Valerij Fjodorovič Bykovskij (1934-2019)

Valerij Fjodorovič Bykovskij

Ve středu 27. března se do světa vydala zpráva, která zarmoutila každého fanouška kosmonautiky. Na svůj poslední let se vydal Valerij Bykovskij, legendární kosmonaut, jeden z pionýrů pilotovaných letů do vesmíru. Je jasné, že čas nelze zastavit a mužové a ženy, kteří pomáhali utvářet kosmonautiku tak, jak ji dnes známe, tady nemohou být věčně, přesto v pocitech autora převládá jistá nevěřícnost. Nechce se věřit tomu, že odešel další z hrdinů dětských let, a že těch skutečných pionýrů už zbývá tak málo. Zatímco bájná americká sedmička astronautů Mercury Seven uzavřela svou existenci odchodem Johna Glenna v prosinci 2016, sovětská první dvacítka kosmonautů se mohla až do letošního března pyšnit hned třemi svými žijícími členy – Alexejem Leonovem, Borisem Volynovem a Valerijem Bykovským. Od 27. března už tomu tak není, z první dvacítky zbyli naživu pouze dva veteráni…

Valerij Bykovskij se narodil 2. srpna 1934 do rodiny bývalého námořníka, horníka a pracovníka železnic Fjodora Bykovského a jeho ženy Klavdije. Rodina Bykovských v té době bydlela v obci Pavlovskij Posad a patřila do ní i Valerijova starší sestřička Margarita. Bykovští žili v relativně nuzných poměrech a během Valerijova dětství se často stěhovali, když otec našel práci jinde. Tak malý Valera s rodiči a sestrou do roku 1941 vystřídal Kujbyšev, Syzran a Moskvu. V Moskvě Fjodor Bykovskij dostal práci u Ministerstva dopravy, přičemž se spekuluje o tom, že šlo o krytí, neboť se ve skutečnosti stal pracovníkem KGB.

Zřejmě právě tato profese přinesla Fjodorovi a jeho rodině dramatickou změnu prostředí – v roce 1941 se Bykovští stěhovali do íránského hlavního města Teherán, kam byl Fjodor odvelen na ambasádu. První školní krůčky tedy malý Valera učinil ve speciální sovětské škole při sovětském zastupitelství.

V roce 1948 se Bykovští vrátili zpět do Sovětského svazu, kde Valerij pokračoval ve vzdělání na škole v Moskvě. Jeho tehdejším záměrem bylo dostat se na námořní akademii, otec byl však proti a radil Valerovi, aby zůstal u všeobecného směru vzdělání a neuzavíral si tak šance na lepší život, než je život námořníka. Nicméně jednoho dne, když Valerij navštěvoval desátý ročník základní školy, se stalo cosi, co změnilo jeho život naprosto zásadním způsobem.

Mezi spolužáky se šuškalo, že onoho dne odpoledne bude ve škole probíhat přednáška o letectví a nábor studentů do aeroklubu. Bykovskému se zdálo toto téma zajímavé a proto se, spolu se svými kamarády, odpoledne skutečně na přednášku vypravil. Přednášející jej natolik zaujal, že Valerij zatoužil po možnosti pohybovat se svobodně v trojrozměrném prostoru. Úspěšně prošel lékařskou prohlídkou a vstoupil do aeroklubu organizace DOSAAF (obdoba našeho Svazarmu). V roce 1952 vstoupil do letecké přípravky ozbrojených sil a následně do Kačinského leteckého učiliště, kde 27. září poprvé letěl samostatně na Jaku-18. Shodou okolností byl jeho instruktorem Nikolaj Jerofěj, ten samý muž, který jej před několika lety tolik nadchnul přednáškou o letectví…

28. listopadu 1955 ukončil poručík Bykovskij Kačinské učiliště s výtečnými výsledky a v lednu následujícího roku byl zařazen na pozici stíhacího pilota 23. stíhacího pluku 17. letecké divize, která operovala v oblasti Moskvy. V pluku sloužili také piloti, kteří prošli boji světové války a mladíci včetně Bykovského se snažili nasát co nejvíce poznatků a zkušeností. Od prosince 1957 se Valerij stal starším pilotem a parašutistickým instruktorem.

Na konci roku 1959 se u pluku objevili podivní pánové, kteří mladým pilotům kladli nejrůznější otázky a mluvili o jakýchsi tajemných strojích, na kterých by mohli za pár roků létat. Bykovskému se myšlenka na mnohem výkonnější mašiny, než byl jeho MiG-15, zalíbila a kývl na pozvánku k lékařský testům a pohovorům. Ty byly velmi zevrubné, nicméně pro Bykovského skončily úspěchem a rozkazem velitele vzdušných sil ze 7. března 1960 byl zařazen do oddílu kosmonautů-posluchačů.

První krůčky nebyly jednoduché. Ubytování mělo daleko do dokonalosti (Bykovskij byl naštěstí v té době ještě svobodný, proto mu spartánské podmínky nečinily potíže), také úvod do teoretického studia byl pro mladé piloty nesmírně nudný. K tomu všudypřítomný tělocvik v koňských dávkách (German Titov poznamenal: „Vypadá to, jako bychom se nastěhovali do tréninkového tábora pro Olympijské hry) a poměrně málo praktických zaměstnání, jež by měla něco společného se skutečnými kosmickými lety.

Situace se nicméně začala záhy lepšit, dvacítce potenciálních kosmonautů přicházeli přednášet inženýři, kteří konstruovali skutečnou kosmickou loď, postupně se objevil i trenažér Vostoku. Bykovskij se navíc relativně záhy po příchodu do oddílu seznámil s Valentinou Suchovovou a vznikl vášnivý románek zakončený po několika měsících na jaře 1961 svatbou. Za svědka šel Valerijovi kolega a přítel Andrijan Nikolajev. Ještě v létě 1960 se však Valerij sám málem z oddílu vyřadil vinou své nerozvážnosti. Jednoho dne se s kolegy Nikolajevem a Šoninem přel o to, jakým směrem je sever. Všichni tři údajně nebyli v té chvíli „lihuprostí“ a Bykovského napadla skvělá myšlenka: vyleze na strom a popíše, co uvidí. Tím bude otázka orientace světových stran vyřešena. O pár minut později ležel Bykovskij na zemi, v ruce stále svíral ulomenou větev a nad ním se skláněli vyděšení kamarádi. Naštěstí se tento hazard nijak dlouhodobě nepodepsal na Bykovského zdraví – odneslo to pouze naražené rameno.

Když bylo na konci roku 1960 jasné, že lety Vostoků se blíží a nelze vycvičit celou dvacítku mužů tak, aby bylo možno vybrat kandidáta pro první let, musel velitel oddílu Kamanin učinit rozhodnutí: vybere šest nejperspektivnějších kandidátů a z nich bude vybrán „ten první“. Měřítkem byly nejen výsledky během výcviku, ale i hmotnost a výška – každý kilogram a každý centimetr navíc byly přítěží. „Předvoj šesti“ nakonec v říjnu vytvořili Gagarin, Titov, Něljubov, Nikolajev, Popovič a… Bykovskij! Pro šestici mužů to znamenalo velkou prestiž, ovšem na druhé straně také výcvik na skutečně rychlé koleji. Už 17. a 18. ledna 1961 na šestku kosmonautů-posluchačů čekaly závěrečné zkoušky. Všichni prošli na výbornou, pouze Něljubov a Bykovskij obdrželi „velmi dobrou“. Buď jak buď, od 18. ledna 1961 mohl Valerij Bykovskij ze svého profesního názvu vypustit slovo „posluchač“. Následně však byl nucen ustoupit do pozadí, když ze šestice nejlepších byla vybrána trojice Gagarin, Titov, Něljubov, která se začala připravovat k prvnímu historickému letu na palubě Vostoku.

V listopadu 1961 se na Bykovského přeci jen usmálo štěstí – byl jmenován dublérem pro let Vostoku-3. Mělo se jednat o skupinový let, kdy jeden den po Vostoku-3 měl startovat Vostok-4. Pilotem Vostoku-3 byl jmenován Andrijan Nikolajev, Bykovského blízký přítel. Pro Bykovského bylo jeho angažmá signálem, že není bez šancí na křeslo pilota při dalších misích. Ovšem jeho naději mu kalily spory, které probíhaly na pozadí navenek jednolité fasády sovětské kosmonautiky.

Program totiž de facto už nějakou dobu postrádal jasnou koncepci a nebylo tedy vůbec jasné, jaké další lety by měly být podniknuty. Navíc v zásobě zbývaly poslední dva Vostoky a neustále probíhaly spory o další zakázku na několik dalších kusů požadovaných armádou. Nakonec ona zakázka „vyšuměla do ztracena“, nicméně Bykovskij přeci jen dostal svou šanci: na jednom z posledních dvou Vostoků měla letět žena na zhruba třídenní let, na druhém pak muž na dlouhodobou (5 a více dní) misi. K dlouhodobému letu se začali připravovat Bykovskij, Volynov, Leonov a Chrunov. Bykovskij se stal pilotem pro tuto misi a jeho dublérem byl jmenován Boris Volynov. V jednu chvíli to sice vypadalo, že Volynov bude muset z kola ven kvůli vysoké hmotnosti ve skafandru (kterou by nemuselo zvládnout katapultovací křeslo) a jeho místo zaujme Leonov, nakonec si však Boris své místo záložníka udržel.

V březnu 1963 byl konečně potvrzen „jízdní řád“ pro poslední dva Vostoky. Po mnohých debatách a tahanicích bylo rozhodnuto, že lety proběhnou paralelně – zatímco pilot-muž bude ve Vostoku provádět svou dlouhodobou misi, několik dní po jeho startu se k němu připojí ve svém Vostoku žena. Let Valerije Bykovského měl probíhat po dobu osmi dní (původně bylo dokonce v plánu dní deset!).

Přípravy ke startu Vostoku-5 byly provázeny mnoha problémy, které však pohříchu ne vždy působila technika. Nejprve bránil vývozu rakety silný vítr, pak pro změnu vědci přišli s varováním před vysokou sluneční aktivitou. Do toho se pomalu blížil konec záruční lhůty na systémy Vostoků-5 a -6. Nervy všech přítomných byly na pochodu, Bykovskij a Valentina Těreškova, která byla určena pro let Vostoku-6, zvládali zachovávat klidnou tvář. Nakonec se pozemské i kosmické počasí umoudřilo a 14. června 1963 se Bykovskij konečně mohl usadit v křesle své lodi a očekávat start.

Potíže však jako by neměly konce. Nejprve začalo zlobit spojení v pásmu UKV, přesto bylo rozhodnuto, že postačí spojení na KV. Pak vyplaval na povrch problém s odjišťováním katapultážního křesla. Bylo nutné znovu otevřít příklop, křeslo i s Bykovským o kousek povytáhnout na vodicích kolejničkách a vytáhnout zajišťovací kabel. Pouhých několik minut před startem pak telemetrie ukázala znepokojivý údaj – tablo, jež mělo signalizovat připravenost třetího stupně nosné rakety, zůstávalo zhasnuté. Ukázalo se, že selhal jeden z gyroskopů řídicího systému třetího stupně. Existovaly dvě možnosti – obě nepříjemné. Buďto vypustit pohonné látky a raketu převézt zpět do výrobního závodu (to by znamenalo možnost startu až v srpnu, tedy po záruční době Vostoku), nebo se pokusit o výměnu gyroskopu na místě, na natankované raketě. Problém byl v tom, že čas běžel a pomalu začínal být na dohled konec startovního okna, které bylo diktováno dobrými světelnými podmínkami pro přistání, a které končilo v 17 hodin místního času.

Díky obětavému nasazení techniků se podařilo gyroskop vyměnit za necelé tři hodiny. Bykovskij tou dobou ležel ve svém křesle už téměř pět hodin, naštěstí díky své flegmatické povaze celé nervozní dění kolem sebe zvládal perfektně. Poslední zádrhel problémy pronásledovaného začátku mise se objevil pár sekund před startem – od rakety se neodklopilo rameno s kabelem, jenž zásoboval třetí stupeň energií. Naštěstí se vlivem vibrací při zážehu motorů kabel doslova „vytřásl“ ze zástrčky a rameno se odklopilo. Raketa s Vostokem-5 zamířila na oběžnou dráhu přesně v 17:00, tedy na samém konci startovního okna.

Bykovskij v éře Vostoků

Bykovskij v éře Vostoků
Zdroj: collectspace.com (kredit: Roskosmos)

Několik minut na to se Bykovskij stal pátým občanem SSSR a celkově devátým člověkem, který se podíval za brány vesmíru v kosmické lodi. Ovšem dráha, na kterou nosič kabinu uvedl, byla nižší než se původně předpokládalo: 175 x 222 km místo 181 x 235 km. To znamenalo, že Vostok-5 může samovolně a nekontrolovaně vstoupit do atmosféry, jež byla navíc „načechrána“ sluneční aktivitou, zhruba po osmi dnech letu. Osmidenní mise tak byla v ohrožení.

16. června se na oběžnou dráhu vydal Vostok-6 se ženou na palubě. Společnost měla Bykovskému dělat Valentina Těreškova. Během první orbity Vostoku-6 byly obě lodi od sebe vzdáleny podle některých pramenů pouhých pět kilometrů. Postupně se však začaly vzdalovat. Oba kosmonauti však udržovali radiové spojení (jen na okraj – ony nefungující UKV vysílače na palubě Vostoku-5 se krátce po startu zázračně probudily k životu). Ve stejný den ovšem vyšlo najevo, že Vostok-5 vinou nižší dráhy ztrácí výšku rychleji, než bylo očekáváno a samovolný vstup do atmosféry má nastat za 7,1 dní. Osmidenní mise tedy vzala zasvé a Bykovskij se měl vrátit domů po pěti dnech letu, ve stejný den jako Těreškova. Tak se také nakonec skutečně stalo. Valerij Bykovskij přistál 18. června 1963 nedaleko své lodi po 4 dnech, 23 hodinách a 7 minutách. Dodnes se jedná o nejdelší sólový kosmický let a podle všeho tento rekord hned tak někdo nepřekoná (pokud vůbec).

Po nezbytném propagandistickém kolečku Valerij čekal na další příležitost k letu. Ta se naskytla v roce 1967. Bykovskij měl být velitelem Sojuzu-2, se kterým měl startovat spolu s Alexejem Jelisejevem a Jevgenijem Chrunovem. Ve vesmíru se k jejich lodi měl připojit Vladimir Komarov, jenž by startoval den předem, a Jelisejev s Chrunovem měli provést přechod vnějším prostorem ze Sojuzu-2 do Sojuzu-1. Bykovskij pak měl přistát ve své lodi sám. Z celého podniku sešlo po startu Vladimira Komarova 23. dubna 1967. Během prvních hodin letu se vyskytly velmi závažné komplikace a večer téhož dne bylo rozhodnuto, že Bykovskij se svou posádkou nepoletí nikam. Všechno úsilí se musí soustředit na bezpečný návrat Komarova. Jak víme z historie, onen návrat skončil tragicky – Vladimir Komarov našel 24. dubna smrt v troskách přistávacího modulu Sojuzu-1 poté, co selhal padákový systém.

Pro pilotovaný program to znamenalo dočasnou stopku a Bykovskij sice ještě nějakou dobu pokračoval ve funkci velitele Sojuzu, nicméně tato činnost neměla dlouhého trvání. V lednu 1968 byl Bykovskij jmenován velitelem oddílu kosmonautů a následně vedl skupinu kosmonautů určených pro lunární lety. Bykovskij se nejprve účastnil nácviků pro mise L-1, tedy oblet Měsíce (tvořil prozatímní osádku s Nikolajem Rukavišnikovem) a posléze pro přistávací mise L-3 (opět s Rukavišnikovem). Ovšem po krachu sovětského pilotovaného lunárního programu se ocitnul v jakémsi vzduchoprázdnu. Přestávku v létání využil ke studiu na Žukovského univerzitě, kde v roce 1968 získal titul inženýra. V roce 1973 obhájil dizertační práci na téma autonomní kosmické navigace a byl mu přiznán titul kandidáta technických věd. Po ukončení lunárního programu vedl přípravu kosmonautů pro společný let Sojuz/Apollo, aby byl po jeho ukončení převeden do programu Interkosmos.

Sojuz-22 během příprav k letu

Sojuz-22 během příprav k letu
Zdroj: space.skyrocket.de

V listopadu 1975 čekala na Bykovského nepříjemná zpráva: po pravidelné lékařské prohlídce muži v bílých pláštích rozhodli, že je od nynějška způsobilý pouze ke krátkodobým letům. Naštěstí krátkodobé lety v inventáři sovětské kosmonautiky v té době nechyběly a tak od ledna 1976 začal Valerij spolu s Vladimirem Aksjonovem trénovat v roli hlavní posádky pro let Sojuzu-22. Jednalo se o velmi zajímavou misi, během níž měl být využit záložní kus lodi Sojuz z projektu Sojuz/Apollo. Namísto androgynního stykovacího mechanismu však byl do přídě orbitálního modulu instalován kryt obsahující kameru MKF-6, výrobek firmy Zeiss z německé Jeny. Kamera pořizovala snímky na šesti kanálech, dva byly infračervené a čtyři ve viditelné části spektra.

Start Sojuzu-22 proběhl 15. září 1976, pro Bykovského to znamenalo návrat do vesmíru po třináctileté pauze! Zajímavý byl sklon dráhy Sojuzu k rovníku – 64,76 °, tedy mnohem vyšší hodnota, než tomu bylo u tehdejších stanic Saljut. Některé zdroje spekulovaly o tom, že Bykovskij a Aksjonov měli pořídit snímky velkého cvičení NATO s názvem Teamwork, jež právě probíhalo v Norsku. Tuto informaci se nikdy nepodařilo potvrdit a nutno dodat, že parametry kamery MKF-6 nebyly pro tento účel optimální. Díky vysokému sklonu však mohlo být vyfotografováno téměř 50 % území SSSR, celkem 20 milionů km2, přičemž podle Aksjonovova pozdějšího tvrzení bylo 95 % z celkově 2 400 snímků ve výtečné kvalitě. Některé části území byly fotografovány současně ze Sojuzu a z letounu AN-30 vybaveného identickou kamerou.

Bykovskij na palubě Sojuzu-22

Bykovskij na palubě Sojuzu-22
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

Pořizování snímků z vesmíru bylo relativně složitou záležitostí. Vyžadovalo, aby Aksjonov v orbitálním modulu ovládal kameru, zatímco Bykovskij v návratovém modulu ručně loď orientoval v požadované poloze v prostoru. Nicméně náplní letu Sojuzu-22 nebylo pouze fotografování Země. V orbitálním modulu byla umístěna malá centrifuga, v níž bylo v rámci experimentu Biogravistat sledováno, jak ovlivňuje umělá gravitace růst rostlin. Na palubě bylo také malé akvárium, kosmonauti pozorovali reakce rybiček na stav beztíže.

Den před přistáním proběhla jedna zajímavá operace. Němečtí konstruktéři kamery v soukromí požádali kosmonauty, aby zpátky přivezli filtry z objektivů pro kalibraci pořízených fotografií. Aniž o tom řídicí středisko vědělo, kosmonauti poslední noc letu rozmontovali téměř celou kameru, aby se k filtrům dostali. Návratová kabina Sojuzu-22 s kosmonauty, rybičkami, rostlinkami, filmovými pásy i s utajenými filtry bezpečně přistála 23. září a Bykovskij si tak mohl spolu s Aksjonovem připsat 7 dní, 21 hodin, 52 minuty a 17 sekund ve vesmíru.

Už za pár měsíců byl Bykovskij opět v jednom kole. V srpnu 1977 byl jmenován velitelem hlavní posádky třetího letu programu Interkosmos, během nějž se měl se Sigmundem Jähnem, občanem NDR, vydat na krátkou návštěvu orbitální stanice Saljut 6. Start Sojuzu-31 s Bykovským a Jähnem na palubě proběhl 26. srpna 1978 a den poté Sojuz bezpečně zakotvil u zadního stykovacího uzlu stanice, kde na návštěvníky čekala stálá posádka Kovaljonok/Ivančenkov. Hned na začátku všem přítomným zadělal na vrásky příklop stanice, který se nechtěl otevřít, nakonec se však podvolil společnému úsilí čtveřice kosmonautů. Po přivítání a nezbytných ceremoniích se posádka vrhla do vykonávání vědecké náplně letu, která v sobě zahrnovala mimo jiné i práci s německou kamerou MKF-6M, vylepšenou verzí Bykovského staré známé MKF-6. Kamera byla mimo jiné inovována i na základě připomínek Bykovského a Aksjonova, kteří si po letu Sojuzu-22 stěžovali například na velmi pracnou výměnu kazet s filmovými pásy.

Bykovskij a Jähn po návratu na Zemi

Bykovskij a Jähn po návratu na Zemi
Zdroj: wikipedia.org (kredit: Bundesarchiv, Bild 183-T0905-107 / CC-BY-SA 3.0)

Bykovskij a Jähn se vrátili na Zem 3. září na palubě Sojuzu-29 (svůj „čerstvý“ Sojuz-31 nechali stálé posádce Saljutu). Jejich let trval 7 dní, 20 hodn, 49 minut a 4 sekundy. Po přistání si mohl Valerij konečně zapálit cigaretu (do pokročilého věku byl náruživým kuřákem a třeba bezprostředně před startem Sojuzu-31 do televizních kamer na rampě namísto tradičních plamenných politických proslovů jen s úsměvem vzdychnul, že teď minimálně na týden cigaretu neuvidí…). Aniž to onoho záříjového dne Bykovskij tušil, jeho zápisník letů se tím uzavřel na definitivní hodnotě 20 dní, 17 hodin, 48 minut a 21 sekund. Od října 1979 působil ve funkci velitele záložní posádky sovětsko-vietnamského letu, kterou s ním tvořil Bui Thanh Liem. V hlavní posádce byl Viktor Gorbatko a Pham Tuân, přičemž Bykovskij svým způsobem oplácel službu příteli a kolegovi z prvního náboru kosmonautů Gorbatkovi – právě Gorbatko byl totiž v záložní posádce letu Bykovského a Jähna.

Účinkování v roli dubléra pro sovětsko-vietnamský let Sojuzu-37 bylo pro Bykovského labutí písní. 26. ledna 1982 byl vyřazen z oddílu kosmonautů a byl převeden do funkce velitele jednoho z oddílů ve Středisku přípravy kosmonautů J. A. Gagarina, kde se zapojil do výcviku mladších kolegů. Život mu ale měl připravit tvrdý úder. Starší ze dvou synů, Valerij (který byl ženatý s dcerou kosmonauta Valerije Roždětvěnského), zahynul 3. května 1985 při katastrofě vojenského transportního letounu An-26, na jehož palubě byl coby druhý pilot…

2. dubna 1988 byl příkazem Ministra obrany v souvislosti s dosažením příslušného věku uvolněn z řad ozbrojených složek do zálohy. Bykovskij využil nabídku, kterou dostal z Německé demokratické republiky a přijal místo ředitele Domu sovětské vědy a kultury v Berlíně. Ovšem po dvou letech nastalo velké politické zemětřesení a v roce 1990 už neexistovala žádná Německá demokratická republika a po sovětské kultuře a vědě najednou nebyla poptávka. Tehdy se se ženou vrátili do Moskvy, kde na ně čekal jejich byt ve Hvězdném městečku.

Je až přízračné, v jakém pořadí odcházeli první sovětští kosmonauti. Jako první se na věčnost vydal v roce 1968 Jurij Gagarin. Následoval jej v roce 2000 German Titov, v roce 2004 Andrijan Nikolajev a v roce 2009 Pavel Popovič. Odcházeli ve stejném pořadí, v jakém vzlétali ke svým misím na palubách Vostoků. 27. března 2019 se k nim přidal i Valerij Bykovskij. Pětice mužů programu Vostok je tak opět pohromadě a my můžeme pouze smeknout před jejich činy, odvahou a vůlí a popřát jim šťastný let mezi hvězdami…

Valerij Bykovskij - průkopník, legenda a rekordman...

Valerij Bykovskij – průkopník, legenda a rekordman…
Zdroj: commons.wikimedia.org (kredit: Frank Leuband)

 

 

Zdroje informací:
C. Burgess, R. D. Hall: „The First Soviet Cosmonaut Team: Their Lives, Legacy, and Historical Impact“
C. Burgess, B. Vis: „Interkosmos: The Eastern Bloc‘s Early Space Program“
R. D. Hall, D. J. Shayler: „Soyuz: A Universal Spacecraft“
Н. П. Каманин: „Скрытый космос (Книга 1, 1960-1963)“
astronaut.ru
wikipedia.org
russianspaceweb.com
collectspace.com
zarya.info
warheroes.ru
 

Zdroje obrázků:
https://en.wikipedia.org/wiki/File:RIAN_archive_619144_Cosmonauts_Valentina_Tereshkova_and_Valery_Bykovsky_among_children.jpg (kredit: RIA Novosti archive, image #619144 / Alexander Mokletsov / CC-BY-SA 3.0)
http://www.collectspace.com/images/news-032719a-lg.jpg (kredit: Roskosmos)
https://space.skyrocket.de/img_sat/soyuz-22__1.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/in-flight/large/english/soyuz-22_4.htm (kredit: Spacefacts.de)
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Bundesarchiv_Bild_183-T0905-107,_Landung_der_Kosmonauten_Bykowski_und_J%C3%A4hn.jpg (kredit: Bundesarchiv, Bild 183-T0905-107 / CC-BY-SA 3.0)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:WaleriBykowski.jpg (kredit: Frank Leuband)

Valerij Fjodorovič Bykovskij (1934-2019), 5.0 out of 5 based on 30 ratings
Pin It
(Visited 1 972 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (30 votes cast)
(Visited 1 972 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


18 komentářů ke článku “Valerij Fjodorovič Bykovskij (1934-2019)”

  1. Alois napsal:

    Sedmička amerických astronautů byla ze zhruba o deset let starší generace, než první kosmonauti sovětští/ruští.

  2. bill napsal:

    Opět výborné čtení! Děkuji za to, co pro nás děláte. 🙂

  3. Spytihněv napsal:

    Zajímalo by mě, v jakém stádiu se nacházela Těreškovová, když se oba Vostoky míjely a probíhala komunikace. Jestli po Bykovském chtěla, aby ji vzal k sobě, nebo tak něco 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Bylo to krátce po stratu Vostoku-6, kdy na tom Těreškova nebyla psychicky špatně. Podle toho, co vím, se normálně bavili a Těreškova Bykovskému dokonce zpívala.

  4. tonda napsal:

    Díky za článek.Ale ta pointa je smutná,bohužel,ale takový je život!

  5. Racek napsal:

    Docela dojemné, misty..Zase je pryč kus mého mládí. Tohle se Vám opravdu povedlo.

  6. Karel Zvoník napsal:

    Čest jeho památce a Ondro díky za důstojné shrnutí.

  7. Jaroslav Šmíd napsal:

    Moc hezký článek 🙁

  8. ptpc napsal:

    Výborný článok.

Zanechte komentář