Nešťastné rozhodnutí o realizaci civilních stanic DOS souběžně s vojenskými stanicemi OPS dostalo pracovníky závodu ZICh ve Filách pod obrovský tlak. Přestože ZICh patřil do organizační struktury konstrukční kanceláře CKBM, nejméně třetinu kapacity, času a personálu si vyžádala stavba stanic DOS ve prospěch konkurenční kanceláře CKBEM (v květnu 1974 přejmenované na NPO Eněrgija). Pro tým Vladimira Čeloměje to znamenalo velmi nepříjemnou pozici, kdy se ne vlastní vinou ocitli na “vedlejší koleji“ a museli velmi tvrdě soupeřit s Eněrgijí o veškeré zdroje. A pohříchu se nejednalo pouze o kapacitu ZICh. Obrovským problémem byly dodávky od subdodavatelů, kteří pochopitelně také pociťovali obrovský tlak ze strany svých zákazníků. Jak se vyjádřil pracovník jedné ze subdodavatelských firem, „kdo na nás tlačí víc, tomu vyhovíme“. Vinou těchto podmínek se nejenže výrazně opožďovaly práce na stanicích Almaz (připomeňme, že původně se dokonce počítalo s eskadrou šesti současně provozovaných stanic, což se, vzhledem k popisované situaci, blížilo k oblasti sci-fi), ale také na stanicích DOS. Přes extrémně složité podmínky se během prvního pololetí roku 1975 v halách ZICh pomalu rodil trup stanice OPS-3 a všichni zainteresovaní doufali, že rok 1976 přinese start této nové stanice na orbitální dráhu…

​
​ Nová stanice

1. července 1975 byl v ZIChu dohotoven exemplář stanice Almaz s označením OPS-3. Následující den stanice putovala do Reutova, kde okamžitě začaly komplexní testy stroje a jeho systémů. Na první pohled se jednalo o identický stroj, jakým byla předchozí OPS-2, a do jisté míry skutečně byly oba stroje téměř k nerozeznání jeden od druhého. Přesto se uvnitř odehrály dílčí změny týkající se zejména některých systémů, u nichž byly na palubu OPS-3 umístěny jejich vylepšené verze.

OPS-3 v montážním cechu
Zdroj: b14643.de

Optický hledáček OD-4M byl zaměněn za novou verzi OD-5, telemetrie byla posílena přidáním druhého kompletu telemetrické aparatury BR-9A. Byl také navýšen počet přijímačů/vysílačů povelového kanálu, díky němuž mohlo stanici ovládat přímo řídicí středisko. Do trupu byla přidána malá přechodová komůrka sloužící k odhazování nepotřebného odpadu. Rychlejší analýzu záběrů přinesla fototelevizní aparatura „Pečora“ umožňující vysílání pořízených snímků zemského povrchu do střediska (systém nebyl na předchozím exempláři Almazu umístěn a podrobněji byl popsán v šestém dílu seriálu). Na palubu přibyl dálnopis „Stroka“ usnadňující život posádce – kosmonauti již nemuseli zdlouhavě přepisovat pokyny a program dne, jednoduše se mohli podívat na sjetinu z dálnopisu. Tato novinka byla poprvé využita na „civilní“ stanici Saljut 4, kde se velmi osvědčila. Proto byla přidána i do vybavení OPS-3.

À propos Saljut 4 – velmi slibné výsledky a zejména trvání druhé dlouhodobé expedice na této stanici byly impulsem k tomu, aby Vladimir Čeloměj rozhodl o tom, že OPS-3 bude tentokrát již vybavena pro původně plánovaný pobyt posádky v délce 90 dní. Pro pracovníky CKBM toto rozhodnutí znamenalo tak trochu oříšek připomínající puzzle nebo Tetris. Do interiéru stanice bylo třeba umístit navíc potravu, vodu, kyslík, kazety pohlcující oxid uhličitý a v neposlední řadě také 16 nádržek se stlačeným vzduchem, který pohyboval elektropneumatickými ventily v pohonném a orientačním systému. Tento úkol vyřešili pracovníci ZIChu, kteří stanici částečně rozebrali, umístili do ní výše zmíněné zásoby a následně stanici opět smontovali dohromady.

Přidáním některých prvků systémů a zásob ovšem narostla hmotnost stanice nad přípustnou mez a proto bylo třeba ono „ztloustnutí“ něčím kompenzovat. Byla tak odebrána jedna ze dvou kapslí KSI, infračervená aparatura „Jantar“ a některé další dílčí systémy. Snižování hmotnosti padl za oběť také obranný kanón „Štít-1“ a s ním spojený periskop „Sokol“. Z paluby také zmizel autodestrukční systém APO, jež měl v případě nutnosti stanici výbuchem rozmetat na tak malé části, aby se protivníkovi do rukou nedostala žádná zneužitelná informace.

Příprava a vybavování stanice probíhalo relativně hladce, přeci jen se projevily zkušenosti získané u předchozích dvou exemplářů. 26. února 1976 Státní komise potvrdila připravenost stanice OPS N^o0103 k odeslání na kosmodrom. Následující den z Reutova vyjel speciální vlakový transport, který po několika dnech drahocenný náklad dopravil na technickou pozici, tedy do hangáru MIK na bajkonurské ploščadce 92. Začalo další kolečko nekonečných testů, kontrol a prací, jež měly stanici dostat do stavu, s nímž se počítalo během startu.

Ve stejné době se ovšem vynořil malý zádrhel ze strany NPO Eněrgija, v jejíž gesci byla výroba a příprava transportních lodí 7K-T Sojuz. Jak již bylo řečeno výše, počítalo se s tím, že posádky budou na nové stanici pobývat až 90 dní a tomu bylo přizpůsobeno vybavení stanice zásobami. Jenže od odborníků Eněrgije v květnu zaznělo konstatování, že stroje Sojuz jsou v rámci orbitálního komplexu Sojuz/Almaz a Sojuz/Saljut koncipovány maximálně pro dvouměsíční let. A to byla čára přes Čelomějův rozpočet. Jak vidno, změnou na postu vedení konkurenční kanceláře, z jejíhož čela byl odejit Vasilij Mišin a nahradil jej legendární motorář Valentin Gluško, se vztahy mezi oběma entitami nijak zásadně nezměnily.

Paradoxně totiž pracovníci NPO Eněrgija sami sebe tak trochu usvědčili ze lži, protože na přelomu roku 1975-76 pobýval u stanice Saljut 4 bezpilotní Sojuz-20. Tento stroj se zákaznickým indexem 11F615A9 výrobního čísla 64 byl původně určen pro dopravu první posádky ke třetímu Almazu, nicméně NPO Eněrgija pro něj měla jiné plány: Sojuz byl upraven k testu devadesátidenního letu se Saljutem 4. Test proběhl naprosto úspěšně, Sojuz-20 bezpečně přistál 17. února 1976 v cílové oblasti po letu trvajícím 90 dní a 11 hodin. Jako kompenzaci za „uzmutý“ Sojuz NPO Eněrgija poskytla CKBM stroj výrobního čísla 41 původně určený k dopravě první posádky na Saljut 6. Proč nakonec vedení Eněrgije nesouhlasilo s devadesátidenním pilotovaným letem k Almazu, je lehce nejasné. Za vším mohl stát nedostatek dat nebo třeba také váženému čtenáři již velmi dobře známá rivalita mezi oběma kancelářemi…

Příprava stanice ke startu trvala tři a půl měsíce a 17. června byl nosič Proton-K výrobního čísla 290-02 se třetím Almazem na špici vyvezen na startovní rampu komplexu 81. Termín vypuštění byl Státní komisí určen na 22. června ve 21:04 moskevského času s tím, že startovní okno se otevíralo na 51 minut. Nakonec nebylo třeba toto okno využít, protože start se podařil na první pokus a za několik minut se Almaz nacházel na orbitální dráze. Dostal oficiální pojmenování „Saljut 5“ a po nezbytných úkonech, testech a prověrkách čekal na svou první posádku.

Pro první expedici na Saljut 5 se v roli hlavní posádky od ledna 1975 připravovali čtenářům již známí Boris Volynov a Vitalij Žolobov. Náhradníky byli Vjačeslav Zudov a Valerij Rožděstvenskij. Jako rezervní posádka figurovala dvojice Viktor Gorbatko a Jurij Glazkov. K těmto třem týmům přibyly ještě v březnu přibyly dvě dvojice – Michail Kozelskij s Vladimirem Preobraženským a Anatolij Berezovoj s Michailem Lisunem.

Boris Volynov (vlevo) a Vitalij Žolobov během výcviku
Zdroj: roscosmos.ru (kredit: Roskosmos)

Možná stojí za to se krátce zastavit u hlavní posádky. Vitalij Žolobov byl příslušníkem raketových vojsk a před výběrem do oddílu kosmonautů působil na základně Kapustin Jar. Co se týče letů do vesmíru, byl nováčkem. Oproti tomu jeho velitel, Boris Volynov, byl již v té době zkušeným harcovníkem. Člen legendárního prvního oddílu kosmonautů musel v průběhu svého života i kariéry bojovat s hluboce zakořeněnými společenskými předsudky proti osobám židovského původu. Přesto se dokázal díky svým schopnostem a železné vůli a disciplíně prosadit a v roce 1969 se stal čtrnáctým občanem SSSR, který se podíval do vesmíru.

Ovšem jeho let na Sojuzu-5 jen tak tak neskončil katastrofou poté, co se před vstupem do atmosféry neoddělil přístrojový úsek a návratová kabina tak nastavila atmosféře své nejslaběji chráněné místo – vstupní příklop. Téměř zázračně se nakonec vše obrátilo k lepšímu, když se přístrojový úsek na poslední chvíli oddělil a kabina se obrátila do své nominální polohy. Tvrdé dosednutí mimo určenou přistávací oblast stálo Volynova čtyři zuby a následně operační zákroky na ortodoncii.

Přes děsivé zážitky se Volynov snažil o nominaci na další let. A nakonec se mu jeho přání vyplnilo, byť, jak jsme již v předchozích dílech seriálu naznali, neobešlo se to bez potíží. Co si však nikdo neuvědomoval, Volynovova povaha, která mu umožňovala přežít mnohá příkoří a dramata, nebyla zcela vhodná pro dlouhodobý let, jakým byla šedesátidenní expedice na Saljut 5. Přestože byl přátelský a podle všeho během výcviku neměli spolu s Žolobovem žádné osobní neshody, jeho způsob velení se dal podle slov jednoho z pamětníků charakterizovat jednoduše jako „vláda tvrdé ruky“. Volynov byl neomalený perfekcionista, přičemž sám na sebe kladl velmi vysoké nároky. Totéž pak očekával od ostatních. Jenže při tak dlouhém letu (je dobré si uvědomit, že v sedmdesátých letech byly dva měsíce skutečně poměrně dlouhá doba strávená ve vesmíru) je nutné sem tam nechat svým podřízeným volnější ruku a občas být nejen velitelem a vojákem, ale i psychologem a v případě potřeby i terapeutem. Což ovšem byly povahové rysy, jež u Volynova zřejmě chyběly…

Saljut 5 se na oběžné dráze choval navýsost způsobně a proud telemetrických údajů, jež putoval do sledovacího střediska v Jevpatorii, odkud byl let řízen, ubezpečoval všechny, že práce stvořitelů stanice OPS-3 zaslouží nejvyšší hodnocení. Vladimir Čeloměj trpící nespavostí každou noc po půlnoci volal do střediska ze své kanceláře a požadoval detailní hlášení o stavu stanice a prováděných úkonech. Koneckonců on osobně byl tím, kdo mohl dát definitivní bene k zahájení práce posádky na palubě Almazu.

Ohledně fungování Almazu tedy nebyly zaznamenány žádné vážné námitky a přípravy na start Sojuzu s Volynovem a Žolobovem šly taktéž jako po másle, proto nebylo proč termíny nijak odsouvat a Státní komise mohla potvrdit termín vzletu Sojuzu-21 na 6. červenec 1976 v 15:08:45 moskevského času. V daný okamžik se z Gagarinské rampy skutečně odlepila nosná raketa Sojuz-U s kosmickou lodí na špici. Den po startu se Sojuz-21 přiblížil k Saljutu a začala finální fáze stíhání stanice. Všichni věřili, že systém Igla, který byl od fiaska Sojuzu-15 přepracován, tentokrát zajistí hladké připojení transportní lodi v automatickém režimu. Igla však z rukávu vytáhla další falešné eso.

Reativně vzácná fotografie Volynova a Žolobova v montážní hale před Sojuzem-21 pod aerodynamickým krytem.
Zdroj: epizodsspace.airbase.ru

Zhruba 350 metrů od stanice posádka poprvé spatřila svůj cíl a vše se zdálo být v pořádku. Ovšem ve vzdálenosti zhruba 270 metrů se Sojuz stále blížil ke stanici rychlostí přes 2 m/s, což nebylo zcela mimo limity, ale podle předpokladu kosmonautů měla v té době být rychlost sbližování nižší. Volynov situaci hlásil řídicímu středisku a žádal o povolení k přechodu na ruční řízení. Vedení letu tuto žádost zamítlo s tím, že vše zatím probíhá v rámci tolerance a kosmonautům nařídilo monitorovat další práci Igly.

Igle nicméně nebránil zájem kosmonautů o její práci v tom, aby začala trucovat. Ve vzdálenosti zhruba 100 metrů od stanice kosmonautům začala mizet z periskopu, jak se jejich Sojuz začínal stáčet do strany. Tentokrát už Volynov na nic nečekal a 70 metrů od Almazu převzal ruční řízení. Byl 7. červenec, 16:40 moskevského času, když dokovací tyč Sojuzu hladce zajela do „hnízda“ v konusu stykovacího uzlu Saljutu 5. Posádka Volynov/Žolobov a zejména prvně jmenovaný potvrdili své schopnosti a kvality. Při pohledu do periskopu se Volynov neubránil obdivu nad obrazem, jež se mu naskýtal: „Naše krasavice (míněno stanice – pozn. aut.) je krásně osvětlená a třpytí se na pozadí Země…“

Po prověrce hermetičnosti vydalo středisko povolení k otevření příklopů, stalo se to však na konci komunikačního okna, takže kosmonauti čekali několik desítek minut, než vpluli do interiéru Almazu/Saljutu 5. Během aktivace systémů dvojice opakovaně chválila relativní pohodlí a ergonomii v jednotlivých úsecích interiéru. A pak začaly běžné pracovní dny.

Pozorný čtenář si jistě pamatuje, že po letu Sojuzu-14 kosmonauti opakovaně upozorňovali na to, že plán letu je do značné míry nerealistický a posádka nemá mnoho příležitostí ke skutečnému odpočinku. Zdálo by se, že si plánovači vzali tato slova k srdci a pro následující lety se pokusili plán letu upravit tak, aby se hektické pracovní tempo nestalo dalším ze stresových faktorů již tak ne zcela komfortních okolností (je těžké se zcela uvolnit, pokud člověka od vakua a rychlé smrti dělí jen několik milimetrů hliníkové slitiny a dotyčný ví, že po následujících několik desítek dní může kdykoli nastat situace hrozící fatálními následky).

Ovšem opak byl pravdou. Stejně jako Popoič s Arťuchnem, i Volynov se Žolobovem se honili od jednoho úkolu ke druhému, často bez logické návaznosti. U snímkování zemského povrchu se dá chápat, že nad některými cíli stanice prolétá v době spánkové periody nebo osobního volna, ovšem velké problémy dělaly běžné činnosti, u nichž plánovači opět nepočítali s tím, že i sebemenší úkon vyžaduje v prostředí mikrogravitace mnohem více času než v běžných pozemských podmínkách. Kosmonauti tak byli de facto neustále v časovém skluzu a mnoho úkolů pak plnili v době určené pro odpočinek a spánek. Na palubě pomalu narůstala únava, přepracovanost, podrážděnost a emocionální napětí.

Přes to všechno se během prvních čtyřiceti dnů podařilo splnit celkem 231 experimentů, z toho 12 vědeckých, 6 technologických, 18 experimentů ve prospěch národního hospodářství, 9 biologických, 47 technických, 108 medicínských a 30 „speciálních“ experimentů. V rámci plnění letového plánu Volynov s Žolobovem získali značné množství snímků jak SSSR, tak i cizích území. Proběhlo 18 seancí předávání snímků prostřednictvím fototelevizní aparatury Pečora, přičemž kosmonauti se dopracovali ke slušnému výkonu, kdy snímky po příslušném zpracování putovaly na Zem již hodinu a půl po jejich pořízení. To bezesporu splňovalo tehdejší časové nároky taktické rozvědky.

Ovšem plné ruce práce neměli pouze kosmonauti. Také vojenští programátoři při Generálním štábu Ministerstva obrany, kteří „krmili“ počítač Argon údaji ohledně snímkování (číslo oběhu kolem Země, souřadnice cíle, čas začátku a ukončení snímkování), pracovali ve vysokém tempu. Z Generálního štábu vždy program putoval do CKBM, kde byl prověřen na analogu stanice a teprve poté byl vyslán do palubního počítače Saljutu 5.

Posádka tedy pracovala na limitu svých možností, aby zadané úkoly plnila, svůj podíl zde jistě měla i zásadovost a buldočí povaha Borise Volynova. Tato mince však měla i svou odvrácenou stranu – jeho nesmlouvavost a způsob chování vůči okolí zřejmě nepřispíval k dobrému psychickému klimatu na palubě. Nicméně se zdálo, že přes frenetické tempo práce kosmonautů a narůstající únavu se podaří plán letu splnit a expedice bude úspěšná.

Tedy, situace se tak mohla jevit až do 17. srpna, kdy posádka odškrtávala čtyřicátý den pobytu na stanici. Tento den přinesl událost, jejíž následky zásadním způsobem změnily plány všech zúčastněných…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://en.wikipedia.org/wiki/File:P42345701.jpg (kredit: Анатолий Терентьев)
http://www.b14643.de/Spacerockets_1/East_Europe_2/Proton/Gallery/OPS-3_3.jpg
https://www.roscosmos.ru/media/files/2021/JULY/27-14-49_resize.jpg (kredit: Roskosmos)
http://epizodsspace.airbase.ru/bibl/n_i_j/1978/1/kodr08.jpg