Štítek ‘NASA FRC’

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (26.díl)

V minulém díle jsme se věnovali návrhu záchranné lodi pro vesmírnou stanici, který se bohužel nakonec neuskutečnil. Samotný stroj byl výsledek kombinace domácího výzkumu a vývoje vztlakových těles s přihlédnutím k výsledkům objevené sovětské práce, tedy stroje BOR-4. Kombinací studií vznikl návrh, který i dnes promlouvá do budoucnosti v podobě stroje Dream Chaser. Nás však dnes bude zajímat úplně jiný stroj. Na první pohled by čtenář mohl usoudit, že už něco podobného viděl a měl by naprostou pravdu. Jedná se o další ze strojů, který se inspiroval vývojem vztlakových těles. V tomto případě se jedná o evoluci slavného a velmi úspěšného návrhu SV-5, jinak také X-24A. V tomto případě se opět jednalo o možnost využití stroje, jako záchranné kosmické lodi, ale s jednou novinkou, která se u předchozích pilotovaných strojů nepoužila.

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (23.díl)

Roku 1972 proběhl poslední let s kluzákem M2-F3, který vzešel ze svého předchůdce, tedy M2-F2. O M2-F3 by se dalo mluvit i jako o „Fénixovi“, který vzešel z popela, v našem případě z vlastní nehody. M2-F3 prokázal účinnost konstrukce s přidaným středním stabilizátorem, který významně omezil boční oscilace a jev PIO. Nebyl to však jediný stroj, který vznikal v dílnách NASA. Dalším strojem byl HL-10, který vzešel ze střediska v Langley. Patrně nejvlivnějšího střediska pod agenturou NASA. Vztlakové těleso HL-10 se už na pohled značně lišilo od svých partnerských strojů M2-F2 a F3. Na tomto stroji byla totiž použita jiná filozofie konstrukce, jinak řečeno odlišný profil draku, který byl blíže ke konceptu Hanse Multhoppa, známém jako SV-5. Tedy stroj ve tvaru delty s plochým dnem a vyprofilovaným horním tvarem a odtokovou částí draku.

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (22.díl)

V předchozím díle jsme se věnovali dalšímu stroji z dílny NASA, M2-F2. Povídání jsme přerušili po velmi těžké nehodě tohoto stroje s pilotem Brucem Petersonem. Bruce Peterson měl veliké štěstí a nehodu přežil, i když ne bez následků. Jeho let byl zároveň posledním bezmotorovým letem, po kterém měla začít série motorických letů. Během bezmotorových letů se projevovala veliká citlivost na boční oscilace – kluzák byl nestabilní v příčném směru. O této nestabilitě se mohl přesvědčit již Milt Thompson během svého prvního letu s M2-F2. Nyní nastala situace, kdy nemohlo dojít k pokračování letového programu, protože kluzák byl značně poškozen při nehodě a otázkou tedy bylo, co bude dál.

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (19.díl)

V minulém díle jsme ukončili společnou cestu s USAF a jejich programem vztlakových těles. Závěrečným letem X-24B, pilotovaným Billem Danou, došlo zároveň k završení třiceti let testování nejrůznějších raketově poháněných experimentálních strojů. My se pro změnu vracíme zpět v čase. Tentokrát se budeme zabývat stejný typem programu, ale z dílny agentury NASA. Stejně jako letectvo tak i NASA projevovala zájem o tuto kategorii strojů a vedla svůj vlastní vývoj. Cesty obou programů, NASA i USAF, se postupem času úspěšně protnuly a pokračovaly v X-24B. Bylo to zcela logické a během běhu každého programu se střídali v letovém programu i piloti obou stran. Samotný program vyprodukoval i několik astronautů, kteří v budoucnu navštívili vesmír a zapsali se do dějin lidstva. Obecně se dá říct, že tato doba byla velmi zajímavá a plná zajímavých programů bez omezení, s jedním velkým cílem, a tím byl vesmír. Než se však můžeme pustit do prvního stroje z dílny NASA, musíme se také seznámit s prostředím agentury,respektive FRC.

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (17.díl)

V předchozím díle jsme probírali vztlakový letoun X-24A. Šlo vlastně o následníka úspěšného SV-5 vyvinutého v dílnách společnosti Martin Marietta. SV-5 byla velmi úspěšná aerodynamická konfigurace, která byla původně použita už v programu X-23 PRIME. Dále pak pokračovalo využití v programu X-24A, který měl za úkol ověřit možnosti pilotovaného letu s přistáním. Vztlakové těleso X-23 ověřilo návrat do atmosféry v rychlostním rozmezí Mach=24 až Mach=2, na které pak navázal kluzák X-24A, který létal do rychlosti M=2. Další otázka, která se začala okolo programu objevovat, byla o použití stroje s takovými parametry. Přece jen parametry a konfigurace dosahované X-24A v kombinaci s X-23 se nejlépe hodily k plnění úkolů, jako vynášení nákladů, lidí a družic na oběžnou dráhu Země. Podobně jako později s raketoplánem. Ale projekt X-24 spadal stále pod program START (Spacecraft Technology and Advanced Reentry Tests) a to znamenalo, že hlavní směr udávalo letectvo. USAF mělo zájem, aby se dokázala zvýšit flexibilita a praktický dolet vztlakového tělesa. Proto se začal rozvíjet další pokračovatel X-24A.