Stanice Mir byla standardně používána mimo jiné k velmi detailním pozorováním vesmíru a také zemského povrchu. K tomu, aby pořízené fotografie a data byly použitelné, bylo zapotřebí velmi přesné orientace stanice v prostoru. Pokud je kosmické těleso orientováno pomocí motorků, vyvstávají problémy: vibrace během práce oněch motorků a také poměrně vysoká spotřeba paliva. Proto se na orbitálních stanicích objevily setrvačníky, jež udržovaly polohu v prostoru s neobyčejnou přesností a výrazně šetřily palivo. První setrvačníky byly použity na americké stanici Skylab v roce 1973, o rok později pak Sověti podobný systém použili na své stanici Saljut 3. Na Miru byly setrvačníky nedílnou součástí orientačního systému, přičemž komplex se mohl pyšnit hned dvěma sadami těchto mechanismů. První sada byl umístěna v interiéru Kvantu-1 a obsahovala šest „gyrodynů“, jak byly Sověty setrvačníky nazývány. Druhá sada šesti gyrodynů na Mir dorazila spolu s Kvantem-2. Tento modul měl setrvačníky umístěny zvenčí, na svém plášti. Konstruktéři tím chtěli ušetřit prostor a snížit hlukovou zátěž v interiéru. Idea to byla hezká, nicméně zainteresovaní zřejmě zapomněli nastudovat problémy, které nastaly u amerického Skylabu. Tam byly setrvačníky také instalovány mimo přetlakový prostor stanice a jejich selhání si vyžádalo náročnou instalaci náhradní sady. Kvant-2 se připojil k Miru na konci roku 1989 a do jara 1992 postupně vynechával jeden setrvačník za druhým. Čím dál častěji bylo třeba provádět úmornou několikahodinovou proceduru jejich roztáčení. Bylo evidentní, že takto to dál nepůjde…

4. října 1991 se k přednímu stykovacímu uzlu komplexu Mir připojil Sojuz TM-13, který dovezl velmi neobvyklou posádku. S velitelem Alexandrem Volkovem přiletěli Rakušan Franz Viehböck a Kazach Toktar Aubakirov. Během jejich pobytu na stanici mělo dojít k částečné výměně posádky. Zpět se zahraničními hosty měl zamířit velitel expedice EO-9 Anatolij Arcebarskij, zatímco jeho palubní inženýr Sergej Krikaljov měl svůj pobyt prodloužit i na desátou expedici spolu s Volkovem. Po nezbytné prověrce hermetičnosti spojení se otevřely příklopy a jako první vplul do náruče Anatoliji Arcebarskému Viehböck, po něm Aubakirov a nakonec Volkov. Po tradičním přivítání na stanici se posádka pustila do plnění velmi nabitého plánu – nezapomeňme, že původně měl Rakušan i Kazach startovat při separátních misích, nyní museli kosmonauti stihnout splnit během své krátké návštěvy dvojnásobek práce. Na programu byly biomedicínské experimenty, pořizování snímků povrchu Rakouska a Kazašské SSR, zajímavé bylo zejména monitorování prachu ze dna vysychajícího Aralského jezera během prachových bouří. 8. října se konal telemost u příležitosti zahájení výstavy Telekom-91 v Ženevě. Na začátku této seance dostal Viehböck úžasný dárek – proběhlo televizní spojení s Vídní a Rakušan tak mohl poprvé spatřit svoji novorozenou dcerku. Ve stejný den začalo oživování Sojuzu TM-12, 9. října pak kosmonauti začali do útrob návratového modulu ukládat výsledky experimentů a filmové pásy. Pozdě večer se Arcebarskij, Viehböck a Aubakirov rozloučili a uzavřeli příklopy mezi Sojuzem TM-12 a stanicí. 10. října ve tři hodiny ráno moskevského času se Sojuz odpojil od stanice a zamířil domů. O tři a půl hodiny později přistál návratový modul v určené oblasti Kazachstánu. Poryv větru převrátil modul po přistání na bok a Aubakirova, který se v ten moment ocitl vespod, lehce „přidusila“ část nákladu. Záchranáři však poskytli modrajícímu Kazachovi první pomoc a jeho stav se rychle vrátil do normálu. Arcebarskij strávil ve vesmíru 144 dní, 15 hodin, 21 minut a 50 sekund, zatímco oba zahraniční pasažéři 7 dní, 22 hodin, 12 minut a 40 sekund. Volkov a Krikaljov zatím začali plnit plán desáté expedice, která bude rámována zásadními změnami, odehrávajícími se o 400 km níže…