Poslední dvě století se nesla ve znamení obrovského rozmachu průmyslu a technologie. Občas se však zapomíná na to, že aby se přerod většinově polnohospodářské civilizace do civilizace průmyslovo-technologické mohl zdárně uskutečnit, je třeba dosáhnout markantního pokroku i v jiných oblastech. Tou nejdůležitější je oblast managementu a řízení projektů. Jakýkoli projekt, jenž nemá jasně dané zadání a v průběhu vývoje se mění základní parametry, má našlápnuto na velký průšvih. A pokud se k tomu přidá ne zcela uspokojivé financování, které nestačí na enormní ekonomickou náročnost revolučního produktu, je osud daného projektu víceméně zpečetěn. A byť byla do onoho projektu nalita obří suma (i když rozhodně nedostatečná na to, aby vývoj pokračoval slibovaným tempem), v jistém okamžiku nastává bod rozhodnutí — je rozumné investovat nadále miliardy do stroje, který de facto ve své základní podobě nemá uplatnění, nebo raději oželet dosavadní ztráty a všechno potichu odpískat? Pro Roberta McNamaru tato otázka nabírala v průběhu let 1962 a 1963 na palčivosti…

Konec s šestatřiceti „ale“

Robert Strange McNamara byl mužem, jenž u mnohých vzbuzuje i po dekádách od jeho odchodu z vrcholné politiky rozporuplné pocity. Jeho účinkování coby ministra obrany USA v letech 1961-1968 se pojí s mnoha problémy a také, což je pro náš seriál poměrně důležité, s mnoha ambiciózními projekty, které byly zrušeny z více či méně racionálních důvodů. McNamara byl velkým hráčem, který se před vstupem do politické arény pohyboval v prostředí byznysu — a s nemalými úspěchy. Po 2. světové válce spolu s devíti dalšími kolegy z armádní kanceláře pro statistické řízení vytvořil skupinu, která fungovala v rámci firmy Ford Motor Company. Právě tato skupina měla lví podíl na tom, že se firma, která po válce rozhodně nebyla v dobré finanční ani organizační kondici, vzpamatovala a stala se opět profitabilním gigantem. McNamarova práce natolik zaujala správní radu Fordu, že mu v roce 1960 bylo nabídnuto místo prezidenta Ford Motor Company (mimochodem prvního prezidenta firmy, jenž nebyl členem Fordovy rodiny).

Když mu po svém zvolení novopečený prezident J. F. Kennedy nabídnul pozici v nové administrativě a předestřel dvě možnosti — ministra financí a ministra obrany — McNamara si, možná k překvapení mnohých, vybral tu druhou jmenovanou. Ovšem jako byznysmen tělem i duší přinesl do fungování armády svůj charakteristický styl, založený na kvantitativní analýze dat. Jinými slovy, inklinoval k úspornému stylu vedení svého resortu.

Není proto divu, že jej nekonečné nalévání peněz do tisíců projektů, jež byly mlhavě definovány nebo byly příliš ambiciózní na to, aby v dohledné době přinesly zvýšení vojenského potenciálu země, velmi iritovalo. A nebál se toho, čemu se v angličtině říká „cutting the losses“, tedy zastavení projektu i přesto, že do něj byly vloženy nemalé prostředky, které se již nikdy nevrátí.

McNamarova pozice ohledně X-20 Dyna Soar nebyla nijak zvláště vstřícná. To bylo znatelné již v roce 1961, kdy upozadil program SAINT právě ve prospěch X-20, avšak jedním dechem vyslovil otázku, zda je Dyna Soar jako zbraňový systém realistickou myšlenkou. Díky tomu byl program přehodnocen a měl napříště sloužit v první řadě jako výzkumná platforma, jejíž aplikace byly doslova ve hvězdách. Tomu pochopitelně odpovídala i výše financování. Mimo jiné právě i kvůli nedostatku financí Boeing navrhnul vyškrtnutí suborbitální fáze programu a také do projektu vložil vlastní peníze.

McNamarovi nemohlo uniknout dění v „civilním“ vesmírném programu. Na konci roku 1961 spatřil světlo světa projekt Gemini, jež měl sloužit jako přemostění mezi na schopnosti relativně skromným programem Mercury a extrémně ambiciózním a složitým programem Apollo. Dvojmístná kosmická loď měla oplývat nesrovnatelně rozsáhlejšími možnostmi než jednoduchá kapsle Mercury. Schopnost manévrovat na oběžné dráze; potenciální využití palivových článků, jež by umožnily setrvání na orbitě nikoli v řádu hodin, jako tomu bylo dosud, ale v řádu dní a týdnů; schopnost přistávat na běžných přistávacích drahách s využitím Rogallova křídla; větší možnosti ohledně užitečného zatížení — to vše budilo u vojáků velmi libé pocity a žádostivost v oku. Program Blue Gemini, kdy měly být lodě Gemini vypouštěny s posádkami USAF, měl podle předpokladů plánovačů letectva přinést mužům v modrém praktické zkušenosti s vesmírem a také v omezené míře možnosti vojenských aplikací.

McNamaru program Gemini zaujal natolik, že v listopadu 1962 na poradě s administrátorem NASA Jamesem Webbem a jeho zástupcem Robertem Seamansem navrhnul sloučení civilního programu Gemini s vojenským programem Blue Gemini a kompletní přechod programu pod křídla ministerstva obrany. Webbovi a Seamansovi se pochopitelně tato varianta pranic nezamlouvala a kontrovali argumentem, že Gemini je v prvé řadě prostředkem k vývoji technologií pro program Apollo, jež byl v té době národní prioritou.

McNamara se však myšlenky na Gemini nedokázal zbavit. V jeho pojetí byl tento program schopen zastat většinu úkolů, které si letectvo vymyslelo pro Dyna Soar. Ve dnech 18. a 19. ledna 1963 zadal USAF vypracování studie, jež měla za cíl porovnat Dyna Soar a Gemini s ohledem na racionalitu vojenských misí. Shodou náhod, která však svým načasováním nemohla být více ironická, o pár dní později, 21. ledna, ministerstvo obrany podepsalo dohodu s NASA o letech vojenských posádek v rámci programu Gemini.

Ještě v době, kdy studie probíhala, McNamara zadal další analýzu, která se týkala porovnání schopností Gemini a Dyna Soar u čtyř hlavních typů vojenských misí: inspekce nepřátelských družic, neutralizace nepřátelských družic, rozvědné operace z oběžné dráhy a umístění ofenzivních zbraňových systémů na orbitě. A 10. května komise USAF doručila závěry své analýzy na McNamarův stůl. Podle nich ani jeden ze dvou programů neměl jednoznačnou převahu. Jak Dyna Soar, tak Gemini by nedokázaly splnit všechny čtyři úkoly. X-20 však přesto měl v konečném výsledku lehce navrch. Gemini by s využitím Titanu III a speciálním modulem měla výhodu ve větší kapacitě užitečného zatížení a schopnosti manévrů na orbitě, zatímco ve prospěch Dyna Soar zase hovořila schopnost manévrovat po vstupu do atmosféry. Navíc by byl kluzák díky svému nákladovému prostoru schopen testovat celé systémy na rozdíl od dílčích subsystémů v případě jeho rivala.

Nehledě na probíhající analýzu byla Boeingu v březnu přidělena částka ve výši 358,1 milionu dolarů, z níž měly být financovány shozové zkoušky kluzáku (do této sumy se započítávala i částka potřebná pro adaptaci letounu B-52 coby mateřského stroje) a také konverze startovního komplexu LC-40 na základně Cape Canaveral pro starty Titanu IIIC. Osud Dyna Soar sice visel na vlásku, ale naděje stále ještě žila. To se však mělo v dalších měsících velmi zásadně změnit.

V červenci toho roku byl McNamara osloven prezidentem Johnsonem s tím, že by rád znal jeho názor na roli orbitální stanice pro vojenský kosmický program. McNamara odpověděl v pozitivním duchu. Podle jeho názoru byly dlouhodobé lety vojenských astronautů klíčovým prvkem přítomnosti ozbrojených složek ve vesmíru a přestože Gemini by mohla poskytnout většinu zkušeností nutných k tomuto kroku, orbitální stanice by mohla přinést větší možnosti stran široké škály vojenských experimentů a časem by sama o sobě mohla evolvovat do svébytného zbraňového systému. Na druhou stranu ovšem v dané době ozbrojené složky neměly jasně definovány své mise a podle McNamarova názoru by bylo vhodné nasměřovat bezprostřední úsilí k získání potřebné technologické základny a zkušeností. To se pro změnu poměrně výrazně krylo s rolí, již měl program Dyna Soar.

O měsíc později ovšem McNamarův náměstek Harold Brown inicioval studii, jež měla zhodnotit realističnost vývoje vojenské orbitální stanice a posoudit výhody a nevýhody obsluhy této stanice stroji X-15, X-20, Mercury, Gemini a Apollo. Studie měla být hotova do ledna následujícího roku. Z předběžných výsledků vyplynulo, že jak Gemini, tak Dyna Soar by potřebovaly výrazné úpravy k tomu, aby mohly stanici obsluhovat. Ve prospěch Dyna Soar opět hovořil fakt, že i v případě předčasného přistání by nebylo nutné aktivizovat námořní záchranné složky, což bylo extrémně nákladné.

Letectvo neustále opakovalo, že Dyna Soar je užitečný program, jež by mohl přinést unikátní know-how a po ukončení úvodních testovacích misí by mohl být využit pro plnohodnotné vojenské úkoly. Aby odpovědní činitelé dokázali pravdivost svých postojů, během května USAF přineslo dva plány na úvodní fázi využití Dyna Soar. Podle prvního by po čtyřech shozových zkouškách následovalo šest orbitálních letů pro testování rozvědné aparatury a dva „zápočtové“ lety, jež by potvrdily připravenost systému k inspekci družic. V této variantě by bylo bývalo zapotřebí dofinancování ve výši 206 milionů dolarů. Druhá varianta s nutností vynaložit 228 milionů dolarů předpokládala taktéž těžiště testů v inspekci nepřátelských družic. Krom toho se v plánech letectva vyskytly i možné evoluce Dyna Soar, určené pro orbitální bombardování a pokročilou inspekci a „deaktivaci“ družic. Nicméně jako ostatně všechno, i tyto plány na sobě nesly cenovku, která nebyla pro spořivého analytika McNamaru zrovna něčím, co by jej nadchlo. Navíc ani časová osa zamýšlených zkoušek nebyla nejpříznivější.

23. října 1963 USAF prezentovalo McNamarovi a dalším špičkám ministerstva obrany stav vývoje X-20 k danému dni a projekce dalšího postupu včetně nutných subvencí do projektové pokladny. McNamara po vyslechnutí prezentace obrazně řečeno udeřil hřebík na hlavičku, když předestřel největší slabinu celého projektu. Otázal se zástupců USAF, jaké mají s X-20 plány poté, co stroj otestuje a potvrdí možnosti manévrování v atmosféře během návratu. Ministra v té době již očividně iritoval fakt, že celý astronomicky nákladný program nemá vlastně žádné praktické zaměření, jež by zvýšilo obranyschopnost Spojených států. Po chvíli váhání oslovených se McNamara nechal slyšet, že v žádném případě nemůže ospravedlnit utracení miliardy dolarů na jakýkoli program, který postrádá jednoznačný cíl, byť byla v té době již téměř polovina této částky utracena. Dokud nebude mít jasné informace o tom, jaké konkrétní vojenské kosmické mise je možné uskutečnit, nemá zájem na dalším financování programu Dyna Soar.

McNamarova postoje se rozhodl využít Harold Brown, kterému evidentně program „ležel v žaludku“ (notabene mu ležel v žaludku koncept vojenských pilotovaných misí celkově) a nabídnul letectvu výměnný obchod: zrušení programu X-20 výměnou za pilotovanou orbitální stanici, u níž, jak již bylo řečeno výše, spatřoval větší perspektivu a užitečnost. Letectvo na pokyn náčelníka štábu, legendárního generála Curtise LeMaye, začalo okamžitě připravovat zamítavou odpověď.

USAF nebylo jediným hráčem bojujícím za zachování programu. Také NASA byl projekt vojenské orbitální stanice proti srsti. V té době plně ponořena do plánu dostat člověka na Měsíc do konce desetiletí, agentura nehodlala vojákům v tomto ohledu nijak překážet. Nicméně projekt Dyna Soar byl pro NASA velmi zajímavým a důležitým zdrojem informací a dat, která nemohla být získána konvenčními metodami. Testovací stavy a modely nedokázaly nasimulovat podmínky panující při návratu křídlatého tělesa do atmosféry první kosmickou rychlostí. Pročež přidružený administrátor NASA pro pokročilý výzkum a technologie Raymond Bisplinghoff upozornil na fakt, že po zrušení Dyna Soar bude muset agentura spustit podobný program ve vlastní režii, což by pro státní rozpočet znamenalo nulovou úsporu.

14. listopadu po analýze již zmíněné studie iniciované v srpnu Harold Brown zcela jednoznačně McNamarovi doporučil zrušení programu Dyna Soar a iniciaci programu vojenské orbitální stanice. Navrhnul dvě možné konfigurace — základem první byl upravený adaptér lunárního modulu (tedy kónická struktura, v níž byl umístěn lunární modul v době startu) vynesený na orbitální dráhu Saturnem IB. Stanice by byla obsluhována lodí Apollo vynášenou Titanem IIIC. Druhá varianta počítala se stanicí s čtyřčlennou posádkou obsluhovanou loděmi Gemini. Jak stanice tak lodě by byly vynášeny Titanem IIIC. Brown počítal s tím, že program Gemini přejde pod křídla ministerstva obrany nejpozději do října 1965. První let v rámci programu měl podle Brownova plánu proběhnout v roce 1966 a o rok později měl na orbitu zamířit k testům první exemplář stanice.

Brownovy plány byly samozřejmě probírány nejen na ministerstvu obrany a v úřadovnách USAF, ale také v NASA. A tady se agentura, obrazně řečeno, tak trochu střelila do vlastní nohy. Jak Saturn, tak Apollo byly stroje vyvinuté přímo pro NASA. A agentura samotná byla civilní agenturou, proto jakákoli přímá materiální podpora vojenské stanice nemohla přicházet v úvahu. Proto z jejich řad přišel návrh na přepracování konceptu Brownem tak, aby nezahrnoval dokování. 30. listopadu tak Brown přišel s přepracovaným návrhem, kdy válcové těleso stanice mělo na svém vrcholu nést rovnou loď Gemini a soulodí měl vynášet Titan IIIC. Pakliže to váženému čtenáři něco připomíná, není to pouhá náhoda…

Jen o pár dní později, 4. prosince, se odehrál poslední větší pokus zajistit Dyna Soar budoucnost. Asistent velitele USAF Alexander Flax napsal McNamarovi obsáhlý dopis, v němž vyslovil jednoznačnou podporu Dyna Soar. Podle jeho slov byla výhodou kluzáku možnost přistávat na přistávacích drahách na pevnině, navíc přetížení při návratu bylo výrazně mírnější oproti Gemini. Proto by v případě využití jako prostředku pro obsluhu orbitální stanice byl X-20 vhodnější. V neposlední řadě Flax poukázal také na 410 milionů dolarů, jež byly v té době již vynaloženy na výzkum a vývoj kluzáku.

Flaxův nadřízený velitel letectva Eugene Zuckert s těmito argumenty hlasitě souhlasil a vyslovil názor, že by nebylo rozumné rušit tento program ve prospěch orbitální stanice, jejíž vývoj byl McNamarovi prezentován s využitím nepravděpodobně nízkých nákladů a nerealistických termínů. Ve stejný den, kdy Flax nechal předložit svůj dopis McNamarovi, zaslal k rukám ministra svůj návrh také zástupce náčelníka štábu USAF generálmajor John Hester. Obsahem bylo několik konceptů orbitálních stanic obsluhovaných X-20. Ale jak se říká v rozšířeném anglickém rčení — „too little, too late“ tedy příliš málo, příliš pozdě. Osud Dyna Soar se pomalu uzavíral.

9. prosince se McNamara sešel s prezidentem Lyndonem Johnsonem, aby jej informoval, že se nazítří chystá program Dyna Soar zrušit. Johnson neměl námitek a tak 10. prosince 1963 vydal ministr prohlášení o konci tohoto ambiciózního kosmického kluzáku. Místo něj byl iniciován program vojenské orbitální stanice MOL.

O tom, nakolik bylo zrušení programu Dyna Soar rozumným krokem, se lze dlouze dohadovat. Samotná koncepce okřídleného kosmického kluzáku však přinášela během svého vývoje řešení, jejichž aplikace pomohla urychlit vývoj v mnoha oblastech. Také proto neznamenalo zrušení programu, že by se oním dnem kompletně zastavily práce s ním spojené. Týden po osudovém komuniké McNamary autorizoval Eugene Zuckert pokračování dílčích aktivit, u nichž se dal předpokládat přínos k jiným kosmickým programům. Oněch aktivit nakonec bylo 36 a mnohé z nich ovlivnily tvář pilotované kosmonautiky na dlouho dopředu. Nemluvě o tom, že některé nápady tvůrců X-20, a nejen jich, byly více než zajímavé…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://cdn.britannica.com/84/131484-050-23053B6F/Robert-S-McNamara-1967.jpg (kredit: LBJ Library)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:RobertMcNamara55.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Gemini_spacecraft.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Harold_Brown_photo_portrait_standing.jpg