Vážení čtenáři, je tady opět léto a vše, co se s ním pojí — prázdniny, dovolené, sluncem prozářené dny, ale také pravidelný seriál Kosmonautixu, Top 5. Ani letos nepřijdete o žebříčky nejrůznějších zajímavostí sepsané členy naší redakce a prezentované každý pátek. Tento seriál spojený s odlehčenou dobou volna začneme paradoxně žebříčkem, který tak úplně odlehčený není. Řeč bude o kosmonautech, kterým k naplnění jejich snu chyběla jedna z hlavních ingrediencí úspěchů všeho druhu — štěstí. Člen oddílu kosmonautů — to je položka, kterou by chtěl mít možnost do svého curriculum vitae napsat nejeden muž či žena. Jenže samotný fakt, že se člověk stane členem oddílu ještě v žádném případě neznamená, že by se dotyčný nebo dotyčná měli skutečně možnost podívat do vesmíru. Časová osa historie pilotované kosmonautiky je lemována malými pomníčky těch, kteří se dostali kosmickému letu doslova na dosah, nicméně jejich životní šance jim byla z nejrůznějších důvodů nakonec odepřena. Právě o těchto případech bude dnešní žebříček Top 5. A předem je nutno uvést, že, jak již bylo řečeno, oněch případů jsou desítky a výběr konkrétních jedinců do žebříčku je čistě autorovým subjektivním krokem.

5. místo: Joe Engle

Mnohý čtenář si jistě při pohledu na první položku žebříčku pomyslí cosi o autorově úpalu. Vždyť Joe Engle rozhodně nemůže být počítán mezi smolaře. Již před zařazením do oddílu astronautů nahlédl do vesmíru, když při třech příležitostech překonal ve stroji X-15 výšku 50 mil, kterou USAF považuje za rozhraní mezi atmosférou a kosmickým prostorem.

Následně, už jako člen oddílu astronautů, byl velitelem jedné ze dvou posádek, jež prováděly ALT (atmosferické testy raketoplánu), načež se dvakrát podíval na oběžnou dráhu. Pravda, jeho první let STS-2 nebyl zrovna učebnicovým příkladem úspěšné mise, Tedy alespoň na první pohled. Spolu s Dickem Trulym (tvořili spolu mimo jiné i posádku pro ALT) zamířili do vesmíru v listopadu 1981 na palubě raketoplánu Columbia a stali se prvními lidmi, kteří sedlali stroj, který již měl za sebou jednu kosmickou cestu. Krátce po navedení na oběžnou dráhu však selhal jeden ze tří palivových článků. Palivové články byly klíčovou součástí systémů Shuttlu, protože díky reakci vodíku a kyslíku na speciální membráně produkovaly teplo, vodu, ale hlavně elektrickou energii. Let byl původně plánován na pět dní, avšak poté, co se projevila zmíněná závada, byl zkrácen na pouhé dva dny.

Jedním z klíčových bodů programu STS-2 byly testy robotické paže — manipulátoru Canadarm. Vinou zkrácení mise však byly z časových důvodů testy odvolány. Engle a Truly nicméně nehodlali tuto důležitou položku letového programu jen tak vyhodit oknem. Rozhodli se obětovat vlastní spánek a tajně prováděli testy Canadarmu v průběhu spánkové periody v době, kdy se Columbia nacházela mimo oblast spojení s řídicím střediskem. Operátoři na Zemi pochopitelně věděli, co posádka provádí (už jen podle spotřeby elektrické energie bylo jasné, že astronauti nespí a pohybují Canadarmem), rozhodli se však gentlemansky mlčet a umožnit Englemu a Trulymu, aby nerušeně pokračovali v testech. Columbia přistála 2 dny a 6 hodin po startu a díky horečné aktivitě obou astronautů byl letový plán splněn na 90 %.

Podruhé se Engle do vesmíru podíval na přelomu srpna a září 1985 při misi STS-51I. Tentokrát mise proběhla v plánovaném rozsahu a byly během ní vypuštěny tři telekomunikační družice a pro změnu jedna porouchaná družice (Syncom IV-3) byla po úspěšném rendez vous a zachycení opravena během dvou výstupů do volného prostoru, které provedli James Van Hoften a Bill Fisher. Engle dovedl raketoplán Discovery na přistání na základně Edwards po letu trvajícím 7 dní a 2 hodiny.

Na první pohled velmi úspěšná kariéra a Engle zdánlivě dosáhl všeho, co si přál. Ve vzduchu tak visí otázka — co dělá jeho jméno ve výčtu smolařů? Odpověď je jednoduchá — v jeho resumé mohl být ještě jeden kosmický let, a ne jen tak ledajaký. Let se nakonec uskutečnil, Engle však na palubě nebyl…

Věc se měla tak, že Engle figuroval jako pilot lunárního modulu v záložní posádce Apolla 14. Nominace do posádek Apolla 13 a 14 byla oznámena v srpnu 1969. Podle zavedených pořádků měl být jmenován pilotem lunárního modulu Apolla 17. Jenže v září bylo oznámeno zrušení mise Apollo 18. V té době tím pádem zbývaly pouhé tři poslední lety na Měsíc a vědecká obec začala velmi hlasitě lobovat za to, aby se na lunární povrch podíval její zástupce, konkrétně Harrison „Jack“ Schmitt. Schmitt byl geologem a poté, co byl jako člen čtvrtého „vědeckého“ náboru v roce 1965 zařazen do oddílu, dosáhl plné astronautické kvalifikace včetně pilotování proudového T-38. Schmitt byl hmenován coby pilot lunárního modulu do záložní posádky Apolla 15, což z něj činilo hlavního pretendenta na totožné místo v hlavní posádce Apolla 18. Jenže po záři 1969 nemělo být žádné Apollo 18.

Šéf letových operací posádek Deke Slayton, který odpovídal za sestavování týmů pro jednotlivé mise, měl najednou hlavu jako včelín. Nominovat Engleho, nebo Schmitta? Podle Dekova názoru byl Engle kvalifikovanějším kandidátem. Byť měl jisté dílčí nedostatky (podle Slaytonových pamětí například nebyl dostatečně entuziastický stran rendez vous na oběžné dráze), nicméně jako pilot byl vynikající a proto Slayton poslal k rukám vedení NASA návrh na složení hlavní posádky Apolla 17 s Englem coby pilotem lunárního modulu. Jenže vedení NASA mu jeho nominaci vrátilo.

To se Slaytonovi stalo teprve podruhé v jeho kariéře. Poprvé to bylo ohledně posádky Apolla 13, kdy nominoval Alana Sheparda a jeho tým. Jenže Shepard byl čerstvě uschopněný po zdravotních problémech, které jej vyřadily z výcviku na více než polovinu šedesátých let. Proto dostal přednost Jim Lovell s tím, že Shepardova posádka poletí až na Apollu 14.

Nyní se situace opakovala a bylo jasné, že vědecká lobby bude bojovat do posledního dechu, aby Schmitt otiskl podrážky svých galoší do měsíčního prachu. Nutno přiznat, že vědci měli pravdu, Schmitt byl plně kvalifikovaným astronautem a jak se posléze ukázalo, na Měsíci odvedl obří kus skvělé práce. Slayton tedy podle svých slov „zatnul zuby“ a poslal do Washingtonu nové složení posádky: velitel Gene Cernan, pilot velitelského modulu Ron Evans a pilot lunárního modulu Jack Schmitt. Tato nominace byla vedením NASA posvěcena, Gene Cernan se lehce „cukal“ a snažil se rozhodnutí zvrátit ve prospěch Engleho, načež mu bylo řečeno, že Schmitt prostě poletí, a jestli se to Cernanovi nelíbí, může Slayton místo něj nominovat původní záložní posádku Apolla 15, tedy Dicka Gordona a Vance Branda. Cernan přiznal porážku a sklopil uši.

Nepříjemnou zprávu Englemu sdělil šéf kanceláře astronautů Al Shepard. Pro Joea to samozřejmě byla obrovská rána, nicméně po letech se nechal slyšet, že Schmitt si zasloužil letět, protože mise byla orientována z valné části na geologii, proto tato volba dávala smysl. I tak asi nebylo lehké vysvětlovat desetiletému synovi, že mu nepřiveze kamínek z Měsíce…

4. místo: Lev Vorobjov a Valerij Jazdovskij

Vážený čtenář si možná klade otázku — kdože jsou tito dva muži? Jen skuteční fanoušci kosmonautiky ví, o koho se jednalo a jak blízko měli oba k letu do vesmíru. Od onoho vytouženého okamžiku je dělilo pouhých jedenáct dní, když padlo rozhodnutí, které pro oba znamenalo prakticky konec nadějí na jakýkoli start. Je ovšem třeba také přiznat, že onomu rozhodnutí šli oba pánové docela rázně naproti…

Když v červenci 1972 havarovala v důsledku selhání druhého stupně raketa Proton se stanicí DOS-2 na špici, v hromadu trosek byl proměněn také astrofyzikální ultrafialový teleskop Orion. To byla obrovská škoda, protože pro další stanice se s jeho umístěním nepočítalo. Nicméně kohosi napadlo, že když už je program letů ke stanicím vinou havárie Protonu i tak postaven vzhůru nohama, nebylo by od věci vypravit transportní loď Sojuz k samostatnému letu s tím, že na jeho palubě bude identický exemplář Orionu. Idea se uchytila a v CKBM byl speciálně pro tuto misi postaven stroj 7KT N^o33 (Sojuz-13) s teleskopem Orion-2 na speciální platformě na čumáku orbitálního úseku lodi.

Pro let na tomto Sojuzu se začaly cvičit nejprve posádky tvořené výhradně „civilními“ kosmonauty, jedna ve složení Nikolaj Rukavišnikov a Valerij Jazdovskij, druhou tvořili Jurij Ponomarjov a Valentin Lebeděv. To ovšem způsobilo velmi nelibé pocity u vojáků, kteří nakonec prosadili jmenování velitelů z řad kosmonautů v zeleném. V polovině roku 1973 byly definitivně určeny dvě smíšené posádky, kdy velitelem byl vojenský kosmonaut, palubním inženýrem pak „civil“. Hlavním týmem byli Lev Vorobjov a Valerij Jazdovskij, jejich záložníky pak Pjotr Klimuk a Valentin Lebeděv.

Výcvik začal relativně bez problémů, s postupem času se však začal ukazovat jeden významný faktor. Vorobjov a Jazdovskij byli podle všeho velmi schopnými kandidáty na let a nebylo sporu o jejich kvalitách. Jenže oba se rozhodli vzít přípravu za špatný konec a začali si vzájemně dokazovat, kdo z nich je v posádce důležitější. Valentin Lebeděv později uvedl, že si pravděpodobně neuvědomili, že je Státní komise nebude posuzovat jako individuality, ale jako tým. Vztahy mezi oběma muži se po začátku výcviku začaly rapidně zhoršovat a to takovým způsobem, že si toho nebylo možné nevšimnout. Jestliže zprvu pouze nedokázali vyslechnout a uznat názor toho druhého, ke konci výcviku už údajně nebyli schopni ani sedět v kantýně během oběda u jednoho stolu.

Zdá se, že na celé situaci měl lví podíl Valerij Jazdovskij. Ten se v rámci OKB-1 (později přejmenované na CKBM) podílel na vývoji lodí Vostok, Voschod a Sojuz a mimo jiné přednášel o palubních systémech i prvnímu oddílu kosmonautů. Podle vzpomínek instruktorů přistupoval k výcviku pro misi Sojuzu-13 velmi sebejistě. V jeho očích neexistoval nikdo, kdo by mohl trumfnout jeho znalosti a výcvik tak považoval víceméně za formalitu. Přitom se však dopouštěl chyb, a to velice závažných.

Situace vyvrcholila 20. listopadu 1973, kdy posádky prováděly závěrečné zápočtové zkoušky v komplexním trenažéru za přítomnosti Státní komise. Jazdovskij měl ke konci simulace uzavřít příklop mezi návratovou kabinou a orbitálním úsekem. Jenže do něj přiskřípl jakýsi řemínek, aniž by si toho všimnul. Příklop tak nebyl hermetický, což dokládalo jedno ze signálních světel, která se rozsvěcela, když nebylo jedno ze tří čidel na přírubě průlezu správně stisknuto uzamčeným příklopem. Namísto toho, aby příklop otevřel a zkontroloval, Jazdovskij se fanfarónsky rozhodl použít hrubou sílu a příklop doslova „dorval“ násilím. Přitom zlomil rukojeť kola, kterým se příklop zamykal.

Co horšího, Vorobjov se o jeho činnost nijak nezajímal! Podle mínění instruktorů to bylo proto, že se již dříve setkal s velmi výbušnou reakcí Jazdovského na jakékoli výtky nebo poznámky k jeho výkonům. Výsledkem této frašky byl simulovaný rapidní únik vzduchu a známka „2“, tedy ekvivalent naší čtyřky. Dvojku přitom ještě nikdy žádná posádka nedostala. Členu Státní komise kosmonautu Vladimiru Šatalovovi bylo tak trochu líto Vorobjova a zařídil opakování zkoušky. Jenže i tentokrát se posádka vinou svého nesouladu dopustila významných chyb a opět obdržela dvojku. Korunu všemu dodal Jazdovskij, který se místo pokorného sklopení uší a sebereflexe začal dohadovat s instruktory a nařknul je z nekompetentnosti. Bylo jasné, že se něco bude muset stát…

Start byl naplánován na 18. prosince 1973 a výcvik se pomalu chýlil k závěru. 7. prosince posádky odlétly na Bajkonur, kde se téhož dne večer konalo slavnostní zasedání Státní komise, během něhož měly být formálně potvrzeny posádky pro let Sojuzu-13. A stalo se to, co se stát muselo, byť to obě posádky překvapilo. Komise rozhodla o tom, že hlavní posádkou bude dvojice Klimuk-Lebeděv a Vorobjov s Jazdovským budou delegováni do role dublérů. Zdůvodnění rozhodnutí bylo formulováno velmi diplomaticky: „kvůli přílišné přímosti velitele a přílišné zásadovosti palubního inženýra“.

Pro oba dotyčné to byl úder na solar plexus. Ještě se jim však naskytla nečekaná šance, byť spíše jen teoretická. Při tradičním setkání s bojovým odřadem na startovní rampě den před startem teplota klesala k -20 °C. Klimuk i Lebeděv si neuvědomili, jak rychle lze prochladnout na větrem ošlehávané rampě a oblékli se ne zcela ideálně. Když se vrátili na ubytovnu, Lebeděv se začal cítit podivně. Špatně se mu polykalo, teploměr ukázal 39 °C. Ještě nikdy se nestalo, že by měl den před startem kosmonaut horečku. Lékař Ivan Reznikov, který na posádku dohlížel, se rozhodnul riskovat. Aniž cokoli komukoli prozradil, přinutil Lebeděva vypít čtvrt stakanu vodky, naládoval jej tabletkami a zabalil do peřin. Pro Vorobjova s Jazdovským to, aniž by to tušili, vypadalo lehce nadějně.

Risk doktora Reznikova však přinesl ovoce. Ráno v den startu již u Lebeděva teploměr ukazoval 36,6 °C a lékařskou prohlídkou procházel bez problémů, až zůstal poslední specialista — otorinolaryngolog. Ten se Lebeděvovi podíval do krku a údivem se mu rozšířily panenky: hrdlo bylo rudé a zapálené. Lebeděv se k němu naklonil a přemlouval jej, aby podepsal souhlas s letem, raketa je natankovaná, loď je naložená vybavením a vyvážená, stejně se už nic nedá dělat. Lékař nakonec pokrčil rameny a příslušný dokument podepsal. A opět se risk vyplatil, Klimuk s Lebeděvem provedli let bez problémů a splnili kompletně letový plán. U Lebeděva se neprojevily žádné další příznaky nachlazení a jeho práceschopnost byla po celou dobu letu na vysoké úrovni. Sojuz-13 přistál 26. prosince.

Nečekaní dubléři Klimuka a Lebeděva se do vesmíru nikdy nepodívali. Valerij Jazdovskij již nikdy nebyl jmenován do žádné posádky a opustil oddíl kosmonautů v roce 1982. Lev Vorobjov byl jmenován do hlavní posádky první expedice na Saljut 4, ovšem ještě než mohl začít s výcvikem, objevily se u něj zdravotní problémy, v jejichž důsledku byl nucen opustit oddíl kosmonautů. A přitom je v prosinci 1973 dělilo pouhých jedenáct dní od splnění životního snu…

3. místo: Grigorij Něljubov

Představte si situaci, kdy je docela dobře možné, že se stanete prvním kosmonautem světa. A i když nakonec vavřín prvenství získá váš kolega, jste jedním z dvojice, která jej dublovala. A tím to nekončí. Jste nominováni do skupiny, která se připravuje na první několikadenní let v dějinách. Jenže pak se cosi stane, systém vás vyplivne a vy se ocitnete na Dálném východě v řadovém leteckém pluku, bezejmenná nula, běžný stíhací pilot, jakých má vaše země tisíce. Máte pocit, že dveře zpět jsou stále ještě pootevřeny a čekáte na rozkaz, telefon, dopis nebo telegram s příkazem vrátit se mezi kosmonauty. Jenže jak jdou roky, naděje skomírá stále slaběji, až z ní nezbude vůbec nic, jen vzpomínky, které stejně není s kým sdílet. Když totiž kolegům vyprávíte, jak jste byli blízko toho, abyste se stali národními a světovými superhrdiny, jakými první kosmonauti byli, jen vás ironicky utnou, že máte v žíle větší než malé množství alkoholu a že takového mluvku už dlouho nepotkali.

Tak by se dal ve velkorysé zkratce shrnout osud smolaře Grigorije Něljubova. Tento mladý stíhací pilot byl zařazen do prvního oddílu kosmonautů v první vlně adeptů 7. března 1960. Od začátku výcviku byl hodnocen jako velmi schopný, nikoli však jako nejlepší. Nicméně nebylo velkým překvapením, když byl v létě téhož roku vybrán, aby doplnil skupinu kandidátů, jejichž výcvik měl být prioritou před ostatními. Právě ze šestice Gagarin, Titov, Něljubov, Nikolajev, Bykovskij a Popovič měl vzejít kandidát na první let.

Mezi svými kolegy byl Něljubov pro své schopnosti ceněn velmi vysoko a dokonce se o něm šeptem hovořilo jako o jasném adeptovi na první start. Instruktoři sice byli taktéž nuceni uznat, že Něljubov je favoritem, v jeho neprospěch však hovořila povaha. Extrémně silná soutěživost a k tomu občas lehce dětinské výstupy. Například když při jednom nácviku, kdy měl provést kroky v rámci imitace vznášení se v kabině Vostoku, Něljubov sice všechny kroky hlásil rádiem, ve skutečnosti je však nedělal. Když imitace, tak imitace! Když měl posléze uznat, že udělal chybu nebo hloupost, zarytě se tomu bránil. A podobných výstupů bylo pohříchu mnoho.

17. a 18. ledna 1961 kandidáti skládali státní zkoušky z teoretické a praktické přípravy a podle jejich výsledků a také podle medicínských prověrek a průběhu dosavadního výcviku byla komisí doporučena sekvence kandidátů pro první lety v pořadí: Gagarin, Titov, Něljubov, Nikolajev, Bykovskij, Popovič. Pro Něljubova to znamenalo nominaci do trojice mužů, kteří začali být specificky připravováni pro první let.

Je faktem, že postupně se Něljubov vykrystalizoval „pouze“ jako druhý náhradník Jurije Gagarina, tedy v roli, která mu dávala pouze teoretickou naději zapsat se do učebnic dějepisu, nicméně téměř do poslední chvíle zde nenulová šance byla. 3. dubna nahrál text své řeči, která měla být pronesena u paty rakety v den startu a o den později obdržel průkaz kosmonauta Vojenských vzdušných sil SSSR. Nicméně 8. dubna při pracovním zasedání Státní komise na kosmodromu již byl definitivně navržen jako „druhý náhradník“. 10. dubna na slavnostním zasedání byl v této roli potvrzen a naděje tím pro něj definitivně zhasla.

Něljubov následně figuroval jako jeden z širší skupiny kosmonautů, kteří se připravovali na let Vostoku-2 a posléze byl také členem sedmičlenné skupiny kosmonautů, kteří trénovali na skupinový let Vostoku-3 a Vostoku-4. Postupně se dostal až do pozice náhradníka Andrijana Nikolajeva pro let Vostoku-3. Jenže obrazný klacek do špic mu hodil červen 1962, kdy mu po seanci na centrifuze lékaři vystavili dočasnou stopku ze zdravotních důvodů. Nutno podotknout, že v té době byli kosmonauti v důsledku přílišné opatrnosti lékařů odstaveni třeba i jen díky přetrénovanosti.

Pro Něljubova to ovšem znamenalo těžkou ránu. V té době již probíhaly debaty o letu ženy, pro níž mělo být vyhrazeno místo v posledním Vostoku. Další série deseti lodí, které měly být objednány, zatím figurovala pouze na papíře a jak se později ukázalo, nikdy nebyla zhotovena. Tím pádem přišel Něljubov o reálnou šanci v dohledné době nahlédnout do vesmíru. Neznamenalo to, že by neměl plné ruce práce. Od září 1961 spolu s dalšími kosmonauty začal studovat letecké inženýrství na Žukovského akademii v Moskvě. Přesto jej nejistota drtila. Na přelomu března a dubna 1963 lékaři s přihlédnutím k jeho psychickému stavu doporučili, aby přerušil výcvik a vzal si dovolenou.

První den nucené dovolené, 27. března, se rozhodl, že si dá pivo. Byly před ním tři týdny klidového režimu a tak se chtěl trochu uvolnit. Problém však byl, že na území Zeleného městečka (na Hvězdné bylo přejmenováno až koncem šedesátých let) panoval tzv. suchý zákon, tedy nedal se zde koupit jakýkoli alkohol. Něljubov se proto vydal na 4 km vzdálenou železniční stanici Čkalovskaja, kam se do nádražní restaurace sjížděli ti, kteří potřebovali na chvíli na suchý zákon zapomenout.

V restauraci se náhodou potkal s kolegy kosmonauty, Ivanem Anikejevem a Valentinem Filaťjevem. Po několika vypitých pivech se mezi nimi rozproudila družná zábava, až natolik družná, že Něljubov ucítil hrozící průšvih a nabádal své kolegy k odchodu. Ti si však nedali říci a v jednu chvíli nechtěně svrhli ze stolu sklenici. Místní číšnice ztropila povyk, nicméně vše by se obešlo bez problémů, kdyby náhodou kolem restaurace zrovna neprocházela hlídka vojenské policie. A protože byli Filaťjev a Anikejev v uniformách, hlídka všechny tři hříšníky odvedla na služebnu. Tam se ovšem projevila Něljubovova fanfarónská povaha a dostal se do konfliktu se službukonajícím důstojníkem. Ten zvedl telefon a zavolal na vojenský útvar číslo 26266, jinými slovy do Výcvikového střediska kosmonautů. Podle něj si situace žádala od Něljubova osobní omluvu, jinak pošle oficiální hlášení o incidentu.

O průšvihu se jako jeden z prvních dozvěděl politruk oddílu Nikěrasov, který za Něljubovem zašel a doporučil mu, ať se omluví a předejde tak nepříjemnostem. Ale Grigorije opět zradila jeho povaha. Slíbil sice, že za dotyčným zajde a omluví se, nakonec ale otočil a nechal se slyšet, že se nějakému „obyčejnému nadporučíkovi“ omlouvat nehodlá. Ten obratem skutečně poslal hlášení o incidentu k rukám kurátora oddílu, všemocného Nikolaje Kamanina. Situace začínala být zoufalá.

Poslední možnost se snažil Něljubovovi dát kolega kosmonaut Pavel Popovič. Jako předseda partajní organizace v rámci oddílu svolal schůzi, na které bylo Něljubovovi vyčiněno a bylo mu opět doporučeno, aby se omluvil a pokusil se tak zvrátit to, co se nejen na něj, ale i na Anikejeva a Filaťjeva žene. Něljubov se ale „zabejčil“ a odmítl přiznat jakoukoli míru viny. Tím rozhodl o budoucnosti nejen své, ale i svých dvou kolegů.

17. dubna velitel letectva podepsal rozkaz, kterým byli Něljubov, Filaťjev a Anikejev vyřazeni z oddílu. Kamanin svým způsobem Něljubova litoval, jak napsal do svého deníku, před nedávnem to byl jeden z nejlepších příslušníků oddílu. Zato o Anikejevovi a Filaťjevovi valné mínění neměl a od začátku případu se klonil k jejich vyhazovu. Nyní to bylo oficiální a černé na bílém. O dva dny později Kamanin sdělil verdikt na speciálně svolaném shromáždění důstojníků ve Výcvikovém středisku kosmonautů.

Pro Něljubova to byl těžký úder. Byl převelen na Dálný východ nedaleko Vladivostoku k řadovému stíhacímu pluku. Snažil se dostat zpět mezi kosmonauty, ale přes náznaky Nikolaje Kamanina, jež mu byly sděleny v den vyhazovu z oddílu, se tak nestalo. A když zemřel Sergej Koroljov, na něhož Něljubov spoléhal, naděje zhasla docela.

Grigorij se snažil dostat do školy testovacích pilotů, to se mu však nepodařilo. Jedinými dvěma světlými body byla jeho rodina a fakt, že se přecvičoval na moderní výkonný MiG-21. V pozadí však začaly probublávat problémy s alkoholem. Kdysi hrdý a talentovaný muž nedokázal unést skutečnost, že sám sobě zničil budoucnost a navíc mu skoro nikdo nevěří jeho předchozí angažmá. Často se stávalo, že opilý nasedl do některého z vlaků projíždějících vesničkou Kremovo, kde bydlel, a na potkání každému vykládal o svých zážitcích, ukazoval průkaz kosmonauta č.3 a nechával si od rozesmátých nových „přátel“ nalévat.

Něljubovova pozemská pouť skončila pod koly vlaku nedaleko stanice Ippolitovka 18. února 1966. Podle některých zdrojů byla jeho smrt nešťastnou náhodou, když jej usmrtilo prkno z projíždějícího vagónu, podle jiných se jednalo o sebevraždu. Ať tak, či onak, Grigorij Něljubov byl vesmíru na dosah ruky, ale nakonec se ukázalo, že jeho sen je nedosažitelný. A abychom byli úplně spravedliví — není úplně dobře, když jde kdokoli své smůle naproti. Něljubov se o tom přesvědčil tím nejbolestivějším způsobem…

2. místo: Nikolaj Tichonov

Bývalý kosmonaut Nikolaj Tichonov může sloužit jako typický příklad toho, když se nikoli vaším přičiněním váš let neustále odkládá a v okamžiku, kdy už se konečně zdá, že se za hranice atmosféry podíváte, stane se něco tak zoufale banálního a absurdního, že to hraničí až s monty-pythonovským ironickým humorem. Nicméně to cosi vás jednou provždy vyřadí ze hry.

Nikolaj Tichonov byl jedním z mladé generace ruských kosmonautů. Do oddílu byl vřazen v říjnu 2006 a v únoru následujícího roku začal dvouletou všeobecnou kosmonautickou přípravu.

Na své první zařazení do posádky si musel počkat až do roku 2015. Nicméně čekání stálo za to, protože byl jako palubní inženýr jmenován rovnou do hlavní posádky Sojuzu MS-04, která měla realizovat Expedici 51/52 na Mezinárodní kosmické stanici. Ovšem již následujícího roku přišel obrat, který svým způsobem předznamenal všechna Tichonovova následující angažmá.

13. září 2016 bylo oznámeno, že ruská část posádky ISS bude v roce 2017 redukována na dva kosmonauty. Důvodem měl být snížený počet startů zásobovacích lodí Progress ze čtyř na tři ročně. Neoficiálně se ovšem šuškalo o tom, že v důsledku neustálých odkladů startu vědeckého modulu MLM Nauka ruským kosmonautům chybí vědecká náplň mise, protože ruský segment jednoduše neměl v porovnání se západním segmentem dostatek vědecké aparatury. Na Tichonova vyšel černý Petr, protože byl však víceméně vycvičen, dostal alespoň cenu útěchy — místo palubního inženýra v záložní posádce Sojuzu MS-02.

Po tomto zklamání se ukázal být jeho další osud svázán s oním nešťastným modulem Nauka. Ještě během podzimu 2016 se objevily zvěsti, že by Tichonov mohl být jmenován do hlavní posádky Sojuzu MS-10. A o rok později byl skutečně potvrzen jako palubní inženýr posádky ve složení Alexej Ovčinin, Nikolaj Tichonov a Nicholas Hague. Jenže, jak se říká, všeho do času.

Na jaře 2018 bylo oznámeno, že v důsledku dalších odkladů startu Nauky pokračují redukce ruských posádek na ISS a Nikolaj byl opět z posádky vyškrtnut, aby byl o pár měsíců později zařazen do posádky Sojuzu MS-15. Měl velet Andreji Babkinovi a americkému astronautovi Chrisu Cassidymu.

Ani tady se však Tichonov obrazně neohřál dlouho. Na konci roku byli v důsledku realizace letu kosmonauta Spojených Arabských Emirátů oba Rusové, tedy Tichonov i Babkin z posádky vyřazeni a jejich místa zaujal zkušený Oleg Skripočka a astronaut SAE Hazzá al-Mansúrí. A aby nebylo všem rošádám konec, o křeslo přišel i Chris Cassidy ve prospěch Jessicy Meir.

Situace s ruským segmentem ISS se začala konečně stabilizovat a přestože Nauka ještě nebyla připravena ke startu, byl v dubnu 2019 s Andrejem Babkinem nominován do hlavní posádky Sojuzu MS-16. Jejich staronovým parťákem byl Chris Cassidy. Tentokrát všechno vypadalo velmi, velmi nadějně. Pak ale přišel únor 2020.

Do startu zbývalo půldruhého měsíce, když se Tichonovovi přihodila ta nejabsurdnější věc, jakou si lze přestavit: během pravidelného joggingu (některé zdroje zase uvádějí procházku) jej do oka šlehla větvička stromu. Zranění oka bylo natolik vážné, že byl dočasně uznán neschopným letu. Státní komise rozhodla o tom, že Tichonov a Babkin budou z posádky vyřazeni a Chris Cassidy zůstane.

Zdálo by se, že smůla, kterou Tichonov má, se musí někdy konečně vyčerpat. Jenže osud občas bývá nesmírně krutý. 31. července se objevila zpráva, že Nikolaj Tichonov odchází z oddílu kosmonautů. V tiskové zprávě bylo uvedeno, že Tichonov odchází z vlastního rozhodnutí v souvislosti se zdravotními potížemi. Lze se jen domnívat a spekulovat, že ono zranění oka bylo vážnější, než se původně jevilo. Občas cestu k nejvyšším metám bohužel zastaví prostý dobře mířený klacík…

Čestné zmínky

Výběr kandidátů pro tento žebříček nebyl jednoduchý. Mužů a žen, kteří byli svému snu na dosah ruky a přesto si na něj obrazně „nesáhli“ je velmi mnoho. Přesto stojí za zmínku alespoň několik zajímavých případů. Dá se říci, že se jedná o smolaře dvojnásobné, neboť nejenže se nedočkali startu do vesmíru, ale dokonce se ani nedostali na místa v dnešním Top 5.

Jedním z kosmonautů, kteří zůstali stát před branami kosmodromu skutečně na poslední chvíli, byl například Gennadij Manakov, byť i on je, stejně jako Joe Engle výjimkou potvrzující pravidlo. Zkušený kosmonaut se dvěma starty v zápisníku letů se v létě 1996 připravoval na svůj let třetí. Mělo se jednat o misi na stanici Mir, kde měl spolu s Palem Vinogradovem strávit necelých 200 dní. Společnost při cestě na stanici jim měla dělat Claudie Deshays v rámci svého krátkodobého letu.

Příprava šla hladce, pak ale přišel šok: při pravidelné lékařské prohlídce 9. srpna lékaři na EKG u Manakova odhalili mikroinfarkt zadní stěny myokardu. Do Výcvikového střediska kosmonautů byla okamžitě přivolána záchranka z Burdenkovy vojenské nemocnice a záchranáři po natočení svého vlastního EKG diagnózu potvrdili. V rámci předběžné opatrnosti byl Manakov převezen do zmíněné nemocnice, kde si pobyl pár dní na pozorování na jednotce intenzivní péče.

Státní komise měla najednou obrovský problém. Start byl totiž naplánován na 17. srpna, tedy zhruba za týden! Nakonec byla Manakovova posádka nahrazena dvojicí Valerij Korzun a Alexandr Kaleri. Pro Manakova to byl konec jeho kosmické kariéry, 20. prosince byl vyřazen z oddílu kosmonautů.

Podobnou, ale svým způsobem ještě krutější ránu osudu musel zažít americký astronaut John Bull. Byl členem pátého náboru NASA, který agentura provedla v roce 1966. Mezi jeho kolegy ve skupině „The Original Nineteen“ bychom našli například Kena Mattinglyho, Eda Mitchella nebo třeba nám již dobře známého Joea Engleho. Skupina byla ještě během všeobecné přípravy rychle zapojena do prací na programu Apollo, jenž byl v té době na vrcholu svého rozvoje. Bull se tak rok po svém vstupu do agentury ocitnul v podpůrné posádce druhého pilotovaného letu Apolla.

Jeho specialitou se stal lunární modul. Spolu s Jimem Irwinem utvořit dvojici pro testování technologické makety lunárního modulu LTA-8. Testy měly za úkol prověřit funkce modulu ve vakuové komoře. Vše se mělo odehrávat v komoře B ve Space Environment Simulation Laboratory v rámci Manned Spacecraft Center v Houstonu. Původně byly testy naplánovány na rok 1967, ale po požáru Apolla 1 bylo nutné upravit veškerou techniku tak, aby se tragédie nemohla opakovat.

Testy LTA-8 ve vakuové komoře proto měly začít v květnu 1968 a probíhat měly až do druhé poloviny června. Jenže John se před jejich začátkem začal cítit podivně. Problém, který se jevil jako zánět dutin, se zhoršoval s každou změnou tlaku při vstupu a výstupu z vakuové komory. Nakonec se Bull musel s těžkým srdcem svěřit do rukou lékařů. Ti byli bezradní, podle jejich vyjádření symptomy ani nález neodpovídaly ničemu, co bylo popsáno v lékařské literatuře. Bull byl z testovací posádky samozřejmě vyřazen a nahrazen pilotem Grummanu Gerrym Gibbonsem.

Tím ovšem pro Johna peripetie nekončily. Jeho zdravotní potíže pokračovaly a velmi rychle se u něj vyvinula plicní nedostatečnost v důsledku plicní choroby, jejíž přesná povaha nebyla nikdy zveřejněna. Bull musel ze zdravotních důvodů odejít z oddílu astronautů v červenci téhož roku. Jako smutná tečka se jeví fakt, že v roce 2008 John Bull zemřel v důsledku dlouhodobého onemocnění astmatem. Zda měla tato choroba souvislost s důvodem, proč musel opustit oddíl, je lhostejné. Že mu vlastní tělo zabouchlo dveře do vesmíru, je však neoddiskutovatelný fakt…

Že tělo člověku uzavře cestu do vesmíru, lze u extrémně zdravých jedinců, jakými kosmonauti jsou, očekávat. Nicméně když vám zabouchne brány kosmu tělo zcela cizí, notabene ještě nenarozené, k tomu je skutečně zapotřebí obří dávka smůly. Přesně tak tomu bylo dokonce u dvou osob najednou. Jména Jekatěrina Ivanova a Jelena Dobrokvašina veřejnosti pravděpodobně nic neřeknou, přitom právě tyto dámy měly velmi blízko k tomu, aby se zapsaly do historie.

Ženy-kosmonautky, to bylo téma staré jako kosmonautika sama. Jenže po letu Valentiny Těreškovy v roce 1963 jako by se nad něžným pohlavím zavřela voda. Skupina žen-kosmonautek byla potichu rozpuštěna ve druhé polovině šedesátých let. Až teprve nábor amerických astronautů v roce 1978, jehož součástí bylo i šest dam, rozhoupalo k činům tehdejšího šéfa koncernu Eněrgija, Valentina Gluška. Na jeho popud byl proveden cílený nábor zaměřený na ženy a v letech 1980-83 tak řady oddílu kosmonautů doplnilo osm dam. Jedna z nich, Světlana Savickaja v roce 1982 navázala na odkaz Těreškovy a stala se druhou ženou ve vesmíru. Poté, co Američané oznámili záměr provést první výstup ženy do volného prostoru, Savickaja prodělala urychlenou přípravu a v roce 1984 se stala také první nositelkou chromozomu XX, která výstup provedla ještě předtím, než tak učinili rivalové na druhé straně zeměkoule.

Ani to však nedokázalo uspokojit vedení sovětské kosmonautiky. Touha po spektáklech a prvenstvích byla velmi silná a čistě ženská posádka — to mohla být podle tehdejších hybatelů sovětské kosmonautiky další rána pro imperialistický západ. V prosinci 1984 tak byla sestavena posádka ve složení Savickaja, Ivanova a Dobrokvašina. Jejich misí měl být krátkodobý několikadenní pobyt na stanici Saljut 7 coby návštěvnická expedice v listopadu 1985. Jejich lodí měl být Sojuz T-15. Jenže pak zaúřadovala technika.

V únoru 1985 se stanice, v tu dobu létající v automatickém režimu, odmlčela. Rozběhla se jedna z nejúžasnějších záchranných operací v dějinách kosmonautiky, srovnatelná minimálně s příběhem Apollo 13. Vladimir Džanibekov a Viktor Savinych se po intenzivním výcviku vydali v červnu k mrtvé stanici, aby se ji pokusili vzkřísit. Po mistrovském spojení s nespolupracujícím tělesem (mimo jiné poprvé v dějinách) a několikatýdenní dřině se Saljut 7 podařilo přivést zpět k životu.

Výcvik ostatních posádek byl pochopitelně z větší části zastaven, což se týkalo i ženské mise. Ale poté, co byla funkčnost Saljutu obnovena, výcvik se mohl opět rozběhnout. Od září ženská trojice opět začala trénovat na svůj let. Nicméně osud se rozhodl hodit další klacek do špic: Vladimir Vasjutin, velitel posádky, která následovala po záchranářích, v průběhu letu onemocněl. Symptomy se nepodařilo zkrotit a bylo rozhodnuto o předčasném přistání.

Po předčasném konci dlouhodobé expedice bylo rozhodnuto o zakonzervování komplexu. Vzhledem k tomu, že se chystal start nové modulární orbitální stanice Mir, nemělo příliš smysl vázat prostředky na provoz stárnoucího Saljutu 7. Posádky v tréninku vyměnily svůj cíl za Mir a jejich výcvik byl v průběhu září 1985 příslušně upraven. To se týkalo i ženského tria. Pak ale zasáhl osud potřetí, tentokrát definitivně.

Na jaře 1986 Světlana Savickaja zjistila, že je těhotná. Záhy odešla na mateřskou dovolenou a v listopadu toho roku se jí narodil zdravý syn. Jenže pro její posádku to znamenalo začátek konce. Místo Savické usedl do velitelského křesla Vladimir Ljachov. Jako první pak vypadla z kola Dobrokvašina — v plánu byl extrémně dlouhý let posádky, jejímž členem by byl lékař. A Dobrokvašina dostala pro dlouhodobé lety stopku od lékařů. Jekatěrina Ivanova ale bojovala dál a stále měla šanci. Z vlastní iniciativy dokonce získala kvalifikaci velitele Sojuzu řady TM, jenže v roce 1987 se dočkala i ona zamítavého stanoviska ze strany mužů v bílém. Dlouhodobé lety nepřipadaly v úvahu a po několika letmých angažmá v rámci různých krátkodobých posádek pomalu ustoupila do pozadí.

Nebýt těhotenství Savické, bylo velmi pravděpodobné, že by ony tři dámy někdy v průběhu roku 1987 startovaly na svůj let. Nakonec však Dobrokvašina ani Ivanova nikdy nepřekročily práh atmosféry. Inu, jak se říká — radost jednoho může být neštěstím druhého…

1. místo: Pjotr Kolodin

Pro ty, kteří se o kosmonautiku již nějakou dobu zajímají, nebude asi jméno Pjotr Kolodin neznámé a možná chápou, proč je zrovna on na nejvyšším stupni žebříčku. K vesmíru měl opravdu jen krůček a zdálo se, že přes všechny překážky, které mu osud postavil do cesty, stane na vrcholu snah a snů jako člověk, který dokázal vzlétnout do kosmu. Vše ale bylo nakonec jinak.

Pjotr Kolodin musel překonat první překážku osudu již v okamžiku, kdy se rozhodl usilovat o vstup do oddílu kosmonautů. Načasování se zdálo být ideálním. V říjnu 1961 byly podniknuty první kroky k doplnění kádru oddílu. Po kolosálních úspěších pilotované kosmonautiky bylo jasné, že je třeba doplnit řady kosmických cestovatelů. Fakt, že Kolodin nebyl pilotem, nebyl v tomto případě až tak velkým handicapem. Výběrová komise tentokrát zacílila i na příslušníky raketových vojsk, vojenských akademií a podobně. Oproti prvnímu náboru zde figuroval požadavek na vysokoškolské vzdělání. A Kolodin byl příslušníkem raketových vojsk a měl za sebou vojenskou radiotechnickou akademii L. A. Govorova.

Na první pohled ideální kandidát, na druhý pohled však jednoznačný outsider. V době, kdy byli kosmonauti vybírání na základě železného zdraví a jakékoli odchylky od normy byly jednoznačnou jízdenkou na vlak domů, měl Kolodin jeden obří handicap. Chyběl mu totiž palec levé ruky! Nabízí se paralela s Dekem Slaytonem, kterému pro změnu chyběl článek prsteníku levé ruky.

Autorovi se nepodařilo zjistit, čím Kolodin na výběrovou komisi zapůsobil, každopádně faktem je, že musel být hodnocen velmi vysoko, protože nad jeho handicapem lékaři přimhouřili oko a 10. ledna 1963 byl velitelem vzdušných sil podepsán rozkaz k zařazení Pjotra Kolodina do oddílu kosmonautů.

Z angažmá v podpůrné posádce pro Voschod-2 posléze přešel do záložních posádek Sojuzů pro různé mise. Jeho velká chvíle přišla v září 1970, kdy byl jmenován do záložní posádky první expedice na první orbitální stanici Saljut, což znamenalo téměř automaticky postup do hlavní posádky při dalším letu. Poté, co se Sojuz-10 nedokázal hermeticky spojit se stanicí, byla dosavadní záložní posádka skutečně jmenována jako hlavní pro druhý pokus o spojení se stanicí a několikatýdenní pobyt v jejích útrobách.

Spolu s velitelem Alexejem Leonovem a palubním inženýrem Valerijem Kubasovem měli šanci stát se rekordmany v pobytu na oběžné dráze. Vše šlo jako po másle a start Sojuzu-11 byl naplánován na 6. června 1971. Jenže tři dny před startem, když už posádky na Bajkonuru prováděly poslední výcvikové seance, přišla zpráva, která šokovala úplně všechny. Na rentgenovém snímku Valerije Kubasova lékaři našli jakýsi stín na pravé plíci. Jeho původ nebyl zcela jasný, ale nebylo možné vyloučit tuberkulózu. Pro Kubasova to samozřejmě znamenalo okamžité odstavení z přípravy. Rozhořel se boj o to, zda jej nahradit palubním inženýrem ze záložní posádky Vladislavem Volkovem, nebo rovnou vyměnit posádku kompletně. Názory se různily a každý bojoval ze všech sil za své zájmy.

Na druhý den, tedy v den, kdy byla raketa vyvezena na startovní rampu, došla Státní komise k definitivnímu závěru: Leonovova posádka bude přeřazena do zálohy a poletí původně záložní posádka ve složení Dobrovolskij, Volkov, Pacajev. Leonov zuřil a odmítal se s verdiktem smířit. Byl kvůli tomu dokonce ochoten porušit zaběhlé tradice a rituály — například při tradičním setkání s bojovým odřadem připravujícím raketu na rampě hlavní posádka obešla shromážděné vojáky a osobně jim poděkovala za jejich práci. Leonov, Kubasov a Kolodin se tohoto „vítězného kolečka“ nezúčastnili a zůstali stát na místě.

Pro Kolodina to byla tragédie. Ještě v den, kdy vyšel najevo Kubasovův problém, se večer opil a přítomnému novináři a spisovateli Jaroslavu Golovanovovi sklesle sdělil, že do vesmíru nikdy nepoletí. Jak se ukázalo, bylo to štěstí v neštěstí, protože, jak známo, posádka Sojuzu-11 se z vesmíru nevrátila živá, všichni tři kosmonauti zahynuli při náhlé dehermetizaci kabiny během návratu…

Ještě v době, kdy Dobrovolského posádka pobývala na stanici, byly ustaveny posádky pro následující let na stanici. Hlavními pretendenty byli samozřejmě Leonov s Kolodinem. Do funkce palubního inženýra k nim byl přiřazen Nikolaj Rukavišnikov, který již předtím letěl na Sojuzu-10 a měl tedy všechny schopnosti, zkušenosti a výcvik nutný k pobytu na Saljutu. Jenže poté, co v kazašské stepi dosedla návratová kabina s mrtvou trojicí Dobrovolskij, Volkov, Pacajev, vše bylo náhle úplně jinak. Na začátku července Státní komise rozhodla o zrušení letů k Saljutu 1 a nastala velká rošáda.

Nově měly Sojuzy létat pouze se dvěma kosmonauty, prostor pro třetí křeslo zabrala aparatura pro zajištění životních podmínek v nových skafandrech. K další orbitální stanici se tedy měly vydávat pouze dvojice. První expedici na nový Saljut měl vést Alexej Leonov a sparingpartnera mu při tomto letu měl dělat… Valerij Kubasov. Ten samý Kubasov, jehož rentgenový snímek byl důvodem odvolání Leonovovy posádky a současně také důvodem, proč byli nyní Leonov, Kubasov a Kolodin naživu. Ve dvoučlenné posádce pro Kolodina prostě nebylo místo.

Pjotr se však nevzdával a pokračoval v práci v oddíle. A v roce 1976 se zdálo, že se na něj přeci jen usmálo štěstí. V té době už byla připravována stanice nové generace — DOS-5 (Saljut 6). Saljut 6 měl dva stykovací uzly, které umožňovaly připojení dvou strojů současně. Tím pádem bylo možné během práce dlouhodobých expedic na stanici posílat i krátkodobé „návštěvnické“ posádky. V září 1976 byly ustaveny týmy pro program návštěvnické mise. V historicky první návštěvnické posádce se vedle velitele Vladimira Džanibekova ocitnul právě Pjotr Kolodin. To by ovšem nesměl být on, aby se na něj opět nepřilepila smůla.

První dlouhodobou expedici na Saljut 6 tvořili dva nováčci — Vladimir Kovaljonok a Valerij Rjumin. K letu, jež byl plánován na sto dní, odstartovali 9. října 1977, jenže zpátky na Zemi byli již o dva dny později! Nedokázali se spojit se stanicí a za relativně dramatických okolností museli hodit ručník do ringu a vrátit se domů. Po rozboru neúspěchu, jehož příčinu se nikdy nepodařilo stoprocentně vyjasnit, padlo rozhodnutí, že napříště musí být v posádce alespoň jeden kosmonaut, který již má zkušenosti z vesmírného letu. To bylo samozřejmě moudré a pochopitelné, nicméně pro mnoho adeptů na životní jízdu to také znamenalo čáru přes rozpočet. A pro Kolodina to znamenalo definitivní konec snu o vesmíru. Jeho místo v posádce zaujal zkušený Oleg Makarov.

Pjotr Kolodin již do žádné další posádky nominován nebyl a 20. dubna 1983 opustil oddíl kosmonautů. Ani dvacet let tvrdé práce, nadějí, osobních obětí a absolutní disciplíny nedokázalo vyvážit několik smolných okamžiků. Stejně tak to platí i pro všechny zmíněné v tomto žebříčku. A vlastně i pro všechny ty, se kterými si osud zahrál krutou hru poté, co jim do ruky dal kosmickou kartu, aby ji vzápětí zase navždy sebral…

Zdroje obrázků:

chat gpt
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Joe_Engle_(S86-26417).jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:S71-52272_orig.jpg
http://sm.evg-rumjantsev.ru/img20/soyuz-13_2.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Grigory_Nelyubov.jpg
https://epizodyspace.ru/bibl/golovanov/korolev/64-2.jpg
https://www.gctc.ru/media/images/news/2016/ekipagi/ekipagi/49-50/nikolai.tihonov.res.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Nauka_docked_to_ISS.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Gennady_Mikhailovich_Manakov.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Astronaut_John_Bull_wears_the_A6-L_type_pressure_Garment_Assembly_(S67-44580).jpg
https://www.astronaut.ru/as_rusia/lady80/foto/ivanova_s.htm?reload_coolmenus
astronaut.ru/as_rusia/imbp/foto/dobrokvashina_s.htm
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Pyotr_Kolodin.jpg (kredit: Iamnotblocked123)
https://rgantd.ru/upload/resize_cache/iblock/21e/1110_460_0/ji0nnljs4btwgz272890983gl32chlib.jpg (kredit: RGANTD)
https://rgantd.ru/upload/resize_cache/iblock/b84/1110_460_0/rd5tafkjhzfjqla3xm2iea5orpinqcz7.jpg (kredit: RGANTD)