TOP 5: Kosmonautické recyklace

recyklace

Velkým fenoménem poslední doby se stalo slovo znovupoužitelnost. Tomuto zajisté chvályhodnému trendu se nevyhneme ani v kosmonautice. Zejména díky dravé štice jménem SpaceX, která do dříve zatuchlého kosmonautického rybníčku vnesla novou dynamiku a ukazuje ostatním, že dosavadní pohled na ekonomiku provozu na nízké orbitě může díky recyklaci použité techniky doznat významných změn. Na druhou stranu je nutno přiznat, že idea o znovupoužití kosmických lodí nebo raket není nijak nová. Prvním strojem, který dosáhl opakovaně Kármánovy linie, což je obecně uznávaná hranice vesmíru ve výšce 100 km, byl fenomenální raketoplán X-15. Výrobek firmy North American Aviation byl k letům extrémními rychlostmi a do extrémních výšek koncipován. Kus s výrobním číslem 3 vynesl svého pilota Joe Walkera v červenci 1963 do výšky 106 km, aby o měsíc později opět v rukou Joe Walkera vystoupal ještě o téměř dva kilometry výše. Asi nejznámějším strojem, který měl znovupoužitelnost takříkajíc ve své DNA, byl americký raketoplán. Pět vyrobených orbiterů si mezi sebe rozdělilo celkem 135 misí, stejně tak byly opakovaně použity urychlovací motory SRB. Na opačné straně zeměkoule Sověti vyvinuli raketoplán Buran, který se, spolu se superraketou Energija, jejíž části měly být rovněž znovupoužitelné, měl stát zrcadlem amerického projektu Space Shuttle. Dnes můžeme sledovat opakované starty prvních stupňů raket Falcon 9 a kabin Dragon firmy SpaceX. O těchto strojích však dnešní žebříček pojednávat nebude. Budeme se v něm věnovat méně známým případům, kdy byla kosmická technika použita opakovaně. Konkrétně se zaměříme na pilotované kosmické lodě (nebo alespoň stroje koncipované pro využití při pilotovaných letech). A občas to bude, jak alespoň doufám, skutečně docela překvapivé povídání…

5. místo – Apollo a Sojuz – tak trochu…
Pro mnohé je možná páté místo žebříčku překvapením. Vždyť lodě Sojuz a Apollo jsou, viděno dnešním prizmatem znovupoužitelnosti, relikty dob dávno minulých, kdy byla kosmická technika napříč velmocemi koncipována jako spotřební zboží bez možnosti opětovného použití. Není to však zcela pravdivé tvrzení.

V programu Apollo byly opakovaně používány některé komponenty, které se tak do vesmíru vydaly dvakrát. Když se například začala dohotovovat kabina Apolla pro projekt ASTP/EPAS (u nás známý pod označením Sojuz/Apollo), objevil se nečekaný problém. Přepínače na původních panelech určených pro loď číslo 111 (tedy loď pro let ASTP/EPAS) totiž v rámci snižování nákladů neprošly inspekcí pomocí rentgenu. Manažery tím pádem znepokojovala možnost, že by mezi nimi mohly být vadné kusy. Možnosti byly dvě: buďto pracně rozebrat panely pro kabinu 111 a zkontrolovat přepínače, nebo si vypomoci technikou, která už byla prověřena a nadto absolvovala bez problémů kosmický let. Přednost dostala druhá možnost a technici tak „vybrakovali“ kabinu číslo 113, která již absolvovala let coby Apollo 16. Panely z přístrojové desky dostala kabina 111 a tak tyto součástky v létě 1975 podruhé zavítaly mimo atmosféru.

Tom Stafford (v popředí) a Vance Brand obklopeni "lehce ojetými" panely

Tom Stafford (v popředí) a Vance Brand obklopeni „lehce ojetými“ panely
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Program Sojuz/Apollo byl stran recyklace vůbec celkově poměrně bohatý. Když se konstruoval Dokovací modul, tedy jakási přechodová komora mezi Sojuzem a Apollem, dostal z finančních důvodů do vínku množství použitých součástek. Tak se v rámci letu ASTP/EPAS do vesmíru znovu dostaly přepínače, ventily, světla a další komponenty z kabin z předešlých misí. Jistá míra recyklace probíhala také ve prospěch programu Skylab.

A aby toho nebylo dost, také program Space Shuttle si z Apolla ukousnul svůj díl. Fakt, že přepínače z palubních desek Apoll, které byly v té době nedostatkovým zbožím, skončily v simulátorech raketoplánu, je vcelku pochopitelný. Ovšem přepínače nenašly své místo jen v simulátorech. Když se v roce 1983 začalo zvyšovat tempo startů raketoplánů, začalo se opět nedostávat právě certifikovaných přepínačů. Technici proto tyto díly „zkanibalizovali“ z kabiny Apolla 17, která byla vystavena v Johnson Space Center.

A abychom nezůstali pouze na jedné straně Atlantiku, sovětská a posléze ruská strana má s recyklací dílů kosmických lodí také bohaté zkušenosti. V devadesátých letech posádky Miru demontovávaly bloky systému Kurs z nákladních lodí Progress a transportních lodí Sojuz, protože jejich výrobce skokově zvýšil cenu. Rusům, kteří v té době převraceli každou kopějku, nezbylo nic jiného, než se snažit o co největší míru znovupoužitelnosti.

Co se Sojuzů týče, jsou pro jistou míru recyklace dokonce koncipovány. Bohužel se autorovi nepodařilo zjistit, jak jsou na tom v současnosti používané Sojuzy MS, nicméně návratové kabiny Sojuzů řady TMA-M obsahovaly ne méně než 65 dílů, komponentů a součástek, které byly konstruovány pro opakované použití. Je velmi nepravděpodobné, že by tato možnost nebyla využita a stejně tak se lze domnívat, že současná generace Sojuzů na tom bude podobně, ne-li lépe.

4. místo – Mercury
Někoho možná i toto místo na žebříčku překvapí a je nutno podotknout, že případ recyklace kabiny Mercury je z hlediska tématu článku dost na hraně. Ale nešť, je jednoznačným faktem, že v rámci programu Mercury jedna kabina startovala dvakrát, přičemž při jedné z těchto příležitostí pobývala ve vesmíru.

Kabina Mercury No. 8 startuje poprvé...

Kabina Mercury No. 8 startuje poprvé…
Zdroj: wikipedia.org

Psal se 25. duben 1961 a pouze necelé dva týdny dělily Spojené státy od vstupu jejich občana do vesmíru, když na startovní rampě 14 na Cape Canaveral odtikávaly poslední sekundy do startu bezpilotního letu s označením MA-3. Kabina s výrobním číslem 8 byla téměř identická s těmi, které budou vynášet lidi. Chyběl jí pouze přistávací vak na spodní části, zatím postrádala lichoběžníkové okno před křeslem astronauta, příklop nebyl vybaven odstřelovacím pyrotechnickým systémem a ovládací panel nebyl ve své konfiguraci zcela totožný s těmi, které měly být používány u pilotovaných misí. Místo astronauta byl v kabině systém, který simuloval fyziologické funkce člověka.

Klidné floridské dopoledne bylo náhle přerváno ohlušujícím rachotem, který oznamoval, že raketa se dala do pohybu. V řídicím středisku o pár kilometrů dál let bedlivě sledovali operátoři, o to bedlivěji, že tato mise měla být kvalifikačním letem pro nadcházející lety s člověkem. Kabina měla po jednom obletu Země přistát v Atlantiku a otevřít tak cestu pro orbitální lety amerických hrdinů Mercury 7.

Několik desítek sekund vše probíhalo normálně, ve čtyřicáté sekundě však Tec Roberts, který v řídicím středisku seděl na pozici FIDO (flight dynamics officer – tedy člověk jenž měl na starosti trajektorii letu), nervózně ohlásil směrem k letovému řediteli Chrisu Kraftovi: „Letový, negativní program sklonu a náklonu.“ Do precizní choreografie, která měla Atlas s kabinou dovést na předem vypočítanou orbitální dráhu, se právě vkradla kardinální chyba. Správně by měl Atlas začít sklánět svou dráhu z vertikály směrem k severovýchodu, zkrat v řídicím systému však způsobil, že raketa směřovala stále vzhůru. RSO, tedy důstojník, jenž byl při startech odpovědný za bezpečí komplexu i obyvatel okolních městeček, dal Atlasu ještě tři sekundy na nápravu. Stroj však stále tvrdošíjně směřoval přímo vzhůru. Cvaknutí malého přepínače pod prstem RSO vyslalo autodestrukční signál a Atlas se proměnil v ohnivou kouli. Ještě předtím však spustila záchranná věžička a odnesla kabinu Mercury do bezpečí.

...a podruhé...

…a podruhé…
Zdroj: wikipedia.org

Kabina dosáhla výšky 7,2 km a rychlosti 1 894 km/h a po 7 minutách a 19 sekundách přistála na padáku nedaleko Mysu Canaveral. Jediné pozitivum, které si zúčastnění z tohoto startu odnesli, byl fakt, že kabina přežila. Nicméně Mercury s výrobním číslem 8 nečekal odpočinek v nějakém skladu, muzeu nebo vyřazení do šrotu. Pod označením 8A byla recyklována k dalšímu pokusu o orbitální let. Opět se mělo jednat o oblet Země coby předstupeň orbitálního letu šimpanze Enose.

13. září byla kabina 8A opět připravena na špici Atlasu a krátce po deváté hodině ráno se podruhé vydala vzhůru. Tentokrát se žádný ohňostroj nekonal a stroj 8A po jednom obletu Země šťastně přistál u Bermudských ostrovů. Během letu se objevily pouze tři anomálie, které byly řešitelné astronautem, pokud by byl na palubě. Let také poprvé otestoval síť sledovacích stanic na třech světových kontinentech. Cesta pro opičího astronauta byla volná…

3. místo – TKS VA
Přiznám se bez mučení, že jsem si vědom toho, že zařazení tohoto stroje do žebříčku je asi trochu překvapivé v tom, že pro znalé není překvapivé ani trochu. Návratová kabina lodi TKS totiž byla od počátku koncipována tak, aby ji bylo možné využít opakovaně. Nicméně mezi širokou veřejností o tomto stroji není mnoho informací, proto využívám této příležitosti.

Konstruktérům kanceláře CKBM (dříve OKB-52), jejíž hlavou byl legendární Vladimir Čeloměj, vyrostl v sedmdesátých letech pod rukama projekt vskutku nevšedního vojenského komplexu, jenž v sobě zahrnoval orbitální stanici OPS a zásobovací loď TKS. A součástí lodi TKS byla i návratová kabina VA, v níž kosmonauti měli absolvovat cestu na orbitální dráhu a následně se v jejích útrobách měli dostat zpět na Zem. Po odletu kabiny VA mohla loď TKS pokračovat ve fungování buďto společně se stanicí OPS nebo při samostatném letu.

Těžká transportní loď TKS, návratová kabina VA označena červenou elipsou.

Těžká transportní loď TKS, návratová kabina VA označena červenou elipsou.
Zdroj: commons.wikimedia.org

Zatímco stanice OPS se na orbitální dráhu dostaly (byť byly „schovány“ pod všeobjímající pláštík programu Saljut) a na palubách dvou z nich dokonce pobývaly posádky, u lodí TKS a zvláště u kabin VA je to trochu složitější. Loď samotná (s názvem FGB) byla využita jako základ při stavbě doplňkových modulů stanice Mir a posléze i modulu Zarja, který spolu s americkým modulem Unity vytvořil zárodek stanice ISS. Návratové kabiny VA ovšem při svém startu nikdy nehostily posádku a kosmonauti se do jejich útrob dostali pouze v době, kdy byla loď TKS pod označením Kosmos 1267 připojena k Saljutu 6 a Kosmos 1443 a Kosmos 1686 k Saljutu 7.

Čtenáře však jistě zajímá, jak to bylo s onou znovupoužitelností. Tuto vlastnost prokázaly kabiny VA během testů v sedmdesátých letech. Tehdy probíhaly zkoušky, během nichž byly nosičem Proton vynášeny dvě kabiny VA umístěné nad sebou. První zkouška s označením LVI-1 se uskutečnila 15. 12. 1976. Na špici Protonu se nacházela kabina s výrobním číslem 009A, pod ní pak kabina 009. Obě kabiny se po vyvedení na oběžnou dráhu oddělily od nosiče a po jednom obletu Země zamířily domů. Vinou ne zcela doladěného softwaru však sestup neproběhl v řízeném aerodynamickém módu, nýbrž v balistickém módu. Obě kabiny nicméně přistály ve zdraví.

O půl roku později, 17. 7. 1977 pak byl na oběžnou dráhu vynesen první testovací kus lodi TKS, jejíž součástí byla i kabina s výrobním číslem 009A/2. Po třicetidenním letu se kabina oddělila od lodi a po provedení řízeného sestupu atmosférou přistála v zadané oblasti. Loď samotná pak pokračovala v dalším letu a v únoru 1978 zanikla na povel operátorů v atmosféře.

V době, kdy startoval Proton s testovacím kusem TKS, probíhaly souběžně přípravy na další start „spárky (tedy cosi jako dvojice)“ kabin VA. Pro let označený jako LVI-2 byly znovu použity kabiny 009 a 009A. Pro tuto příležitost dostaly označení 009/P a 009A/P (písmenko „P“ znamenalo повтор, tedy opakování). Start proběhl 5. 8. 1977, tedy jen dva týdny po startu první TKS. Tentokrát však Proton selhal. Zhruba v padesáté sekundě letu vypověděl službu řídicí systém rakety a prudce poklesl tlak v nádržích prvního stupně. Kabina 009A/P, která byla na špici sestavy, byla zachráněna pomocí věžičky SAS, kabina 009/P však věžičku neměla a byla zničena při dopadu Protonu do stepi.

Autor suplující krabičku sirek demonstruje rozměry kabiny VA.

Autor suplující krabičku sirek demonstruje rozměry kabiny VA.
foto: autor

Další test s názvem LVI-3 by naplánován na 30. březen 1978. V jeho rámci se sešly dvě zajímavé kabiny. Na vršku sestavy našel své místo stroj s označením 009A/P2, což nebylo nic jiného, než kabina, která před osmi měsíci přežila havárii nosiče. Označení P2 znamenalo повтор 2, tedy druhé opakování. Pod ní byla upevněna kabina která si vyzkoušela let v rámci prvního testu TKS. Původní název 009A/2 byl změněn na 009P/2. Do vesmíru se tedy vydávaly dvě kabiny, z nichž jedna startovala podruhé a jedna dokonce potřetí (byť její druhý start se nepodařil)! Start tentokrát proběhl jako podle učebnice a po jednom obletu Země obě kabiny dosedly v zadané oblasti po řízeném sestupu atmosférou, kdy přetížení nepřesáhlo 5,3 G. Při obhlídce nalezli technici zajímavý detail týkající se termálních poměrů během nejvyššího tepelného namáhání. Na trup jedné z kabin nalepil kolektiv techniků, který kabinu připravoval k letu, lísteček s podpisy celé party. Lísteček průlet atmosférou přečkal bez úhony a nic se nestalo ani oněm podpisům, které byly vyvedeny obyčejným inkoustem!

Následovaly další testy jak lodí TKS, tak kabin VA. Pokaždé se však již jednalo o nové kusy. Nehledě na to však kabiny VA prokázaly své kvality. Pokud by se naplnily plány jejich tvůrců, bylo by docela dobře možné, že opakované používání lodí Dragon tak, jak je dnes předvádí společnost SpaceX, by bylo dávno obnošenou vestou…

2. místo – Sojuz
Stroje Sojuz již v tomto žebříčku své místo měly, tak proč je autor vytahuje znovu? Je tomu tak proto, že v předchozím případě se jednalo o systémy a subsystémy lodi, jenže Sověti se neomezili pouze na „malé ryby“. Autorovi jsou známy dva případy, kdy byly recyklovány rovnou celé návratové kabiny, z toho jednou daná kabina dvakrát skutečně odstartovala – byť poprvé tak trochu v uvozovkách.

Prvním případem Sojuz 7K-TM, tedy verze pro samostatné lety. Loď této řady s výrobním číslem 76 měla zajímavý úkol v roce 1975 v rámci programu Sojuz-Apollo. V době příprav na start, během něj a v době první fáze letu Sojuzu-19 stála tato loď na špici nosné rakety na startovní rampě 31 kosmodromu Bajkonur. V případě, že by se se Sojuzem-19 cokoli stalo a Alexej LeonovValerijem Kubasovem by museli předčasně přistát, nebo by se vyskytlo pětidenní a delší zdržení při startu Apolla, byla k dipozici právě tato loď. Posádku by tvořili Anatolij Filipčenko a Nikolaj Rukavišnikov a loď byla kompletně natankována a připravena ke startu. Nosná raketa se nacházela ve stavu jednodenní pohotovosti, tedy připravena k natankování pohonných látek.

Saljut 6 s připojeným Sojuzem-31

Saljut 6 s připojeným Sojuzem-31
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

Nakonec vše proběhlo tak, jak mělo a raketu i s lodí 7K-TM No. 76 mohli technici opět sklopit na dopravník a zavézt zpět do hangáru MIK u rampy 31. Loď však již nebylo možné použít, tedy minimálně nikoli jako celek. Protože nádrže přístrojového úseku byly natankovány vysoce korozivními komponenty pohonných látek, nebylo možné přístrojový úsek použít znovu. Ovšem návratová kabina – to bylo něco jiného. Byla z lodi odmontována a po nezbytných kontrolách putovala do NPO Energija, kde byla opět využita. Její novou destinací se stal Sojuz 7K-T číslo 47. Tato loď i s onou recyklovanou návratovou kabinou putovala v roce 1978 opět na Bajkonur a 2. listopadu téhož roku se konečně vydala do vesmíru jako součást Sojuzu-31, který vezl ke stanici Saljut 6 mezinárodní sovětsko-německou posádku ve složení Valerij Bykovskij/Sigmund Jähn. Internacionálové přenechali svou čerstvou loď starousedlíkům a sami se vrátili na Zem v Sojuzu-29. Vladimir Kovaljonok a Alexandr Ivančenkov se na konci své mise dostali bezpečně domů v návratové kabině Sojuzu-31, která svůj druhý život strávila bez sebemenší poruchy. Pro úplnost je dlužno dodat, že druhá záložní loď s výrobním číslem 74, která byla na Bajkonuru také připravena, nebyla však natankována pohonnými látkami ani spojena s nosnou raketou, byla jako celek použita k letu Sojuzu-22 (v tomto kontextu je pikantní, že této mise se zúčastnil i Valerij Bykovskij, takže si de facto zalétal na obou záložních strojích programu Sojuz/Apollo).

Hořící raketa krátce před aktivací záchranné věžičky SAS

Hořící raketa krátce před aktivací záchranné věžičky SAS
Zdroj: hi-news.ru

Druhým případem, kdy byla opakovaně využita návratová kabina Sojuzu, je notoricky známý incident, při kterém jen o vlásek unikli smrti Vladimir Titov a Gennadij Strekalov. 26. září 1983 seděli na špici nosiče Sojuz U v lodi 7K-ST výrobního čísla 16L. Po navedení na oběžnou dráhu měla loď dostat oficiální označení Sojuz T-10, nebylo jí to však souzeno. Krátce před startem vznikl na nosné raketě požár a bezprostředně předtím, než se celý nosič sesypal pod rampu, vytáhnul Titova a Strekalova ze šlamastyky záchranný systém SAS. Jejich let měl apogeum zhruba ve výšce jednoho kilometru a trval pouhých 5 minut a 13 sekund. Návratová kabina přistála bezpečně ve stepi pár kilometrů od hořící rampy a kosmonauti byli naprosto v pořádku.

To samé bylo možné říci i o návratové kabině Sojuzu, která neutrpěla žádné významné škody, proto bylo rozhodnuto o jejím opětovném použití. Kabina se dostala do sestavy lodi s výrobním číslem 21L. Původně měla být coby Sojuz T-15 využita pro let čistě ženské posádky k Saljutu 7, ovšem předčasný návrat stálé posádky stanice tuto možnost zhatil. Na Sojuz T-15 tak čekal mnohem zajímavější let. 13. března 1986 odstartoval s posádkou Leonid Kizim/Vladimir Solovjov ke stanici Mir. 5. května se od ní s Kizimem a Solovjovem na palubě odpojil a zamířil pryč. Jeho cesta však nemířila k Zemi. Cílem byla stanice Saljut 7, kam Sojuz dorazil po přeletu trvajícím necelých 29 hodin. Na palubě staré stanice posádka setrvala do 25. června, kdy se opět vydala na přelet k Miru. 16. července pak návratová kabina dovezla kosmonauty bezpečně zpátky na pevnou zem. Na to, že se jednalo o „kus z druhé ruky“ prožila velmi zajímavý život a stala se součástí mise, která dosud nemá ve světě obdoby. A hlavně – ani jednou nenechala své obyvatele na holičkách…

1. místo – Gemini
Na prvním místě tohoto žebříčku se po zásluze nachází program Gemini, během něhož se poprvé tentýž stroj podíval za hranice atmosféry, přestože primárně nebyl konstruován pro opakované použití. A druhý let byl navíc velice zajímavou misí, která ukázala životaschopnost na první pohled šíleného konstrukčního řešení.

Program Gemini odstartoval 8. dubna 1964 testem lodi Gemini I, která byla pro inaugurační let programu napevno připevněna k nosiči Titan II. Test dopadl dobře a mohla přijít řada na druhý nepilotovaný let. Pro ten už byl v plánu návrat kabiny zpět na Zemi. Start měl původně proběhnout 9. prosince 1964, ale během zážehové sekvence motorů nosiče systém detekce poruch MDS odhalil nefungující servomotor naklápění trysek prvního stupně rakety. MDS dal okamžitě signál k vypnutí motorů a ten den se nikam neletělo.

Záběr z okénka Gemini II během návratu do atmosféry

Záběr z okénka Gemini II během návratu do atmosféry
Zdroj: wikipedia.org

Druhý pokus přišel 19. ledna 1965. Po deváté hodině místního času se Titan II s Gemini na špici zvednul z rampy 19 na Mysu Kennedy a zamířil vzhůru. Cílem nebyla orbitální dráha, nýbrž balistický oblouk, během něhož měl být otestován zejména tepelný štít návratové kabiny. Trajektorie byla zvolena tak, aby bylo dosaženo nejvyšší termální zatížení, s jakým se během pilotovaných misí počítalo a zavedla loď do výšky 160 km. Poté, co bez problémů přežila pekelný žár při návratu atmosférou, kabina přistála na hladině Atlantiku po 18 minutách a 16 sekundách přibližně 3 430 km od místa startu. Let dopadl na výbornou a příště už měli být na palubě Gemini lidé.

Kariéra návratové kabiny Gemini číslo 2 však neměla tímto letem končit. Prošla nutnými opravami a v roce 1966 se stala klíčovou součástí testu pro připravovanou vojenskou stanici MOL. Klíčovou proto, že během suborbitálního letu měl být otestován průlez, který měl umožnit astronautům dostat se z kabiny lodě do interiéru stanice, na jejíž konec měla být Gemini připojena. Bylo zvažováno několik možností, jak zabezpečit přechod astronautů a nakonec to vyhrál ten na první pohled nejšílenější: průlez ve dnu kabiny a tedy v tepelném štítu.

Kabina Gemini II se vydává podruhé do vesmíru...

Kabina Gemini II se vydává podruhé do vesmíru…
Zdroj: nasa.gov

Umístit do tepelného štítu průlez o průměru 66 cm si říkalo o problémy na každém kroku. Od možných netěsností přes strukturální a aerodynamické problémy až po termální poměry, které mohl okraj příklopu narušit. Nicméně konstruktéři si byli jisti, že jejich řešení je správné a tak byla návratová kabina s průlezem ve štítu 3. listopadu 1966 připravena na špici neobvyklé startovní sestavy. Její základ tvořil Titan IIIC, tedy relativně nový nosič, pro který měl být nadcházející start teprve šestým v řadě. Na jeho vršku byl umístěn horní stupeň Transtage. Ještě výše bychom našli hmotnostní a rozměrovou maketu stanice MOL a úplně nahoře pak byla loď Gemini-B, která se skládala z makety adaptéru, v němž byly umístěny tři subsatelity, a z návratové kabiny s oním průlezem v tepelném štítu.

Jeden z astronautů programu MOL Bob Crippen u Gemini II s viditelným průlezem v tepelném štítu (část ablativního povrchu je z průlezu odstraněna).

Jeden z astronautů programu MOL Bob Crippen u Gemini II s viditelným průlezem v tepelném štítu (část ablativního povrchu je z průlezu odstraněna).
Zdroj: nasa.gov

Deset minut před devátou hodinou ranní se sestava odlepila od rampy a 810 sekund po startu se Gemini ve výšce zhruba 160 km oddělila od sestavy. Suborbitální trajektorie byla opět zvolena tak, aby byl štít co nejvíce namáhán. K ulehčení všech však termální ochrana vyšla z mise s čistým štítem. Přibližně 33 minut po startu a poté, co kabina překonala vzdálenost 8 851 km, dosedla opět do vln Atlantiku. Ukázalo se, že štít s průlezem nejenže vydržel žár, ale navíc se ablativní materiál z průlezu doslova spekl s ablativním materiálem okolo, takže vlastně překonal všechna očekávání.

Pro návratovou kabinu to byl druhý a poslední let. Její další cesty byly již byly veskrze pozemské. Putovala do sbírek Smithsonian Institution, odkud byla zapůjčena do muzea USAF na základně Wright-Patterson AFB v Ohiu a poté do muzea Air Force Space and Missile Museum na Cape Canaveral Air Force Station, kde ji dnes mohou obdivovat zvědaví návštěvníci. Jejich pozornost pochopitelně nejvíce přitahuje onen příklop v zadní stěně. Ovšem ti, kteří čtou pozorně popisky nebo už dopředu vědí, s čím mají tu čest, mohou vzdát potichu hold první kabině kosmické lodi, která se do vesmíru podívala opakovaně a stala se tak svérázným předobrazem dnešních snah o znovupoužitelnost…

Zdroje obrázků:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Recycle001.svg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Soyuz_TMA-16_approaching_ISS.jpg
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/apollo-soyuz/apollo-soyuz/html/ast-006-344.html
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Mercury-Atlas_3_launch.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Atlas_D_with_MA-4_(Sep._13,_1961)_1.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:TKS_spacecraft_drawing.png
foto: autor
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-31_salyut.htm (kredit: Spacefacts.de)
https://hi-news.ru/wp-content/uploads/2017/06/4-soyuz-T-10-1.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Gemini2reentry.jpg
https://www.nasa.gov/feature/50-years-ago-nasa-benefits-from-mol-cancellation

Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

Prosím čekejte...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

10 komentářů ke článku “TOP 5: Kosmonautické recyklace”

  1. Radim Pretsch napsal:

    Napsat článek není brnkačka. Ale přijít s nějakým opravdu originálním tématem, to je mistrovství. A tohle dnešní čtení je ještě o level výš. Takže za mě 11 z 10 ;-D

  2. Miroslav Pospíšil napsal:

    K 2x použité kabině Gemini 2 bych jen doplnil, že ještě před rokem, v červnu 2019, jsme ji viděli vystavenou v budově „blockhouse“ komplexu LC-26 na kosmodromu CCAFS na Floridě. Předpokládám, že je tam i letos a v muzeu USAF na základně Wright-Patterson AFB v Ohiu byla vystavena spíš někdy v předchozí době.

    A ještě jedna drobnost. Tato kabina je myslím že jediný vystavený kousek do kosmu letěné kosmické lodi, která má na sobě vojenské insignie US AIR FORCE.

  3. Jiří Hadač napsal:

    Ondro, parádní, krásně se to četlo, teda kosmonautickou recyklaci bych fakt v top 5 asi v životě nečekal 🙂

Zanechte komentář

Chcete-li přidat komentář, musíte se přihlásit.