Svět nad planetou (25. díl)

Ewald a Flade - kosmonauti mise Mir-92

Do roku 1990 proběhly v Německé spolkové republice dva nábory do oddílu kosmonautů. Oba byly prováděny s cílem vybrat osoby pro lety na amerických raketoplánech v rámci programu Spacelab. 18. dubna 1990, tedy v období všeobecného oteplování vztahů uzavřela německá strana dohodu se Sověty o letu německého státního příslušníka na stanici Mir. V červenci stejného roku se pak německý kancléř Helmut Kohl a sovětský prezident Michail Gorbačov sešli k bilaterálním jednáním v Moskvě a Stavropolu. Během nich se domlouvali na znovusjednocení Německa a hlavně na tom, zda obnovený stát může zůstat členem NATO. V průběhu jednání došlo i na onu plánovanou německou misi a záležitost se tím okamžikem začala těšit podpoře z nejvyšších míst. Pro misi byl zvolen název Mir-92, zatím však scházeli kandidáti na cestu na stanici. Všichni členové oddílu DLR (Deutsche Zentrum für Luft- und Raumfahrt ) již byli zainteresováni v programu Spacelab. Proto padlo poměrně zajímavé rozhodnutí. Výběrová komise se znovu „prohrabala“ složkami finalistů předchozího výběru a 8. října 1990 byla oznámena jména dvou německých kandidátů: vojenský pilot Klaus-Dietrich Flade a fyzik Reinhold Ewald. Ještě v ten samý den oba kandidáti začali všeobecný kosmonautický výcvik ve Hvězdném. Shodou okolností pouhých pět dní před oznámením jmen obou kandidátů jejich domovský stát zaniknul – úderem půlnoci 3. října 1990 se Spolková republika Německo a Německá demokratická republika spojily do jediného státního celku, Spolkové republiky Německo. Nicméně dohoda mezi německým DLR a sovětským Glavkosmosem o letu německého kosmonauta nebyla pouhým gestem dobré vůle, jak by se na první pohled mohlo zdát. Za týdenní let zaplatila německá strana 38 milionů marek, tedy přibližně 23 milionů tehdejších dolarů. Jedna polovina těchto prostředků byla využita pro financování letu samotného a výcviku obou kandidátů v Sovětském svazu, druhá polovina pak posloužila pro přípravu kandidátů v Německu a rozpracování vědeckého programu mise. Jak vidno, Rusko neprovozovalo žádnou charitu. A oprávněně – podle některých by bez oněch německých milionů Mir mohl dopadnout v onom ekonomicky katastrofálním roce hodně špatně…

 

Poslední občan SSSR

 

Flade a Ewald zakončili svůj základní výcvik v říjnu 1991. Následně dostali jmenování do posádek. Mezitím se k jedenácté expedici připravovaly tři týmy. První tvořil Alexandr Viktorenko a Alexandr Kaleri, druhý Anatolij Solovjov a Sergej Avdějev a poslední tým tvořila dvojice Valerij Korzun a Alexandr Lavejkin. První dvě dvojice se staly hlavní a záložní posádkou pro nastávající dlouhodobý let a právě k nim byli Němci přiřazeni. Od 11. listopadu se Klaus-Dietrich Flade začal připravovat s Viktorenkem a Kalerim pro úlohu hlavní posádky, Ewalda pak dostali na starost Solovjov a Avdějev coby záložní posádka (oficiálně bylo doporučení o roli hlavní a záložní posádky vydáno 26. února, na Bajkonuru pak měla Státní komise definitivně rozhodnout, nicméně toto rozhodnutí bylo už jen čistě formální). Start byl plánován na začátek druhé poloviny března 1992.

Také na stanici se kosmonauti připravovali na přílet svých kolegů. Od začátku března pomalu balili výsledky experimentů a pozorování a, jak už bylo řečeno v předchozím díle, přeparkovali svůj Sojuz TM-13 k přednímu stykovacímu uzlu. Za 27 minut bylo hotovo a nezbývalo než čekat na střídání posádkou expedice EO-11.

Posádka Sojuzu TM-14 během výcviku (odzadu: Flade, Viktorenko, Kaleri)

Posádka Sojuzu TM-14 během výcviku (odzadu: Flade, Viktorenko, Kaleri)
Zdroj: dlr.de (kredit: dpa-Bildarchiv)

3. března se Viktorenkův a Solovjovův tým vydaly z Moskvy na Bajkonur. Stejně jako u všech předchozích letů měla i tam pokračovat jejich příprava a nácviky. 16. března zasedala Státní komise a oficiálně potvrdila návrh o sestavě posádek z února. 17. března ve 13:54:30 moskevského času (10:54 UTC) se k obloze vydal Sojuz TM-14 s posádkou Viktorenko, Kaleri, Flade. Navedení na orbitální dráhu proběhlo bez problémů a začalo stíhání komplexu Mir. Během dvou dnů, kdy se Sojuz blížil ke stanici, začala jeho posádka plnit vědecký plán letu. Flade mimo jiné měřil nitrooční tlak, odebíral krev pro určení hladiny hormonů a zkoumal stav svého vestibulárního aparátu.

19. března v 15:33 moskevského času Sojuz TM-14 hladce zakotvil u zadního stykovacího uzlu stanice. Operátoři na Zemi si oddychli – automatický proces sbližování a spojení potvrdil, že systém Kurs na zadním portu stanice je opraven dobře a nic nebrání přijímání nákladních lodí k tomuto uzlu. Alexej Leonov celou operaci ohodnotil jako „ideální“. Po otevření příklopů, tradičním přivítání na palubě Miru a telekonferenci s vysokými německými činovníky, se posádky pustily do práce.

Bylo třeba vyložit náklad, který Sojuz TM-14 na stanici dopravil a začít provádět předepsané práce vědecké náplně letu. Jako tomu u návštěvnických posádek bývalo, plán byl velmi nahuštěný a na odpočinek nezbývalo mnoho času. Celkově Němci pro svého kosmonauta připravili 14 položek vědeckého plánu, přičemž až na jeden byly všechny biomedicínského charakteru. Onen osamocený „nemedicínský“ experiment dostal název TES. Flade při něm využil pícku Kristallizator, aby zkoumal fyzikální vlastnosti roztaveného a vzápětí zchlazeného antimonu, safíru a slitiny stříbra a germania. Biomedicínské experimenty měly posloužit pro získání základní sady dat pro výzkum v plánovaném evropském modulu Columbus, jenž se měl stát součástí velké orbitální stanice Freedom (jejíž projekt evolvoval do dnešní ISS).

Volkov s Krikaljovem museli také předat směnu Viktorenkovi a Kalerimu. Bylo třeba nové obyvatele stanice seznámit s reálnou situací, jež se může v mnoha ohledech lišit od toho, co kosmonauti znají ze simulátorů, důležitým bodem každé výměny služeb je také inventarizace nejdůležitějších položek. Velmi pomáhal fakt, že Viktorenko byl zkušeným „kozákem“ a na Miru už dvakrát pobýval, z toho jednou dlouhodobě.

20. března Volkov s Krikaljovem demontovali Fladeho anatomickou vložku z křesla návratové kabiny Sojuzu TM-14 a instalovali ji do návratové kabiny Třináctky. Flade se tím okamžikem formálně stal součástí jejich posádky. O tři dny později začali starousedlíci připravovat Sojuz TM-13 k návratu. Oživili jeho systémy a provedli základní kontrolu. 24. března Volkov provedl poslední experiment s americkou aparaturou Payload, Krikaljov uzavřel svou vědeckou náplň sledováním růstu nanokrystalů bílkovinných látek v aparatuře Biokrist, Flade uzavřel svůj program poslední seancí v rámci experimentu OVI, jenž využíval brýle se stimulátory a snímači k získání dat o vestibulárním aparátu. Pak se spolu s Viktorenkem a Kalerim pustili do tradiční slavnostní večeře, přičemž nad stolem prostředí zdobila miniaturní bonsai vypěstovaná v beztíži.

Valná většina pozornosti se po přistání soustředila na Krikaljova...

Valná většina pozornosti se po přistání soustředila na Krikaljova…
Zdroj: durangomas.mx (kredit: Roskosmos)

25. března brzy ráno Volkov, Krikaljov a Flade přestoupili do své lodi a uzavřeli příklopy. Tři hodiny poté se Sojuz odpojil od předního stykovacího uzlu stanice a zamířil pryč. Přistání těsně před polednem moskevského času nedaleko kazašského Arkalyku proběhlo naprosto hladce (pokud vůbec lze o přistání v návratové kabině Sojuzu hovořit jako o hladkém). Zajímavostí na tomto přistání byl fakt, že každý z trojice kosmonautů přistával s odlišným počtem dnů na kontě. Volkov během tohoto letu strávil ve vesmíru 175 dní, 2 hodiny, 51 minut a 44 sekund, Krikaljov si připsal 311 dní, 20 hodin a 54 sekund, Flade pak 7 dní, 21 hodin, 56 minut a 52 sekund.

Ještě týž den se posádka vrátila přes Arkalyk do Hvězdného městečka. Pozornost médií se pochopitelně soustředila zejména na Sergeje Krikaljova. Nedosti na tom, že měl původně ve vesmíru strávit „pouze“ 145 dní a ve skutečnosti se vrátil na Zem po více než dvojnásobné době, ohnisko zájmu se soustředilo na geopolitické změny, jež rámovaly jeho misi. Když Sergej v květnu 1991 odlétal do vesmíru, stál Sovětský svaz sice na vratkých nohou, ale stále ještě existoval. Nyní se Krikaljov vracel do prostředí, které se změnilo k nepoznání.

Jeho pas a další dokumenty byly neplatné, čekalo jej tedy únavné „kolečko“ po úřadech, jež zdaleka nefungovaly ideálně. Kosmonauti byli nyní do vesmíru vysíláni pod hlavičkou nové agentury nazvané Roskosmos, jež byla ustavena v únoru 1992 a jejímž administrátorem se stal Jurij Koptěv. Kosmonauti už nenesli oficiální titul „Letec-kosmonaut SSSR“, nýbrž od 20. března 1992 „Letec-kosmonaut Ruské federace“ (jako perlička poslouží fakt, že zpočátku byl problém s profesními dokumenty a tak nováčci po svém prvním letu ještě nějakou dobu dostávali své průkazy na starých blanketech).

Problémy byly také s vyznamenáními. Za dob Sovětského svazu bylo vyznamenávání kosmonautů poměrně jednoduché: za první dva lety dostali Zlatou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu, následující lety pak byly odměňovány Leninovým řádem. 16. ledna 1992 byla udělena poslední Zlatá hvězda Hrdiny Sovětského svazu vojenskému potápěči kapitánu Leonidu Solodkovovi. Příkaz o udělení titulu podepsal Michail Gorbačov 24. prosince 1991, přičemž následující den přestal Sovětský svaz existovat. 20. března prezident Jelcin podepsal zákon o ustanovení ocenění „Zlatá hvězda Hrdiny Ruské federace“, nicméně uvádění některých zákonů do praxe má jistou setrvačnost. Volkov, Krikaljov a Flade tak obdrželi „pouze“ druhé nejvyšší ocenění, Řád Družby národů. A pokud se v čase posuneme o pár týdnů napřed, 11. dubna prezident Jelcin podepsal výnos o udělení prvních dvou hvězd Hrdinů Ruské federace. Kus s číslem 001 obdržel… Sergej Krikaljov! Naprostá většina zasvěcených se shodla na tom, že oproti předchozí tradici, kdy se tituly Hrdina SSSR udělovaly za relativně „krotké“ lety, Krikaljov si tento řád bezesporu zasloužil. A o tom, že své vyznamenání nemůže brát na lehkou váhu, svědčí fakt, že stejný prezidentský výnos obsahoval také udělení medaile s číslem 002. Tu si odnesli pozůstalí po vojenském letci Sulambekovi Oskanovovi, který při poruše letounu MiG-29 za cenu sebeobětování zabránil pádu stroje do obydlené osady…

Sergej Krikaljov - hrdý nositel nejvyšších vyznamenání dvou různých států

Sergej Krikaljov – hrdý nositel nejvyšších vyznamenání dvou různých států
Zdroj: roscosmos.ru (kredit: Roskosmos)

Vyznamenání jsou sice pěkná, nicméně kousku kovu ve tvaru hvězdy se člověk nenají. Mnohem větší radost než ocenění a medaile zcela jistě Volkovovi a Krikaljovovi přinesly peněžní bonusy. Kosmonauti museli, stejně jako drtivá většina Rusů, bojovat s raketově rostoucími náklady na živobytí, proto 75 000 rublů (750 dolarů) pro Volkova a 150 000 rublů (1 500 dolarů) pro Krikaljova bylo vítaným přilepšením do domácího rozpočtu. Navíc ještě oba kosmonauti dostali „automobil Volha (v provedení sedan)“.

Kosmonauti byli zřejmě rádi, že značka automobilu, který byl dlouhé roky udělován za zásluhy nejrůznějšího druhu, byla zrovna Volha. Kdyby byl místo ní býval udělován automobil značky VAZ, zůstala by jistě mnohým velmi nepříjemná pachuť v ústech. S legendárním „žigulíkem“ se totiž pojí jedna ne zcela příjemná epizoda ze závěru Volkovova a Krikaljovova letu. Když 27. ledna přirazil ke stanici Progress M-1, na jeho palubě byly krom jiného nákladu, jež byl zmíněn v minulém díle seriálu, také malé modely žigulíků. Kosmonauti měli v rámci jedné z reportáží z paluby Miru udělat VAZu pomocí těchto modýlků reklamu.

Jenže už pár měsíců předtím, na podzim roku 1991, v jedné z reportáží Volkov a Krikaljov podle domluvy žigulíky vychválili. Automobilka tak, jak bylo dohodnuto, místo peněžního plnění vydělila několik svých automobilů pro zúčastněné. Ovšem na Volkova a Krikaljova se k jejich značnému rozhořčení jaksi nedostalo. Rozhodli se tedy optat, jak to bude s jejich odměnou za další reklamu. To namíchlo jejich vysoké nadřízené a 21. března byli kosmonauti upozorněni, že pokud reklamu neprovedou, bude na tento krok de facto pohlíženo jako na důvod k vyhazovu. Hrozící velký průšvih musel osobně hasit náčelník Centra pro přípravu kosmonautů Pjotr Klimuk, kterému se nadřízené podařilo uklidnit. Nicméně reklamy na svá auta se firma AvtoVAZ nedočkala…

Bylo však nad slunce jasnější, že výdělečná činnost, jakou byly právě reklamy, budou do budoucna hrát důležitou úlohu. Vedení Roskosmosu a Energije se zoufale snažilo vyškrábat finance na udržení ruské pilotované kosmonautiky v chodu a každý dolar nebo rubl se hodil. Tok finančních prostředků se setrvale tenčil, v letech 1989 až 1991 objem přidělených prostředků klesnul z 6,9 miliardy rublů na 5,8 miliardy a ještě v okamžiku zahájení práce EO-11 nebyl hotov rozpočet na rok 1992. Přitom jen provoz Miru spolykal denně milion rublů! Pro ruskou kosmonautiku byl zkrátka rok 1992 obdobím boje o holou existenci. Nad vodou ji v tomto období naštěstí držel program mezinárodních komerčních letů…

Na palubě Miru se zatím zabydlovala dvojice Viktorenko a Kaleri. Velitel svého palubního inženýra zasvěcoval do triků a postupů jak se vyrovnat s mikrogravitací a jak být v tomto prostředí efektivní. 29. března Viktorenko oslavil své 45. narozeniny. V povznesené náladě kosmonauti odškrtávali první stránky svého letového plánu, který v první dny předepisoval hlavně kontrolu důležitých systémů a přípravu aparatur na plnění vědeckého programu. Ovšem jeden z oněch důležitých systémů dělal všem zainteresovaným vrásky na čele. Vypadalo to, že se letový plán bude muset měnit za pochodu…

(článek má pokračování)
Zdroje obrázků:

https://www.dlr.de/dlr/en/Portaldata/1/Resources/portal_bilder/2017/2017_1/EwaldFlade1_sn.jpg (kredit: picture-alliance/RIA Novosti)
https://www.dlr.de/dlr/en/Portaldata/1/Resources/portal_bilder/2017/2017_1/MIR92Crew_sn.jpg (kredit: dpa-Bildarchiv)
http://www.durangomas.mx/wp-content/uploads/2018/04/Cosmonsuta-4.jpg (kredit: Roskosmos)
https://www.roscosmos.ru/media/gallery/big/25434/3318125637.jpg (kredit: Roskosmos)

Svět nad planetou (25. díl), 5.0 out of 5 based on 20 ratings
Pin It
(Visited 2 101 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (20 votes cast)
(Visited 2 101 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


9 komentářů ke článku “Svět nad planetou (25. díl)”

  1. Štěpán Krňanský napsal:

    Milý pane Šamárek, ty Vaše konce ve stylu TO BE CONTINUED, které už jsem jako kluk nesnášel u Star Treku Nová Generace a posléze u Voyageru (vysílán na CT 1 v 16:15 každy pátek okolo roku cca 2000)mě ničí, nemám rád čekání na další díl… 🙂

    A ted už bez legrace díky za další super článek už se těším na další díl … A až skončí Mir, pustíte se do raketoplánů? To je po Miru druhé téma na které se těším 🙂 Ne že by Geminy nebylo zajímavé, nebo třeba program Saljut.. Zjistil jsem věci, které jsou velice špatně češtině dostupné… Ale doufám že raketoplány přijdou ( holt jsem na HBO viděl ve 14 letech Armageddon a i když dnes vím – díky kosmonautix kolik tam bylo chyb, tak ty stroje byly úžasné).

    Díky za Vaši práci a celé redakci taktéž.

    PS: nedávno se v jedné diskusi řešilo, že anglické texty tu nemají co dělat, že si je někdo neumí přečíst… A pár lidí se divilo..

    Já nemám vysokou a jsem rád že jsem udělal maturu.. Anglicky řeknu akorát fuck off a ještě špatně 😀 Přesto mě baví veškerá technika ať už jde o kosmonautku nebo o PC… A i když mi špatná znalost angličtiny dělá v životě problém, dokážu fungovat.. (překladač stránek dost pomáhá), přesto dodatečně prosím aby uváděné věci v diskusi byly v češtině. Minimálně usnadníte čtení a NEPŘESNÝM překladům .

    Tímto chci také poděkovat všem ,kteří se zde účastná diskuse, protože se zde dozvím spoustu věcí a to hlavně podrobností a ne jen obecných a nicneříkajících věcí řečí.. ( je to také jediná diskuse na kterou občas něco napíšu).

    • Dušan Majer napsal:

      Děkujeme mnohokrát za to, že se k nám vracíte. Opravdu nás to těší. Kolega je momentálně na pár dní služebně mimo PC, až se vrátí, určitě Vám odepíše na dotaz ohledně raketoplánů.

  2. Vlada napsal:

    I já děkuji za super seriál, fakt dobrá práce…

  3. ptpc napsal:

    Ondro, vynikajúci diel! 🙂

    • Dušan Majer napsal:

      Ondra je momentálně služebně mimo PC, ale požádal mne, abych za jeho nepřítomnosti odpovídal na komentáře u jeho článku. Děkuji tedy za pochvalu jeho článku. 😉

  4. Vít Blahouš napsal:

    Dobrý den a tisíceré díky za další skvělé čtení!
    V souvislosti s touto epizodou mě napadá dotaz ohledně Volkova a Krikaljova – jsou jedinými kosmonauty v historii, kteří de facto přistáli v jiné zemi, než ze které startovali?

    • Dušan Majer napsal:

      Kolega, který psal tento článek je na několik dní mimo PC. Až se vrátí, určitě Vám na dotaz odpoví.

    • frank napsal:

      ne. byli i další…

      třeba let STS 71 přivezl z Miru jednoho amerického a dva ruské kosmonauty a na Mir dodal dva ruské a jednoho Američana 🙂

      Čili Solovjev a Budarin letěli z USA a přistáli v Kazachstánu sojuzem… a Atlantis přivezla dolů do USA Thagarda, Děžurova a Strekalova kteří přiletěli na Mir Sojuzem TM 21 z Bajkonuru 🙂

Zanechte komentář