Jedním z nejdůležitějších systémů a dost možná tím vůbec nejdůležitějším na palubě pilotovaných kosmických lodí a stanic je elektrický systém. Elektřina v palubní rozvodné síti je jako životodárná krev v lidském organismu – bez ní je sebedůležitější a sebeúžasnější orgán našeho těla odsouzen ke kolapsu. Stejně tak u orbitální stanice jsou bez elektřiny k ničemu systémy zabezpečení životních podmínek, orientační a ovládací systémy, komunikace se Zemí, o dalších systémech a subsystémech nemluvě. Jestliže z nějakého důvodu zkolabuje dodávka elektrické energie, nastává skutečná krize, kterou musí kosmonauti vyřešit co možná nejdříve, jinak bude v ohrožení nejen jejich mise, ale dost možná také jejich životy. Výpadek elektrického systému patří spolu s požárem na palubě k jedné z nejobávanějších situací, jaké mohou během letu nastat. A pokud k němu dojde navíc v „dobře načasovaný“ okamžik, může mít i přes přechodnou povahu dalekosáhlé následky, jak se mohla přesvědčit posádka komplexu Saljut 5/Sojuz-21 v úterý 17. srpna 1976…

​
​Symptomy 6B

V onen den Boris Volynov a Vitalij Žolobov „namotávali“ čtyřicátý den pobytu na stanici a dvaačtyřicátý den letu celkově. Nálada nijak nevybočovala z dosavadních kolejí – únava a přepracovanost se staly běžnými hosty v myslích obou mužů a na povrch vyplouvala v podobě občasné podrážděnosti a zádumčivosti. Přesto nic nenasvědčovalo tomu, že by kosmonauti nedokázali splnit všechny úkoly své šedesátidenní mise. Saljut 5 se zrovna nacházel v zemském stínu, když se náhle onen známý, byť trochu klaustrofobní a chladně technicistní svět jako mávnutím kouzelného proutku radikálně proměnil.

Zničehonic se rozeřvala siréna na hlavním ovládacím pultu stanice a všechna světla v interiéru pohasla. Volynov s Žolobovem nechápali, co se děje. V dokonalé tmě nedokázali zprvu ani určit, kde je strop a kde je podlaha. Nakonec nahmatali pult a vypojili uječenou sirénu. A náhle uslyšeli něco, co nikdo z kosmických cestovatelů rozhodně slyšet nikdy nechce: totální a dokonalé ticho. Pro kosmonauty je hluk součástí života. Vrčení, bzukot a další zvuky jim neustále připomínají, že pracují systémy, které je i jejich stroj udržují naživu. Jakmile však na ušní bubínky zaútočí ticho, všichni vědí, že jde do tuhého a celá věc nemusí vůbec skončit dobře.

Volynov s Žolobovem během výcviku
Zdroj: 1.bp.blogspot.com (kredit: Roskosmos)

Volynov si na chvíli pomyslel, jestli náhodou nejde o dehermetizaci stanice – možná povolil nějaký svar nebo se objevil otvor ve stěně. Naštěstí mu jeho uši dávaly jasné znamení, že tlak v interiéru se nejspíše drží na stejné úrovni, v opačném případě by při jeho poklesu vnímal typické lupání. Tma, ticho a nejistota ohledně situace, v níž se ocitli, burcuje jejich organismy naplno, panika se mísí s přívalem adrenalinu. Jak Volynov posléze popisoval, z potemnělého a tichého interiéru stanice měl pocit, „jako když se člověk ocitne v mrtvém městě. Tento pocit není pro slabé povahy… Takové to asi je uprostřed propasti.“

Jenže všechny tyto pocity je třeba potlačit. Člověk ze sebe musí vydolovat racionální jádro, díky němuž začne situaci analyzovat a řešit. Když je nejhůře, lze se spolehnout na pomoc odborníků v řídicím středisku. Ovšem to by muselo fungovat spojení. A v tomto případě se ukázalo, že spojení funguje pouze jednostranně. Volynov a Žolobov mohli na Zem předávat informace o stavu stanice, opačně však byl komunikační kanál hluchý, navíc krátce po začátku havarijní situace komplex vylétl z dosahu sledovacích stanic.

Ukázalo se, že Saljut 5 postihl z nejasných důvodů naprostý kolaps energetického systému. Volynov a Žolobov tvrdě pracovali několik hodin na opětovném oživení stanice. Práce byla o to těžší, že vždy po několika desítkách minut se komplex ponořil do orbitální noci, v níž bylo těžké orientovat se v prostoru a rozluštit text havarijních postupů, jež se navíc ukázaly jako částečně nepoužitelné. Nakonec se Saljut podařilo opět uvést do provozuschopného stavu (přesná příčina poruchy není v dostupných pramenech bohužel k dohledání, dle jistých náznaků však lze usuzovat, že na ní měl podíl chybný povel z řídicího střediska) a kosmonauti se mohli opět věnovat své práci. Oněch několik hodin, kdy stanice byla pouhým mrtvým kusem hmoty, však byl jen spouštěcím mechanismem dalších problémů, jež se projevily zejména u palubního inženýra.

Po zažitém stresu se u Žolobova objevily silné bolesti hlavy. Kosmonauti zprvu neinformovali řídicí středisko a pokusili se vše zvládnout sami. Jenže zakrátko se k bolestem přidala také nespavost. 19. srpna Žolobov o svém stavu informoval lékaře prostřednictvím uzavřeného komunikačního kanálu. Lékaři mu poradili dávkování příslušných medikamentů, jež se nacházely v palubní lékárničce. Žolobovův stav se dočasně zlepšil, ale již 22. srpna do střediska letěla informace o jeho opětovném zhoršení. Paletu symptomů doplnila nevolnost a zvracení.

Co však vyvolávalo ještě větší znepokojení specialistů v řídicím středisku, to bylo tvrzení, kterým Žolobov vysvětloval svůj stav. Podle něj panoval v interiéru stanice zápach připomínající okysličovadlo, jímž byl extrémně toxický dimer oxidu dusičitého. Pakliže by tomu tak skutečně bylo, jednalo by se o velmi vážnou situaci. Navíc po nějaké době začal Žolobovovy vjemy sdílet i Volynov. Oba si stěžovali na těžký vzduch okořeněný chemickým pachem, který Volynova obtěžoval a Žolobova rovnou činil neschopným práce. Podivné bylo, že jednak veškerá palivová instalace vedla mimo hermetické prostory Almazu a řídicí středisko také nezaznamenalo jakékoli snížení tlaku okysličovadla.

Volynov s Žolobovem ještě během „šťastných časů“ na stanici
Zdroj: static1-repo.aif.ru (kredit: РИА Новости/ Б. Грачев)

Stav Žolobova se, jak již bylo řečeno, po krátkém plató rapidně zhoršil 22. srpna. Palubní inženýr již nebyl schopen práce a většinu dne trávil v obytném úseku ve spacím pytli. 23. srpna během komunikační seance Volynov lehce podrážděně reagoval na dotazy z řídicího střediska: „Co se děje? Uvnitř objektu (myšlena stanice – pozn. aut.) je prostě něco těžkého ve vzduchu, to se děje!“ Na dotaz ohledně činnosti palubního inženýra velitel odpověděl: „Leží, leží. Připlul sem kvůli komunikační seanci, chvilku se motal po pracovním úseku a zase odplul, nemůže tady být.“ Následně se Volynov zeptal na záznamy medicínských aparatur. Podle lékařů byly „záznamy dobré, EKG je v pořádku“. Volynov však měl jiný názor: „Ale něco s ním je špatně!“ Komunikátor opáčil: „Nicméně šestí (myšleno letoví lékaři – pozn. aut.) říkají, že objektivní ukazatele nejsou podle záznamu špatné.“ „Ale subjektivní moc dobré nejsou,“ pronesl Volynov. „To nechápu,“ znovu se podivil komunikátor. Kosmonaut odvětil: „U Bajkala-2 (Žolobovův volácí znak – pozn. aut.) je 6B, rozumíte? 6B!“ Symptomy 6B označovaly nauseu a zvracení…

Volynov nyní neměl jednoduchou pozici. Snažil se i dál plnit letový plán, musel však zvládnout práci za dva. Létal od jednoho úkolu ke druhému doslova jako posedlý a nahromaděný stres, únava a vypětí se začaly projevovat i u něj. Začal trpět slabostí a bolestmi v srdeční krajině. Volynov prokazoval železnou vůli a zvládal letový plán alespoň zčásti realizovat, bylo však jasné, že jestliže se zdravotní stav Žolobova zásadně nezmění, blíží se bod zlomu, po kterém již nebude cesty zpět.

23. srpna večer Volynov na komunikačním kanále hovořil s Germanem Titovem, který v té době působil jako jeden z vedoucích programu. Na základě tohoto rozhovoru a posouzení situace a jejího trendu bylo rozhodnuto, že se posádka Sojuzu-21 vrátí na Zem předčasně, a to při nejbližší příležitosti – tedy během následujících 24 hodin.

Vzhledem k tomu, že Žolobov byl zcela neschopný jakékoli činnosti, Volynov připravil opuštění stanice zcela sám. Nezbývá, než před tímto výkonem smeknout, protože to znamenalo provést i ty úkony, u nichž běžně figurovali oba členové posádky, oživováním lodi a konzervací stanice počínaje, přenesením materiálů, filmů a dalších položek a jejich uložením do návratové kabiny Sojuzu konče. Posledním úkonem pak bylo navlečení téměř bezvládného palubního inženýra do skafandru, jeho přesun do křesla v návratové kabině a přikurtování. Útrapy posádky Sojuzu-21 však ještě zdaleka nekončily.

24. srpna večer bylo vše připraveno k odpojení transportní lodi od stanice. Boris Volynov odvedl doslova titánskou práci během přípravy k opuštění Saljutu 5, nyní už zbývalo jen odpojit loď a zamířit domů. To by ovšem sekvence odpojení musela proběhnout tak, jak proběhnout měla, což se nestalo. Motorky DPO, jež měly vydat impuls pro separaci lodi od stanice v okamžiku, kdy byly uvolněny záchytné háky, jež oba stroje pevně poutaly k sobě, provedly svůj desetisekundový zážeh příliš brzy. V době, kdy se motorky snažily loď odstrčit od stanice (k odstrčení pomáhaly také pružiny stlačené mezi oběma stykovacími mechanismy), ještě nebyly háky pevného spojení zcela otevřeny. Nyní se zasekly v jakési mezipoloze a Sojuz tak nadále setrvával u stanice – nešlo již o pevné spojení, ovšem ani tak se loď nedokázala vymanit z pomyslného objetí Saljutu.

Pro kosmonauty to byla velmi dramatická situace, hrozilo, že Sojuz zůstane „zajatcem“ stanice. Neznamenalo by to nutně smrt posádky – Sojuzy mohou nouzově odstřelit svůj orbitální úsek, jímž jsou připojeny ke stanici, nicméně by to znamenalo, že Saljut 5 již nebude možné použít, neboť následující expedice by se jednoduše neměla kam se svou lodí připojit.

V této situaci se ukázalo, jak je dobré mít pozemský analog stanice. Vladimir Čeloměj trval na tom, aby v době, kdy byla stanice obydlena, byl analog v pohotovostním režimu, tedy aby byl zajištěn přívod elektřiny a provoz všech systémů. Nyní se během několika desítek minut právě pomocí analogu podařilo vypracovat postup, jak neotevřeným zámkům domluvit. Nahoru putoval příkaz k zachování klidu a k tomu, aby kosmonauti pracovali přesně podle instrukcí. Ty byly promptně kosmonautům předány a na dalším oběhu se Sojuz bez problémů od stanice odpoutal.

Nyní již mohli Volynov se Žolobovem skutečně zamířit domů. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o předem naplánované přistání, loď dosedla daleko od běžných přistávacích oblastí ve 21:32:17 moskevského času zhruba 200 km jihozápadně od města Kokčetav v Kazachstánu na pšeničném lánu kolchozu Karla Marxe. Let místo plánovaných dvou celých měsíců trval pouhých 49 dnů, 6 hodin, 23 minut a 32 sekund.

Vyčerpaná, nicméně šťastná posádka Sojuzu-21 po přistání
Zdroj: vystavki.rgantd.ru (kredit: rgantd.ru)

V místě přistání vanul poměrně silný vítr, takže se kabina po dosednutí převalila na bok. Velitel otevřel příklop a, jak později uvedl, „všude tma a nádherná vůně, celá hromada krásných vůní“. Volynov se vyplazil ven, aby vzápětí pomohl Žolobovovi, jemuž se kapuce skafandru zaklesla mezi záhlavník křesla a lampičku osvětlení kabiny. První pokus vyvolal ohňostroj jisker, napodruhé se však již podařilo palubního inženýra vytáhnout ven. Oba muži byli neschopni stát, proto seděli vedle sebe ve voňavé noční temnotě a čekali na záchranné jednotky. Po chvíli čekání uslyšeli vrtulníky, jenže ty, jak se zdálo, nedokázaly kabinu nalézt. Kosmonauti z posledních sil vlezli do kabiny, aby vytáhli z nouzové dávky signální prostředky. První světlice se jim rozpadla v rukou, z dýmovnice kombinované se světlicí zase létaly po aktivaci jiskry takovým způsobem, že se oba báli, že zapálí pšenici kolem, proto ji uhasili hlínou. Až třetí prostředek – malá tuba se signálními raketkami konečně upoutala pozornost jednoho z vrtulníků, který do té doby bezradně kroužil nad kombajnem, který opodál sklízel obilí. Po čtyřiceti minutách po přistání tak dorazily záchranné jednotky a jejich příletem definitivně skončila anabáze Borise Volynova a Vitalije Žolobova.

Neskončily však dohady o tom, proč bylo nutné let přerušit. Kosmonauti s sebou přivezli vzorky staniční atmosféry, jejichž testy na přítomnost toxických látek však vyšly negativně. Ani ve tkáních obou kosmonautů testy neprokázaly působení toxických substancí. Přesto si Valentin Gluško, šéf NPO Eněrgija, neodpustil opakované konstatování o tom, že „stanice Almaz je vyrobena s použitím toxických materiálů a není v ní možné pracovat“. Vladimir Čeloměj byl nucen se bránit a situaci musel urovnávat předseda Státní komise Michail Grigorijev.

Příčiny deteriorace zdravotního stavu palubního inženýra a do jisté míry i velitele první expedice na OPS-3/Saljut 5 byly nakonec popsány jako důsledek přepracovanosti a emocionálního napětí posádky, kdy na situaci mělo podíl také chronické nedospání, narušení harmonogramu fyzického cvičení a nedostatečná psychologická podpora ze Země. Svůj podíl na stavu Vitalije Žolobova mohl mít i fakt, který vyplul na povrch až ex post: Žolobov byl v mládí účastníkem dopravní nehody, po níž byl několik hodin v bezvědomí. Pakliže by tuto informaci obdržela při náboru kosmonautů výběrová komise, znamenalo by to Žolobovovo automatické vyřazení – bezvědomí po impaktu může znamenat, že mozek utrpěl trauma, jež se může projevit v různých podobách a třeba i s velkým časovým odstupem.

A na margo oněch zápachů – jako raketčík na základně Kapustin Jar se Žolobov setkal s typem okysličovadla, jaké bylo použito u pohonného a orientačního systému Almazu. Dobře znal jeho charakteristický zápach a také účinky jeho působení na lidský organismus i v poměrně malých koncentracích. Je možné, že v důsledku emocionálního vypětí se u něj začaly právě proto objevovat falešné čichové vjemy tohoto typu. Ty byly zřejmě tak věrohodné, že o nich přesvědčil i Volynova.

Samostatnou kapitolou je i důvod, proč se posádka ocitla doslova zády ke zdi, když nezbýval čas ani na spánek, natož na běžný odpočinek. Jak již bylo řečeno v předchozím dílu seriálu, Volynov byl typem velitele, který dodržuje a vyžaduje extrémně pevnou disciplínu. Navíc jeho vojenská nátura mu zřejmě nedovolovala dát sobě nebo svému kolegovi „pohov“ a pokusit se fyzickou, psychickou a emocionální zátěž alespoň trochu zmírnit. Jak vyplývá z dlouhodobých zkušeností s lety na orbitální stanice, pro dlouhodobé mise je tento mix povahových vlastností zcela nevhodný.

Největší vinu na celé neblahé záležitosti však měly jednoznačně osoby odpovědné za sestavování letového plánu a denních plánů. Zcela nerealistické časové limity nedovolovaly zadané úkoly splnit. Na margo jejich práce Volynov po letu před Státní komisí prohlásil: „(…) Je třeba uspořádat režim práce a odpočinku, jsou zapotřebí příslušná opatření. (…) Je nutné brát v úvahu, že pro splnění veškerých úkonů padne ve vesmíru 1,5-2 x více času…“

Posádka Sojuzu-21 se nakonec během několika dnů po přistání dostala do běžné kondice, nicméně ani jeden ze dvojice kosmonautů se již do vesmíru nikdy nepodíval. V průběhu září se Státní komise shodla na tom, že využívání stanice OPS-3/Saljut 5 může pokračovat a na její palubu bude moci zamířit další posádka. Některé pochyby však přeci jen přetrvávaly. Co když některé materiály v interiéru stanice skutečně uvolňují do atmosféry toxické výpary nebo částice? Pro všechny případy tak byla posádce dána k dispozici doslova malá laboratoř pro rozbor vzduchu, s jejíž pomocí bylo možné detekovat nejrůznější toxické substance. Do výbavy kosmonautů také putovaly plynové masky a při přechodu na palubu stanice je oba členové posádky měli mít povinně nasazeny. Asi nikoho nenapadlo, že ona malá laboratoř, kterou spolu s maskami pracovníci CKBM dovezli na Bajkonur k uložení do transportní lodi, šanci k analýze staniční atmosféry vůbec nedostane…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://www.roscosmos.ru/cache/gallery/sl3/31747/5206651006.jpg (kredit: Roskosmos)
https://1.bp.blogspot.com/-https://www.roscosmos.ru/cache/gallery/sl3/31747/3837265805.jpg (kredit: Roskosmos)
https://static1-repo.aif.ru/1/c7/1460472/6e749048fc4db2497316171f0d79aeb9.jpg (kredit: РИА Новости/ Б. Грачев)
http://vystavki.rgantd.ru/volynov/pics/v17.jpg (kredit: rgantd.ru)