Prvním živým tvorem na oběžné dráze se stala fenka Lajka v družici Sputnik 2. S jejím návratem na Zemi se nepočítalo, ale nakonec zahynula kvůli technické závadě dříve, než se čekalo. Ale Sputnik 2, to nebyla pouze Lajka. Na palubě byly i vědecké přístroje, které rozšířily znalosti vědců o prostředí kolem naší planety. Tato mise je proto právem považována za důležitý krok vstříc první pilotované kosmické misi.
V minulém díle zmíněné výškové lety psů mezi roky 1951 a 1960 poskytly mnoho cenných informací, ale před letem člověka na oběžnou dráhu to pořád bylo málo. Proto bylo potřeba posunout testy na novou úroveň a vyslat na oběžnou dráhu družici s živým tvorem na palubě. To však s sebou přinášelo mnoho technologických komplikací a výzev. Inženýři proto museli v mnoha případech improvizovat. A aby toho nebylo málo, měla družice Sputnik 2 nést i další vědecké vybavení.
Než se na oběžnou dráhu vydal první člověk, bylo potřeba vše otestovat na jiných živých tvorech. A než se tito živí tvorové dostali na oběžnou dráhu, létali na výškových raketách. Zažili tak suborbitální skoky do výšky nad sto kilometrů, dostali se do kosmického prostoru a na pár minut zažili mikrogravitaci. Zvířata, která při těchto výškových letech zahynula, nepřišla o život zbytečně. Tato fáze přinesla neocenitelné zkušenosti pro další vývoj a kosmonautika by bez nich rozhodně vypadala jinak.
V současnosti létají lidé na oběžnou dráhu okolo Země několikrát ročně, ale ještě před sto lety to byla vyložená sci-fi. Historický moment, který nastal 12. dubna 1961, otevřel cestu lidem na oběžnou dráhu. Než však Jurij Alexejevič Gagarin vyrazil na misi pojmenovanou Vostok (původně opravdu bez pořadového čísla), muselo se stát hned několik věcí. Před programem Vostok tu bylo hned několik více či méně reálných projektů, které se zaměřovaly na do té doby nemyslitelné pilotované kosmické lety.
Posledně jsme se zaměřili obecně na vozítko Sojourner, zejména na jeho konstrukci. Na konec naší minisérie věnované americké misi Mars Pathfinder jsme si nechali vědecké vybavení tohoto roveru. Na jeho palubě byl sice formálně jediný vědecký přístroj, ale ve skutečnosti bychom zde našli několik různých zajímavých experimentů, které posunuly naše znalosti o Marsu.
Další díl se zaměří na součást mise, která byla z hlediska dalšího vývoje sond pro Rudou planetu hodně důležitá. První vozítko pracující na povrchu Marsu bylo na dnešní standardy opravdu malé, ale přesto znamenalo velký pokrok. Sojourner umožnil průzkum nejen v těsném místa přistání, ale i v jeho blízkém okolí. Dnes se podíváme na konstrukci tohoto šestikolového průzkumníka.
Americká sonda Mars Pathfinder přistála na Marsu 4. července 1997 a již za několik desítek minut došlo k rozložení její povrchové platformy. Ta obsahovala systémy nutné k fungování, ale i sadu vědeckých přístrojů – především pak stereokameru IMP. Ta i přes rozlišení, které je dnes úsměvné, dokázala přinést mnoho důležitých informací o místě přistání.
4. července roku 1997 přistála na Marsu v tamním údolí Ares Vallis americká sonda Mars Pathfinder. V té době už za sebou měla několikaměsíční cestu meziplanetárním prostorem – startovala totiž 4. prosince roku 1996. Dnes se zaměříme na popis přeletové části této sondy, ale i na průběh přistání. Šlo totiž o premiéru tohoto způsobu, který se pak využil i u dalších misí.
Dnes u Marsu (či přímo na jeho povrchu) pracuje jedenáct robotických průzkumníků různých kosmických agentur. Ještě před pár desítkami let ale byl Mars mnohem méně sledován. Nová vlna zájmu byla spojena (kromě jiného) i s vypuštěním sondy Mars Pathfinder. Dnes si posvítíme právě na představení tehdejší situace a cestu k této sondě.
Posledně jsme se podívali na začátek vývoje kosmických raket v Zemi vycházejícího slunce. Vývoj výškových raket Kappa a Lambda směřoval nejen k dosahování stále větších výšek, ale ultimátním cílem bylo dosažení oběžné dráhy. Tento úkol dostala raketa Lambda 4S, která nakonec po sérii havárií přece jen uspěla a na oběžnou dráhu dopravila družici Ohsumi.
