BlackSky
Společnost BlackSky 11. srpna oznámila víceletý kontrakt, v jehož rámci poskytne mezinárodnímu zákazníkovi nepřetržité monitorování z vesmíru a garantované i na vyžádání prováděné zadávání úkolů satelitům.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost BlackSky 11. srpna oznámila víceletý kontrakt, v jehož rámci poskytne mezinárodnímu zákazníkovi nepřetržité monitorování z vesmíru a garantované i na vyžádání prováděné zadávání úkolů satelitům.
Představitelé NASA uvádějí, že jsou přesvědčeni o realizaci plánů vypustit do konce roku 2028 demonstrační misi s jaderným elektrickým pohonem. Uvedli to poté, co navštívili národní laboratoř, která pro tuto misi staví jaderný reaktor.
Firefly Aerospace uvádí, že zaznamenává silný zájem o své nosné rakety a navyšuje jejich výrobu, tyto snahy se však zatím nepromítly do zvýšení frekvence startů.
Litevská společnost Astrolight, která se zabývá laserovou komunikací ve vesmíru, podepsala memorandum o porozumění se společností ATMOS Space Cargo. Cílem je demonstrovat optické komunikační spojení za letu mezi návratovým kosmickým zařízením a družicí na oběžné dráze.
Většinový vlastník společnosti Rocket Factory Augsburg je i přes neúspěch při testování stále přesvědčen, že společnost letos uskuteční svůj první pokus o orbitální start.
Společnost Kepler Communications plánuje v roce 2028 vypustit své družice nové generace pro optický přenos dat na připravované raketě Neutron od společnosti Rocket Lab. Půjde o jednu z několika misí, které má kanadský provozovatel naplánované na rok 2028.
Společnost Rocket Lab uvedla, že vyvinula kontejnerizovaný odpalovací systém pro své rakety Electron a HASTE. Cílem je usnadnit provoz těchto nosičů i z míst mimo stálé startovací základny společnosti a nabídnout vojenským zákazníkům více možností pro orbitální a hypersonické testovací mise.
Dceřiná společnost společnosti Redwire, která se zabývá biotechnologiemi a farmaceutickými aplikacemi ve vesmíru, podepsala dohodu o přepravě výzkumných nákladů pro výzkum v mikrogravitaci na palubě zařízení Starfall společnosti SpaceX.
Společnost Katalyst Space Technologies , která vyvinula družici určenou ke zvýšení oběžné dráhy observatoře SWIFT agentury NASA, uvedla, že se jí daří pokročit v řešení problémů, které postihly družici.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
V minulém díle jsme zakončili povídání o vztlakovém stroji HL-10 z dílny střediska NASA v Langley. Tím jsme vlastně ukončili i „zlatou éru“ vztlakových těles, která se pravděpodobně již nikdy, v takové míře, neuskuteční. Samotný vývoj vztlakových těles a nasbírané poznatky byly použity při vzniku raketoplánu, i když podle mnohých bylo možné dovést vývoj mnohem dál než jen k raketoplánu. Nyní se přesuneme k jednotlivým strojům, které vznikaly spíše jako možná alternativa k vesmírnému provozu či jako záchranná možnost pro vesmírné stanice. Asi nikoho nepřekvapí, že tito následníci vychází z původní zlaté éry této kategorie. Je to nakonec i logické, protože celý program výzkumu byl velmi podrobný a zahrnoval celý profil letu i podrobné zkoumání aerodynamiky těchto specifických strojů.
První bezmotorový let HL-10 nedopadl úplně podle vysokých očekávání svých tvůrců. Bruce Peterson během letu hlásil postupně problémy v řízení, přesněji oscilace a malou účinnost elevonů. Zklamání bylo veliké, protože samotní tvůrci si kladli za cíl vytvořit nejlepší stroj z celé kategorie vztlakových těles. Z počátku to vypadalo pouze na lehkou úpravu ve stabilizačním systému řízení, ale jak se postupně ukázalo, problém byl mnohem rozsáhlejší. Jen díky snaze inženýra Wenta Paintera došlo k přezkoumání celé problematiky a podrobné analýze. Samotné středisko v Langley si plně uvědomilo, že na problému nese svou část „viny“ a přijalo plnou zodpovědnost za vyřešení problému. Na obranu střediska Langley je nutno dodat, že ne každý jev se dá plně odhalit v aerodynamickém tunelu, protože stále se pohybujete na úrovni modelací, tedy bez zásahu člověka do řízení. Pro HL-10 to však znamenalo „stopku“ na několik měsíců.
Roku 1972 proběhl poslední let s kluzákem M2-F3, který vzešel ze svého předchůdce, tedy M2-F2. O M2-F3 by se dalo mluvit i jako o „Fénixovi“, který vzešel z popela, v našem případě z vlastní nehody. M2-F3 prokázal účinnost konstrukce s přidaným středním stabilizátorem, který významně omezil boční oscilace a jev PIO. Nebyl to však jediný stroj, který vznikal v dílnách NASA. Dalším strojem byl HL-10, který vzešel ze střediska v Langley. Patrně nejvlivnějšího střediska pod agenturou NASA. Vztlakové těleso HL-10 se už na pohled značně lišilo od svých partnerských strojů M2-F2 a F3. Na tomto stroji byla totiž použita jiná filozofie konstrukce, jinak řečeno odlišný profil draku, který byl blíže ke konceptu Hanse Multhoppa, známém jako SV-5. Tedy stroj ve tvaru delty s plochým dnem a vyprofilovaným horním tvarem a odtokovou částí draku.
V předchozím díle jsme se věnovali dalšímu stroji z dílny NASA, M2-F2. Povídání jsme přerušili po velmi těžké nehodě tohoto stroje s pilotem Brucem Petersonem. Bruce Peterson měl veliké štěstí a nehodu přežil, i když ne bez následků. Jeho let byl zároveň posledním bezmotorovým letem, po kterém měla začít série motorických letů. Během bezmotorových letů se projevovala veliká citlivost na boční oscilace – kluzák byl nestabilní v příčném směru. O této nestabilitě se mohl přesvědčit již Milt Thompson během svého prvního letu s M2-F2. Nyní nastala situace, kdy nemohlo dojít k pokračování letového programu, protože kluzák byl značně poškozen při nehodě a otázkou tedy bylo, co bude dál.
Kluzák M2-F1 otevřel zcela novou kategorii létajících aparátů, které měly i potencionál být využity jako stroje, které se budou moct vrátit z vesmíru a kontrolovaně přistát. Samotný projekt M2-F1 vznikal tajnou cestou, protože neměl oficiální požehnání a ani financování. Myšlenka však byla silnější než překážky. Po tom, co byl úspěšně zvládnut letový program se začaly o projekt zajímat i oficiální místa a další odborníci. Osobou, která uvedla M2-F1 u oficialit NASA byl Paul Bikle, který vyjádřil svou důvěru v celou kategorii a doplnil, že i odborníci z Ames a Langley se velice zajímají o tzv. lifting bodies. Start M2-F1 znamenal i začínající zájem USAF o tuto kategorii, kterou jsme si již popsali v minulých dílech. Jen pro doplnění, v první fázi řešili odborníci USAF použití měnitelné geometrie a využití proudových motorů, které by pomohly s řízeným přistáním. Lifting bodies vše měnilo. Nyní, když byl projekt „venku“ mohlo dojít k jeho dalšímu rozvoji.
Dne 17. dubna 1969 se odpoutává od nosného letounu NB-52 netradiční kluzák. Na jeho palubě se nachází pilot Jerauld R. Gentry, který povede svůj stroj k přistání na dně vyschlého jezera u Edwardsovy letecké základny. Na jiných základnách by kluzák X-24A mohl působit jako z říše sci-fi, ale na Edwardsově základně už byli zvyklí na ledacos. Přece jen to byl domov i Test Pilot School pod velením slavného Chucka Yeagera a na základně se stále zkoušely nové stroje. Své letové zkoušky si zde odlétaly i letouny z kategorie vztlakových těles, ať už z dílny NASA nebo USAF. NASA i USAF navíc uzavřely společné memorandum o spolupráci v této oblasti a jejich vývojové snahy se postupně propojovaly. Prostřednictvím projektu X-24 nám také vrcholil celý program START (Spacecraft Technology and Advanced Reentry Tests), se kterým zde trávíme již nějaký čas.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.