Myslím, že podstatná část těch, kteří čtou tyto řádky, neměla příležitost Apollo 11 zažít – prostě se narodila až poté, co se člověk poprvé prošel po Měsíci. Přesto se lze s touto misí i dnes velmi, velmi těsně setkat. Přinášíme představení pěti „nej“ míst, kam se lze bez větších potíží dostat – a která mají opravdu úzkou vazbu na let „Jedenáctky“.
Pokud máme zmínit podíl nějaké evropské země či národnosti na misi Apollo 11, nejspíše nás jako první napadne účast německých raketových odborníků. Wernher von Braun a více než stovka dalších specialistů z Německa se podílela (nejen) na vývoji raket rodiny Saturn. Ovšem evropských stop najdeme na této historické misi mnohem více…
Pokud jste se včera radovali, že dílem „Život po Měsíci“ seriál „Týden s Jedenáctkou“ končí a že se konečně uvolní prostor pro smysluplnější obsah, musíme vás zklamat. Jedeme dál a náš týden má již dvanáctý díl. Tentokrát poslední (i když…). Původně neplánovaný, ovšem vzhledem k některým zajímavým poznámkám, námětům nebo názorům ve stovkách diskusních příspěvků u seriálu jsme se jej rozhodli zařadit. Má za cíl trochu přiblížit tři okruhy (motivace astronautů pro cestu na Měsíc, sovětský program automatického odběru vzorků z Měsíce, československá vlaječka na Měsíci), které v diskusích poutaly pozornost. Není cílem jít do akademické hloubky, cílem je ukázat složitost problematiky – a jak vzdálený od pravdy může být zjednodušující pohled.
Půldruhého tisíce lidí vítalo Neila Armstronga, Michaela Collinse a Edwina Aldrina při opouštění karantény. Ve srovnání s tím, co následovalo v následujících týdnech a měsících byli v podstatě na samotce. Už když je ze střediska MSC (Manned Spacecraft Center) rozvážela vozidla NASA domů, byly jim v patách televizní přenosové vozy. Doma se ale astronauti neohřáli, hned 13. srpna ráno zamířili s manželkami a dětmi na základnu Ellington AFB a odtud do New Yorku. Zde následovala velkolepá jízda „kaňonem hrdinů“ mezi mrakodrapy, pak převzali klíče od města, měli první veřejný projev po návratu od Měsíce a navštívili Spojené národy.
Čím více se blížilo první přistání na Měsíci, tím více rezonovala otázka „Jsou-li tam žáby taky?“ Aneb nejsou na našem přirozeném souputníkovi přece jen nějaké bakterie, viry nebo jiné breberky, které by se nám mohly stát fatálními? Jistě, výměna materiálu mezi Zemí a Měsícem probíhá odpradávna, ale pilotovaná výprava je přece jen expresní jízda. Vědci považovali Měsíc za mrtvé těleso a jakoukoliv stopu života za nepravděpodobnou, leč znáte to. Vždy se najde někdo, kdo si udělá živnost ze zpochybňování nebo vymýšlení nepravděpodobných scénářů. A když se mu dostane politické či mediální pozornosti… Myšlenka na preventivní karanténu astronautů poprvé zazněla v červenci 1964 na konferenci Národní akademie věd. Naše znalosti o Měsíci v té době byly velmi limitované (i to svědčí o výzvě, jaká ležela před programem Apollo). NASA se proto v případě prvních lunárních přistání rozhodla pro preventivní karanténu astronautů. Nikoliv odborné argumenty, ale právě veřejné mínění bylo hybatelem tohoto rozhodnutí. Lékaři rozhodli, že karanténa astronautů bude trvat 21 dní od prvního kontaktu s lunární horninou. To bylo mnohem více, než u známých nakažlivých chorob.
66 je nejen název legendární silnice, která jako první propojila východní a západní pobřeží Spojených států (i když… no, ale legendární je), ale také trupové číslo vrtulníku Sikorsky Sea King, který byl u mnoha přistání kosmických lodí Apollo. Vrtulník s velkým číslem „66“ je vidět na mnoha fotografiích nebo filmech. Neměl žádné speciální jméno, jen označení v rámci letky – „Helo 66“. Vrtulník je vidět i na záběrech ze záchrany posádky Apolla 11, od které právě dnes uplynulo padesát let.
Když NASA uzavřela kontrakt na vývoj a výrobu lunárního modulu s firmou Grumman Aircraft Engineering Corporation, bylo součástí kontraktu mj. patnáct letových exemplářů a deset testovacích LTA (Lunar Test Article). Dva z nich, LTA-8 a -9, původně měly být určeny k letům v atmosféře: k získání zkušeností, výcviku astronautů apod. Velmi záhy se ale ukázalo, že to není šťastný nápad: lunární modul byl navržený k letům výhradně mimo zemskou atmosféru a i jiných specifických podmínkách. Jeho úprava pro lety v atmosféře by byla náročná a navíc by se takto potřebné informace nezískaly.
Dnes z poněkud jiného soudku: mezi historické zprávy z padesát let starých událostí týkajících se prvního letu na Měsíc s dovolením „propašujeme“ jednu aktualitu. Jak už jsme psali v úvodním díle tohoto seriálu, vznikl při psaní knihy Dobytí Měsíce. Kniha oficiálně vychází právě dnes. Jak napovídá ohlas seriálu „Týden s Jedenáctkou“, téma pilotovaného přistání na Měsíci k nám promlouvá i po půl století. A jak (snad) ukazuje i tento seriál, pořád je v oblasti programu Apollo mnoho bílých míst, o nichž by se dalo říci „hic sunt leones“. Část těchto mezer nyní zaplňuje právě kniha Dobytí Měsíce. Začíná vyhlášením pilotovaného letu na Měsíc, pokračuje formováním celého lunárního programu. Představuje slepé uličky, hledání správných cest i nezdary, které ho provázely. Popisuje vyvíjenou techniku i peripetie při její přípravě. Seznamuje s hardwarem, lidmi i lokalitami. Pokračuje popisem jednotlivých misí programu Apollo přes první přistání a popisem všech následujících. Končí pak rekapitulací lunárního programu a připomenutím toho, co nám z něj zbylo.
Americká vlajka na Měsíci se stala jedním ze symbolů programu Apollo a také jednou z ikon dvacátého století. Však také když se režisér Damien Chazelle rozhodl v roce 2018 nezařadit do filmu První člověk žádný záběr s vlajkou, pořádně to schytal ze všech stran. „Je to naprostá šílenost. Je to medvědí služba národu v dobách, kdy lidé potřebují vidět, čeho jsme schopni dosáhnout, pokud budeme spolupracovat. Američané za tu misi zaplatili, postavili raketu plnou americké technologie a na palubě byli také Američané. Nebyla to žádná mise Spojených národů,“ napsal na svůj Twitter senátor za Floridu Marco Rubio. V podobném duchu se vyjádřila i spisovatelka Danielle D´Souza Gillová: „Ta vlajka tam nebyla jen tak pro legraci. Reprezentovala americké vítězství ve studené válce. Chybějící scéna tak narušuje celý kontext mise Apollo 11. Plus je to také historicky úplně špatně.“
Snowcone a Haystack. Hromádka sněhu a kupka sena. Takto se měla jmenovat mateřská loď a lunární modul mise Apollo 11. Alespoň to stojí v dokumentu NASA Technical Information Summary Apollo-11 z 25. června 1969 (ke shlédnutí zde). Opravdu tomu tak mělo být? A kde se vlastně vzala nakonec použitá jména Columbia a Eagle? Když začali létat do vesmíru američtí astronauti, vznikla potřeba dát jim nějaké volací znaky. Ty zjednodušují komunikaci a běžně se v letectví používají. Alan Shepard si zvolil „Freedom 7“ (Svoboda 7). Často se uvádí, že ona sedmička v názvu je odkazem na první oddíl amerických astronautů, který byl sedmičlenný. Ve skutečnosti ale chtěl Shepard zdůraznit, že loď Mercury má výrobní číslo 7, letí na raketě výrobního čísla 7 a jde o první ze série sedmi plánovaných suborbitálních letů (byť už v té době bylo jasné, že jich bude méně; nakonec se uskutečnily pouze dva). Testovací piloti jsou navíc – přes své silné technické založení – také velmi pověrčiví a „šťastná sedmička“ přímo v názvu letu byla tím nejmenším, co mohli pro zdar své výpravy udělat.
Nahrávání ... 
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní License.
23. srpna 2019 
Rubrika: 
Štítky: 