První dlouhodobý pobyt Američana na Miru byl v mnoha ohledech výjimečný. Norm Thagard musel překonávat mnoho bariér a překážek. To je docela pochopitelné v situaci, kdy se ocitl na stanici, kterou provozoval někdo s naprosto jiným sociokulturním zřízením. Například panovačnost velitele, kterým byl v případě expedice EO-18 Vladimir Děžurov, byla v Rusku považována za zcela normální. Vztah mezi pozemním týmem a kosmonauty byl také na hony vzdálen americké nátuře – Rusové byli dirigováni řídicím střediskem až do krajnosti. Způsob práce, kdy středisko vytvoří jakýsi „nákupní seznam“, ve kterém jsou vypsány úkoly, jež se musí daný den stihnout a posádka si v rámci možností sama rozvrhne práci, u Rusů téměř neexistoval. Podle Thagarda byli jeho dva kolegové de facto permanentně přepracovaní. Rozdílů mezi přístupem Američanů a Rusů k rozvržení práce a chování k posádce by bylo možné najít mnoho a viděno americkou optikou jich bylo v případě Rusů mnoho spíše k horšímu. Norman nicméně doufal, že své tři měsíce na Miru prožije v relativní pohodě, jeho program byl solidní a při práci jistě brzy zapomene na problémy, jež s sebou přináší