Když člověku seberete to, co je podstatou jeho bytí, může zareagovat dvěma způsoby. Může se propadnout do apatie a pomalu chátrat, nebo se dokáže s novou realitou vyrovnat a najít si nový směr. Když Alu Shepardovi osud ustřihnul jeho křídla, ocitl se najednou na křižovatce. Má to vzdát? Má se potloukat kolem a čekat na zázrak, který by mu umožnil ještě jednou letět do vesmíru? Má odejít z NASA a vrátit se k námořnictvu? Před nedávnem oslavil čtyřicítku, což je pro službu v námořnictvu docela pokročilý věk. Na admirálské výložky může zapomenout, létat nemůže, takže by ho čekal jen kancelářský stůl… Ale říká se, že v nouzi poznáš přítele. Když se Shepard se svým dilematem svěřil Deke Slaytonovi, Deke mu poradil, ať zůstane v NASA. „Mám pro tebe prácičku,“ řekl tehdy Slayton, který nedávno povýšil na pozici velitele letových operací posádek. Narůstající stádečko astronautů jeho povýšením přišlo o svého pastýře a potřebovalo někoho, kdo se o ně postará a bude…

Stovky lidí na plážích kolem Cocoa Beach a prostřednictvím obrazovek i miliony lidí po celé Americe fascinovaně sledovaly, jak se z rampy číslo 5 na mysu Canaveral zvedá na ohnivém chvostu štíhlá tužka a míří k modré obloze. Přestože takovýto pohled nebyl na zdejším kosmodromu nijak neobvyklý, tentokrát to bylo jiné. Tentokrát seděl ve špičce oné tužky člověk. Byl 5. květen 1961 a Alan Shepard započal svou krátkou cestu za brány vesmíru a také do učebnic americké historie. Start přenášely snad všechny velké televizní stanice a na obrazovku fascinovaně hleděli lidé bez rozdílu věku, rasy nebo pohlaví. Po plážích se nesly nadšené výkřiky „Go, go, go!“ Lidé jakoby silou vlastní vůle poháněli raketu, která neustále zrychlovala, až se z ní stal malý světlý bod na blankytném nebi. Sekundy tikaly jedna za druhou, a s každou z nich se Al Shepard posouval do oblasti výšek a rychlostí, o kterých dříve snili pouze spisovatelé fantastických románů. V řídícím středisku byla nervozita téměř…