Astronauti jsou lidé jako my. To znamená, že se neobejdou bez jídla a pití. Zatímco u jiných systémů podpory života (vody a vzduchu) existuje určitá úroveň recyklace či zpracování na palubě kosmických lodí a stanic, u potravin nic takového možné není – vše se tedy musí dovážet nákladními loděmi. Zapomeňte však na jídlo nevalné chuti v tubách, jídelníček dnešních kosmonautů je o poznání pestřejší.
V dnešním dílu Vesmírné techniky se podíváme na další z živlů, který člověk potřebuje k tomu, aby mohl žít na palubě kosmických příbytků. Po vzduchu, který jsme probírali minule, je dnes na řadě voda. Bez vody se nedá žít. Astronauti na kosmických stanicích se bez ní také neobejdou. Sice vodu přijímají i pitím, ale většinu ji snědí s potravou. A aby se nemusela všechna voda na oběžnou dráhu složitě vozit, je potřeba ji recyklovat.
Minulý díl Vesmírné techniky byl takovým základním představením systémů, které v kosmických lodích a na stanicích zajišťují optimální podmínky pro lidskou posádku. Dnes se zaměříme na systém ze všech nejdůležitější. Bez dýchatelné atmosféry by totiž nemohla existovat žádná kosmická mise. Je potřeba zajistit nejen optimální složení vzdušné směsi, ale i její tlak či teplotu.
Poměrně dlouhou dobu se Vesmírná technika nevěnovala pilotované kosmonautice. Dnes by to ráda napravila. Stejně jako všichni ostatní lidé, musí astronauti v kosmických lodích a na kosmických stanicích dýchat vhodnou atmosféru, pít vodu, jíst potraviny, ale také se zbavovat odpadů. Aby byly tyto nezbytné podmínky splněny, se starají systémy zajištění životních podmínek pro posádku, které se někdy také označují jako systémy podpory života.
Od Měsíce, do kterého jsme narazili v minulém dílu, se vrátíme zpět k Zemi, nikoliv však na její nízkou oběžnou dráhu. V dněšní Vesmírné technice budeme kroužit podstatně výše. Pod zkratkou TDRSS (Tracking and Data Relay Satellite System) se skrývá systém tvořený družcemi TDRS (Tracking and Data Relay Satellite) na geostacionární dráze a pozemními stanicemi. Díky tomuto systému můžeme nepřetržitě obousměrně komunikovat s desítkami družic na nízké oběžné dráze Země.
Od Fobosu z předchozího dílu se přesuneme k souputníku naší Země. V roce 2009 vyrazila k Měsíci americká sonda LRO, která funguje dodnes. Spolu s ní ale letěla ještě jedna sonda, jejíž mise byla doslova sebevražedná. Sonda LCROSS totiž měla narazit do Měsíce, což se jí i podařilo. Ještě předtím ale přinesla cenné informace o přítomnosti ledu v trvale zastíněných kráterech.
Minule jsme se podívali podrobně na mise Fobos 1 a Fobos 2. Dnes povídání o tomto sovětském programu zakončíme. I když je program sond Fobos veřejností považován za fiasko, vědecké výsledky určitě nebyly bezvýznamné. Sonda Fobos 2 měřila magnetické pole Marsu, určila chemické složení povrchu nebo zmapovala teploty na rudé planetě.
V předchozím díle jsme si ukazovali vědecké přístroje, které měla sonda na palubě. V rámci naší minisérie vám dnes nabízíme předposlední setkání se sovětským programem Fobos. Popíšeme si v něm jak probíhal let obou téměř identických sond. Ačkoliv se z videa může zdát, že sondy nesplnily svůj hlavní úkol, příští díl Vám ukáže, že po vědecké stránce byly velmi úspěšné.
Minulý týden jsme si ukazovali kostrukci sond Fobos, dnes se zaměříme na vědecké přístroje. Sondy Fobos 1 a Fobos 2 měly primárně studovat marsovský měsíc Fobos a také samotný Mars. Kormě toho ale nesly i přístroje pro výzkum Slunce a meziplanetárního prostředí. Především sestava aktivních i pasivních přístrojů pro planetární výzkum, tedy studium měsíce Fobos a planety Mars, byla do té doby nevídaná a velmi komplexní.
V minulém díle jsme si řekli, jak probíhal planetární program v Sovětském Svazu, proč vznikl sovětský projekt Fobos k výzkumu stejnojmenného měsíce Marsu a co bylo jeho cílem. Dále jsme si nastínili základní parametry mise. Dnes si popíšeme, jak obě téměř identické sondy vypadaly a jaké bylo jejich technické vybavení. Řeč bude také o dvou typech přistávacích modulů.
