Život námořníků je opředen mnoha mýty a má kolem sebe auru romantiky. Vůně exotických končin, bujarý přístavní život, bezstarostné polehávání na prosluněné palubě. Jenže to všechno je opravdu jen mýtus. Hlavní náplní života každého námořníka je tvrdá, nudná dřina, dny, které se podobají jeden druhému jako vejce vejci, špatné jídlo, spánek na uzounké palandě v dusném podpalubí a zápach snídaně, se kterou se před chvílí rozloučil kamarád vedle vás. Když devatenáctiletý Alan Shepard podstupoval tradiční plavbu na staré bitevní lodi, přesvědčoval se každým dnem stále více, že voda není jeho osudem. Zato když obrátil ve chvíli, kdy zrovna nedrhnul palubu, hlavu k obloze, měl pocit, že se dívá na svou budoucnost. Jak je to dávno, kdy s Carlem Parkem a posléze sám brázdil nebe nad New Hampshirem? Zdálo se to jako celá věčnost. Když konečně sestupoval z lodní lávky na pevnou zem, měl v hlavě vše srovnané. Stůj co stůj se musí dostat do pilotního výcviku. A ještě jednu emoci mu pobyt na lodi přinesl- stesk po Louise…

Na Zemi byl nevlídný únor. Toho dne v Houstonu rtuť oscilovala okolo mizerných jedenácti stupňů celsia, umocněných občasnou studenou sprškou, což obyvatelé tohoto jindy horkého koutu USA nenesli právě nejlépe. Předpovědi dokonce naznačovaly pro nejbližší období propad pod bod mrazu, za tři dny přijde nejstudenější den celého roku 1971. Ale tam, kde právě stál on, žádná předpověď neplatila. Žádná oblačnost, žádný vítr, žádné přeháňky. Nikdy. A tak tomu bylo už po miliardy let. Půda, na níž právě spočinula jeho noha, nebyla z našeho světa. Zrakem pomalu přejel po panoramatu, které jakoby namaloval surrealistický malíř. Tak málo barev- a přece tolik odstínů. Oslňující běloba osvětlených míst a téměř úplná čerň s názvuky šedivé ve stínu. A nad tím vším se jako nějaký úžasný drahokam vznášela modrobílá koule- jeho domov, nádhera uprostřed pusté černi oblohy. Náhle se v něm vzedmula vlna emocí. Málokdo by v něm v ten okamžik viděl toho známého Ledového kapitána. Koutky úst se mu neznatelně zachvěly a oči se zaplnily slzami. V šestinové gravitaci slané kapky pomalu putovaly dolů pětidenním strništěm. „Trvalo to dlouho, ale jsme tady…“ A tehdy všichni, kteří jej znali, a v tento okamžik byli přes 380 tisíc kilometrů daleko, pochopili, že jeho slova shrnovala nejen dosavadní cestu Apolla-14. Alan Bartlett Shepard junior právě uzavřel temnou životní kapitolu, trvající sedm dlouhých let…