státní zkoušky složeny a na palubě transportní lodi Kosmos-1443 připojené k Saljutu se nacházely Irininy osobní věci a oblečení. Místo ní do posádky zamířil člen záložní posádky Alexandr Serebrov. Vzhledem k tomu, že změna proběhla rychle a bezprostředně před plánovaným datem startu, bylo toto datum odsunuto o měsíc, aby se posádka v novém složení mohla sehrát.

20. dubna 1983 se z „Gagarinské“rampy číslo 1 na Bajkonuru zvedl nosič Sojuz-U, na jehož špici se nacházela loď Sojuz T-8 s trojicí mužů. Vzlet zprvu probíhal nominálně, ale pravděpodobně při oddělení aerodynamického krytu dvě a půl minuty po startu došlo k poškození ráhna přední antény naváděcího systému Igla. Po oddělení lodi od třetího stupně rakety se měly rozevřít panely slunečních baterií a také všechny antény. Jenže dotyčné ráhno se nezvedlo do pracovní polohy.

Řídicí středisko radilo kosmonautům, jak si mají počínat, aby ráhnu pomohli vztyčit se do koncové zarážky, kosmonauti se snažili prostřednictvím orientačních mtorků „zatřást“ lodí a přimět tak Iglu k poslušnosti, ale bezvýsledně. To byl ovšem velký problém. Nejenže se nyní musela posádka připravit na připojení ke stanici v čistě manuálním módu, navíc během tohoto manévru nebude mít k dispozici životně důležité údaje o vzdálenosti, rychlosti sbližování a vzájemném postavení v prostoru. Nicméně když už byl Sojuz na oběžné dráze, bylo rozumné se o spojení alespoň pokusit.

Den po startu řídicí středisko navedlo Sojuz do vzdálenosti přibližně 5 kilometrů. Nyní přišel čas pro Vladimira Titova, který přešel na manuální řízení. Původně měla celá operace probíhat nad osvětlenou zemskou polokoulí, jenže pozemní operátoři si dali načas s velmi precizními výpočty nutnými k tomu, aby navedli Sojuz co nejpřesněji, a když Titov mohl převzít řízení, byly oba stroje v zemském stínu. Odhadovat vzájemnou polohu a rychlost sblížení od oka je velmi složité a ošidné za dne, v noci se však náročnost úkolu násobí. Navíc v té době Sojuz vylétl z oblasti, kdy bylo k dispozici spojení s řídicím střediskem.

Titov měl v úmyslu zaviset zhruba 100 metrů od stanice předtím, než přistoupí k finální fázi sbližování. K jeho překvapení se však stanice přibližovala rychleji, než očekával. Odhadovaná vzájemná rychlost byla 4 metry za sekundu a to bylo příliš. Poziční světla stanice se rychle blížila a hrozila srážka. Titov proto lodí uhnul do strany a Sojuz tak proletěl kolem Saljutu. Světla se mihla v postranních okénkách lodi a pak zmizela z dohledu. Titov okamžitě začal brzdit s nadějí, že se mu podaří zastavit vzájemné vzdalování v rozumné vzdálenosti a bude možné provést druhý pokus. Když ale oba stroje vylétly ze stínu, posádka s velkým zklamáním zjistila, že ze Saljutu je opět malým flíčkem na matnici palubního periskopu.

V této situaci operátoři vsadili na zdravý rozum a informovali Titova a spol., že další pokus se již konat nebude a příští den proběhne přistání. Tak se také stalo a návratová kabina Sojuzu T-8 s velmi zklamanou posádkou dosedla v kazašské stepi po letu trvajícím 2 dny a 17 minut…

Zklamání však nemělo trvat příliš dlouho — minimálně pro Titova a Strekalova. Ti byli „recyklováni“ do pozice záložní posádky Sojuzu T-9, načež se měli posunout do pozice hlavní posádky pro Sojuz T-10. A tak již 26. září 1983, tedy pouhýh pět měsíců po své neúspěšné anabázi, leželi oba muži opět v anatomických křeslech Sojuzu na startovní rampě a čekali na svůj okamžik. Jak mnoho čtenářů zajisté ví, nakonec bylo vše jinak a slovy Vladimira Titova proběhl nejkratší let v dějinách kosmonautiky v trvání pouhých 5 minut a 13 sekund. Ale to už je zcela jiný příběh…

3. místo: Sojuz T-14

Poté, co v únoru 1985 náhle přestala se Zemí komunikovat orbitální stanice Saljut 7, toho času bez lidí na palubě a v automatickém režimu, rozjela se bezprecedentní záchranná akce. Úkolem posádky, jež měla být ke stanici vyslána, bylo spojení s nespolupracujícím strojem, obhlídka systémů stanice a pokud možno obnovení její provozuschopnosti. Postupně vykrystalizoval nejschopnější tým pro tento extrémně těžký úkol: Vladimir Džanibekov a Viktor Savinych.

V červnu toho roku dvojice zamířila na oběžnou dráhu v Sojuzu T-13 a kosmonautům se podařilo takřka nemožné: nejenže se spojili s mrtvou stanicí, ale postupně se jim podařilo ji opět přivést k životu. Práce v extrémních podmínkách se vyplatila a bylo možné začít plánovat novou expedici na Saljut 7.

Úkol převzít štafetu připadl na posádku ve složení Vladimir Vasjutin a Alexandr Volkov. Spolu s nimi měl na Sojuzu T-14 startovat i veterán Georgij Grečko, který měl coby zkušený inženýr posoudit stav stanice a dát definitivní zelenou k dalšímu využívání. Následně měl zamířit domů s Vladimirem Džanibekovem, zatímco Viktor Savinych měl zůstat na Saljutu s Vasjutinem a Volkovem. V plánu pro něj bylo překonání rekordu délky pobytu ve vesmíru, na orbitě měl strávit 282 dnů, Vasjutin s Volkovem pak zhruba půl roku.

17. září 1985 Sojuz T-14 odstartoval a následující den se bez problémů spojil se stanicí. Po osmidenním společném letu se Džanibekov Grečkem rozloučili a v Sojuzu T-13 se vrátili na Zemi. Na trojici Vasjutin, Savinych a Volkov čekal půlroční let nabitý zajímavým programem. Asi nejpřitažlivější částí letového programu byla práce s modulem Kosmos-1686. Pod tímto nicneříkajícím označením se skrývala transportní loď TKS z dílny konstrukční kanceláře CKBM pod vedením Vladimira Čeloměje. Mnohem prostornější a všestrannější než klasický Sojuz, lodě TKS se původně měly stát standardem pro obsluhu vojenských stanic typu OPS Almaz. Po zrušení programu byly TKS adaptovány pro úlohu doplňkových modulů stanic Saljut a Mir. Kosmos-1686 nesl také jednu zajímavou aparaturu: Pion-K. Toto jméno dostal laserovo-optický teleskop s vysokým rozlišením, schopný fungovat v optickém a ultrafialovém pásmu. Kosmos-1686 odstartoval 27. září a 2. října se po jistých potížích připojil k Saljutu. Ovšem nejen činností v rámci stanice a doplňkového modulu je živ kosmonaut. Posádka měla v plánu také několik výstupů do volného prostoru. Nakonec k nim však nikdy nedošlo.

Už na začátku října se začala měnit nálada velitele Vasjutina. Nejprve působil podrážděně, postupně se u něj začaly projevovat bolesti břicha. Nakonec se svým kolegům mezi šesti očima přiznal, že během nácviků v bazénu během výcviku si uhnal zánět prostaty, o němž nic neřekl lékařům ve Hvězdném městečku a léčil ji pokoutně u „civilních“ lékařů. Neříkal však úplnou pravdu, první problémy s prostatou měl již o čtyři roky dříve a samozřejmě o tom také nikomu neřekl. Božskou nekápnul, ani když jej přepadly bolesti přímo na startovní rampě a doufal, že se vše dá zase do pořádku.

Jak vidno, v této naději se přepočítal. Postupně jeho práceschopnost klesala a současně s tím měl na svých bedrech stále více odpovědnosti Viktor Savinych. 27. října situace dospěla do stádia, kdy byl Vasjutin nucen o svých potížích informovat řídicí středisko. Přes veškerou snahu lékařů, a nejen jich, se však velitelův stav nelepšil. Generální konstruktér NPO Eněrgija, Valentin Gluško, dokonce na jednu komunikační seanci přivedl senzibila, který se měl pokusit zbavit Vasjutina bolestí. Neúspěšně…

17. listopadu bylo rozhodnuto o předčasném návratu na Zemi. Datum bylo stanoveno na 21. listopadu a Vasjutin byl v souvislosti se svým stavem zbaven velení ve prospěch Savinycha. Nastal závod s časem, kdy se kosmonauti snažili provést ještě co nejvíce experimentů a současně připravovat Sojuz i stanici na svůj odlet. V daný den se Sojuz T-14 odpojil od stanice. Ve velitelském křesle seděl Savinych, v křesle palubního inženýra Volkov a v křesle kosmonauta-výzkumníka Vasjutin. Dokonalá škatulata…

Po přistání byla posádka rozdělena. Zatímco Savinych a Volkov zamířili na Bajkonur, Vasjutin byl poslán do Ústřední vojenské letecké Burděnkovy nemocnice v Moskvě. Po několika týdnech byl propuštěn domů, pod kontrolou lékařů však zůstal i nadále. Nešťastného Savinycha a Volkova drželi na Bajkonuru celý měsíc, zatímco se v Moskvě debatovalo o tom, zda posádku vyznamenat, nebo potrestat. Nakonec se „věrchuška“ přes velký odpor Valentina Gluška dohodla na první variantě.

Z půlročního letu Sojuzu T-14 bylo nakonec 64 dní a 22 hodin, Savinych místo téměř tří stovek dní strávil ve vesmíru „pouhých“ 168 dní. Ovšem zatímco on i Volkov se ještě do vesmíru vrátili, pro Vasjutina bylo jeho fiasko na podzim 1985 definitivní konečnou. Z oddílu kosmonautů byl vyřazen (ze zdravotních důvodů, jak jinak) v březnu následujícího roku, načež se mu podařilo vybudovat si novou kariéru v Letecké akademii Jurije Gagarina a dosáhnout hodnosti generálporučíka. Zemřel po dlouhé nemoci v roce 2002.

2. místo: STS-83

Tato mise byla vskutku unikátní, nejen kvůli svému předčasnému konci a také množství neblahých znamení před startem. Nejzajímavější na STS-83 je však fakt, že startovala dvakrát. Že to nedává smysl? Ale ano, a pokud vážený čtenář vraští čelo a nedůvěřivě hledí na toto konstatování, nechť chutě pokračuje ve čtení.

Mise STS-83 byla koncipována jako samostatný let raketoplánu s laboratoří Spacelab v nákladovém prostoru a zaměřena měla být zejména na materiálový výzkum. Proto v posádce figurovali také dva vědci: Roger Crouch a Greg Linteris. Velitelem letu byl jmenován Jim Halsell, pilotkou byla Susan Still a v rolích palubních specialistů procházeli výcvikem Janice Voss, Mike Gernhardt a Don Thomas. Let byl naplánován na duben 1996 a raketoplán Columbia měl na oběžné dráze zůstat necelých 16 dní.

První neblahé znamení přišlo 29. ledna 1996. Don Thomas při rutinním nácviku evakuace v JSC uklouzl na schodech a zlomil si pravý kotník. Na jeho místo byla dočasně nasazena Cady Coleman s tím, že Don dostal šanci vyléčit si kotník natolik, aby mohl letět. To se nakonec stalo a 20. března, tedy dva týdny před startem, byl po lékařské prohlídce Thomas uznán letuschopným. Cady Coleman se mohla vrátit ke svým běžným pracovním povinnostem, její úloha mouřenína s malými šancemi na let skončila.

Další znamení přišlo 31. března. Toho dne posádka přelétla na kosmodrom, ale jeden člen chyběl. Tentokrát to byl Mike Gernhardt, který kvůli žaludeční nevolnosti musel zůstat v Houstonu a byl na kosmodrom přepraven později. Aby toho nebylo dost, 4. dubna, v den startu, proběhl během plánované pauzy v odpočtu v čase T-9 minut test těsnosti vstupního příklopu s negativním výsledkem. Příklop nebyl hermetický a pozemní obsluha začala freneticky řešit předpokládanou příčinu, kterou bylo vadné těsnění příklopu. Během neuvěřitelně krátké doby se technikům podařilo těsnění vyměnit a tentokrát již prověrka hermetičnosti dopadla na výbornou. Mise STS-83 odstartovala se zpožděním pouhých 20 minut a 32 sekund oproti plánu.

Před startem však bylo pozorováno ne zcela standardní chování palivového článku číslo 2. Palivové články jsou zařízení, která díky slučování kryogenního kyslíku a vodíku na speciální membráně produkují teplo, vodu a hlavně elektrickou energii. Shuttle měl tři palivové články, jestliže jeden z nich selhal, letová pravidla nařizovala návrat na Zemi při nejbližší příležitosti.

Ještě na zemi bylo napětí na palivovém článku číslo 2 mírně vyšší, než byla nominální hodnota. Jeho úroveň však nepřekračovala limity, proto bylo rozhodnuto pokračovat v odpočtu. Jenže hned v první den letu začal palivový článek číslo 2 vykazovat degradaci svého výkonu. Napětí na něm klesalo rychlostí 5 mV za hodinu. Posádka se článek podle instrukcí pokusila „vzpamatovat“ průplachem, po němž se míra poklesu napětí snížila na 3 mV za hodinu. Pokud by situace pokračovala, palivový článek by se stal nestabilním a mohlo by dojít k detonaci nekontrolovatelně smíseného kyslíku a vodíku. Ani druhý den se článek nedokázal vzpamatovat, a to ani poté, co posádka snížila jeho zátěž a převedla většinu nároků na energii na ostatní dva články.

Večer 6. dubna byl palivový článek číslo 2 zcela vypnut a bylo rozhodnuto let předčasně ukončit. Columbia měla přistát 8. dubna namísto původně plánovaného data 20. dubna. Astronauti byli pochopitelně zklamaní, proto se řídicí středisko pokusilo jejich náladu vylepšit zasláním seznamu „Top 10 důvodů, proč let končí předčasně“. Podle něj se posádka vrací například proto, že si zapomněla nahrát nejnovější díl seriálu Friends; na palubě jim došla kolumbijská káva; soud s O. J. Simpsonem skončil a CNN potřebuje dalšího sólokapra, nebo proto, že si astronauti vzpomněli, že zapomněli odevzdat daňová přiznání.

Přes snahy o pozvednutí nálady byla na palubě nelehká situace. Energeticky velmi hladový Spacelab komplikoval zásobování životně důležitých aparatur, proto bylo mnoho experimentů vypnuto. Nakonec se energetická krize vyhrotila natolik, že bylo nutné vypnout i osvětlení kabiny Columbie a Jim Halsell a Susan Still museli začít konfigurovat kokpit k přistání s baterkami v ruce.

8. dubna Columbia hladce přistála na Kennedy Space Center po misi trvající pouhé 3 dny a 23 hodin. Zklamání posádky však netrvalo dlouho. Letový program mise byl pokládán za natolik důležitý, že se zainteresovaní shodli na tom, že let bude co nejdříve opakován — bude se jednat o zcela identickou misi s identickou posádkou. Po krátkém letu nebylo nutné Columbii „protáhnout“ klasickou poletovou procedurou, která by ji uzemnila na několik měsíců. Stačilo pouze vyměnit palivové články (dvěma funkčním článkům končila životnost), vyměnit jeden stávkující orientační motorek, znovu nakonfigurovat experimenty ve Spacelabu, doplnit média a pohonné látky, provést nutnou údržbu a kontroly a Columbia byla opět přichystána ke startu. Mise, která měla nyní proběhnout, byla zprvu označována jako STS-83R (R jako „reflight“, tedy opakovaný let), ale posléze dostala označení STS-94.

Poprvé (a dosud naposledy) proběhl opakovaný start mise s identickým letovým plánem a identickou posádkou 1. července 1996. Tentokrát už vše proběhlo téměř jako po másle a mise STS-94 přinesla krom množství dat a výsledků experimentů své posádce také 15 dní a 16 hodin ve vesmíru…

Čestné zmínky

Vážený čtenář si pravděpodobně povzdechl, jak je možné, že se do žebříčku nedostaly mise, které přeci také skončily předčasně, byly mnohem více mediálně propírané, nebo naopak téměř neznámé a tudíž by bylo dobré se o nich něco dozvědět.
Žebříček však není nafukovací a více než pět předčasných návratů do něj zařadit nelze. Nicméně je záhodno alespoň pár slovy připomenout výše zmíněné mediálně známé, nebo naopak zapomenuté případy, kdy se posádky vracely před původně stanoveným termínem.

Asi nejznámějším případem je samozřejmě Apollo 13. Notoricky známá lunární mise, která se dva dny po startu změnila v boj o život, byla zpracována nesčetněkrát, mimo jiné i na tomto blogu. Z původních zhruba deseti dní a dvou vycházek na lunární povrch v pahorkatině Fra Mauro bylo nakonec 5 dní a 22 hodin a jeden z nejvíce obdivovaných výkonů NASA.

Jak vyplývá z 5. místa žebříčku, ani raketoplánům se nevyhnuly problémy. Pro úplnost by bylo záhodno zmínit hned druhou misi raketoplánu STS-2, při níž byli Joe Engle a Dick Truly nuceni přistát nikoli po pěti dnech, jak bylo v plánu, ale již po dvou dnech. Když selže palivový článek, není radno otálet s návratem. Nejen palivové články však dokázaly překazit plány posádek — u mise STS-44 v listopadu 1991 pro změnu selhala jedna ze tří inerciálních plošin, které jsou klíčové pro orientaci, proto bylo rozhodnuto o přistání po necelých sedmi dnech, namísto plánovaných deseti.

Sověti si také vytáhli několik černých Petrů. Jak již bylo zmíněno na jiném místě tohoto žebříčku, za éru využívání lodí Sojuz a provozu orbitálních stanic došlo k jedenácti případům, kdy mise musely být předčasně ukončeny. Za dvě mohou problémy na palubách stanice (oba případy jsou popsány v tomto žebříčku). Další případy pak již jdou na vrub Sojuzů. Za dva předčasné návraty může selhání naváděcího systému Igla (Sojuz-15 a Sojuz-23), technické problémy při startu (Sojuz-18-1 a Sojuz T-10-1, Sojuz MS-10), poškození vybavení během startu (Sojuz T-8), porucha hlavního motoru Sojuzu (Sojuz-33) a problémy při spojování se stanicí (Sojuz-10 a Sojuz-25). Vzhledem k faktu, že pilotované Sojuzy mají od roku 1967 na kontě něco přes 150 letů, není tato statistika natolik oslnivá, jak by se na první pohled zdálo, na druhou stranu se posádky z těchto letů až na dvě výjimky vrátily živé a vesměs zdravé…

1. místo: Crew 11

Měla to být večeře jako každá jiná. Tedy, pokud se to dá říci o večeři v soustavě kovových válců řítících se rychlostí 7,8 kilometrů za sekundu čtyři stovky kilometrů nad Zemí. Stanice ISS za více než čtvrtstoletí své existence takových večeří zažila nespočet. Posádka Expedice 74, kterou tvořili tří Američané, tři Rusové a jeden Japonec, se 7. ledna 2026 sešla po dlouhém dni, který byl pro Mika Finckeho a Zenu Cardman naplněn hlavně přípravami na zítřejší výstup do volného prostoru.

Zatímco Zena Cardman měla provádět výstup poprvé, pro Finckeho se mělo jednat o desátý výlet mimo stěny stanice. Jeden z nejzkušenějších astronautů NASA byl při svém čtvrtém letu do vesmíru naprosto ve svém živlu. Není proto divu, že byl jmenován velitelem Expedice 74, a tím pádem odpovědnost za vše, co probíhalo na palubě i mimo ni, padalo na jeho bedra. Velmi odpovědná funkce je jedním z vrcholů kariéry každého astronauta.

Společné večeře bývají jednou z mála příležitostí, kdy se celá posádka sejde na jednom místě. Stanice ISS je natolik členitá a relativně rozlehlá, že s trochou štěstí může člen posádky prožít celý den, aniž by se viděl s ostatními. Právě při společných večeřích je příležitost probrat cokoli v odlehčeném a civilním duchu. Přesně tak tomu bylo i onen středeční večer. Ona příjemná společenská atmosféra však měla za pár chvil ustoupit plnohodnotné krizi.

Mike Fincke se cítil zcela normálně a nic nenasvědčovalo tomu, že by se v jeho těle mělo dít cokoli, co by se vymykalo normě. A náhle to přišlo jako blesk z čistého nebe. Mike ztratil schopnost mluvit. Žádná bolest, žádné křeče. Jako by někdo vypnul v mozku převodník, který přetavuje myšlenky v pohyby svalů mluvidel.

Zbytek posádky během několika sekund pochopil, že jejich velitel má vážný problém. Všichni okamžitě začali jednat podle nacvičených postupů. Nikdo netušil, co se s Mikem děje. A potom, po přibližně dvaceti minutách, celá epizoda odezněla tak rychle, jako se předtím objevila. Mike najednou mluvil zcela normálně a vypadal po všech stránkách v pořádku.

Nebylo třeba dlouze diskutovat o tom, že plánovaná vycházka do volného prostoru bude odvolána. Tím to však neskončilo. Přestože se Mike jevil naprosto udravě a lehce děsivá epizoda na něm nezanechala žádné viditelné následky, lékaři požadovali, aby byl přepraven do lékařského zařízení, kde bude možné využít „pokročilé zobrazovací metody“, tedy pravděpodobně CT nebo magnetickou rezonanci. Přestože je na palubě ISS od roku 2011 k dispozici sonograf (a v září 2025 navíc astronauti dostali k dispozici pokročilý přístroj Vivid iq firmy GE Healthcare) a posádka jej také pro základní vyšetření Mika použila, možnosti jsou oproti pozemským zařízením přeci jen omezené.

Vedení letu proto okamžitě rozhodlo o tom, že se Crew-11, tedy posádka lodi Crew Dragon, jejímž členem Mike byl, vrátí domů při nejbližší vhodné příležitosti. Ideální podmínky pro návrat do primární přistávací oblasti měly nastat 15. ledna. Znamenalo to zkrácení mise Crew-11 přibližně o měsíc, původní termín návratu byl určen zhruba na polovinu února. 12. ledna Mike předal při tradiční ceremonii velení stanice Sergeji Kuď-Svěrčkovovi a o tři dny později, 15. ledna se čtveřice astronautů na palubě Crew Dragonu vrátila na Zemi.

Celá posádka prožila první noc po svém návratu v nemocnici Scripps Memorial Hospital v La Jolla. Bylo to velmi rozumné opatření, které mělo zabránit tomu, aby veřejnost zjistila, kdo je oním nešťastným astronautem se zdravotními problémy. Až 25. února bylo oficiálně oznámeno, že mise byla předčasně ukončena kvůli zdravotní epizodě Mika Finckeho. O měsíc později pak byla zveřejněna informace o ztrátě schopnosti mluvit.

Prvním tipem každého alespoň trochu poučeného laika je klasická mozková mrtvice. Ta však byla vyloučena, stejně jako infarkt nebo vniknutí sousta do dýchacích cest. Je nepravděpodobné, že by byly informace o výsledcích zveřejněny, NASA se snaží chránit soukromí svých astronautů. Lékaři oslovení žurnalisty však nevylučují alternativy, jakou je dočasná krevní sraženina nebo fenomén označovaný jako TIA, tedy Transient Ischaemic Attack, známou v češtině jako „malá mrtvice“. Vzniká v důsledku omezení krevního průtoku do mozku a sama od sebe odezní v horizontu minut až hodin.

Co bylo přesně za onou ztrátou schopnosti mluvit, se tak možná veřejnost nedozví nikdy. Faktem však zůstává, že Mike Fincke byl prvním a zatím jediným astronautem z téměř tří set osob, které dosud pobývaly na ISS, jehož zdravotní problém vyústil v předčasný návrat. Je velká škoda, že aktivní kosmická kariéra tohoto velmi sympatického a příjemného chlapíka 15. ledna 2026 nejspíše definitivně skončila právě tímto způsobem. Na druhou stranu právě jeho příhoda může pomoci při bádání vědcům, kteří zkoumají vliv dlouhodobých kosmických letů na lidský organismus. Jak říkají Američané: „When life gives you lemons, make lemonade (když ti život servíruje citróny, udělej z nich limonádu)“. Možná právě nešťastná večeře Mika Finckeho, jež vyústila v předčasný návrat, bude stát u kořene jednoho z objevů, které nás posunou na cestě poznání směrem ke hvězdám…

Zdroje obrázků:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Jsc2005e41361.jpg
https://rgantd.ru/vystavki/volynov/pics/v14.jpg (kredit: RGANTD)
https://rgantd.ru/vystavki/volynov/pics/v17.jpg (kredit: RGANTD)
http://sm.evg-rumjantsev.ru/photo/soyuz-t-8-1.jpg
http://sm.evg-rumjantsev.ru/images/soyuz-t-8.jpg
foto: autor
https://vpk.name/file/img/aleksandr-volkov-sprava-s-vladimirom-vasyutinym-i-viktorom-savinyh-na-korable-so-b73zq83o-1586680081.t.jpg (kredit: CPK J. A. Gagarina)
https://www.spacefacts.de/graph/photo/large/english/soyuz-t-14_recovery_2.htm (kredit: Spacefacts.de)
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Sts-83-patch.png
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:STS-83_landing.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Sts-94-patch.png
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Crew-11_official_portrait.jpg
https://images-assets.nasa.gov/image/NHQ202601150003/NHQ202601150003~large.jpg?w=1920&h=1191&fit=clip&crop=faces%2Cfocalpoint (kredit: NASA/Bill Ingals)