NASA
NASA zveřejnila finální žádost o návrhy na telekomunikační systém pro Mars a potvrdila požadavky, které omezují společnosti, jež se o něj mohou ucházet.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
NASA zveřejnila finální žádost o návrhy na telekomunikační systém pro Mars a potvrdila požadavky, které omezují společnosti, jež se o něj mohou ucházet.
Americké vesmírné síly udělily společnosti Northrop Grumman kontrakt v hodnotě 398 milionů dolarů na stavbu prototypu komunikační družice určeného k demonstraci technologií proti rušení vojenských operací.
Společná vědecká mise SMILE agentury ESA a Číny jejíž účelem je studium zemské magnetosféry má být po deseti letech příprav odstartována 19. května.
Plánovaný společný podnik společností AT&T, T-Mobile a Verizon v oblasti přímého připojení k zařízením (D2D) rozdělil operátory, kteří stojí za družicemi potřebnými k připojení běžných chytrých telefonů z vesmíru.
Společnost Cowboy Space podala Federální komunikační komisi plány na orbitální datové centrum s 20 000 družicemi Stampede, krátce poté, co získala 275 milionů dolarů na vývoj raket, jejichž horní stupně by sloužily jako výpočetní platformy.
Společnost Intuitive Machines se dohodla na koupi společnosti, která provozuje pozemní komunikační stanice ve Spojených státech a Velké Británii, aby pomohla s vybudováním lunární komunikační sítě.
Výbor pro rozpočtové prostředky Sněmovny reprezentantů 13. května předložil návrh zákona o výdajích, který zamítá mnoho škrtů pro NASA navržených administrativou. Udržuje tak rozpočet NASA na stejné úrovni.
Společnost Varda Space Industries podepsala svou první významnou dohodu s farmaceutickou společností o vývoji vylepšených léků v prostředí mikrogravitace.
Společnost Northrop Grumman adaptuje technologie vyvinuté pro vesmírný dalekohled Jamese Webba do menšího navigačního systému zaměřeného na středně velké družice.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Program sovětských orbitálních stanic měl zprvu dva relativně jasně definované proudy. Jedním byla řada DOS Saljut. Ta byla navenek civilní a byla míněna hlavně jako zástěrka pro druhý proud, kterým byla řada vojenských stanic s označením OPS Almaz. Pro veřejnost byly obě řady označovány společným názvem Saljut, nicméně zaměření se velmi lišilo. Zatímco na palubách stanic DOS (tedy Saljut 1, 4, 6, 7) byl prováděn z velké části civilní vědecký výzkum, na stanicích Almaz (Saljut 3 a 5) byla práce kosmonautů zaměřena z valné většiny na vojenské cíle, zejména špionáž. To ovšem neznamenalo, že by se na civilní stanici neobjevily položky letového programu, které byly navýsost vojenské – například už na Saljutu 1 mimo jiné probíhal tajný experiment „Sviněc (olovo)“, v jehož rámci měli kosmonauti pozorovat start balistické rakety. Na Almazech zase probíhaly biomedicínské experimenty, jež měly za cíl zmapovat adaptaci lidského organismu na stav mikrogravitace. Do jisté míry se tedy civilní a vojenská náplň prolínala. Situace se změnila v roce 1985, kdy se ke stanici Saljut 7,
První dlouhodobý pobyt Američana na Miru byl v mnoha ohledech výjimečný. Norm Thagard musel překonávat mnoho bariér a překážek. To je docela pochopitelné v situaci, kdy se ocitl na stanici, kterou provozoval někdo s naprosto jiným sociokulturním zřízením. Například panovačnost velitele, kterým byl v případě expedice EO-18 Vladimir Děžurov, byla v Rusku považována za zcela normální. Vztah mezi pozemním týmem a kosmonauty byl také na hony vzdálen americké nátuře – Rusové byli dirigováni řídicím střediskem až do krajnosti. Způsob práce, kdy středisko vytvoří jakýsi „nákupní seznam“, ve kterém jsou vypsány úkoly, jež se musí daný den stihnout a posádka si v rámci možností sama rozvrhne práci, u Rusů téměř neexistoval. Podle Thagarda byli jeho dva kolegové de facto permanentně přepracovaní. Rozdílů mezi přístupem Američanů a Rusů k rozvržení práce a chování k posádce by bylo možné najít mnoho a viděno americkou optikou jich bylo v případě Rusů mnoho spíše k horšímu. Norman nicméně doufal, že své tři měsíce na Miru prožije v relativní pohodě, jeho program byl solidní a při práci jistě brzy zapomene na problémy, jež s sebou přináší
Mise Apolla 11, jejíž padesáté výročí toto léto slavíme, byla bezesporu obrovským vítězstvím lidského ducha, umu, píle a vůle. Při zpětném pohledu je až neuvěřitelné, že let proběhl zdánlivě bez problémů a splnil všechny úkoly, které mu byly předurčeny. Ovšem tento zpětný pohled je klamný minimálně ve tvrzení, že let probíhal bez problémů. Stejně jako každý let do vesmíru, a tím spíše let k Měsíci, i Apollo 11 si vybralo svou dávku potíží, které se svou závažností různily od otravných drobností až po okolnosti ohrožující misi či dokonce posádky. Ve zprávě o letu (mission report) je uvedeno 11 problémů týkajících se velitelského a servisního modulu, 14 problémů ohledně lunárního modulu a další 3 problémy související s vybavením, které nedodali kontraktoři, ale samotná NASA. V dnešním díle Top 5 se budeme věnovat těm nejzávažnějším poruchám a problémům. Pro některé škodolibé čtenáře tak možná odpadne například populární nadbytek vodíku v pitné vodě, který způsoboval během letu trojici Armstrong, Collins, Aldrin výraznou plynatost, a v souvislosti se kterou Aldrin prohlásil, že nepotřebují žádné motory a trysky, protože dokážou
V polovině března 1995 vládla na Miru vzrušená atmosféra. Měl totiž dorazit Sojuz TM-21 s další směnou. Pro Viktorenka, Kondakovu a Poljakova bylo vše zajímavější o to více, že jedním ze tří členů osmnácté expedice byl i americký občan – Norman Thagard. Ten se zatím na palubě Sojuzu opět vžíval do pocitů, které nastávají během letu v beztížném stavu. I pro něj to byl zvláštní pocit: přestože se už do vesmíru podíval čtyřikrát na palubě raketoplánu, tentokrát to bylo ve zcela jiných podmínkách a Thagard svým startem vstoupil do historie jako první Američan, který vzlétnul na palubě ruské lodi a jako součást ruské posádky. Situace to byla o to pikantnější, že v letech 1969-1970 odlétal 163 bojových misí ve Vietnamské válce, kde USA a SSSR stály proti sobě. „Kdyby mi někdo v roce 1969 řekl, že budu sloužit pod velením ruského podplukovníka, řekl bych mu že je šílený. Jestli bych někdy měl nad sebou Rusa, tak pouze v případě, že mě sestřelili a jsem válečným zajatcem…“ Přesto o šestadvacet let později právě tato situace nastala,
„Mezi řidiči je rozšířena řada omylů, polopravd a mýtů o řízení vozidla…“ Právě těmito slovy začínaly před několika lety televizní spoty kampaně za bezpečnější provoz na silnicích. Mnozí čtenáři by mohli hned zkraje namítnout – a co mají tato slova společného s misí Apolla 11, kterou se v letošním seriálu Top 5 zabýváme? Mnohem více, než by se mohlo zdát. O historickém letu Apolla 11 totiž také koluje nejen mezi laickou veřejností mnoho dlouho tradovaných omylů a nepravd, které jsou hluboce zakořeněny ve všeobecném povědomí. A přestože je dnes k dipozici poměrně hodně materiálů, které tyto mýty vyvracejí, mnozí lidé se jich nehodlají vzdát. V dnešním dílu Top 5 se podíváme na pět nejrozšířenějších a pokusíme se je vyvrátit. Autor ovšem upřímně uznává, že hned první mýtus má velmi tuhý kořínek a je mezi populací zdaleka nejrozšířenějším.
Když se raketoplán Discovery 3. února 1995 vznesl k nočnímu nebi, všichni očekávali, že mise STS-63 odstartuje novou epochu dějin spolupráce ve vesmíru. Jedním z hlavních bodů letového programu totiž byl let v těsné formaci s ruskou stanicí Mir. Jenže tento milník se mohl uskutečnit pouze za určitých podmínek. A „zdraví“ obou strojů bylo, jak praví latiníci, „conditio sine qua non“, tedy naprosto nutnou podmínkou. Na straně Miru to mimo jiné znamenalo, že budou fungovat gyrodyny a tím bude zajištěna stabilizace stanice v prostoru. Začátek února byl v tomto smyslu pro Mir klidným obdobím, gyrodyny se chovaly způsobně. Horší to ale bylo s Discovery. Necelou minutu po navedení na orbitu se objevil problém u dvou orientačních motorků RCS. Astronauti po poradě s řídicím střediskem oba motorky odstavili, ovšem u jednoho z nich s označením R1U, který se nacházel v pravém zadním „podu“ v ocasní části raketoplánu, se objevila netěsnost a volně z něj proudilo okysličovadlo tempem zhruba 0,9-1,4 kg za hodinu. To bylo zlé. Letová pravidla hovořila jasně: pokud bude z Discovery unikat palivo nebo okysličovadlo, nesmí se přiblížit k Miru blíže
S tím, jak se stále více vzdaluje zlatá éra pilotovaného kosmického výzkumu do propasti času, ztrácejí se tváře těch, kteří tehdy byli „při tom“ a díky nimž lidský rod dokázal to, co dokázal. S každou takovou tváří se ztratí také kousíček onoho úžasného příběhu, střípeček mozaiky toho, jak člověk dosáhnul hranice vesmíru a otisknul svou stopu na Měsíci. Mnoho z těchto osobností poskytlo obsáhlé rozhovory, někteří z nich mají na kontě dokonce i autobiografii, přeci však s jejich odchodem ztrácí lidstvo malé detaily, na které se nikdo nezeptal, detaily, které dotyčnému při rozhovoru nebo psaní jednoduše nevytanuly na mysli. A když tuto teorii o nevyřčených detailech, historkách a vzpomínkách vztáhneme na jednoho z nejdůležitějších mužů za celou existenci agentury NASA, lze bez uzardění tvrdit, že jsme ztratili obrovský poklad, celé jedno velké okno do historie dobývání vesmíru. V pondělí totiž tento svět opustil muž, který byl v centru amerického kosmického výzkumu od jeho počátků až do osmdesátých let. Muž, jenž si dokázal vybudovat obrovský respekt všech okolo, capo di tutti capi pilotovaných misí
Posádka Apolla 11 byla po právu středobodem mediální „péče“, které se první lunární přistávací misi dostávalo. Je nicméně faktem, že jeden muž z této trojice na sebe přitahoval větší díl pozornosti než zbylí dva. Neil Armstrong byl velitelem mise a právě on měl v případě, že to bude třeba, ručně dovést modul Eagle na lunární povrch. Přestože byl navigační počítač PNGS v lunárním modulu schopen v rámci programu P65 provést celé přistání až po dotyk s povrchem zcela automaticky, nikdo neočekával, že by všechno šlo natolik hladce, že by se do ovládací smyčky Armstrong vůbec nezařadil. Historie nakonec ukázala opodstatněnost této predikce: žádná ze šesti úspěšných lunárních výprav nakonec čistě automatický mód P65 nevyužila. A co více – právě Apollo 11 se ukázalo být, alespoň co se přistání týče, suverénně nejdramatičtější misí. Pro Armstronga se jednalo o jedno z nejtěžších přistání jeho kariéry a bez debat také o to nejdůležitější. Ovšem onomu několikaminutovému dramatu v červenci 1969 předcházelo v Armstrongově kariéře několik neméně dramatických přistání, která jej dost možná pomyslně formovala a připravovala na
Od konce druhé světové války panovala mezi Spojenými státy a Sovětským svazem výrazná rivalita. Obě velmoci se v průběhu doby dokonce dostaly až na hranu nukleární války a v nejrůznějších konfliktech v regionech Asie a Středního východu docházelo ke konfrontacím vojenské techniky, ale také ke konfrontacím (v mnoha případech skrytě) příslušníků ozbrojených sil obou nepřátelských států. Bylo logické, že soupeření o to, který ze dvou společenských systémů je lepší a životaschopnější, se přelilo i do závodů o vesmír. Na konci padesátých a v průběhu šedesátých let dvacátého století zažil svět nevídanou přehlídku nejrůznějších kosmických prvenství. Závod kulminoval v roce 1969, kdy v tiché soutěži o vyslání prvního člověka na Měsíc Spojené státy zvítězily. Sovětský svaz porážku odmítal přijmout a oficiálně hlásal do světa, že o vyslání člověka na Měsíc nikdy neusiloval. Toto tvrzení se v průběhu času ukázalo jako lživé, faktem však je, že po úspěchu amerického lunárního programu Apollo se cesty obou velmocí rozdělily. Zatímco Amerika se soustředila na vývoj mnohonásobně použitelného kosmického systému, Sovětský svaz se zaměřil na stavbu a provozování orbitálních stanic a nutno říci, že v této oblasti
Když se říjen 1994 přehoupl do listopadu, pro Malenčenka, Musabajeva a Merbolda přišel čas loučení se stanicí. Všechny položky, jež bylo třeba vrátit na Zem, byly uloženy na svá místa v přistávacím modulu a 2. listopadu trojice mužů přeplula do Sojuzu TM-19, aby se loď o pár hodin odpojila a začala se vzdalovat od komplexu. Pro nezaujatého pozorovatele však byl odlet Sojuzu od stanice prapodivný. 60 metrů od stanice Malenčenko přepnul na ruční řízení a poodlétl ještě trochu dále, do vzdálenosti 190 metrů. Následně znovu zapnul automatiku a dal příkaz systému Kurs, aby provedl opětovné připojení ke stanici. Celá procedura byla testem staničního systému Kurs. Během několika předchozích stykovek se vyskytly nestandardní situace a přestože byly pravděpodobné příčiny odhaleny, vedení letu si chtělo být jisto, že samotný Kurs funguje tak, jak má. Sojuz TM-19 se pomalu blížil ke stanici a ve vzdálenosti 25 metrů posádka přepnula na záložní režim, aby byl otestován také ten. Sojuz se choval naprosto způsobně a přibližně 35 minut po odpojení se opět připojil k zadnímu uzlu stanice.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.