Na Zemi byl nevlídný únor. Toho dne v Houstonu rtuť oscilovala okolo mizerných jedenácti stupňů celsia, umocněných občasnou studenou sprškou, což obyvatelé tohoto jindy horkého koutu USA nenesli právě nejlépe. Předpovědi dokonce naznačovaly pro nejbližší období propad pod bod mrazu, za tři dny přijde nejstudenější den celého roku 1971. Ale tam, kde právě stál on, žádná předpověď neplatila. Žádná oblačnost, žádný vítr, žádné přeháňky. Nikdy. A tak tomu bylo už po miliardy let. Půda, na níž právě spočinula jeho noha, nebyla z našeho světa. Zrakem pomalu přejel po panoramatu, které jakoby namaloval surrealistický malíř. Tak málo barev- a přece tolik odstínů. Oslňující běloba osvětlených míst a téměř úplná čerň s názvuky šedivé ve stínu. A nad tím vším se jako nějaký úžasný drahokam vznášela modrobílá koule- jeho domov, nádhera uprostřed pusté černi oblohy. Náhle se v něm vzedmula vlna emocí. Málokdo by v něm v ten okamžik viděl toho známého Ledového kapitána. Koutky úst se mu neznatelně zachvěly a oči se zaplnily slzami. V šestinové gravitaci slané kapky pomalu putovaly dolů pětidenním