Články autora 'Michael Voplatka':

Odpoví budoucí mise na nezodpovězené otázky?

Úvodní obrázek

Výzkum blízkého i vzdáleného, viditelného i neviditelného vesmíru hrál vždy v Evropské kosmické agentuře významnou roli. Po počátečních vědeckých misích v 60., 70. a 80. letech přišla v roce 1984 ESA s prvním velkým vědeckým programem, který se díval trochu více do budoucna a počítal s velkými a významnými misemi, které by mohly významným způsobem přispět k pochopení tajemství kosmu. Tímto programem byl The Horizon 2000 plan, jehož součástí byla např. mise Cassini-Huygens. Nesmírně úspěšná mise k Saturnu, která pokračuje do dnešních dní. Počátkem nového tisíciletí přišla ESA s novým programem nazvaným Cosmic Vision 2015-2025 jehož součástí jsou Large missions. První velkou misí označovanou L1, se stala JUICE (Jupiter Icy Moons Explorer), která odstartuje v roce 2022 a bude detailně zkoumat Jupiter a jeho měsíce. Letošní rok nadešel čas, abychom se ale poohlédli po dalších velkých vědeckých misích, které budou po JUICE následovat.

ESA – 14. díl – Přistání na kometě

Úvodní obrázek

V posledních dvou dílech našeho seriálu o Evropské kosmické agentuře jste se mohli dočíst o dvou sesterských sondách k nejbližším planetám. Šlo o Mars Express a Venus Express, které si byli v mnohém podobné a především využívali stejnou platformu. K těmto dvěma planetárním průzkumníkům můžeme zařadit ještě třetí meziplanetární sondu. V předchozích článcích o ni byla několikrát řeč. Oba Expressy totiž používají množství jejích přístrojů, nebo přístrojů odvozených od těch, které pro ni byly určeny. Tou sondou je Rosetta. Dnes bychom napočítali bezmála deset let od jejího startu. Už téměř deset let putuje nekonečnou prázdnotou vesmíru, a kromě občasné kontroly systémů nebo korektivního zážehu, většinu času tráví v hibernaci. Celé uplynulé desetiletí stále jen čeká na svůj cíl, kterým je kometa – fascinující vesmírné těleso, které lidstvu ještě ani zdaleka neodhalilo všechna svá tajemství a čeká na náš dychtivý vědecký průzkum. Pojďme se tedy dnes v našem článku poohlédnout za nesmírně dlouhým putováním této kometární sondy a představme si ji trochu blíže.

ESA – 13. díl – Express k nejbližším planetám (2/2)

V minulém díle našeho seriálu jsme se věnovali velice úspěšné sondě Mars Express, která už deset let krouží kolem Rudé planety. Tato sonda, jak jste se mohli dočíst, byla jakousi reinkarnací neúspěšné ruské sondy Mars-96. Měla podobné úkoly a převzala z ní i některé přístroje. Dnešní článek nás ve Sluneční soustavě zavede opačným směrem – k Venuši. Tu už několik let obíhá sesterská sonda Venus Express, která je téměř totožnou kopií sondy Mars Express, a pokračuje tak v trendu nízkonákladových misí využívajících existujícího hardwaru. Ve 13. díle seriálu ESA nabízíme, jako již tradičně, něco málo z historie projektu, informace o konstrukci sondy, jejím letu i dosažených výsledcích. Je zde druhá část Expressu k nebližším planetám.

ESA – 12. díl – Express k nejbližším planetám (1/2)

Úvodní obrázek

Mars je dnes bezesporu hned po Zemi nejdůkladněji probádanou planetou Sluneční soustavy. Už před dávnými lety fascinoval astronomy, kteří věřili, že by na něm mohli najít život. Někteří byli dokonce přesvědčení, že na Marsu musí žít vyspělá civilizace podobná té naší. Tyto teorie byly podpořeny v roce 1877, kdy Giovanni Schiaparelli pozoroval svým dalekohledem na povrchu Marsu jakési „kanály“. Měl však na mysli přírodní koryta a z jeho italského popisu „canale“ bylo chybně interpretováno, že se jedná o kanály umělé, které zde vybudovala nějaká civilizace. I dnes mnozí lidé věří, že by na Rudé planetě mohl být velmi jednoduchý život. Část populace v čele s konspiračními teoretiky dokonce věří, že se tam nacházejí stavby, které mají zůstat našemu oku skryty, pyramidy, havarované kosmické lodě a další kuriozity. Nejdříve byli vědci fascinováni Marsem pro možnost nálezu mimozemského života. V poslední době, kdy byl marťanský život s největší pravděpodobností vyloučen (záměrně píši „s největší pravděpodobností“, protože nikdy neříkám: „nikdy“) se však vědecká komunita soustředí spíše na výzkum marťanské historie, jelikož už s jistotou víme, že v minulosti byl na povrchu dostatek tekuté vody, atmosféra byla hustší, klima příjemnější a Mars tudíž život v nějaké formě hostit mohl. A v neposlední řadě je zde zájem lidstva na Mars jednou dopravit lidi a možná zde i postavit trvalou kolonii. Z tohoto důvodu je dnes Rudá planeta pod drobnohledem několika přístrojů současně. Její povrch brázdí dvě americká vozítka a na jeho oběžné dráze pracují tři sondy. Jedna z nich je evropská. Jmenuje se Mars Express a právě o ní si dnes můžete přečíst v našem článku.

ESA – 11. díl – Poprvé k Měsíci

Pokrok všech významných kosmických agentur světa přicházel postupně. Nejdříve přišly cesty na oběžnou dráhu, poté pokusy o dobývání Měsíce a vzápětí první meziplanetární cesty k Marsu či Venuši. Toho jsme mohli být svědky v šedesátých letech, kdy si takto probojovávali své cesty USA a Sovětský svaz. Dnes můžeme to samé sledovat v podání Číny či Indie. Indie už zkoumala Měsíc z jeho oběžné dráhy pomocí sondy Chandrayaan-1 a letos na podzim chystá start své první sondy k Marsu, která ponese jméno Mangalyaan. Obdobně Čína už kroužila kolem Měsíce se svými průzkumníky Chang’e 1 a Chang’e 2. Na letošní rok chystá start a následné přistání s velkou sondou Chang’e 3 a v příštích pěti letech plánuje toto přistání zopakovat a snad i dopravit vzorky zpět na Zemi. Ve stejném časovém horizontu by také Čínani rádi poslali své sondy k Marsu a asteroidům. Evropa však kráčí výrazně odlišnou cestou. Nejdříve dosáhla rekordně blízkého průletu kolem Halleyovy komety se sondou Giotto, poté se jí dokonce podařilo doposud nejvzdálenější přistání lidského výtvoru v historii, tj. přistání sondy Huygens na Saturnově měsíci Titanu, a nakonec se usadila se svým satelitem na oběžné dráze Marsu a pokusila se na něm i přistát (o této misi více v některém z příštích dílů). Měsíc přišel na řadu až jako čtvrtý, a tom si můžete přečíst v dnešním článku.

ESA – 10. díl – Technologické demonstrátory Proba

Po letní prázdninové pauze se náš blog vrací zpět k pravidelnému vydávání pondělního seriálu o Evropské kosmické agentuře. V minulých dílech jsme popsali nejdůležitější a nejúspěšnější mise, jaké Evropa uskutečnila na poli vesmírného výzkumu v minulosti. S tímto dílem však přicházejí nejen projekty současné, ale také plánované, které se pod taktovkou Evropské kosmické agentury uskuteční v blízké budoucnosti. A nejen to! Pohodlně se tedy usaďte a začtěte se do tohoto článku, který odstartuje druhou část seriálu o agentuře ESA. Dnešní článek popisuje úspěšnou sérii technologických demonstrátorů v oblasti autonomního výzkumu a monitorování životního prostředí i blízkého vesmíru. Řeč tedy bude o družicích Proba.

ESA – 9. díl – Vesmír Newtonovýma očima

Pozemská atmosféra nás chrání před mnohými druhy nebezpečného kosmického záření. Jedním z druhů záření, které nikdy nedosáhne povrchu zemského je to rentgenové. Pro nás, živoucí bytosti by bylo smrtící, a tak můžeme atmosféře poděkovat za její ochranu. Avšak rentgenové záření, stejně jako všechny ostatní vlnové délky elektromagnetického spektra, s sebou nese informace o vzdálených končinách hlubokého vesmíru. Zemská atmosféra tedy okrádá astronomy o tyto informace a před příchodem kosmického věku neexistovala žádná možnost, jak je získat. S vypuštěním Sputniku ale astronomům začalo svítat na lepší časy. Už v padesátých letech začali reálně pomýšlet na observatoře umístěné na oběžné dráze. Ty by oproti těm pozemským měly řadu výhod – ničím nerušený výhled, možnost pozorování na všech vlnových délkách, nesmírně dlouhé expozice ad. Vytoužené se stalo skutečností a dnes je na oběžné dráze i daleko za ní umístěno mnoho astronomických observatoří pozorujících vesmír v oboru viditelného, infračerveného, rentgenového, ale i gama záření. V devátém díle našeho seriálu se tedy zaměříme na to výše zmíněné, rentgenové. Předmětem článku bude orbitální rentgenová observatoř XMM-Newton, kterou vypustila Evropská kosmická agentura v roce 1999.

ESA – 8. díl – Nejvzdálenější přistání od Země

Nemá cenu komukoli představovat Saturn, mnohými považovaný za nejkrásnější planetu Sluneční soustavy. Tento plynný obr je se svými prstenci kolosálním objektem, nad jehož fotografiemi lidstvo žasne celá desetiletí. Ačkoli je planeta samotná nesmírně zajímavá, mnohem zajímavější mohou být některé z jejich měsíců. Těch je doposud známo více než šedesát, z nichž je 24 původních, kdežto ty ostatní jsou zachycenými planetkami. Některé měsíce jsou opravdu pozoruhodné. Druhý největší měsíc Saturnu, Rhea, je možná obklopen vlastním trojitým prstencem. Enceladus je nejmenším geologicky aktivním tělesem Sluneční soustavy. Zpod jeho povrchu tryskají do okolí gejzíry vodního ledu a páry. Spolu s Jupiterovou Europou je nejžhavějším kandidátem na nalezení mimozemského života. Několik dalších měsíců obíhá uvnitř Saturnových prstenců a způsobují tak velmi složité a zajímavé gravitační interakce. Přesto všechno vědce nejvíce udivuje jiný měsíc. Titan je největším Saturnovým souputníkem a zároveň druhým největším měsícem celé Sluneční soustavy. Je dokonce větší než planeta Merkur. Jako jediný měsíc má hustou atmosféru a dokonce i ekvivalent vodního koloběhu na Zemi – v tomto případě se však jedná o metan. Titan je zkrátka nesmírně zajímavým tělesem, a kdyby neobíhal Saturn, ale Slunce, byl by více než právoplatnou planetou. A právě k Titanu se vydala evropská sonda Huygens, kterou, spolu s její mateřskou sodnou Cassini, osobně považuji za nejambicióznější meziplanetární misi, jaká byla doposud uskutečněna.

ESA – 7. díl – Jak daleko jsou hvězdy?

Znalost vzdálenosti hvězd je při výzkumu vesmíru elementární. Bez vzdálenosti je nemožné změřit zářivý výkon nebo absolutní jasnost hvězd. Bez určení vzdálenosti nemůžeme poznat pravou podstatu hvězd. Nedozvíme se tedy, zda jde o nějakého hvězdného obra, červeného trpaslíka, nebo například hvězdu hlavní posloupnosti. Jeden z největších antických astronomů, Hipparchos z Nikaie byl výborný matematik a především průkopník v oboru astrometrie. Dávno před vynálezem dalekohledu se zhostil náročného úkolu měření poloh hvězd za pomocí svých vlastních očí a měřících pomůcek, jež vynalezl. Mimo jiné určil sklon zemské osy, objevil její precesi a změřil délku slunečního roku. Jeho nejvýznamnějším přínosem však byl katalog 1080 hvězd, který byl prvním svého druhu. Dnes se poohlédneme po vesmírné misi následovníka a jmenovce tohoto starověkého Řeka. Nebude jím nic jiného než astrometrická družice Hipparchos Evropské kosmické agentury.

ESA – 6. díl – Návštěva u Halleyovy komety

Přibližně každých 75 let lze ze Země pozorovat snad nejznámější kometu vůbec. Její označení je 1P/Halley, ale široká veřejnost ji zná spíše pod názvem Halleyova kometa. Jde o krátkoperiodickou kometu s dobou oběhu 75,3 roku. V nejvzdálenějším bodě své eliptické dráhy, tedy v aféliu, se kometa dostane až za dráhu Neptunu. Naopak během nejvyššího přiblížení ke Slunci (perihéliu) se dostane téměř až k dráze Merkuru. Po většinu života je kometa nevýrazným zledovatělým tělesem. Jakmile se ale začne přibližovat ke Slunci, její teplota stoupá a okolo jádra se vytváří tzv. koma, složená z plynů uvolňujících se z jádra. Při ještě větším přiblížení začíná její nejdramatičtější a pro pozorovatele nejkrásnější období. Díky vysoké teplotě se jádro komety začne odpařovat a vznikající plyny a prachové částice vytváří několik set milionů kilometrů dlouhý chvost, jež je formován slunečním větrem. A právě během tohoto období Evropská vesmírná agentura vyslala k Halleyově kometě sondu Giotto, jejíž misi si dnes podrobněji popíšeme.