Japonské snahy o konstrukci nosných raket začaly suborbitálními (též výškovými) raketami Kappa. Na ně následně navázaly pokročilejší rakety Lambda, které už byly schopné dosáhnout mnohem větší výšky. Vědcům se tak otevřela možnost zkoumat kosmický prostor, inženýři zase ocenili možnost vyzkoušet si technologie pro další krok vpřed – pro rakety určené k dosažení oběžné dráhy.
Posledně jsme se ve Vesmírné technice podívali na to, co všechno přichystali vědci sondě ISEE-3 (následně přejmenované na ICE) v rámci nadstavbové mise. Ale osud této americké sondy byl napínavý až do samotného konce. Napětí nechybělo ani při průletu ohonem komety a poslední kapitola jejího bohatého příběhu byla napsána více než čtvrt století po startu.
Sonda ISEE-3 měla po splnění základní mise stále dostatek pohonných látek a její přístroje byly v dobrém stavu. Čekala ji proto nadstavbová fáze, ve které se sonda nejprve dostala na nezvyklou dráhu, díky které mohla studovat podmínky v ohonu zemské magnetosféry. Přinesla tak cenné informace, které pomohly lépe porozumět jevům, jež zde probíhají.
V minulém dílu jsme si představili základní ideu mise sondy ISEE-3. Stala se první sondou v historii, která byla umístěna na oběžnou dráhu okolo libračního bodu. Během několikaleté služby pomohla studovat sluneční vítr nebo meziplanetární magnetické pole. Jelikož i po konci základní služby měla dostatek pohonných látek, dočkala se také prodloužení své služby.
Od dopravy vzorků z Měsíce, které jsme si vrchovatě užili v minulých několika dílech, se přesuneme k trochu jinému výzkumu. Sonda ISEE-3 vznikla (jak již název napovídá) v rámci americko-evropského programu ISEE (International Sun-Earth Explorer) a jejím úkolem bylo zkoumat vztahy Slunce-Země. Na své palubě nesla 13 vědeckých přístrojů, které dodala NASA ve spolupráci s agenturou ESA.
Dnes se posuneme od Luny 23 k poslednímu zástupci druhé řady těchto úžasných strojů pro automatický návrat vzorků. Misí sondy Luna 24 skončil sovětský program sond Luna a na desítky let výzkum Měsíce utichl. Tato sonda disponovala několika vylepšeními a na Zemi dopravila 170,1 gramů lunárních vzorků. Část z nich byla (stejně jako u předešlých misí) předána vědcům z ostatních států.
Když se sovětští konstruktéři naučili měkce přistávat na Měsíci a zpátky na Zemi dopravili první gramy vzorků měsíčního regolitu, nastal čas posunout se dál a vytyčit si další, náročnější úkoly. V rámci minisérie věnované návratu vzorků z povrchu Měsíce pomocí sovětských sond Luna se nyní dostáváme k modernizované řadě E8-5M. Jako první přichází na řadu neúspěšná mise Luna 23.
V minulém díle jsme se měli možnost podívat na úspěch sovětské sondy Luna 16, která na Zemi jako první nepilotované těleso dopravila vzorky z Měsíce. Na ni měla navázat sonda Luna 18. Ta však na Měsíci přistála tvrdě, takže musela nastoupit sonda Luna 20. Ta sice neměla při odběru jednoduché podmínky, ale nakonec dokázala na Zemi dopravit 30 gramů vzorků z Měsíce.
Sonda Luna 16 dopravila na Zemi 101 gramů materiálu z povrchu Měsíce, konkrétně z Moře hojnosti. Toto množství bylo výrazně menší, než kolik přivezly mise Apollo, ale to význam mise nijak nesnižuje. Luna 16 se stala první automatickou sondou, která na Zemi přivezla vzorky z nějakého cizího tělesa. A mimochodem – její vzorky se dostaly také do Československa.
20. září roku 1970 přistála na povrchu Měsíce sovětská sonda Luna 16. Jejím úkolem bylo odebrat z Měsíce vzorky a dopravit je na Zemi. V tomto díle si představíme události, které této misi předcházely, popíšeme si start sondy ze sovětského kosmodromu Bajkonur na špici nosné rakety Proton-K a přes přelet k Měsíci, usazení na jeho oběžné dráze se dostaneme až k okamžiku přistání.
