O tom, kolik je vidět na obloze planet, měli starověcí astronomové úplně jasno. No, počítejte sami se mnou, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn. Je to tak, stačili by vám prsty jedné ruky.  A tento údaj se do 18. století v podstatě nezměnil. Až v roce 1781 objevil britský astronom William Herschel planetu Uran. Na sedmou planetu jsme pak čekali až téměř do poloviny století následujícího, když nejprve dva astronomové nezávisle na sobě spočítali, že by měla existovat planeta další. Tu objevil v září roku 1846 Johann Galle. Byla pojmenována Neptun. Za osmou pozorovatelnou planetu bylo pak dlouhá desetiletí považováno Pluto, než bylo administrativním rozhodnutím z tohoto seznamu v roce 2006 vyřazeno. Astronomové také předpokládali, že i kolem jiných hvězd by se měly nacházet planety. Ale až do konce 80. let 20. století se jednalo spíše jen o odhady. První nalezená a všeobecně uznávaná exoplaneta se datuje do roku 1992. Od té doby se s jejich objevy jakoby roztrhl pytel. Pro jejich detekci se používá řada metod, patří sem metoda radiálních rychlostí, mikročočky, transity aj. Do pozorování a detekce exoplanet se zapojily i kosmické sondy. Ty měly pozorování exoplanet z počátku jen jako jeden ze svých úkolů, ale postupem času se začaly budovat i družice specializované. V dnešní přednášce bude řeč o výsledcích pozorování Hubblova vesmírného dalekohledu a o měření družic Spitzer, COROT, Kepler, TESS, Cheops či Gaia. A zmíněny budou i družice plánované, tedy JWST, Plato či Ariel. Přednášejícím bude Mgr. Marek Skarka PhD. z astronomického ústavu Akademie věd ČR.