Zatímco jeho dva ruští kolegové měli plné ruce práce s výstupy do volného prostoru, Andy Thomas poctivě odškrtával jednu položku svého vědeckého programu za druhou. Oproti svým předchůdcům, zejména Linengerovi a Foalovi, byl jeho pobyt na palubě Miru relativně prostý zásadních dramat, byť se přeci jen občas posádce tep zvednul. Například 26. února Andy cvičil na běhacím pásu v modulu Kristall. Když skončil cvičení a proplouval do základního bloku, jeho pozornost zaujal hustý dým, který se vznášel v interiéru základního bloku. Vycházel z jedné aparatury v Kvantu-1. Thomas zburcoval nic netušícího Musabajeva, který rychle zjistil, že na aparatuře jsou špatně nastaveny ovládací prvky a stroj se tak začal přehřívat. Velitel aparaturu rychle vypnul a ta po chvíli přestala generovat kouř. Přestože se jednalo o krátkou epizodu, dva aspekty nebylo možné brát na lehkou váhu. Prvním byla absence požárního poplachu. Požární hlásiče reagují na přítomnost kouře a přestože v základním modulu to vypadalo jako v kuřáckém doupěti, hlásiče jednoduše mlčely. Druhým aspektem byl vliv na posádku. Filtry klimatizace sice postupně zbavily atmosféru stanice nepříjemného zápachu, nicméně hodnoty znečištění vzduchu byly podle měření posádky velmi vysoké. Až tak vysoké, že jim řídicí středisko odmítalo věřit a začalo mít podezření na selhání analyzátoru. Jaké bylo překvapení všech přítomných, když byly po několika měsících odebrané vzorky staniční atmosféry analyzovány na Zemi a bylo zjištěno, že palubní analyzátor byl zcela v pořádku. Hladina oxidu uhelnatého několik dní po incidentu dvacetkrát převyšovala doporučenou bezpečnostní normu! Ani tato nepříjemná epizoda, jejíž následky posádka pociťovala ještě týden poté, však neměla vliv na plnění programu Andyho mise…

Na začátku roku 1997 bylo stanici poměrně horko. Její dráha byla v té době totiž orientována tak, že téměř nevstupovala do zemského stínu. Jinak však život na palubě plynul relativně klidně. Nový rok oslavila posádka tím, že si mohla o hodinku přispat, nicméně to byl jediný ústupek pracovnímu plánu. Korzun a Kaleri se na začátku roku zabývali demontáží bloků systému Kurs z modulu Kristall (pro potřeby testování s raketoplány měl Kurs fungovat pouze v pasivním režimu). Sejmuté bloky měly putovat zpět na Zem a měly být použity v některém z příštích Progressů nebo Sojuzů. Po rozpadu SSSR se výrobní závod Chartron v Kyjevě ocitl na území samostatné Ukrajiny a ta si za Kurs nechávala platit div ne zlatem. Rusové počítali s tím, že po dobu trvání projektu Shuttle-Mir budou Kursy dopravovány raketoplány zpět na Zem a recyklovány. Zatímco se Valerij a Alexandr mořili s rozpojováním elektroniky, John Blaha pracoval zejména s malým skleníkem, kde se měly čile k světu výhonky pšenice. Už na podzim kosmonauti „sklidili úrodu“ a hned semena ze sklizených klásků znovu zasadili. Nyní měla být na Zem dopravena sklizeň pšenice, která celý svůj životní cyklus strávila v podmínkách mikrogravitace. Pro biology a specialisty na výživu se mělo jednat obrazně i doslova o žně. Krom všech prací se ovšem posádka i stanice připravovaly na návštěvu, která měla přilétnout v polovině ledna. Její cesta vzhůru však nebyla bez problémů…