Štítek ‘X-Planes / Dělníci kosmonautiky’

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (13.díl)

V červnu 1965 byl uzavřen kontrakt mezi USAF a společností Martin Marietta, která měla postavit vztlakové těleso schopné suborbitálního letu. Jednalo se vlastně o následníka úspěšného programu ASSET, který měl rozšířit znalosti v oblasti hypersonického návratu do atmosféry. ASSET se věnoval především materiálové části a aeroelasticitě. Nový program se ale měl věnovat řízenému návratu a manévrovatelnosti. Původně byl stroj ve studiích označen jako SV-5 a později přeznačen na X-23 v rámci projektu PRIME (Precision Recovery Including Maneuvering Entry). Společně s projektem ASSET a PILOT patřily tyto projekty do programu letectva označeném jako START. Projekt PRIME prošel během studií mnoha měřeními v aerodynamických tunelech, aby bylo možné stanovit nejvhodnější tvar pro návrat. Právě duchovním otcem podoby SV-5 byl německý inženýr Hans Multhopp, který pracoval u společnosti Martin Marietta. Z dostupných materiálů lze říct, že Multhopp patřil k velmi respektovaným inženýrům v rámci společnosti.

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (12.díl)

Program ASSET splnil úspěšně svůj letový plán a poskytl inženýrům neocenitelná data pro další vývoj návratových těles. Konstrukce tohoto stroje umožnila i ověření různých materiálů najednou. Po ukončení ASSETu bylo logickým pokračováním výzkum letových vlastností okřídlených těles, která projdou bez úhony atmosférou. Na tento úkol navazoval projekt X-23 PRIME (Precision Recovery Including Maneuvering Entry). Tento projekt spadal společně s ASSET a X-24 do programu START (Spacecraft Technology and Advanced Re-entry Tests), který USAF započal po zrušení X-20 Dyna Soar v rámci dalšího vývoje návratových těles, tzv. lifting bodies. Oficiálně byl tento program označen, jako Air Force Program 680A. Tyto snahy dále dokazují, že USAF se nehodlalo vzdát své myšlenky o vztlakovém tělese operujícím na oběžné dráze, které se po splnění své mise bez problémů vrátí zpět na domovskou základnu. Dalším důvodem podpory této technologie nebyla jen přítomnost příslušníků letectva na oběžné dráze Země, ale i možnost dopravy výzvědného materiálu zpět na Zem.

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (11.díl)

Roku 1963 vzlétl první stroj z rodiny ASSET a začal tak další fázi výzkumu návratu tzv. lifting bodies do atmosféry. Lifting bodies byla kategorie strojů, která velmi zajímala USAF. Kategorie, která není ani dnes mrtvým tématem v kosmonautice. Rok 1963 přinesl kromě letů ASSET i zrušení většího programu X-20 Dyna Soar, o kterém jsme tu již mnohokrát mluvili. Do popředí se dostal ASSET a dalo by se říct, že v tomto případě šlo o jakési neplánované vítězství Davida nad Goliášem. X-20 byl přece jen mohutnější program oproti ASSET a to i co do velikosti obou strojů. Byl to však ASSET, který měl přinést odpovědi na všechny otázky okolo aeroelasticity a aerotermodynamiky návratového okřídleného tělesa. Ze všech strojů ASSET se do muzea dostal jediný exemplář, který dnes můžeme vidět v muzeu US Air Force v Daytoně, ve státě Ohio. Společně s ASSET jsou v muzeu i stroje, které následovaly odkazu ASSET, ale už s jinými výzkumnými úkoly.

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (10.díl)

První let projektu ASSET se uskutečnil v září 1963, celé tři měsíce před tím než ministr obrany R. McNamara zrušil projekt Dyna Soar. Obecně se lze dočíst, že ASSET byl stvořen pro podporu Dyna Soar v rámci vývojových prací. Není to úplně přesné, protože ASSET byl samostatný projekt, který se překrýval s Dyna Soar. Dyna Soar mohl čerpat z výsledků ASSET, ale to i další projekty. Další ze zajímavých drobností k této informaci je, že pokud by ASSET byl určen pro podporu Dyna Soar, tak by vývoj a stavbu provedla samotná společnost Boeing, která měla na starost i Dyna Soar. Ani při pokusu o vzájemnou výměnu dat, mezi konstrukčními týmy ASSET a Dyna Soar, nebyl Boeing nijak zvlášť sdílný. Výzkumná data získaná díky ASSETu umožnila další rozvoj návratové technologie okřídlených těles do zemské atmosféry. To vše vyvrcholilo v budoucím projektu amerického raketoplánu.

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (9.díl)

V roce 1963 ukončil ministr obrany Robert McNamara program X-20 Dyna Soar a upřednostnil projekt MOL. Výzkum vztlakových hypersonických těles s možností operovat za hranicí zemské atmosféry přinášel mnoho technických otázek, které bylo třeba vyřešit. I při znalosti vlivu tzv. „tupého tvaru“ návratového tělesa na tepelné namáhání stroje bylo třeba provést i praktické zkoušky. Zkoušky se netýkaly jen samotného tvaru tělesa, ale i materiálů, které budou schopny odolat vysokým teplotám během návratu do atmosféry, mechaniky letu a navádění. Odpovědí na tyto otázky se staly projekty 1366 (Aerodynamics and Flight Mechanics) a 1368 (Structural Configuration Concepts for Aerospace Vehicles). Oba tyto projekty byly součástí programu 750A (Mechanics of Flight) v rámci Applied Research Program. Jednalo se tedy o zkušební stroje, které se vydají za hranice atmosféry a poté se vrátí, aby prokázaly vědecká měření nebo poukázaly na nové problémy. Právě tyto stroje měly přinášet užitečné informace už pro program X-20 a i když ten byl zrušen, jejich práce neskončila.

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (8.díl)

Ministr obrany Robert S. McNamara oznámil zrušení programu Dyna-Soar 10. prosince 1963. O dva měsíce později, před senátním podvýborem pro prostředky Ministerstva obrany, shrnul ministr své důvody o zániku X-20. „O X-20 Dyna-Soar se neuvažovalo jako o zbraňovém systému nebo dokonce jako o prototypu zbraňového systému… šlo o úzce definovaný program, omezený především na vývoj technik řízeného návratu do atmosféry. Hlavní otázkou tedy je, potřebujeme operovat na oběžné dráze Země? Nemyslím si, že bychom měli začínat s miliardovým programem, dokud si velmi jasně nestanovíme účel použití a zda bude vůbec úspěšný“. Takto shrnul svůj pohled na Dyna Soar ministr obrany před výborem. V rozporu s McNamarovým prohlášením, vedení USAF specificky definovalo úlohu Dyna Soar, jako zbraňového systému. Ministerstvo obrany jej považovalo za nadzvukový výzkumný letoun a letectvo zase za strategický bombardér, ovšem velmi málo pozornosti bylo věnováno přesně tomu, jaké mise bude provádět. Zrušení v prosinci 1963 přišlo pouhých osm měsíců před pádovými zkouškami z B-52 a prvním pilotovaným letem v roce 1966.

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (7.díl)

Dne 4. října 1957 vypustil Sovětský svaz první umělou družici Sputnik a ohromil tím celý svět. Pro špičky USAF to bylo jako blesk z čistého nebe. Vypuštění Sputniku ukázalo vojenským špičkám, že SSSR není tak zaostalý stát jak si Američané mysleli. Původní návrh BOMI se postupem času rozdělil na tři paralelní programy s odlišnými cíli. Programy Brass Bell, ROBO a HYWARDS byly stále jen ve stádiu studií a USAF po vypuštění Sputniku nutně potřebovalo tento vývoj posunout dál. USAF mělo zájem o tyto programy, ale nebylo v tom zcela jednotné. Stále docházelo k jistým diskusím o potřebě takovýchto strojů, když nejvyšší prioritu měly ICBM rakety a špionážní letouny. Navíc ve hře byl i projekt NAVAHO. Dne 10. října 1957 došlo ke sjednocení všech programů do jednoho společného, rozděleného na tři fáze. O sjednocení programů se hovořilo už před letem Sputniku, kvůli stálým problémům s financováním a přetrvávajícím pochybnostem o nutnosti takové technologie. Slavné „pípání“ první umělé družice to, ale celé urychlilo.

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (6.díl)

Původní projekt BOMI se začal vlivem požadavků USAF postupně dělit na více paralelních programů, které měly každý svůj účel. Už nebyl upřednostněn koncept nosného delta letoun s raketovým pohonem, který by vynesl do požadované výšky menší raketový bombardér, který by po odpoutání pokračoval samostatně ke svému cíli a poté přistál na některé přátelské základně. Díky technologii raket, bylo nyní vhodnější využít vertikálně startující sestavu rakety jako urychlovače s raketovým bombardérem či průzkumným strojem na vrcholu. Nebyl to jednoduchý úkol a s klidem můžeme prohlásit, že se jednalo o „radikální“ konstrukci, která přinášela mnoho otázek, co se týče zajištění životních podmínek posádky, navigace a ohřevu při návratu do atmosféry.

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (5.díl)

Dyna Soar, další z řady x-plánů, který se ovšem nikdy nedostal až k praktickému použití. Tento projekt o čtvrt století předběhl americký raketoplán. Prošel si velice složitým vývojem, aby nakonec nikdy nevzlétl. Z vývoje Dyna Soar mohl těžit i letoun X-15, který jsme zde už probírali. Právě systém stabilizace řízení SAS pocházel z Dyna Soar. Jako i jiné technologie té doby, měl i Dyna Soar svůj původ v nacistickém Německu. Základem raketového bombardéru se stal koncept letu „skip-glide trajectory“ s užitím vztlakového tělesa, jako bombardéru. Tento koncept patří do skupiny tzv. lifting bodies. Možnosti, které tato nová technologie nabízela ihned zaujala armádu, protože nabízela možnost bombardovat cíle na obrovské vzdálenosti s možností návratu. Zkonstruovat takovýto stroj, ale nebylo zdaleka jednoduchou záležitostí v mnoha směrech. 

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (4.díl)

„Byl to ten nejošklivější letoun, jaký jsem kdy viděl. Do té doby jsme se snažili snižovat odpor, jak to jen šlo, a teď tu stojí letoun se čtvercovým stabilizátorem, takže mě to moc neuchvátilo. Dokud do toho ovšem nedali ten velký motor, který ve vás uměl vzbudit úctu. Dokud jsem neměl možnost osobně řídit tento letoun, nechoval jsem k němu velké sympatie“. Zajímavý pohled na X-15, z pohledu pilota Billa Dany. Letoun nemusel na první pohled vzbuzovat velké sympatie, ale jeho poměr tahu vůči hmotnosti byl ohromující. Spolu s X-15 přišel i speciální výcvik, kdy piloti trávili šest měsíců jen teoretickou přípravou spolu s nácviky v simulátoru. Člověk se chystal tam, kde nikdo nikdy nebyl, technicky náročným způsobem. Výcvik připomínal spíše výcvik astronautů na misi. Piloti létali na simulátoru jeden let za druhým a pokaždé jim byla nasimulována nová a nová závada. Na co se, ale piloti nedokázali připravit, bylo první oddělení od NB-52. Podle Milta Thompsona to byl šok, když ho motor okamžitě zatlačil do sedačky on neměl ani šanci číst přístroje, jak byl zvyklý ze simulátoru. Podobné dojmy si odnášeli i budoucí astronauti ze svých prvních letů, kdy po všech simulacích nakonec nebyli ani schopni číst údaje z přístrojů, díky silným vibracím.