Šedesátá léta byla pro kosmonautiku skutečným zlatým obdobím. Zejména pro Američany to byla, po počátečním šoku z ruských prvenství, doslova „doba zaslíbená“. V průběhu jediné dekády se agentura NASA posunula od opatrných výprav odvážných jedinců za hranice atmosféry až k výpravám na jiné kosmické těleso. Zatímco program Mercury má dodnes pro mnohé příchuť pionýrských počinů, nesporným vrcholem oné éry je program Apollo. Stovky tisíc lidí, jež Apollo pomáhali tvořit, dokázaly něco, co je dodnes téměř nepochopitelné a čemu ani v dnešní době nejeden laik (bohužel) nedokáže uvěřit. Tak trochu ve stínu veleúspěšného Apolla však zůstává program, bez něhož bychom legendární slova Neila Armstronga o velkém skoku pro lidstvo mohli poslouchat jen stěží – nebo o mnoho později. Program Gemini dnes bývá vnímán jako pouhý mezičlánek mezi Mercury a Apollem, ve skutečnosti si však tento program zasluhuje naši pozornost a mnohem, mnohem více uznání, než je mu doposud dopřáváno. Právě během tohoto programu Američané pokročili od jednoduchých nakouknutí do vesmíru po úkony, jež tvoří pomyslnou kosmonautickou maturitu, a bez nichž by