Štítek ‘X-Planes / Dělníci kosmonautiky’

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (23.díl)

Roku 1972 proběhl poslední let s kluzákem M2-F3, který vzešel ze svého předchůdce, tedy M2-F2. O M2-F3 by se dalo mluvit i jako o „Fénixovi“, který vzešel z popela, v našem případě z vlastní nehody. M2-F3 prokázal účinnost konstrukce s přidaným středním stabilizátorem, který významně omezil boční oscilace a jev PIO. Nebyl to však jediný stroj, který vznikal v dílnách NASA. Dalším strojem byl HL-10, který vzešel ze střediska v Langley. Patrně nejvlivnějšího střediska pod agenturou NASA. Vztlakové těleso HL-10 se už na pohled značně lišilo od svých partnerských strojů M2-F2 a F3. Na tomto stroji byla totiž použita jiná filozofie konstrukce, jinak řečeno odlišný profil draku, který byl blíže ke konceptu Hanse Multhoppa, známém jako SV-5. Tedy stroj ve tvaru delty s plochým dnem a vyprofilovaným horním tvarem a odtokovou částí draku.

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (22.díl)

V předchozím díle jsme se věnovali dalšímu stroji z dílny NASA, M2-F2. Povídání jsme přerušili po velmi těžké nehodě tohoto stroje s pilotem Brucem Petersonem. Bruce Peterson měl veliké štěstí a nehodu přežil, i když ne bez následků. Jeho let byl zároveň posledním bezmotorovým letem, po kterém měla začít série motorických letů. Během bezmotorových letů se projevovala veliká citlivost na boční oscilace – kluzák byl nestabilní v příčném směru. O této nestabilitě se mohl přesvědčit již Milt Thompson během svého prvního letu s M2-F2. Nyní nastala situace, kdy nemohlo dojít k pokračování letového programu, protože kluzák byl značně poškozen při nehodě a otázkou tedy bylo, co bude dál.

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (21.díl)

Kluzák M2-F1 otevřel zcela novou kategorii létajících aparátů, které měly i potencionál být využity jako stroje, které se budou moct vrátit z vesmíru a kontrolovaně přistát. Samotný projekt M2-F1 vznikal tajnou cestou, protože neměl oficiální požehnání a ani financování. Myšlenka však byla silnější než překážky. Po tom, co byl úspěšně zvládnut letový program se začaly o projekt zajímat i oficiální místa a další odborníci. Osobou, která uvedla M2-F1 u oficialit NASA byl Paul Bikle, který vyjádřil svou důvěru v celou kategorii a doplnil, že i odborníci z Ames a Langley se velice zajímají o tzv. lifting bodies. Start M2-F1 znamenal i začínající zájem USAF o tuto kategorii, kterou jsme si již popsali v minulých dílech. Jen pro doplnění, v první fázi řešili odborníci USAF použití měnitelné geometrie a využití proudových motorů, které by pomohly s řízeným přistáním. Lifting bodies vše měnilo. Nyní, když byl projekt „venku“ mohlo dojít k jeho dalšímu rozvoji.

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (20.díl)

Již dvacátým dílem seriálu se zaměříme na další stroj ze skupiny vztlakových těles. V minulém díle jsme se věnovali hlavně prostředí a osobnostem NASA FRC (Flight Research Centre) působící na základně Edwards. Dnes se začneme zabývat prvním vztlakovým tělesem, které umetlo cestu dalším strojům své kategorie. Jeho vznik byl také netradiční, protože nevznikal na základě nějakého oficiálního nařízení, ale trochu bokem a tajně, protože byl financován z prostředků určených na údržbu zařízení FRC. Nebylo však jiné cesty, jelikož bylo potřeba přesvědčit vyšší vedení o smysluplnosti této kategorie. Jediné, co může spolehlivě přesvědčit vyšší vedení, je reálná ukázka takového stroje za letu. Vznik i první lety M2-F1 byly velmi zajímavé a dnes už asi nerealizovatelné. Ale zde se bavíme o době 60. let, kdy snad nic nebylo nemožné.

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (19.díl)

V minulém díle jsme ukončili společnou cestu s USAF a jejich programem vztlakových těles. Závěrečným letem X-24B, pilotovaným Billem Danou, došlo zároveň k završení třiceti let testování nejrůznějších raketově poháněných experimentálních strojů. My se pro změnu vracíme zpět v čase. Tentokrát se budeme zabývat stejný typem programu, ale z dílny agentury NASA. Stejně jako letectvo tak i NASA projevovala zájem o tuto kategorii strojů a vedla svůj vlastní vývoj. Cesty obou programů, NASA i USAF, se postupem času úspěšně protnuly a pokračovaly v X-24B. Bylo to zcela logické a během běhu každého programu se střídali v letovém programu i piloti obou stran. Samotný program vyprodukoval i několik astronautů, kteří v budoucnu navštívili vesmír a zapsali se do dějin lidstva. Obecně se dá říct, že tato doba byla velmi zajímavá a plná zajímavých programů bez omezení, s jedním velkým cílem, a tím byl vesmír. Než se však můžeme pustit do prvního stroje z dílny NASA, musíme se také seznámit s prostředím agentury,respektive FRC.

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (18.díl)

Za pouhých deset měsíců od rozhodnutí došlo k přestavbě kluzáku X-24A na další vývojovou etapu X-24B. Systémově se oba stroje od sebe moc nelišily, ale vnějším tvarem se jednalo o diametrálně jiné stroje. X-24B byl další vývojový stupeň, který měl ukázat možnosti větších doletů a zvýšení poměru vztlak/odpor. Všechny poznatky získané v rámci celého programu PILOT (Piloted Lowspeed Tests) budou nakonec zúročeny v budoucí legendě pilotované kosmonautiky. V minulém díle jsme se věnovali především konstrukční části X-24B a nyní se podíváme na letovou část projektu a jeho přínos. Tímto dílem dovršíme období strávené s projekty USAF a otočíme se k agentuře NASA, která se také zabývala oblastí vztlakových těles schopných provozu na orbitě. Snahy NASA i USAF se postupem času spojily, a to právě v projektu X-24B, který je společně s dalšími stroji tak trochu v pozadí historie o raketoplánu.

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (17.díl)

V předchozím díle jsme probírali vztlakový letoun X-24A. Šlo vlastně o následníka úspěšného SV-5 vyvinutého v dílnách společnosti Martin Marietta. SV-5 byla velmi úspěšná aerodynamická konfigurace, která byla původně použita už v programu X-23 PRIME. Dále pak pokračovalo využití v programu X-24A, který měl za úkol ověřit možnosti pilotovaného letu s přistáním. Vztlakové těleso X-23 ověřilo návrat do atmosféry v rychlostním rozmezí Mach=24 až Mach=2, na které pak navázal kluzák X-24A, který létal do rychlosti M=2. Další otázka, která se začala okolo programu objevovat, byla o použití stroje s takovými parametry. Přece jen parametry a konfigurace dosahované X-24A v kombinaci s X-23 se nejlépe hodily k plnění úkolů, jako vynášení nákladů, lidí a družic na oběžnou dráhu Země. Podobně jako později s raketoplánem. Ale projekt X-24 spadal stále pod program START (Spacecraft Technology and Advanced Reentry Tests) a to znamenalo, že hlavní směr udávalo letectvo. USAF mělo zájem, aby se dokázala zvýšit flexibilita a praktický dolet vztlakového tělesa. Proto se začal rozvíjet další pokračovatel X-24A.

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (16.díl)

Dne 17. dubna 1969 se odpoutává od nosného letounu NB-52 netradiční kluzák. Na jeho palubě se nachází pilot Jerauld R. Gentry, který povede svůj stroj k přistání na dně vyschlého jezera u Edwardsovy letecké základny. Na jiných základnách by kluzák X-24A mohl působit jako z říše sci-fi, ale na Edwardsově základně už byli zvyklí na ledacos. Přece jen to byl domov i Test Pilot School pod velením slavného Chucka Yeagera a na základně se stále zkoušely nové stroje. Své letové zkoušky si zde odlétaly i letouny z kategorie vztlakových těles, ať už z dílny NASA nebo USAF. NASA i USAF navíc uzavřely společné memorandum o spolupráci v této oblasti a jejich vývojové snahy se postupně propojovaly. Prostřednictvím projektu X-24 nám také vrcholil celý program START (Spacecraft Technology and Advanced Reentry Tests), se kterým zde trávíme již nějaký čas.

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (15.díl)

Program amerického letectva START (Spacecraft Technology and Advanced Reentry Tests) byl určen k výzkumu vztlakových těles, která budou schopná řízeného návratu z vesmíru. Za tímto účelem byly spuštěny programy ASSET a PRIME. V minulých dílech jsme se postupně věnovali každému z těchto strojů. Nyní se budeme věnovat dalšímu z pokračovatelů těchto projektů, a to projektu PILOT (Piloted Lowspeed Tests). Předchozí projekty se věnovaly hlavně proveditelnosti takového letu, tzn. volbě odolného materiálu pro tepelné namáhání, aerodynamice a aeroelasticitě během letu, přístrojovému vybavení a jeho precizní funkci a v neposlední řadě i řiditelnosti takového kluzáku. Už během vzniku projektu X-23 došlo k rozjezdu projektu PILOT. Nyní nastal čas na další úkol, kterým byl pilotovaný let takového stroje. Logickou otázkou totiž nyní bylo, jak dokáže člověk pilotovat takovýto stroj ve vysoké rychlosti.

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (14.díl)

Píše se 21. prosince roku 1966 a ze startovní rampy SLC-3 Vandenbergovy základny se zvedá raketa SLV-3 Atlas. Pod aerodynamickým krytem na svém vrcholu skrývá dva metry dlouhý kluzák, o kterém by asi málokdo řekl, že letí za hranici naší atmosféry. Jeho úkolem je po oddělení pokračovat v suborbitálním letu a provést návrat do naší atmosféry. Hlavním úkolem je přežít průchod do atmosféry s použitím ablativního tepelného štítu a pokračovat v hypersonickém letu. Právě během letu hypersonickou rychlostí má kluzák prověřit možnosti řízení a manévrovatelnosti. Údaje jsou důležité, protože poskytnou další část dat použitelných ve vývoji okřídlených vesmírných těles. První množství dat přinesl předchůdce projektu X-23, ASSET. X-23 ale není zdaleka konečnou cestou v průzkumu návratu a už se na obzoru rýsuje další pokračovatel v rámci programu START (Spacecraft Technology and Advanced Reentry Tests).