Okamžik sváděl k nadšení. Ale on se snažil své emoce držet na uzdě. Nemá cenu jásat předčasně, na oslavy bude čas za hodinu a půl. To už budeme vědět jistě, jak na tom jsme. Před chvílí se ozvala sledovací stanice na Kamčatce, signál je prý silný a jasný. Teď je čas na chvíli vyjít ven z bunkru a podívat se na oblohu. Nádherná černočerná opona, posetá tisíci, ne- desetitisíci hvězd. Chlad zalézá za kabát, ale nic z toho nevnímá. Dívá se nahoru a přemýšlí. Výsledek jeho práce a práce mnoha neznámých odborníků teď putuje někde nahoře onou temnou plání. Nebo se možná už v tuto chvíli řítí zpět k zemi? To zatím neví a nemá jak to zjistit. Musí čekat. Na obloze se rozplývají poslední zbytky sledů po ohnivém chvostu rakety a mísí se s matným svitem Mléčné dráhy. Všichni, kteří jsou toho dne na Ťura- Tamu, stojí v hloučcích kolem radiovozu a rampy a stejně jako on sledují oblohu.…

Jak hluboký může být pád jednoho lidského osudu? Jak lze vůbec běžným chápáním obsáhnout ten šílený kontrast? Vytržen z běžného života, teď musí hnít tady, ve tmě a špíně… Oči, které se ještě před nedávnem otáčely k obloze a dál, teď běží po špinavé zdi téhle zatuchlé ťurmy. A výslechy… Jeden za druhým, při jednom vyšetřovatelé mluví, jako by máslem chleba mazali, při dalším zase řvou a zasypávají každou část těla ranami… A všude kolem jsou slyšet řeči zkušenějších muklů. Prý- nepřítel státu? Jestli vyvázneš s deseti roky, bude to zázrak. Ale vždyť já jsem neudělal vůbec nic, proč já? Proč? Ptá se stejnou otázkou, jakou vyslovovaly desetitisíce stejně nevinných lidí po celém Sovětském svazu. Zbytečně. To přiznání z něj stejně nakonec dostanou, ví to až moc dobře. Najednou se otevírají dveře a strážný řve jeho jméno. Dlouhou tmavou chodbou jej vede k dalšímu výslechu. V nevelké místnosti bubnuje prsty na desku stolu, osvětleného malou lampičkou, vyšetřovatel Šestakov. Nebo je…