Přestože dramatická epopej letu Sojuzu-23 nakonec o vlásek dopadla dobře, stále zůstávaly otázky ohledně stanice OPS-3/Saljut 5, do níž dvojici Zudov-Rožděstvenskij nebylo dáno nahlédnout. Jejich expedice měla obsahovat krom tradiční pracovní náplně vlastní předchozím expedicím ještě dva důležité body navíc. Prvním z nich byla hrubá analýza staniční atmosféry ohledně přítomnosti toxických látek. Jak si jistě vážený čtenář pamatuje, dvojice Volynov-Žolobov sice pravděpodobně podlehla klamným senzorickým vjemům, nicméně s naprostou jistotou nebylo možné přítomnost nežádoucích substancí ve vzduchu uvnitř Saljutu 5 vyloučit. Stejně jako u Sojuzu-23 k tomu měla sloužit speciální sada detekčních trubiček, jež měly indikovat byť i zanedbatelné koncentrace těchto látek. A stejně jako Zudov a Rožděstvenskij měla posádka dalšího Sojuzu na palubě vézt plynové masky. Druhým bodem expedice byl velmi zajímavý experiment výměny atmosféry v interiéru stanice za přítomnosti posádky. Do té doby se v rámci kosmonautiky ještě nic podobného neodehrálo (a de facto se tak nestalo dodnes, možná s výjimkou nechtěné částečné výměny atmosféry poté, co po nárazu nákladní lodě nastala dehermetizace modulu Spektr na stanici Mir v roce 1997). Před dvojicí mužů, jež měla osedlat loď Sojuz-24, zkrátka v únoru 1977 stála skutečně hromada práce…

​Saljut 5 rehabilitován

Pro reparát letu Sojuzu-23 bylo složení posádky víceméně jasné. Už od ledna 1975 společně trénovala dvojice Viktor Gorbatko a Jurij Glazkov, kteří postupně prošli všechny stupínky od rezervní (třetí posádky) přes roli dublérů až po poslední metu, jíž byla funkce hlavní posádky. Záložníky jim byli určeni Anatolij Berezovoj a Michail Lisun, třetí rezervní posádkou pak byli jmenováni Vladimir Kozelskij a Vladimir Preobraženskij.

Viktor Gorbatko patřil do legendárního prvního oddílu sovětských kosmonautů. Nefiguroval sice v programu Vostok, nicméně v roce 1964 byl jmenován velitelem záložní posádky Voschodu-2. V průběhu výcviku se u něj však objevily problémy se srdcem a byl dočasně „uzemněn“. Naštěstí se jeho stav vrátil do normálu poté, co mu byly vyjmuty krční mandle a mohl se opět zařadit do letového stavu. Svou premiéru si odbyl v říjnu 1969, kdy byl palubním inženýrem lodě Sojuz-7, jež byla součástí skupinového letu trojice Sojuzů (tento let měl vyvrcholit spojením dvou Sojuzů, zatímco posádka třetí lodi by celou akci zpovzdálí zachycovala na filmový pás, nicméně spojení se nakonec neuskutečnilo). Od roku 1971 byl zařazen do programu Almaz.

Posádka Sojuzu-24: Gorbatko (vlevo), Glazkov
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

Jeho parťákem byl Jurij Glazkov. Pro něj se mělo jednat o první let, nicméně i tak měl zkušeností poměrně dost. Podílel se na řadě testů jak lodi TKS, tak stanice samotné, figuroval v jedné z provizorních posádek v prvotní fázi programu Almaz a v době, kdy na OPS-2 pracovala posádka Popovič-Arťuchin, pracoval Jurij Glazkov coby vedoucí skupiny komunikátorů na sledovacích lodích „Jurij Ggagarin“ a „Vladimir Komarov“. Osobní chemie mezi Gorbatkem a Glazkovem evidentně fungovala na výbornou a bylo možno očekávat, že pokud se nestane něco nepředvídaného, mohou právě oni vrátit Almazu jeho dobrou pověst. Na jejich misi záviselo skutečně mnohé…

Státní komise schválila plán, podle něhož měl Sojuz-24 s dvojicí Gorbatko-Glazkov startovat večer 7. února 1977, následující den se spojit se stanicí a návrat na Zem měl kosmonauty čekat 24. února. Tentokrát se žádné překvapení nekonalo a nosná raketa připravila v určený termín přihlížejícím úchvatné noční divadlo. Nosič dopravil Sojuz-24 na očekávanou dráhu a začal pomalu stíhat stanici. Po čtyřech korekcích dráhy se druhého dne večer loď ocitla bezprostředně u Saljutu 5 a mohla začít poslední fáze sbližování. Jestliže však dosud byl let Sojuzu-24 prost překvapení, nyní se to mělo změnit.

Ke stykovce se stanicí mělo dojít nad neosvětlenou částí Země, tedy za orbitální noci. To samo o sobě kladlo na posádku, a zejména na velitele, velmi vysoké nároky. Ve vzdálenosti 300 metrů od stanice Gorbatko v souladu s plánem přešel na ruční řízení a podle údajů z Igly pomalu přibližoval Sojuz ke stykovacímu uzlu Saljutu. Jenže pak si všimnul zapeklitého detailu: přístroj, jenž indikoval vzájemnou úhlovou rychlost obou těles, ukazoval hodnoty, které nekorespondovaly s tím, co viděl v periskopu před sebou.

Gorbatko se náhle ocitl v úzkých: má věřit přístroji, nebo obrazu v periskopu? Jak se již mohli přesvědčit (a v budoucnu se ještě přesvědčí) někteří další kosmonauti, čistě vizuální orientace, natož orientace jen podle pozičních světel druhého tělesa může být velmi ošidná. Své by o tom mohl vyprávět například Georgij Beregovoj, kterému se nepodařilo právě proto jeho Sojuz-3 spojit s bezpilotním Sojuzem-2 v říjnu 1968. Nakonec bylo Gorbatkovi ze Země doporučeno, aby zavisel ve vzdálenosti 70 metrů od stanice, vypnul Iglu a orientoval se vizuálně. Samotný kosmonaut posléze popisoval onu náročnou operaci tak, že „(…) se mi zdálo, že jakmile jsem se v 70 metrech nadechnul, nevydechnul jsem až do spojení.“ Nicméně nakonec bylo ve 20:46 moskevského času Gorbatkovo úsilí korunováno úspěchem. Ovšem následně se nekonal tradiční přechod na palubu Saljutu. Soulodí se totiž dostávalo do fáze, kdy bylo na několik obletů Země mimo oblast spojení s řídicím střediskem. Proto Gorbatko a Glazkov poté, co byly vyrovnány tlaky mezi stanicí a lodí, neotevřeli příklop, nýbrž se uložili k již druhé noci ve své transportní lodi.

Posádka Sojuzu-24 při cestě na orbitální dráhu
Zdroj: spacefacts.de
(kredit: Spacefacts.de)

Druhý den ráno si oba nasadili plynové masky. Ty byly pro veřejnost natolik „tajné“, že dostaly své kódové označení „Roza“ (Růže) a podle Gorbatka vzbuzovaly mimo jiné i vážné debaty o tom, jak je skrýt v případě nouzového přistání tak, aby se nedostaly do rukou nikomu, „komu bychom je nechtěli ukázat“. Před sedmou hodinou moskevského času se Glazkov vydal s analyzačními trubičkami do útrob Almazu, zatímco Gorbatko na něj čekal v přechodové komoře.

Pak to ale nevydržel, sejmul masku, strčil hlavu do interiéru stanice a nasál tamní vzduch. Do nosu mu nepadl žádný nepatřičný zápach, proto zavolal na Glazkova: „Juro, sundej si masku, všechno je v pořádku!“ Jeho slova potvrdily i analyzační trubičky – žádné toxické substance se v atmosféře stanice nenacházely. Při nejbližší komunikační seanci pak mohl ohlásit: „Je to tady skvělé. Je to jako vejít do velkého domu“. Komunikátor Gorbatka opravil: „Rozumím, do velkého, dobrého domu, ano?“ Ono pedantské doplnění slovíčka „dobrý“ totiž bylo namístě – fráze „velký dobrý dům“ totiž byla totiž kódem pro „plně uspokojivou atmosféru, žádné zápachy“. Při příští seanci posádce pogratuloval a poděkoval za dosavadní práci sám Vladimir Čeloměj. Reputace Saljutu 5 byla definitivně zachráněna…

Gorbatko s Glazkovem mohli začít plnit svůj letový plán, který byl, stejně jako u jejich předchůdců, extrémně nasycený. Snímání zemského povrchu pro vojáky bylo střídáno prováděním experimentů, jež byly navrženy různými výzkumnými instituty a organizacemi. Na palubě Saljutu 5 tak začalo pozorování růstu krystalů, líhnutí rybího potěru z předem oplodněných jiker, péče o úrodu malých hub nebo zasévání semínek škardy.

Problémy s životosprávou způsobené nepravidelným pracovním rytmem byly, přes připomínky předchozích posádek, také nyní pro Gorbatka a Glazkova nepříjemnou realitou. Přesto se dvojici dařilo plnit plán prací. Zajímavé bylo mimo jiné pozorování zemského povrchu teleskopem Agat, kdy kosmonauti dokázali například při snímání letišť dokonce rozpoznávat typy letounů na stojánkách. Únava a přepracovanost však byla denním hostem. Oproti posádce Volynov-Žolobov ovšem měla dvojice ze Sojuzu-24 štěstí v podobě vzájemné souhry. Gorbatko si svého palubního inženýra před začátkem výcviku osobně vybral a evidentně měl šťastnou ruku.

14. února posádka provedla veledůležitý úkon. Letový plán totiž určil právě toho dne provést opravu jednoho z bloků palubního počtače, který začal stávkovat během autonomního letu stanice. Pro tyto účely s sebou kosmonauti ve svém Sojuzu přivezli sadu instrumentů a kabelů. Celý proces opravy byl opakovaně prověřen na analogu stanice v Reutovu (jak předvídavým se ukázalo být rozhodnutí o stavbě dokonalé pozemní kopie skutečné stanice!) a detailní instrukce byly následně předány posádce. Celá operace dopadla na jedničku a funkce palubního počítače Argon-12A byly obnoveny v plné míře.

21. únor pak nastal čas pro experiment, který dodnes nemá v kosmonautice obdoby. Gorbatko s Glazkovem měli obměnit atmosféru stanice, aniž by opustili její palubu. Tento úkon byl do letového plánu doplněn poté, co se posádka Sojuzu-21 musela předčasně vrátit domů, přičemž jedním z hlavních důvodů byly podle kosmonautů dráždivé zápachy v interiéru stanice. Jak již víme, nic takového se nepotvrdilo, experiment však v letovém plánu zůstal.

Na stanici se nacházely nádrže se stlačeným vzduchem, jež měly kompenzovat běžné malé úniky. Postup byl zhruba takový, že jeden z kosmonautů měl otevřít ventily, jimiž vzduch unikal do okolního vakua. Jakmile vnitřní tlak klesl pod nastavenou úroveň, automaticky se otevřely ventily nádrží, aby snížení tlaku kompenzoval.

V určenou dobu se posádka připravila na svých místech: Gorbatko celou operaci monitoroval od hlavního ovládacího pultu a Glazkov odplul k ventilům dehermetizace. Pak je otevřel a, jak později vzpomínal Gorbatko, „jakmile se otevřely vypouštěcí ventily a ventily tlakování, zvedl se příšerný hluk. Jeden měl pocit, že se stanice rozerve. Zvukový efekt byl takový, jako byste se nacházeli uvnitř kutálejícího se kovového sudu.“ Experiment, jenž dostal relativně nenápaditý název „Atmosféra“, probíhal několik minut. V jeho rámci byl v interiéru stanice udržován určený tlak. Mimo jiné se tak podařilo prokázat, že v případě dehermetizace by kosmonauti měli dostatek času na to, aby se zachránili pomocí své transportní lodě. Velmi zajímavým detailem na celé věci byl fakt, že oba muži byli v průběhu celého experimentu oblečeni v běžných letových kombinézách, nikoli ve svých skafandrech.

Gorbatko a Glazkov na palubě OPS-3 (třetího do party vážený čtenář jistě pozná).
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

Pomalu se blížil konec letu, ještě před ním se však stala jedna nevšední událost, o níž dlouho téměř nikdo neměl ani tušení. Gorbatko pracoval v přídi stanice, Glazkov cosi kutil vzadu, u přechodové komory. Najednou se ozval velmi silný kovový úder. Podle Gorbatka to bylo „jako byste praštili kamenem o kovový sud.“ Nepříjemný zvuk zarezonoval konstrukcí Saljutu a oba muže na okamžik konsternoval. Gorbatko se rychle vzpamatoval a rychle připlul k hlavnímu pultu, aby zkontroloval tlak v interiéru, zatímco Glazkov se bleskurychle přemístil ke kohoutům tlakování stanice.

Zdálo se, že zkušenosti z experimentu Atmosféra budou využity mnohem dříve, než se komu snilo. Ovšem při pohledu na ukazatele tlaku Gorbatko zjistil, že je všechno v pořádku – žádná odchylka, stanice byla stále hermetická. Oběma mužům došlo, že zvuk, který slyšeli, byl nejspíše úder malého meteoroidu. Celá záležitost byla velmi přísně utajována a kosmonauti o ní po návratu na Zem neřekli nikomu jinému, než samotnému Vladimiru Čelomějovi. Mlčeli dokonce i před Státní komisí…

Ještě před návratem domů měli kosmonauti mimo jiné také připravit kapsli KSI, do níž byly uloženy nasnímané filmy. Jenže jak se ukázalo, z nějakého důvodu nebylo možné nastavit programový mechanismus kapsle, podle něhož se měl řídit její autonomní let. Jak pozemní personál, tak kosmonauti si lámali hlavu, proč program nelze do kapsle zavést. Gorbatko a Glazkov řešení tohoto problému dokonce potají obětovali část času vyhrazeného pro spánek, jehož se již tak nedostávalo. Nakonec se specialistům na Zemi podařilo najít příčinu potíží a kapsle byla připravena k odhození zhruba den po odletu posádky.

Dlouho očekávaný den návratu nadešel 24. února. Stanice byla připravena k samostatnému letu a veškeré potřebné materiály byly přeneseny do Sojuzu. Gorbatko a Glazkov za sebou uzavřeli příklop do stanice, oblékli skafandry a usadili se ve svých křeslech návratové kabiny. Z prostoru mezi stykovacími mechanismy stanice a Sojuzu byl vypuštěn vzduch a všechno bylo připraveno na odpojení lodi. A najednou do éteru ze Země zazněl rozkaz: „Vraťte se na stanici.“ Žádné vysvětlení, žádný důvod, jen prostý příkaz. Překvapení kosmonauti netušili, co se děje. Že by se stalo něco s jejich Sojuzem? Až posléze vyšlo najevo, že za zrušením návratu v daný den stály extrémně špatné povětrnostní podmínky v plánovaném místě přistání.

Příští den pak kosmonauti dostali opětovný příkaz k návratu. Nyní už všechno probíhalo hladce, včetně odpoutání od stanice a průletu atmosférou. Ani nyní však počasí nebylo zrovna ukázkové a kabina se dotkla země po letu trvajícím 17 dní, 17 hodin, 25 minut a 58 sekund za silného větru, mrazu a sněžení. Posádka čekala na příchod záchranných jednotek, minuty se však měnily na desítky minut a kosmonauti zůstávali stále sami.

Společnými silami otevřeli příklop a s velkými obtížemi se vyplazili z kabiny ležící na boku. Vinou přesycenosti letového programu i tato posádka zanedbávala nutná fyzická cvičení (na běhacím pásu si nestihli zaklusat ani jednou!) a nyní nebyl jejich stav z nejpříkladnějších. Mráz zalézal za nehty i do útrob skafandrů, proto se oba kosmonauti snažili chodit. Gorbatko navrhnul vysílenému palubnímu inženýru, aby se vrátil zpátky do kabiny. Glazkov se protáhl dovnitř, ale nedokázal za sebou přivřít příklop. Opustily jej síly. Gorbatko na tom byl stejně, klečel ve sněhu na kolenou u kabiny a nedokázal kolegovi pomoci. Náhle jeho pohled padl na páskovou anténu, skrze níž měly být vysílány lokační signály pro záchranné jednotky. Anténa se nerozvinula. „Tak proto už je skoro hodina pryč a záchranáři tady pořád nejsou,“ pomyslel si Gorbatko a rozvinul anténu ručně. Po chvíli uslyšel nad hlavou zvuk vrtulníku…

O den později zhruba ve stejné oblasti přistála i kapsle KSI. Střed cílové oblasti přeletěla o 47 km se zhruba 6 km stranovou odchylkou. Všechno fungovalo perfektně a kapsle přistála bez úhony. Přibližně za půl hodiny k ní dorazili pátrači a zakrátko už do Moskvy putoval kontejner s 56,3 kg drahocenných filmových materiálů. Zajímavou perličkou bylo, že na osobní Čelomějův příkaz nebyl na kapsli instalován detonátor autodestrukčního systému. Odpovědní pracovníci si byli po zkušenostech jisti, že aparát přistane na území SSSR.

Stanice OPS-3/Saljut 5 na orbitě osiřela. Namotávala kolečka kolem Země a čekala, zda k ní zavítá další posádka. S příchodem jara byla tato možnost velmi reálná. Jak už to ovšem u Almazů až příliš často bývalo, klacek do špic přilétl zcela odjinud než z Reutova. Jako již téměř tradičně, i nyní se do hry vložil dávný soupeř CKBM – Gluškova NPO Eněrgija…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://topwar.ru/uploads/posts/2013-12/1388427119_almazsalut-2.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/iss-65/large_training/english/soyuz-24_3.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/graph/in-flight/large/english/soyuz-24.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/graph/in-flight/large/english/soyuz-24_2.htm (kredit: Spacefacts.de)