Každý z nás tu situaci zná: nějaká součást domácnosti se z ničeho nic přestane chovat způsobně a je zapotřebí její oprava. Může se to týkat domácích spotřebičů, jízdního kola, automobilu. Pro nás, pozemšťany, není velký problém buďto stávkující předmět přimět k poslušnosti vlastními silami, eventuálně jej svěřit do rukou odborníkům. Co však nastane, když se v podobné situaci ocitnou kosmonauti? Co mohou dělat v případě, že jsou hodně daleko od nejbližšího servisu? Právě o tom pojednává náš dnešní žebříček Top 5. Je nutno předeslat, že každá oprava ve vesmíru je svým způsobem výjimečná a vybrat reprezentativní vzorek je velmi těžký úkol. Připravme si tedy montérky, brašnu s nářadím a pusťme se do toho!

5) Oprava blatníku měsíčního vozítka LRV
Členové posádky Apolla 17, Gene Cernan a Jack Schmitt, se během svého pobytu na měsíčním povrchu v prosinci 1972 ocitli v nezáviděníhodné situaci. Měli totiž k dispozici bezvadný stroj – LRV (Lunar Roving Vehicle), malý elektromobil, který umožnil obrovským způsobem rozšířit akční rádius jejich aktivit. Co na tom, že ani s vozítkem nebylo z bezpečnostních důvodů povoleno překročit vzdálenost od lunárního modulu, kterou by bylo možno zvládnout i pěšky. Zato se na LRV dalo prohánět rychlostí přes 10 km/h a bylo jej povoleno zatížit (krom astronautů) přibližně 100-150 kg vědeckého vybavení a nákladu.
Jenže Cernan hned při první vycházce zavadil o pravý zadní blatník LRV geologickým kladívkem, čnícím z jeho kapsy na holeni. Plastový blatník nevydržel a odlomil se. Během jízdy pak astronauty i vozítko zasypával velmi jemný a vysoce abrazivní lunární prach. Hrozilo selhání některých namáhaných spojů skafandrů (zejména spojů helmy a torza a také spojů rukavic a rukávů) a v neposlední řadě také prach nedělal dobře bateriím vozítka, které se začaly pod jeho nánosem přehřívat. Improvizovaná oprava pomocí lepicí pásky nevydržela dlouho a bylo jasné, že s blatníkem bude třeba udělat pořádek, jinak je vědecký program mise v ohrožení.

Naštěstí se s podobným problémem, i když v menším rozsahu, setkala i posádka předchozí mise Apollo 16. John Young a Charlie Duke byli nyní v záložní posádce Sedmnáctky a zatímco na Měsíci jejich kolegové sladce spali po náročné EVA, „Youngovy opravárenské závody, s.r.o.“ se daly do práce. Podařilo se vymyslet zajímavý postup opravy, při níž měla být použita složená geologická mapa, zachovávající kýžený tvar a rozměr díky lepicí pásce a přidržovaná na místě šroubovací svorkou. Když Cernan a Schmitt vystoupili na povrch ke druhé vycházce, připravený postup hned vyzkoušeli. Oprava ke všeobecné radosti fungovala a program vycházek tak byl zachráněn. Improvizovaný blatník se sice na konci poslední třetí vycházky definitivně poroučel, nyní už to však nevadilo.
Možná, že tato oprava nebyla až tak dramatická a nezávisely na ní životy astronautů, ovšem na druhou stranu – kdo může říci, že pomocí lepicí pásky opravoval auto za několik milionů dolarů – a navíc na Měsíci?

4) Záchrana Intelsatu VI (F-3)
14. března 1990 odstartoval z Cape Canaveral nosič Titan III, na jehož špici se nacházel satelit Intelsat VI (F-3) (posléze přejmenovaný na Intelsat 603). Více než čtyři tuny vážící „macek“ měl s pomocí urychlovacího stupně Orbus zaujmout geostacionární dráhu a plnit komunikační funkci, mimo jiné měl sehrát klíčovou úlohu v přenosech z olympiády v Barceloně. Jenže urychlovací stupeň se jaksi neoddělil od druhého stupně Titanu a družice tak zůstala uvězněna na LEO. Firma Intelsat se však svého nákladného „ptáčka“ nehodlala jen tak lehce vzdát, proto uzavřela smlouvu s NASA o dopravě a připojení náhradního urychlovacího stupně na satelit v rámci letu raketoplánu.
Úkol připadl na posádku mise STS-49. Mělo se jednat o inaugurační let raketoplánu Endeavour, jenž měl ve flotile NASA nahradit tragicky ztracený Challenger. Během letu byly naplánovány ve dvou směnách celkem tři vycházky do volného prostoru, během první z nich měl Pierre Thuot pomocí speciálního přípravku zachytit Intelsat a navést jej do nákladového prostoru Endeavouru, kde měl čekat nový urychlovací motor Orbus.

Endeavour odstrartoval 7. května 1992 a o tři dny později byl na dohled satelitu. Thuot a Rick Hieb vypluli do nákladového prostoru raketoplánu a Thuot se zafixoval nohama ke konci manipulátoru RMS. Další člen posádky, Bruce Melnick byl v kabině Endeavouru připraven u ovládání „Kanadské ruky“. Svého kolegu opatrně zvedl a přenesl jej k Intelsatu. Thuot se na satelit pokusil nasadit výše zmíněný přípravek, ale nedařilo se mu. Satelit nakonec začal rotovat, Thuot a Hieb museli uznat dočasnou porážku a vrátit se zpět do kabiny Endeavouru. Ani další den se jim nevedlo o nic lépe a situace začala vypadat beznadějně. Posádka dostala den volna na obnovu sil a právě během tohoto dne se na letové palubě konal velký brainstorming ohledně dalšího postupu. A pak Bruce Melnicka napadla přelomová idea. Co kdyby se ven vydali ne dva, ale tři astronauti a pokusili se satelit zachytit jednoduše rukama?
Během chvíle se na papíře objevilo pár vysvětlujících nákresů. Řídicí středisko nákresy shlédlo pomocí televizního okruhu a jeho specialisté s údivem zjišťovali, že plán je proveditelný. Jedinou překážku představoval omezený prostor přechodové komory, ale pozemní tým ve složení Story Musgrave, Richard Clifford a James Voss v houstonském bazénu přišel na způsob, jak tři muže ve skafandrech dovnitř natěsnat.

13. května se trojice Pierre Thuot, Rick Hieb a Tom Akers vydali na jednu z nejpozoruhodnějších EVA všech dob. Jednalo se o jubilejní 100. výstup v historii a poprvé (a zatím naposledy) byli venku současně tři astronauti. Thuot se opět postavil na konec RMS a Hieb s Akersem se pro změnu vyškrabali na improvizovanou konstrukci uvnitř nákladového prostoru. Velitel Dan Brandenstein pomaličku přibližoval Endeavour k satelitu a Rick Hieb mohl hlásit: „Oukej, čekejte, čekejte… Pojďme na to!“ V následujícím okamžiku byl čtyřtunový Intelsat v rukou tří astronautů a řídicím střediskem se rozlehl potlesk. Satelit se podařilo zafixovat k RMS a následně jej připojit k náhradnímu urychlovacímu motoru. Teprve pak se tři muži mohli vrátit do bezpečí stěn orbiteru. Jejich vycházka trvala 8 hodin a 29 minut a dosud se jedná o druhou nejdelší EVA všech dob.
Zbývalo vyslat satelit z nákladového prostoru Endeavouru. Kathy Thornton v určený okamžik přepnula poslední spínač, ale… nic se nedělo! Záhy vyšlo najevo, že před startem došlo ke změně elektrické instalace zámků pružin, které měly satelit jemně postrčit od raketoplánu. Pozměněná sekvence zapojování přepínačů vše dovedla do úspěšného konce a Intelsat VI se vydal na samostatnou pouť. 14. května byl zažehnut jeho nový urychlovací motor a o týden později už se nacházel na určené pozici, kde pracoval až do ledna 2013.
EVA Thuota, Hieba a Akerse nebyla v mnohých ohledech dosud překonána a dodnes slouží jako příklad nezdolnosti a také pravdivosti úsloví, které praví, že občas je třeba „věci vzít do vlastních rukou“…

3) Oprava HST
Když se 25. dubna 1990 vydal z nákladového prostoru raketoplánu Discovery novotou zářící teleskop Hubble Space Telescope (HST), očekávání byla veliká. Jednalo se o vlajkovou loď NASA. Stroj, jehož vývoj a stavba si vyžádaly zhruba 1,5 miliardy dolarů, měl pozemšťanům ukázat vesmír ze zcela nové perspektivy. Ale první snímky, které o pár týdnů později dorazily na Zem, veškeré nadšení zchladily jako ledová sprcha. Ukázalo se, že vinou chybně vybroušeného primárního zrcadla je HST „krátkozraký“ a obrázky byly rozplizlé a rozmazané. Jedinou možností, jak odvrátit blamáž, se ukázala být servisní mise raketoplánu. Na jaře 1992 začal výcvik posádky mise STS-61. Právě tento let měl prostřednictvím pěti vycházek do volného prostoru napravit to, co firma Perkin-Elmer pokazila. O rok a půl později byly všechny přípravy u konce a 2. prosince 1993 odstartoval Endeavour se sedmičlennou posádkou zkušených astronautů, aby zachránil pověst NASA.

4. prosince se Hubble objevil na obzoru a raketoplán k němu jemně připlachtil. Švýcarský astronaut Claude Niccolier, uznávaný kouzelník s manipulátorem RMS, pak teleskop jemně zachytil a uložil do speciální „kolébky“ v nákladovém prostoru. Další den mohla začít první vycházka. Během ní Story Musgrave a Jeff Hoffman vyměnili dva ze šesti gyroskopů, udržujících polohu HST během samostatného letu. Druhá vycházka o den později v podání Toma Akerse a Kathy Thornton znamenala výměnu solárních panelů teleskopu. Třetí vycházka byla znovu příležitostí pro Musgravea a Hoffmana. Astronauti vyměnili přístroj WF/PC (Wide Field Planetary Camera) za nový kousek a navíc instalovali dva nové magnetometry. Pak mohla přijít na řadu ta nejdůležitější EVA: Akers a Thornton se chystali „nasadit Hubblu brýle“. Hlavním kusem vybavení během této vycházky byl přístroj COSTAR. Jednalo se o téměř 300 kg vážící korektivní systém pro optiku Hubblea. Zařízení o velikosti lednice bylo třeba napasovat do útrob teleskopu, kde ovšem zabíral tolik prostoru, že bylo nutno odmontovat vysokorychlostní fotometr HSP. Konečně přišel okamžik pravdy. Bylo neuvěřitelné sledovat dokonalou práci Toma a Kathy, když s milimetrovou přesností ukládali COSTAR na své místo. Druhým významným bodem této vycházky byl upgrade počítače HST prostřednictvím dodatečné paměti a koprocesoru. Pátá a poslední EVA v podání Musgravea a Hoffmana pak zajistila instalaci elektroniky solárních panelů a jejich rozvinutí.
Celková délka výstupů do volného prostoru během letu STS-61 činila neuvěřitelných 35 hodin a 28 minut. Všechny opravy se podařilo zvládnout během pěti výstupů, takže nedošlo na záložní plán, který počítal ještě s dalšími dvěma vycházkami v případě, že by astronauti narazili na vážné potíže.
10. prosince Claude Nicollier vypustil HST k samostatnému letu. 13. ledna 1994 na tiskové konferenci zástupci NASA ukázali světu nové snímky, pořízené Hubbleovým teleskopem. Byly dokonale ostré…
Mise STS-61 zachránila reputaci NASA a svým způsobem také budoucnost ISS. Astronautům bylo před startem administrátorem NASA řečeno, že pokud záchrana Hubblu selže, agentura nedostane peníze na financování stanice – protože, jak se nechali slyšet kongresmani, „během konstrukce stanice bude třeba mnoho vycházek do volného prostoru a vy nám musíte dokázat, že zvládnete udělat to, co nám tvrdíte.“ Astronauti z Endeavouru to zvládli, Hubble nás dodnes zásobuje fantastickými obrázky… a ISS už téměř dvě dekády krouží nad našimi hlavami…

2) Záchrana Saljutu 7
Ta porucha nemohla přijít v horší okamžik. Na počátku roku 1985 létala stanice Saljut 7 v automatickém režimu a čekala na svou další posádku. Stroj byl dálkově řízen povely ze Země a operátoři byli možná ukolébáni rutinou. Možná až příliš… Na jednom z oběhů podle telemetrie zjistili, že se po zkratu vypojil hlavní vysílač telemetrie. Záložní vysílač sice okamžitě naskočil, operátoři se ale nepochopitelně rozhodli hlavní vysílač opět zapojit, bez konzultace s výrobcem, bez hlubšího zamyšlení. Během příštího komunikačního okna se už Saljut neozval. Stala se z něj zombie – bez života a bez účelu. Ale Sověti Saljut potřebovali. Nová stanice Mir měla startovat až za rok, do té doby se prostě bez stanice neobejdou!
Byl vypracován plán na záchranu Saljutu dedikovanou expedicí. Před Vladimirem Džanibekovem a Viktorem Savinychem, kteří byli určeni jako hlavní posádka, stál úkol doslova titánských rozměrů. Nikdo netušil, v jakém stavu se Saljut nachází. Možná rotuje, a pokud ne, spojení s ním bude na hranici možností – ještě nikdy se pilotovaná loď nespojila s naprosto mrtvým, inertním tělesem. A i když se spojení podaří, co čeká kosmonauty na palubě Saljutu?
6. června 1985 se z Gagarinské rampy na Bajkonuru zvedla semjorka se Sojuzem T-13 na špici. Po dvou dnech pomalého sbližování pomohla Země dovést loď na dohled ke stanici, dál už to bylo na kosmonautech samotných. Džanibekov a Savinych prokázali, že jsou mistry svého řemesla a v 8:50 UT se Sojuz připojil k přednímu stykovacímu uzlu. Ta pravá dřina však Džanibekova a Savinycha teprve čekala. Stanice byla navenek skutečně mrtvá.

Vinou poruchy čidla přebití byly pomalu vyčerpány zásoby energie v palubních bateriích stanice. Žádný velký problém – pokud by předtím neselhal onen vysílač telemetrie. Operátoři tím pádem nemohli o poruše vědět, nemohli vadné čidlo obejít a nechat baterie znovu dobít. V interiéru Saljutu nyní kosmonauty přivítalo hrobové ticho a mráz -10°C. Začal závod s časem, kritickým faktorem bylo množství použitelné vody, bez ní kosmonauti nemohli vydržet dlouho a zásoby na stanici nabraly formu ledových monolitů. Bylo nutno pracovat střídavě, chlad byl příliš velký. Navíc každou chvíli hrozila otrava vlastním vydechovaným oxidem uhličitým. Naštěstí se podařilo nemožné – Džanibekov a Savinych s radostí sledovali, jak v průběhu třetího červnového týdne rozmrznul staniční systém dodávky pitné vody a jeden za druhým se začínají probouzet systémy stanice. 18. září pak mohli přivítat na palubě posádku Sojuzu T-14, jejíž člen Georgij Grečko přiletěl jako inženýr konstrukční kanceláře Eněrgija obhlédnout systémy Saljutu a dva další kosmonauti, Vladimir Vasjutin a Alexandr Volkov zase přiletěli převzít štafetu od Džanibekova. Viktor Savinych s nimi na stanici zůstal ještě dalšího čtvrt roku, Grečko s Džanibekovem pak 26. září přistáli v kazašské stepi.
Zmrtvýchvstání Saljutu 7 bylo obrovským triumfem všech zúčastněných a přineslo posádce Sojuzu T-13 a celému podpůrnému týmu uznání jak v Sovětském svazu, tak za hranicemi. I dnes je toto vítězství řazeno mezi nejobtížnější mise všech dob…

1) Poštovní schránka Apolla 13
13. dubna 1970 bylo Apollo 13 na cestě k Měsíci a řídicí středisko si tak trochu kousalo kolektivně nehty nudou. Až do okamžiku, kdy se z éteru ozvala legendární slova: „Houstone, měli jsme tu problém!“ Od toho momentu se z původně rutinní lunární mise (pokud tak lze lunární misi vůbec nazvat) stal boj o život. O den později, 14. dubna, už bylo Apollo 13 na cestě zpět k Zemi a v kabině lunárního modulu Aquarius, dočasného útočiště astronautů, panoval pořádný chlad a šero. Posádka musela šetřit elektrickou energií. Musela šetřit také vodou, nutnou k chlazení elektroniky. Jedné věci však měli astronauti dostatek, či spíše nadbytek. Oxid uhličitý, substance, kterou každý z nás vydechuje a která je při vyšší koncentraci toxická. A obsah CO₂ v kabině Aquaria se oné hranici toxicity začínal blížit a s každým výdechem se přibližoval okamžik, kdy jeho účinky začnou ovlivňovat kognitivní schopnosti mužů na palubě.

Zdálo by se, že není nic jednoduššího, než prostě vytáhnout další z patron hydroxidu lithného (LiOH), jež byly pro pohlcování oxidu uhličitého používány. Byl v tom však háček. Patrony v lunárním modulu byly dimenzovány pro dva muže na dva dny. A Aquarius nyní skýtal útočiště třem mužům, domů navíc zbývaly ještě dva dny letu. Byly tu ovšem absorpční patrony velitelského modulu. Tady ovšem astronauti naráželi na jeden z nejbanálnějších problémů, jaké si lze představit: hranatá patrona do kulaté objímky… Velitelský modul měl patrony hranaté. Do kulatých slotů v LM prostě nepasovaly. Jeden z malých detailů, který dva různí kontraktoři (North American, coby výrobce CSM a Grumman, zodpovědný za výrobu LM) vyřešili rozdílně. Naštěstí tady byl Ed Smylie a jeho tým v divizi systémů zajištění životních podmínek.
Během několika hodin dokázali vymyslet věc, která trochu připomínala poštovní schránku, nicméně přes svůj podivný vzhled měla astronauty zachránit. K tomu, aby ji astronauti dokázali vyrobit, bylo zapotřebí následující: patrona LiOH z velitelského modulu, nůžky, šedá lepicí páska, tvrdé desky letového plánu, igelitový pytel ve kterém bylo uloženo termální prádlo, kyslíková hadice od skafandru a ponožka.

Princip improvizovaného řešení spočíval v tom, že hadice, připojená k environmentálnímu systému lunárního modulu vháněla vzduch do patrony, ze které potom očištěný vzduch proudil do kabiny. V letovém čase 90:22:50 začal CAPCOM Jack Lousma posádce diktovat pracovní postup a Jim Lovell, Fred Haise a Jack Swigert jej krok za krokem plnili. O padesát minut později měli hotovo. Zařízení s přezdívkou „mailbox (poštovní schránka)“ bylo na světě a připevněno ke stěně lunárního modulu. Posádka posléze vyrobila ještě druhý exemplář, který pro změnu zaujal místo v přechodovém tunelu mezi velitelským a lunárním modulem. O několik hodin později úroveň CO₂ klesla z hrozivých 13 mmHg (milimetrů rtuťového sloupce) na 1,8 mmHg a poté na 0,1 mmHg. Astronauti byli ušetřeni otravy vlastními produkty dýchání.
Bezproblémové přistání 17. dubna pak korunovalo neuvěřitelnou misi, která sice nesplnila svůj původní cíl, přesto bývá označována za jednu z nejlepších chvil v historii NASA. Velkým příspěvkem k tomuto úspěchu byla i poštovní schránka Eda Smylieho a jeho kolegů…

Tak tedy vypadá žebříček pěti nejznámějších a nejdůležitějších kosmických oprav z pohledu redaktora Kosmonautixu. A co Vy, vážení čtenáři? Shoduje se tento žebříček s Vaším osobním názorem? Vynechali jsme některou z důležitých oprav? Nebo byste prohodili pořadí? Zkuste napsat svůj názor do komentářů, těším se na zajímavou debatu!
P.S.: Velký dík patří kolegovi Michaelu Voplatkovi, který přišel s ideou na tento díl a současně nadhodil některé možné kandidáty na umístění v žebříčku.

Zdroje informací:
D. Harland: „The Story of Space Station Mir“
J. Lovell, J. Kluger: „Apollo 13“
D. S. F. Portree, R. C. Treviño: „Walking to Olympus: An EVA Chronology“
http://history.nasa.gov/SP-350/ch-13-4.html
http://www.jsc.nasa.gov/history/mission_trans/AS13_TEC.PDF
http://science.ksc.nasa.gov/shuttle/missions/sts-49/sts-49-press-kit.txt
http://www.jsc.nasa.gov/history/oral_histories/BrandensteinDC/brandensteindc_1-19-99.htm
wikipedia.org
americaspace.com

Zdroje obrázků:

http://www.sonic-equipment.com/images/category/en/big_wrench_pic.png
http://m.eet.com/media/1175762/apollo17fenderbender_121112.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Intelsat_VI_Capture_Attempt_-_GPN-2000-001096.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Three_Crew_Members_Capture_Intelsat_VI_-_GPN-2000-001035.jpg
http://cdn.spacetelescope.org/archives/images/screen/costar.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Salyut7.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Apollo13_apparatus.jpg
http://www.jsc.nasa.gov/jscfeatures/photos/Apollo13_35th/as13-62-8929.jpg