Štítek ‘X-24B’

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (24.díl)

První bezmotorový let HL-10 nedopadl úplně podle vysokých očekávání svých tvůrců. Bruce Peterson během letu hlásil postupně problémy v řízení, přesněji oscilace a malou účinnost elevonů. Zklamání bylo veliké, protože samotní tvůrci si kladli za cíl vytvořit nejlepší stroj z celé kategorie vztlakových těles. Z počátku to vypadalo pouze na lehkou úpravu ve stabilizačním systému řízení, ale jak se postupně ukázalo, problém byl mnohem rozsáhlejší. Jen díky snaze inženýra Wenta Paintera došlo k přezkoumání celé problematiky a podrobné analýze. Samotné středisko v Langley si plně uvědomilo, že na problému nese svou část „viny“ a přijalo plnou zodpovědnost za vyřešení problému. Na obranu střediska Langley je nutno dodat, že ne každý jev se dá plně odhalit v aerodynamickém tunelu, protože stále se pohybujete na úrovni modelací, tedy bez zásahu člověka do řízení. Pro HL-10 to však znamenalo „stopku“ na několik měsíců.

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (18.díl)

Za pouhých deset měsíců od rozhodnutí došlo k přestavbě kluzáku X-24A na další vývojovou etapu X-24B. Systémově se oba stroje od sebe moc nelišily, ale vnějším tvarem se jednalo o diametrálně jiné stroje. X-24B byl další vývojový stupeň, který měl ukázat možnosti větších doletů a zvýšení poměru vztlak/odpor. Všechny poznatky získané v rámci celého programu PILOT (Piloted Lowspeed Tests) budou nakonec zúročeny v budoucí legendě pilotované kosmonautiky. V minulém díle jsme se věnovali především konstrukční části X-24B a nyní se podíváme na letovou část projektu a jeho přínos. Tímto dílem dovršíme období strávené s projekty USAF a otočíme se k agentuře NASA, která se také zabývala oblastí vztlakových těles schopných provozu na orbitě. Snahy NASA i USAF se postupem času spojily, a to právě v projektu X-24B, který je společně s dalšími stroji tak trochu v pozadí historie o raketoplánu.

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (17.díl)

V předchozím díle jsme probírali vztlakový letoun X-24A. Šlo vlastně o následníka úspěšného SV-5 vyvinutého v dílnách společnosti Martin Marietta. SV-5 byla velmi úspěšná aerodynamická konfigurace, která byla původně použita už v programu X-23 PRIME. Dále pak pokračovalo využití v programu X-24A, který měl za úkol ověřit možnosti pilotovaného letu s přistáním. Vztlakové těleso X-23 ověřilo návrat do atmosféry v rychlostním rozmezí Mach=24 až Mach=2, na které pak navázal kluzák X-24A, který létal do rychlosti M=2. Další otázka, která se začala okolo programu objevovat, byla o použití stroje s takovými parametry. Přece jen parametry a konfigurace dosahované X-24A v kombinaci s X-23 se nejlépe hodily k plnění úkolů, jako vynášení nákladů, lidí a družic na oběžnou dráhu Země. Podobně jako později s raketoplánem. Ale projekt X-24 spadal stále pod program START (Spacecraft Technology and Advanced Reentry Tests) a to znamenalo, že hlavní směr udávalo letectvo. USAF mělo zájem, aby se dokázala zvýšit flexibilita a praktický dolet vztlakového tělesa. Proto se začal rozvíjet další pokračovatel X-24A.