Vzhledem k příznivému počasí a velké vzácnosti bylo letošní zatmění Slunce astronomickou událostí roku číslo jedna. Země ale není jediným místem ve Sluneční soustavě, odkud je možné zatmění pozorovat. A Měsíc není jediným objektem, který je schopen zatmění vytvořit. Použít lze některou z planet, její měsíc nebo dokonce planetku. Zatímco některá mimozemská zatmění známe jen z výpočtů a představ, jiná pozorovaly sondy či dokonce lidé na palubách kosmických lodí. Aneb stačí jen málo: být ve správný čas na správném místě.
5) První mimozemské zatmění
Zřejmě první zatmění Slunce vytvořené jiným kosmickým tělesem než naším Měsícem měla možnost sledovat sonda Voyager 1 dne 5. března 1979 při průletu u Jupitera. Zákryt naší mateřské hvězdy královskou planetou ale nebyl využitý k pořízení fotodokumentace. Vědce mnohem víc zajímalo složení Jupiterovy atmosféry, takže nefotografovali, ale sledovali sluneční záření Slunce procházející jejími různými výškami. Z útlumu v různých vlnových délkách pak bylo možné odvozovat strukturu a složení atmosféry. Proto nebyla aktivována kamera ISS (Imaging Science Subsystem) pracující ve viditelné části spektra, ale ultrafialový spektrometr UVS (Ultraviolet Spectrometer). Výstupem měření se nestala klasická fotografie, ale grafy intenzity slunečního UV záření v závislosti na výšce nad Jupiterem.
Někdy se nepřesně uvádí, že sonda Voyager 1 objevila právě při „zatmění Slunce“ tušené Jupiterovy prstence. Není to ale pravda: existenci prstenců sice sonda potvrdila, ale při jiné příležitosti. A to při 672 sekund trvající expozici oblastí mimo Jupiter. Snímek byl pořízený z navigačních důvodů (porovnáním snímku s pozemskými byla přesně stanovena poloha sondy) už 4. března 1979; tedy den před vlastním průletem.
Zdroj: https://d2pn8kiwq2w21t.cloudfront.net/
4) Jupiter: zatmění každý den
U Jupitera ještě jednou na chvíli zůstaneme, protože hypotetický pozorovatel na jeho povrchu (neexistuje pochopitelně ani pozorovatel, ani povrch, neb Jupiter je plynným obrem planetou bez pevného povrchu) by se zatmění mohl pozorovat velmi často. Jupiter má malý sklon rotační osy (3,13° k ekliptice) a Galileovské měsíce Io, Europa a Ganymed mají prakticky rovníkovou oběžnou dráhu (sklony 0,04°, 0,47°, 0,21°), takže jejich stíny dopadají na Jupiter téměř při každém oběhu. Výjimkou je Callisto, který má sice sklon jen 0,19°, ale je nejdále od planety. To ve spojení se sklonem její rotační osy vede k tomu, že se tři roky stín měsíce míjí Jupiter a tři roky putuje po jeho svrchních vrstvách oblačnosti. Callisto tak (zjednodušeně řečeno) tři roky po sobě nevytvoří ani jedno zatmění a tři následující roky jich každoročně „vyrobí“ až 22. Co se ostatních měsíců týká, ty jsou ještě aktivnější: Io způsobí zatmění Slunce až 206krát za pozemský rok, Europa až 103krát a Ganymed až 51krát.
3) U Marsu nás čeká jen tranzit
Poměrně časté jsou také „zatmění“ Slunce pozorovatelná z povrchu Marsu. Byť slovo zatmění (NASA je sice s oblibou používá, ale nepřesně) záměrně dáváme do uvozovek, protože měsíce Phobos a Deimos jsou velmi malé a nedokážou zakrýt celý sluneční kotouč. Správné je tak hovořit o tranzitu měsíců přes sluneční kotouč. Poprvé byla podobná událost pozorovaná 4. března 2004 kamerami roveru Opportunity, kdy jeho hlavním aktérem (kromě Slunce) byl měsíc Deimos. Od té doby byly tranzity sledované mnohokrát: Phobos se totiž nachází velmi blízko Marsu (oběhne jej jednou za pozemských 7 hodin 39 minut), takže k této události dochází prakticky denně. Vzdálenější Deimos nabízí pro celý Mars jen průměrně 70 až 75 tranzitů za pozemský rok (tento počet ale není stabilní a rok od roku kolísá).
Zdroj: https://www.nasa.gov/
Zdroj: https://www.nasa.gov/
Pro zajímavost ještě doplňujeme barevné video z kamery Mastcam-Z roveru Perseverance zachycující tranzit měsíce Phobos 7. března 2024 v reálném čase:
2) Zatmění, o kterém kosmonautům neřekli
Třetího listopadu 1994 pracovala na palubě ruské orbitální stanice Mir posádka ve složení Alexander Viktorenko, Jelena Kondaková, Valerij Poljakov, Jurij Malenčenko, Talgat Musabajev a Ulf Merbold, když nad Jižní Amerikou vlétl komplex do měsíčního stínu ze zatmění Slunce. Posádka byla překvapená a zároveň rozhořčená, protože středisko řízení letů kosmonauty o této jedinečné události předem neinformovalo. Kosmonauti tak nemohli událost pozorovat nebo fotografovat. Byla to velká škoda, protože šlo zřejmě o jediný případ v historii, kdy osídlená kosmická stanice proletěla měsíčním stínem. Stín na zemském povrchu vytvořený právě během zatmění kosmonauti sledovali mnohokrát, ale právě a pouze v listopadu 1994 jím reálně prolétali. Jde o podobně vzácnou událost, jako pro konkrétní místo na Zemi. Třeba taková Jihlava se v tomto tisíciletí může těšit na dvě úplná zatmění Slunce (poznačte si do kalendáře): 22. července 2381 a 26. července 2902. Snad bude přát počasí…
Zdroj: https://apod.nasa.gov/
1) Nezvykle dlouhé zatmění
V našem výčtu nepozemských zatmění nesmíme zapomenout na pozorování, které provedla posádka mise Artemis II (Reid Wiseman, Victor Glover, Christina Kochová a Jeremy Hansen). Došlo k němu 6. dubna 2026 po skončení nejbližší fáze průletu u Měsíce. Zatmění začalo ve 20:35 h EDT (0:35 h UTC 7. dubna), kdy se Měsíc při pohledu z lodi Orion dostal před Slunce. Zákryt Slunce Měsícem byl mimořádně dlouhý, trval 54 minut. Zatímco na Zemi se pro nehybného pozorovatele měsíční stín pohybuje rychlostí zhruba 2000 km/h, pilotovaná loď letěla daleko za Měsícem v geometrii, kdy dlouho zůstávala trojice Slunce-Měsíc-Orion téměř v jedné přímce. Na zveřejněných fotografiích je kotouč Měsíce obklopený jednak sluneční korónou, jednak převážně (nikoliv výhradně) zodiakálním světlem. To je slunečními paprsky osvětlený meziplanetární prach. Na snímku je patrné, že Měsíc nebyl úplně černý, protože jej slabě osvětloval odraz světla ze Země, která tak posloužila jako obrovské zrcadlo. Při misích Apollo nebylo – vzhledem k trajektorii letu – nikdy něco podobného možné pozorovat.
Zdroj: https://upload.wikimedia.org/
Zdroje informací:
https://www.nasa.gov/
https://science.nasa.gov/
https://science.nasa.gov/
https://images.nasa.gov/
https://images.nasa.gov/
https://www.esa.int/
Zdroje obrázků:
https://d2pn8kiwq2w21t.cloudfront.net/original_images/jpegPIA01621.jpg
https://pds-rings.seti.org/jupiter/galileo/PIA01621.html
https://images-assets.nasa.gov/image/PIA23437/PIA23437~orig.jpg
https://www.nasa.gov/wp-content/uploads/2019/04/pia23134-16.gif
https://www.nasa.gov/wp-content/uploads/2019/04/pia23133-16.gif
https://apod.nasa.gov/apod/image/0409/eclipse99_mir_big.jpg
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/3/3f/Solar_eclipse_taken_from_Artemis_II_-_April_2026.jpg
Krásný článek – články o zatmění vycházejí teď všude možně a co se z nich občas člověk dozví, to je k nevíře. Zato tomuto říkám článek o kvalitě hodné Kosmonautixu. Díky za to.
Mimochodem, článek ukazuje (jak moc vědomě?) jeden zajímavý efekt. Nastal už v lidské historii mockrát, ale myslím, že ani tak ještě nemá jméno – nebo nevíte?
Jde o situaci, kdy dlouho předtím dva nebo více jevů měly své názvy i další na ně navázané věci (báje, přísloví…) a pak se něco objeví a zjistí se, že jsou to jen dva jiné projevy téhož. A že je ještě mnoho stavů mezi nimi.
Tady jsme se dotkli dvou takových párů pojmů:
Se zatměním Slunce je to ještě trochu zamotanejší v tom, že podle moderní terminologie zatmění Slunce vlastně vůbec není zatmění. Pojem „zatmění Slunce“ vznikl v historii, kdy se to moc nerozlišovalo, a zažil se natolik, že přežil až do současnosti, ale technicky vzato zatmění Slunce není zatmění, ale zákryt.Moderní terminologie rozlišuje dva typy úkazů: zatmění a zákryt (neboli tranzit, což je v podstatě synonymum k zákrytu, ale užívá se v situaci, kdy těleso v popředí má menší úhlový průměr než těleso v pozadí).Zatmění je úkaz, kdy jedno těleso vrhá na druhé stín (což zatmění Slunce nesplňuje, protože Měsíc nevrhá stín na Slunce).Zákryt (neboli tranzit) je úkaz, kdy jedno těleso přechází z pohledu pozorovatele před druhým a zakrývá ho (což splňuje zatmění Slunce, protože Měsíc zakrývá Slunce).Takže například tranzit Phobosu přes Slunce by se odborně vůbec neměl nazývat zatměním. Ale ne proto, že Phobos Slunce nezakryje celé, ale proto, že ho nezastiňuje, ale zakrývá.
Komentářový systém z mého komentáře odstranil odsazení a odřádkování, tak to zkouším ještě jednou, ať je to trochu přehlednější:
Se zatměním Slunce je to ještě trochu zamotanejší v tom, že podle moderní terminologie zatmění Slunce vlastně vůbec není zatmění.
Pojem „zatmění Slunce“ vznikl v historii, kdy se to moc nerozlišovalo, a zažil se natolik, že přežil až do současnosti, ale technicky vzato zatmění Slunce není zatmění, ale zákryt.
Moderní terminologie rozlišuje dva typy úkazů: zatmění a zákryt (neboli tranzit, což je v podstatě synonymum k zákrytu, ale užívá se v situaci, kdy těleso v popředí má menší úhlový průměr než těleso v pozadí).
Zatmění je úkaz, kdy jedno těleso vrhá na druhé stín (což zatmění Slunce nesplňuje, protože Měsíc nevrhá stín na Slunce).Zákryt (neboli tranzit) je úkaz, kdy jedno těleso přechází z pohledu pozorovatele před druhým a zakrývá ho (což splňuje zatmění Slunce, protože Měsíc zakrývá Slunce).
Takže například tranzit Phobosu přes Slunce by se odborně vůbec neměl nazývat zatměním. Ale ne proto, že Phobos Slunce nezakryje celé, ale proto, že ho nezastiňuje, ale zakrývá.
Pokud tedy včera vrhal Měsíc stín na Zemí, jednalo se o zatmění Země?
Měsíc zatemnil Zemi?
Ano. Z pohledu pozorovatele na Měsíci, nebo třeba na oběžné dráze kolem Země (zkrátka pro kohokoliv, kdo ten stín na zemském povrchu mohl vidět) se jednalo o (částečné) zatmění Země.
Z pohledu pozorovatele na Zemi (nebo třeba na oběžné dráze Země, pokud by se právě nacházel v měsíčním stínu) šlo – čistě technicky – o zákryt Slunce Měsícem.
Oba typy jevů mohou nastávat současně, pokud se pozorovatel nachází na vhodném místě.
Děkuji za Váš čas a dovysvětlení.
Děkuji za vysvětlení. A mimo jiné to přesně navazuje na můj příspěvek níže: když se nějakým oborem začnou lidé vážně zabývat, musejí si historické a nepřesné termíny pro sebe nahradit novými, přesněji definovanými…
Pak je otázka, ještě jestli se o tom v této terminologii dá mluvit i v případě, že se nejedná o tři přírodní tělesa v řadě (planety, měsíce, hvězdy, komety…), ale kdy jedno z nich je pozorovatel nezávislí na planetě (lidé, kamery na sondách a lodích i bez). Případ Artemis „za“ Měsícem by pak bylo tedy co? Zákryt Slunce Měsícem? Zatmění Artemis? Obojí? Nic z toho? A pokud je to cokoli jiného než „nic z toho“, tak jak se to liší od té noci? Např. já tu mám teď jednu hodinu po půlnoci. Pozoruji venku zákryt Slunce Zemí? A vytváří Země „zatmění Milana“? 🙂
Příp. můžete, prosím, uvést, kde je tato terminologie kodifikována?
ja som rad, ze zatmenie nema nejaky rozsireny historicky nazov, ako ma napr. apogeum, ktory sa este archaicky vztahuje aj na samotne teleso. mohli sme mat napr. zerohelium a o dva tyzdne zeroselenium a opovazil by si ich niekto zamenit 🙂
to s tym, ze zatmenie sa od nejakej vzdialenosti stava skratka nocou na tom telese, je vyborna myslienka, vobec som nad tym takto neuvazoval.
Pochopitelně se může stát, že mi v té Jihlavě na náměstí začne být smutno. Přeci jen to čekání na Měsíc celkem trvá. A tak si z nudy dám před obličej ruku. Mám zatmění? A kdybych si místo ruky dal do správné vzdálenosti dokonce kulatý talíř z kuchyně, abych to Slunce měl přesně v zákrytu? 🙂
Proto je – podle mě – potřeba být tolerantní k pojmům pocházející z minulosti nebo z jiných podmínek… V životě nejde většinou o matematickou přesnost, stačí vzpomenout vtip s ovcemi. A pokud v nějakém oboru přesnost vyžadujeme (nebo začneme vyžadovat), z logiky věc a přirozené potřeby lidí v tom oboru pracujících vznikne termín nový, který pokrývá, co potřebují.
Je zajímavé, že to naprosto nejúžasnější zatmění ve sluneční soustavě pořád všichni ignorují. Jedná se o zatmění Slunce Zemí pozorované z povrchu Měsíce.
Mezi mimozemšťany je známé jako Ohnivý kruh a koncem 21. století právě kvůli němu stoupnul turismus na Měsíci na dvojnásobek.