Když byla 11. září 1962 na tiskové konferenci v Las Vegas odtajněna podoba hypersonického kosmického kluzáku X-20, zdálo se, že po nekonečných zákulisních tahanicích a sporech mezi letectvem a ministerstvem obrany se pro program Dyna Soar situace konečně začíná obracet k lepšímu. Maketa impozantního černého deltaplánu budila zaslouženou pozornost a americká veřejnost by teoreticky mohla být hrdá na to, že jejich země stojí na špici technologického pokroku. Ovšem v situaci, kdy Sovětský svaz sbíral jedno kosmické prvenství za druhým, nebylo jednoduché udržet veřejnou morálku ohledně vesmírných závodů na příslušné výši. A byť Kennedyho výzva z května 1961 velmi významně zarezonovala veřejným míněním, průzkumy renomované agentury Gallup naznačovaly, že daňoví poplatníci nejsou ani zdaleka nakloněni obrovským výdajům, jež s sebou kosmická kampaň nutně nesla. Další technologický výstřelek bez jasného určení, jakým se Dyna Soar mnohým jevil, mohl veřejnost obrátit ještě více proti výdajům na kosmonautiku a zejména na vojenské kosmické projekty. Jen velmi málo zasvěcených vědělo, že na druhé straně zeměkoule se na rýsovacích prknech rodily ideje, jež byly velmi podobné právě Dyna Soar, a že ti, v jejichž hlavách se tyto ideje objevily, mají ohledně hypersonických kluzáků velmi jednoznačné mínění a jasně vytčený cíl…

Dyna Soar versus…

Koncept raketového stroje s křídly měl v SSSR mnohem hlubší a starší kořeny, než by se mohlo zdát. Koneckonců i otec praktické kosmonautiky Sergej Koroljov byl v rané fázi svého působení v raketové technologii zastáncem raketoplánů. Není tak divu, že podobné myšlenky, jež vedly ke startu programu Dyna Soar, našly úrodnou půdu i u Sovětů.

Nejprve šlo o relativně neuspořádané nápady, které neměly dlouhého trvání. Jenže s nástupem vývoje balistických raket, jež byly schopny zasáhnout nejprve předpokládané bojiště a posléze i samotné území protivníka, přišla i jistá tenze v řadách vedení vzdušných sil. Po smrti Stalina se novým nájemníkem v Kremlu stal Nikita Chruščov, který se netajil svou náklonností k moderním technologiím (jež pohříchu nebyly aplikovány v životech běžných občanů, nýbrž téměř výhradně v oblasti vojenskoprůmyslové produkce). Chruščov byl doslova okouzlen raketami a velmi dobře si uvědomoval limity strategického letectva, jež právě s nástupem interkontinentálních balistických nosičů začaly být stále více citelné. Řada pohlavárů ve velení letectva a také mnoho vedoucích postav leteckých konstrukčních kanceláří začala být znatelně nervózní. A rozhodně k tomu měli důvod.

V roce 1959 Chruščov prosadil ustavení nové větve ozbrojených sil — RVSN (Strategické raketové vojsko) a v souvislosti s tím se také snížil personální stav strategických bombardovacích sil, a to velmi výrazně. Jednoduše řečeno, Chruščov se rozhodl vše vsadit na jednu kartu a raketové síly měly být tím hlavním prostředkem schopným dopravit nukleární náklad na území západního bloku.

Pro mnohé se jednalo o velmi krátkozraké řešení, jež lze shrnout notoricky známým rčením ohledně vkládání všech vajec do stejného košíku. Na druhou stranu tehdejší pokroky v oblasti raketové techniky skutečně mohly zavdat důvod se domnívat, že letectvo je definitivně věcí minulosti. Progresivní technologie měly zajistit vítězství samy o sobě. Nebylo by to poprvé — již ve dvacátých letech dvacátého století se rozšířila populární doktrína italského generála Giulia Douheta, podle níž mělo letectvo samo o sobě rozhodnout výsledek válečných konfliktů, a to bez ohledu na sílu, taktiku a strategii námořnictva a pozemních složek. Jak se ukázalo o dvacet let později během 2. světové války, tato doktrína byla na první pohled sice pěkná (pokud samozřejmě odhlédneme od naprosto šíleného konceptu záměrného masového bombardování civilních cílů za účelem podlomení morálky a ochoty pokračovat v bojích), nicméně ve své podstatě zcela mylná a naivní. A jak se zdálo, Chruščov se chystal tutéž chybu zopakovat.

Někteří letečtí konstruktéři již dlouho koketovali s raketovou technologií, nyní přišel čas začít se zabývat myšlenkou raketoplánů a tím pádem i hypersonických kluzáků hlouběji. Jednu z prvních vlaštovek bychom našli v kanceláři OKB-23. Ta byla ustavena v roce 1951 na příkaz samotného Stalina, a o tom, jak důležitá byla v pojetí tehdejších vládců SSSR svědčí fakt, že kompletní ročník čerstvých absolventů Moskevského leteckého institutu MAI (jedna z nejrenomovanějších univerzit tohoto druhu vůbec) zamířil právě do kanceláře OKB-23. V jejím čele stanul Vladimir Mjasiščev. Tento konstruktér měl dar generovat neortodoxní nápady a konstrukce, což dalo vzniknout na svou dobu poměrně exotickým strojům jako bombardéry M-4 a M-50. Mjasiščevovi samozřejmě nemohl uniknout posun priorit.

Již v první polovině padesátých let vyvíjel střelu „Buran“ (pozor, nezaměňovat s pozdějším raketoplánem). Střela s plochou drahou letu měla oplývat solidními výkony — k cíli měla směřovat trojnásobkem rychlosti zvuku v letové hladině 17-36 kilometrů. Ovšem od okřídlené střely ke stroji, jež by byl schopen podstatně vyšších výkonů, vede cesta násobně složitější, než všechno, co do té doby Mjasiščev realizoval.

Již v roce 1957 probíhaly v rámci vlastní iniciativy kanceláře OKB-23 projekční práce na suborbitálním rozvědném pilotovaném systému M-46. Někteří historici mají za to, že se de facto mělo jednat o vylepšenou pilotovanou verzi Buranu, nicméně vinou faktu, že dokumentace byla téměř kompletně skartována, to nelze s určitostí potvrdit. Když se o této iniciativě dozvědělo vedení ozbrojených sil, Mjasiščev dostal příkaz práce zastavit, dokumentaci zničit a vrátit vynaložené prostředky.

Nicméně ve druhé polovině roku 1958 se objevil požadavek letectva na koncepčně zcela nový stroj, pilotovaný hypersonický kluzák schopný operovat až šestinásobkem rychlosti zvuku ve výškách 70-100 kilometrů. Tento požadavek byl podle všeho přímou reakcí na zprávy o programu Dyna Soar. Mjasiščev ucítil šanci dokončit to, co mu bylo předtím zakázáno.

Kolektiv inženýrů pod vedením Gennadije Dermičeva (mimo jiné „veterána“ onoho absolventského ročníku 1951) začal pracovat na projektu VKA-48. Mjasiščev rozhodl, že projekt bude mít dvě fáze: první bude splňovat požadavky letectva, tedy rychlost 6 000-7 000 Km/h a maximální výšku 80-100 km, druhá fáze měla přinést ještě vyšší výkony, rychlost v oblasti Mach 10 a dosažitelnou výšku 100-150 km. Do požadované výšky a správnou rychlostí měla kluzák dopravit raketa Vostok z dílny Sergeje Koroljova. O konstrukci M-48 toho není příliš mnoho známo, nicméně mělo se jednat o deltaplán s vysokou šípovitostí náběžné hrany. Zajímavé bylo využití ploché spodní strany stroje pro vytvoření jakéhosi „polštáře“ vlastní rázové vlny, jež měl prodloužit dolet. Tento princip je označován jako „waverider“ a v té době se jednalo o poměrně nový koncept, jež vznikl v hlavě britského profesora Terence Nonweilera v roce 1951 (mimochodem — známý letoun XB-70 Valkyrie byl projektován právě pro využití tohoto jevu). Na projektu VKA-48 se podílela také OKB-1, Letecký výzkumný institut, a v neposlední řadě Institut aplikované matematiky pod vedením Mstislava Keldyše.

Jenže když Mjasiščev a jeho lidé na jaře 1960 odprezentovali svůj koncept expertní komisi, byli odmítnuti. Podle odpůrců byl systém příliš ambiciozní a nezralý. Mjasiščevovi bylo doporučeno zásadní přepracování návrhu. A to se také stalo, nicméně když se zástupci OKB-23 znovu objevili na příslušných poradách odpovědných činitelů, nenesli v podpaží jednu sadu dokumentace, ale hned dvě. Nesly označení VKA-23 Variant 1 a VKA-23 Variant 2. A tentokrát již nebyla řeč o suborbitálních nebo transatmosferických misích. Tyto stroje měly schopny operovat již rovnou na orbitální dráze.

Při návrhu nové podoby kluzáku byly zkoumány nejrůznější koncepty křídel, pohonné jednotky, tepelného štítu a konfigurace. Mimo jiné byla zkoumána skládací křídla, rogallovo křídlo, raketové motory s exotickými pohonnými látkami (například na bázi fluoru), chlazení pomocí kapalných kovů, vertikální způsob přistání na způsob vrtulníku a podobně.

Dva designy, jež z horečné aktivity mezi březnem a zářím 1960 vznikly, byly bzájemně poměrně výrazně odlišné. Variant 1 se podle všeho podobal původnímu návrhu, tedy deltaplánu s fazetovým povrchem, jehož tvar asi nejvíce připomíná letoun F-117. Podvozek byl ližinového typu a pro snížení termální zátěže při vstupu do atmosféry měl stroj využívat Nonweilerův princip. Zajímavostí bylo, že pilot se měl před přistáním katapultovat a kluzák měl přistávat automaticky.

Druhý koncept vypadal na první pohled mnohem elegantněji. Oblé tvary a křídlo s řídicími plochami na wingletech na první pohled vypadají mnohem sofistikovaněji, než je tomu u prvního konceptu. Stejně jako u Variantu 1 se měl pilot před přistáním katapultovat a kluzák měl dosednout v automatickém režimu. Také uvnitř se mělo jednat u relativně podobné stroje, jež měly využívat stejnou titanovo-ocelovou konstrukci, stejný systém chlazení, stejný interiér kokpitu a krom tvaru měl být největším rozdílem oproti sesterskému konceptu klasický kolový podvozek a odlišný záchranný systém pilota, jež měl využívat nikoli samostatné křeslo, ale záchrannou kapsli.

Oba koncepty byly velmi zajímavé, byť z dnešního pohledu lze pochybovat o tom, zda by mohly být s ohledem na tehdejší stav technologií realizovány. Než však mohla být jejich životaschopnost ověřena, přišel nečekaný úder. V době, kdy byly oba projekty opět předloženy expertní komisi, probíhalo Chruščovem iniciované velké zeštíhlování v rámci vojensko-průmyslového komplexu. Aerokosmické odvětví nezůstalo bohužel stranou a nešťastný Mjasiščev mohl pouze přihlížet, jak je v říjnu s vydatným přispěním zákulisních intrik jeho OKB-23 rozpuštěno a veškeré zdroje převedeny pod OKB-52 vedené Vladimirem Čelomějem. Ten vydal příkaz veškeré práce na VKA-23 okamžitě zastavit.

Mjasiščev však nebyl sám, kdo na podobném projektu pracoval. Dalším do party byl Pavel Cybin, jehož OKB-256 od roku 1957 pracoval na projektu ekvivalentu Dyna Soar. 17. května 1959 byl Cybinem schválen předběžný projekt stroje s označením PKA (Planirujuščij Kosmičeskij Apparat — klouzavý kosmický aparát). Na rýsovacích prknech vzniklo tehdy cosi, co připomínalo tradiční ruskou obuv zvanou „láptě“. Kluzák dostal neoficiální pojmenování „Lapotok“.

Relativně komplikovaný příčný průřez trupu skrýval konstrukci, jejímž hlavním materiálem měla být ocel. Tepelný štít se nacházel na spodní části kluzáku a od trupu byl oddělen deseticentimetrovou mezerou. Chlazení bylo navrženo v podobě uzavřeného okruhu s lithiem coby médiem. Pilot měl sedět v katapultovacím křesle, jež mělo tři polohy — jednu pro start, druhou pracovní a třetí určenou pro odpočinek. Stroj měl být vyveden nosičem Vostok na oběžnou dráhu ve výšce zhruba 300 kilometrů a po maximálně 27 hodinách měl proběhnout brzdicí zážeh, po němž měl následovat vstup do atmosféry a klouzavý let na přistávací dráhu. Zajímavostí byla skládací křídla, připomínající stroje používané na letadlových lodích. Během kosmického letu a největšího termálního namáhání při návratu byla křídla složena pod úhlem zhruba 55-60° vzhledem k vertikále, takže by se nacházela v aerodynamickém stínu. Po sklesání na výšku kolem 20 km a snížení rychlosti na 1,5 mach  měla být křídla sklopena do horizontální polohy a stroj se nyní měl stát klasickým kluzákem.

Poměrně záhy se ukázalo, že problémy a výzvy při realizaci tohoto projektu budou mnohem náročnější, než jeho tvůrci předpokládali. Problémy týkající se navigace a orientace, nedostatečná tepelná ochrana a další detaily působily pracovníkům OKB-256 stejné vrásky na čelech, jako tomu bylo u jejich amerických protějšků. Než však mohli začít tyto problémy pořádně řešit, byla v rámci zeštíhlování vojensko-průmyslového komplexu kancelář převedena pod Mjasiščevovu OKB-23. Ta byla pro změnu zanedlouho pohlcena Čelomějovou OKB-25. Čeloměj práce na PKA zastavil. A měl k tomu dobrý důvod — sám totiž na něčem podobném pracoval.

Čelomějův koncept nesl označení „Raketoplan“. Byl iniciován poté, co v červnu 1960 vyšlo Ustanovení 715-296 „O výrobě raket-nosičů, družic, kosmických lodí pro Vojenské vzdušné síly v období 1960-1967“. Čeloměj dostal za úkol vypracovat návrh kosmické lodě, jež by byla schopna přistát na běžné vzletové a přistávací dráze, hmotnost měla činit 10-12 tun a dálka kouzavého letu měla dosahovat 2 500-3 000 km. Ve hře měla být bezpilotní i pilotovaná varianta.

Poté, co absorboval personál a know-how kanceláří OKB-23 a OKB-256, mohl Čeloměj rozvinout širokou frontu prací na svých konceptech. Projekt se vyznačoval modularitou strojů a tím pádem by bylo možné realizovat velmi různorodou paletu zadání, od vojenských (přepady a ničení protivníkových družic, rozvědky a podobně) až po civilní vědecké a národohospodářské úkoly.

Postupně vykrystalizovaly tři typy návratových těles: balistická kapsle, hypersonický aparát s nízkou aerodynamickou kvalitou a konečně okřídlený stroj schopný plachtit. Posledně jmenovaný typ návratového aparátu měl být při vstupu do atmosféry chráněn velkým kuželovitým tepelným štítem produkujícím mírný vztlak, jež by kluzák kompletně obepínal a po prostupu oblasti s největším tepelným namáháním by byl býval odhozen. Následně by se rozložila křídla s měnitelným úhlem šípu a kluzák by plachtil k přistávací dráze. Projekt počítal s využitím proudového motoru, který by byl býval použit v případě, že by bylo nutné opakovat okruh před přistáním.

Tento projekt se dostal do relativně pokročilé fáze rozpracovanosti a již v roce 1961 proběhly dílčí letové zkoušky. 21. března 1963 pak proběhl test MP-1 — zmenšené makety konusu v reálném prostředí. Vypuštění zajistila raketa R-12 „Ciklon“, jež vyvedla model o průměru 1,8 metru a vážící zhruba 1,75 tuny do výšky 200 km, kde se maketa od nosiče oddělila. Pomocí vlastních motorů pak dosáhla výšky 405 km a mohla začít ta nejdůležitější fáze letu — sestup atmosférou. Ten stroj přežil s poškozením, nicméně v jednom kuse. Přistání proběhlo pomocí padáku. O dva roky později proběhl podobný test s konusem označeným MP-2, jež měl inovované řídicí plochy.

Stejně jako Korlljov s jeho bájnou Semjorkou, mohl Čeloměj od roku 1963 začít počítat s využitím vlastního projektovaného nosiče UR-500 „Proton“ (první start proběhl v roce 1965). To jej pobídlo k novým myšlenkám a v roce 1964 přišel s novým konceptem R-1 a R-2. Pod označením R-1 se skrýval bezpilotní kluzák o hmotnosti 6,3 tuny. Čeloměj zavrhnul myšlenku měnitelné šípovitosti ve prospěch nosných ploch ve tvaru dvojité delty. Zajímavostí byl způsob, jakým byla křídla skládána — vnitřní část se skládala nahoru, koncová část dolů. R-1 měl ověřit fungování všech důležitých systémů v reálných podmínkách a prošlapat tak cestu konceptu R-2. To měl být pilotovaný kluzák o hmotnosti 7-8 tun (jeho podoba je zobrazena v hlavičce tohoto dílu).

Ovšem dějiny se vyznačují zajímavými paradoxy. V roce 1958 Čeloměj, tehdy tehdy stoupající hvězda sovětského kosmického průmyslu, zaměstnal jistého Sergeje Nikitiče Chruščova. Příjmení nebylo náhodné, jak prostřední jméno (takzvané „otčestvo“) napovídá, jednalo se o syna Nikity Chruščova. Díky tomuto kroku měl Čeloměj v osobě vládce SSSR toho nejsilnějšího spojence, jakého si bylo možné přát. Pak ale přišel říjen 1964. Chruščov byl během palácového převratu zbaven své funkce generálního tajemníka SSSR (tedy de facto hlavy SSSR) a tím pádem odstaven od veškeré moci. Nové vedení země v čele s Leonidem Brežněvem pak začalo provádět čistky v řadách Chruščovových spojenců. Na rozdíl od éry Stalina se naštěstí nejednalo o čistky likvidačního charakteru, nicméně především do kariér dotyčných zasáhly velmi výrazně.

Výjimkou nebyl ani Vladimir Čeloměj, kterému se náhle Sergej Chruščov změnil z esa na černého Petra. Čeloměj nebyl sesazen ze své funkce generálního konstruktéra OKB-56, nicméně veškeré projekty byly podrobeny zkoumání expertní komise vedené Mstislavem Keldyšem. Mnohé projekty byly na její popud ukončeny, výjimkou nebyl ani projekt Raketoplanu. Napříště měl veškeré práce na hypersonických kluzácích a raketoplánech realizovat Arťom Mikojan ve své kanceláři OKB MiG, který pod svá křídla převedl i množství pracovníků, kteří se na projektu podíleli. Sic transit gloria mundi…

Jak je vidět, v době, kdy probíhaly práce na projektu Dyna Soar, obě strany zkoumaly i ty nejexotičtější cesty, jak sen o boost-glide uskutečnit. A když byla v září 1961 zatím úzkému kruhu zasvěcených představena maketa Dyna Soar a o rok později schválena výrobní dokumentace a projekt představen veřejnosti, zdálo se, že program má po všech potížích, tahanicích a nejistotě konečně nakročeno do praktické fáze. Jenže tady byl jeden muž, jenž měl ohledně programu velké pochybnosti. Ten muž se jmenoval Robert McNamara…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://alternathistory.ru/wp-content/uploads/2024/12/boevye-raketoplany-chelomeya-06.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Vladimir_Mikhailovich_Myasishchev.jpg
https://testpilot.ru/russia/myasishchev/m/48/images/vka2359.gif
http://www.astronautix.com/graphics/v/vka2360.jpg
https://www.astronaut.ru/bookcase/books/afanasiev2/foto/01.gif
http://www.astronautix.com/graphics/r/raketop2.jpg (Kredit: V. Lukaševič)
http://www.astronautix.com/graphics/m/mp1.jpg (Kredit: V. Lukaševič)