Dva roky učiliště ubíhaly jako voda a přestože Gagarin nebyl rozhodně nejlepším, jeho houževnatost učinila na instruktory velký dojem. Možná už tehdy začalo v jejich hlavách klíčit zářivé hodnocení, které bude na konci oněch dvou let charakterizovat tohoto mladého důstojníka: „(…) Během výcviku v učilišti se projevil jako disciplinovaný a politicky uvědomělý kadet. Řády Sovětské armády zná a řídí se jimi. Materiální a tělesná příprava je dobrá, teoretická- výtečná. Letový program úspěšně zvládl a získal základní dovednosti, které dokázal upevnit. Létání miluje, létá směle a sebevědomě. Státní zkoušky z techniky pilotáže a bojové přípravy vykonal s hodnocením „výborně“. Materiální část letounu dobře zná. Učiliště absolvoval mezi nejlepšími. (…)“
Málokdo si dokáže představit, jaké úsilí se muselo skrývat za těmito slovy. 26. března 1956 se odehrál zlom, jaký přichází v životě každého vojenského pilota- ten den měl MiG-15 pouze pro sebe, tentokrát za ním neseděl žádný instruktor. Kdyby někdo přetočil film času zpět, nestačil by se divit: z Jury Gagarina, vyhublého, usměvavého kluka z vesnice se stal sebevědomý důstojník, jehož štíhlá postava se obalila svaly, ovšem věčný úsměv mu z tváře nezmizel. I když- nechybělo mnoho. V čase, kdy začala letová příprava kadetů, to vypadalo, že Jurijovy dny v učilišti jsou sečteny…