Zatímco se raketoplán Atlantis vracel na Zem z návštěvy u stanice Mir, vracela se do normálu i situace na palubě Miru samotného. Řeč není pouze o oné periodě kolektivního vydechnutí lidí po dnech plných společné práce a relativní zaplněnosti prostor komplexu, ale také o ulehčeném výdechu strojů – systémy stárnoucí stanice se na přítomnost více osob nedívaly zrovna přívětivě, byť například o zásobování atmosféry kyslíkem a odstraňováním oxidu uhličitého se staral z velké části raketoplán. Do normálu se vracel také stav termoregulačních okruhů, přičemž jeden z okruhů základního bloku, který byl dosud mimo provoz, se podařilo opravit právě během společného letu. Zbýval tedy poslední nefunkční okruh, který se nacházel v Kvantu-1. Na jeho opravu se měla posádka vrhnout hned po ukončení „doby klidu“ po odletu Atlantisu. Ještě předtím však bylo zapotřebí uvést do provozu novou aparaturu Elektron, kterou Atlantis dopravil na stanici, a která měla být instalována místo přestárlého a věčně nefungujícího Elektronu v Kvantu-1. Kosmonauti však neměli svou pracovní dobu věnovat pouze opravářským úkonům, na přelomu května a června 1997 se na stanici provádělo sledování kosmického záření, práce s palubním skleníkem, biomedicínské experimenty a další čistě vědecké činnosti. A krom toho se do své role člena expedice EO-23 vpravoval Američan Michael Foale. Zdálo se, že přes varování, které se mu dostalo od jeho předchůdce Jerryho Linengera, který jej detailně informoval o problémech a krizových situacích, které na Miru zažil, bude Foalův pobyt na stanici vcelku poklidnou záležitostí…

Taran v podání Progressu

Pro Michaela Foala nebyl vesmír cizím prostředím. Za pasem už měl tři lety raketoplánem, z toho jeden, STS-63, do bezprostřední blízkosti Miru. Nyní měl pokračovat v „trvalé americké přítomnosti ve vesmíru“ coby klíčová osoba pátého amerického incrementu (pro úplnost je nutno dodat, že v jeho osobě měla své želízko v ohni i Velká Británie – právě tam se totiž Michael narodil a strávil zde prvních pětadvacet let svého života). Zatímco předchozí mise pro něj znamenaly pouze krátké několikadenní nakouknutí za hranice atmosféry, nyní měl ve vesmíru strávit čtyři měsíce.

Začátek nebyl úplně snadný. Foale se, stejně jako Linenger, usídlil v modulu Spektr. Zdálo by se, že tento „chambre séparé“ pro něj bude komfortním ubytováním, neboť se nebude muset tísnit se svými ruskými kolegy v základním bloku. Jenže do pohodlí mělo ubytování ve Spektru daleko. V modulu byla dvě okna, kterými by bylo bývalo možné sledovat scenérii, kdyby obě okna nebyla zacloněna ruskou kamerou. Když už byl výhled takto mizerný (tedy spíše žádný), teoreticky zde mohl být alespoň relativní klid. Ani to však nebyla pravda. Za panely na stěnách se skrývaly dva motory naklápění solárních panelů, které pracovaly nezávisle na tom, zda obyvatel Spektru spal nebo bděl. Foale později vzpomínal, že ve Spektru vlastně nezažil nepřerušovaný noční klid – i ve spánku registroval vrčení servomotorů naklápějících solární panely.

Přesto se usměvavý Angloameričan vrhnul s elánem do plnění svého programu a společných prací. Jedním z prvních úkolů po odletu raketoplánu bylo nalezení a zazáplatování posledního místa v modulu Kvant-1, odkud unikal etylenglykol. Bylo třeba odsát chladivo z dotyčného termoregulačního okruhu a potom potrubí místečko po místečku osobně prohmatat a prohlédnout. Byla to nimravá práce, na které participovali všichni tři členové posádky včetně Foala. V jednom okamžiku se Ciblijev rozhodl vlétnout do Kvantu, aby začal inspekci potrubí. Odrazil se a vplul do chabě osvětleného prostoru Kvantu. Teprve nyní se podíval před sebe – a krve by se v něm nedořezal! Přímo v jeho dráze se vznášela koule etylenglykolu o trochu větší než basketbalový míč. Ciblijev nemohl udělat vůbec nic, neměl se čeho zachytit, neměl jak změnit směr svého letu, mohl pouze zavřít oči a zadržet dech a čekat, až narazí do oné hrozivé věci před sebou.

Koule etylenglykolu obalila jeho hlavu a Ciblijev instinktivně vztáhnul ruce, aby ze sebe nechutnou kapalinu setřel. Povrchové napětí tekutiny však způsobilo, že jeho obličej byl stále pokryt vrstvou chladiva a nyní byly podobnou vrstvou pokryty i jeho ruce. „Sašo, rychle, ručník, prosím,“ dralo bublavě se skrze kapalinu jeho volání. Naštěstí Lazutkin byl hned po ruce s ručníky. Ciblijevovi trvalo půl hodiny, než ze sebe etylenglykol smyl.

Druhý den se nešťastný Vasilij probudil s pocitem jako by za sebou měl kolosální flám. Bylo mu špatně, nedokázal pořádně zaostřit zrak a měl náladu pod psa. Nejenže v tom měl prsty onen včerejší etylenglykolový dýchánek, ale navíc se zdálo, jako by na něj až nyní dolehl všechen stres nastřádaný od začátku mise. Nic na tom nezměnil ani fakt, že v onen den Saša Lazutkin konečně našel a opravil místo, odkud chladivo v Kvantu unikalo. Práce se však neohlížela na subjektivní pocity a hned po opravě a uvedení chladicího okruhu do provozu začali Ciblijev s Lazutkinem s instalací nového kusu aparatury Elektron.

Foale se mezitím věnoval svému programu, ovšem na rozdíl od Linengera k jeho plnění přistupoval velmi odlišně. Uvědomoval si, že má před sebou velmi dlouhý let a nemá cenu udřít se do bezvědomí hned na začátku. Pokusí se plán splnit „podle nejlepšího svědomí“ a pokud se něco nepovede – nic se neděje, bude spousta času k nápravě. Foale si dal také velmi záležet na tom, aby si vytvořil dobré vztahy s ruskými kolegy, takže když ho občas během dne Saša Lazutkin pozval k posezení u čaje, Foale si rád udělal pauzu a poté se zase vrátil k rozdělané práci.

Sotva se Ciblijev s Lazutkinem vypořádali s instalací nového Elektronu a jeho uvedením do provozu, čekala je další ne zrovna příjemná novinka. Na začátku druhé červnové dekády měl začít experiment „Son (Spánek)“. Na tento expriment se oba připravovali už na Zemi a tak dobře věděli, že na příštích dvanáct dní bude jejich život jednou velkou mizérií.

Experiment měl za cíl mapovat spánek ve stavu beztíže a vyžadoval, aby Ciblijev i Lazutkin od jedenácti hodin večer do osmi hodin ráno měli na hlavě čepičku, na níž byly připevněny senzory nejrůznějšího druhu. Nejotravnější byl senzor ve tvaru podivné lopatky, který se dotýkal očního víčka a měl zaznamenávat pohyby očí během spánku. Jak ovšem hlavou olepenou senzory a přístrojem tlačícím na víčko mají usnout, to kosmonautům už výzkumníci neporadili. A tím celá záležitost nekončila. Během jedné z fází experimentu měli kosmonauti spát s katetrem zavedeným v cévě a čtyřikrát za noc se vzbudit a odebrat vzorek krve. Jindy zase experiment vyžadoval spánek se zavedeným rektálním teploměrem. Vzhledem k tomu, že jak Ciblijev tak Lazutkin byli v této etapě své mise doslova vyčerpáni předchozími událostmi, neexistovalo snad horší načasování této tortury. Jestliže už předtím měl Ciblijev problém se spánkem, nyní se mu ho mělo dostat ještě méně.

Během následujících dvanácti dní byl Ciblijev stále více nervózní a podrážděný. Naprosto pochopitelná věc vzhledem k tomu, že jeho expedici postihlo nejvíce poruch a nestandardních událostí za celou historii letů na Mir a on byl stále více a více unavený. Nicméně řídicí středisko a lékaři zůstávali neoblomní. Experiment se musí dokončit za každou cenu, jinak budou získaná data k ničemu. V jeden okamžik musel Ciblijeva osobně po rádiu „seřvat“ náčelník Centra výcviku kosmonautů Pjotr Klimuk, sám bývalý kosmonaut. Ciblijevova nálada se však zlepšila až 24. června, kdy ráno při komunikační seanci s úlevou pronesl: „Spánková studie skončila, je to pro nás velký svátek!“

Jenže zatímco jedna nepříjemná záležitost skončila, už tady byla další. Vedení letu bylo odhodláno opakovat pokus s naváděním Progressu ke stanici prostřednictvím systému TORU. Ekonomická realita oněch let o sobě dávala velmi tvrdě vědět a každý rubl ušetřený třeba na systému Kurs ukrajinské provenience se mohl hodit. Ciblijev nebyl zrovna nadšený z toho, že má opakovat pokus, který 4. března jen tak tak neskončil srážkou nákladní lodi s Mirem. Výpadek televizního signálu tehdy znamenal, že Ciblijev pilotoval Progress naslepo. Nyní se řídicí středisko vytasilo s, mírně řečeno, zajímavým řešením. Obecně se mělo za to, že za výpadkem obrazu z Progressu stála interference radaru a signálu z televizní kamery, proto bude nyní experiment prováděn bez zapnutého radaru. To znamenalo, že Ciblijev nebude mít na obrazovce informace o vzdálenosti a rychlosti Progressu. Bude si muset vystačit s laserovým dálkoměrem a stopkami.

Ciblijev ani Lazutkin z celé věci samozřejmě nebyli dvakrát nadšeni. Ale už tak byla jejich situace na vážkách – hrozilo jim, že během poletového rozboru jejich nadřízení poukážou na nedodržování té správné morálky a v případě odmítnutí splnění úkolu jim bude moci být krácen peněžní bonus, který by umožnil jim i jejich rodinám alespoň načas ulehčit existenci v divokých podmínkách ruského nového kapitalismu. Michael Foale se do věci nemíchal, protože de facto ani nevěděl, o co má v tomto experimentu jít. Zdlouhavě páčil z Ciblijeva a Lazutkina detaily a to, co z nich dostal, v něm nevzbuzovalo přílišnou důvěru. Věřil však, že Rusové vědí, co dělají.

Kosmonauti v základním bloku nainstalovali ovládací pult TORU a 24. června se od zadního stykovacího uzlu Miru odpojil Progress M-34. Během odletu měla být, stejně jako u odletu Progressu M-33 v březnu, provedena zkouška manévrů pro získání dat při vývoji malé družice „Inspektor“. Odpojení proběhlo ve 13:23 moskevského času (se zpožděním téměř pět hodin v důsledku technických problémů jedné z pozemních sledovacích stanic). Hned po odletu od stanice Progress začal velmi pomalu rotovat kolem podélné osy. Situaci ale zvládly velmi rychle vyřešit orientační motorky. Rotace podle specialistů mohla nastat v důsledku ne zcela přesného rozložení nákladu v útrobách lodi. Na Progressu byla během odletu zapnuta televizní kamera, aby bylo možné ověřit její funkčnost a kvalitu přenosu obrazu na stanici. Vše se zdálo být v pořádku a Progress se vzdálil na prozatímní dráhu.

O den později měl náklaďák vykonat postupně dva zážehy, které jej měly dovést zpět ke stanici. Plán byl takový, že zhruba ve vzdálenosti 8 km převezme kontrolu nad Progressem Vasilij Ciblijev. Progress se bude ke stanici přibližovat shora a protože Ciblijev nebude mít k dispozici údaje radarového odpovídače, bude mít k ruce Foala a Lazutkina, kteří budou loď vyhlížet z okének a laserovým dálkoměrem měřit jeho vzdálenost. Byl vypracován plán, v němž bylo přesně určeno, kdy a z jakého okénka by měla být v danou chvíli nákladní loď viditelná. Aby se Ciblijev mohl alespoň trochu orientovat, dostal ze střediska instrukce ohledně velikosti stanice Mir při pohledu kamerou Progressu vzhledem k síťce, která obraz překrývala. Co však bylo poměrně neuvěřitelné, prvotní fázi sbližování až po zavisení ve vzdálenosti 50-100 metrů od stanice mělo být prováděno mimo dosah sledovacích stanic, kosmonauti na to měli být úplně sami. Ciblijev měl Progress držet v dané vzdálenosti od stanice, dokud nebude opět navázáno spojení s řídicím střediskem a teprve poté měl loď navést k zadnímu stykovacímu modulu a provést její připojení.

Už několik dní předem bylo evidentní, že se Ciblijev této operace obává. Spolu s Lazutkinem kontroloval každý spoj elektrických kabelů panelu TORU a stále dokola si probíral postup během přibližování Progressu. 25. června si opět oblékl „sváteční“ modrou kombinézu a čekal na svou chvíli.

Již zmíněné dva zážehy motoru Progressu proběhly přesně načas, nicméně operátory lehce zmátla o něco vyšší spotřeba pohonných látek během obou manévrů. Během prvního měl Progress podle propočtů spotřebovat 4,18 kg paliva a okysličovadla, nicméně podle telemetrie to bylo v reálu 5 kg. Druhý impuls měl spolykat 10,8 kg, v reálu bylo zapotřebí 12,7 kg. Odpovědní činitelé nad touto skutečností mávli rukou, nebylo by to poprvé, kdy se propočty spotřeby lehce rozcházely s realitou. Posádka se o zvýšené spotřebě nedozvěděla.

V určený čas, zhruba dvacet minut před plánovanou stykovkou Ciblijev a Lazutkin prověřují funkčnost systému, zapínají kameru natočenou na obrazovku TORU a spouští nahrávání audiozáznamu. Pak Ciblijev zapíná kameru na Progressu. Na obrazovce se objevuje zemská oblačnost, Mir však není na první pohled možné spatřit. Deset minut před dvanáctou moskevského času však Ciblijev konečně stanici na monitoru zahlédne jako smítko na pozadí mraků. Má problém neztratit komplex z dohledu, v okamžicích, kdy mezi mraky vykoukne tmavší zemský povrch, mu ono smítko na tmavém pozadí zaniká.

Foale se mezitím přesunuje do Kvantu-1 s laserovým dálkoměrem. Každou chvíli by se na temné obloze měla objevit zářící tečka nákladní lodi. Jenže sekundy se mění v desítky sekund a Progress stále není v dohledu. Lazutkin si od Foala přebírá dálkoměr a míří do Kvantu-2. Odsud možná bude možné Progress spatřit.

Ciblijev mezitím sleduje na záběru z kamery nákladní lodi zvětšující se smítko stanice. Podle jeho propočtů se Progress přibližuje o malinko pomaleji, než bylo v plánu. Při porovnání velikosti stanice vzhledem k mřížce překrývající obraz kamery je možné nahrubo určit vzdálenost Progressu a rychlost sbližování. Jenže podle této metody je Progress dál, než by měl být. Zdá se, že se pohybuje příliš pomalu.

Lazutkin se dívá z okének Kvantu-2, ale vidí jen čerň vesmíru protkanou zářícími hvězdami. Progress by už měl být viditelný, ale Lazutkin nevidí nic. Vrací se proto k Ciblijevovi do základního bloku a spolu trochu bezradně sledují stanici na obrazovce TORU. Zdá se jim, že se Progress nepřibližuje. Po chvíli se však obraz stanice začíná neznatelně zvětšovat. Ve 12:04 Ciblijev vydává první brzdný impuls. Stopuje čas brzdného zážehu a ukončuje jej v okamžiku, kdy měl Progress vůči stanici zbrzdit zhruba o 2 m/s. Na pozadí oblačnosti je Mir stále velmi obtížně pozorovatelný. Ciblijev brzdí loď o další 2 m/s a současně se snaží stanici udržet v zorném poli kamery – Progress má snahu rotovat kolem příčné osy.

Náhle se ozývá výkřik Saši Lazutkina, který sleduje okénko v podlaze základního bloku: „Bože, on už je tady!“ Zmatený Ciblijev nechápe: „Co?“ „Jo, už je tady, blízko,“ vylekaně odpovídá Lazutkin. „Kde je dálkoměr? Vasjo, odlet!“

Ciblijev hledí na obrazovku TORU a to, co vidí, jej vyděsí a zároveň zmate. Zdá se, jako by nyní Progress byl zhruba 150 metrů od stanice a řítí se přímo na ni. Je to moment, na který Vasilij do konce života nezapomene. Pokud by nastal problém ve vzdálenosti 400 metrů a více od stanice, dráha Progressu byla vypočítána tak, že Ciblijevovi stačilo nezasahovat prostřednictvím TORU a loď by proletěla bezpečně mimo stanici. Pokud by se však cokoli stalo ve vzdálenosti menší než 400 metrů, nikdo předem nemohl odhadnout, kam vlastně náklaďák zamíří. A právě tato obávaná situace teď nastala. Ciblijev se snaží nyní už nepřetržitě brzdit, nemá to ale žádný efekt.

Lazutkin jakoby v transu hledí iluminátorem na přibližující se Progress, který míří ke Kvantu a současně se posouvá podél trupu stanice směrem k přechodovému úseku. Palubní inženýr však sebere tolik duchapřítomnosti, aby vykřikl směrem k Foalovi: „Do lodi, rychle!“ Foale se odráží od průlezu v Kvantu-1 a prolétá nad Lazutkinem a Ciblijevem, přičemž velitele nohou udeří do ruky svírající jednu z páček TORU. Později si to bude velmi vyčítat s obavou, zda právě tento malý kopanec mohl za to, co se stalo vzápětí, Ciblijev jej však posléze uklidnil s tím, že to, co se stalo, bylo naprosto nevyhnutelné.

Je 12:09:51 moskevského času, když Progress poté, co sklouznul po povrchu základního bloku, naráží do modulu Spektr. Téměř okamžitě se rozeřve siréna a na hlavním ovládacím pultu stanice se rozsvěcuje výstraha „dehermetizace“. Zatímco se Ciblijev snaží pochopit, co se stalo a sleduje klesající ručičku indikující tlak atmosféry v základním bloku, Lazutkin nečeká ani sekundu. Dobře si uvědomuje, že teď je důležitá jediná věc – čas. Je třeba uvolnit průlez do Sojuzu! V orbitálním úseku lodi se vznáší Michael Foale stočený do klubíčka. Lazutkin k němu pocítí záchvěv vděku – Michael si uvědomuje, že se do Sojuzu v případě potřeby budou muset dostat všichni tři a orbitální úsek lodi je relativně stísněný. Foale stočením do klubíčka ulehčil potenciální vlet svých dvou kolegů do interiéru Sojuzu, který se mohl každou chvíli proměnit ve skutečný záchranný člun. Lazutkin rychle vyhazuje z průlezu do lodi vzduchovod a bleskově instruuje Michaela, jak má odpojit hadici kondenzátoru. Pak se vrací k Ciblijevovi do základního bloku.

V té době se konečně komplex dostává do oblasti spojení s řídicím střediskem a Ciblijev hned, bez jakéhokoli úvodu, Zemi informuje o situaci: „Situace je taková: náklaďák jsem nemohl odklonit nemohl, protože… Prostě se mi ho nepodařilo odklonit. Celou dobu letěl normálně a pak… Potom se začala zvyšovat rychlost. Nechápu proč. Takže narazil do modulu O (myšleno Spektr, který měl označení 77-KSO a měl mezi Rusy přezdívku „Oleg“ – pozn. aut.). Poškodil solární panel. Svítí kontrolka ‚baterie‘, svítí kontrolka ‚dehermetizace‘. Tlak spadl na 700.“ Rusové tlak udávají v milimetrech rtuťového sloupce, 700 mmHg odpovídá 933 hPa, přičemž normálně bývalo na stanici přbližně 1 040 hPa. Všichni tři muži cítí jemné lupání v uších, jak postupně klesá tlak staniční atmosféry. Pokud tlak klesne pod 730 hPa, letová pravidla nařizují bezpodmínečně okamžitou evakuaci komplexu.

Zatímco Ciblijev informuje Zemi, vrhá se Lazutkin do přechodového úseku a pak do Spektru. Okamžitě slyší hrozivý sykot. Někde ve stěně modulu je otvor, kterým atmosféra stanice uniká pryč. Lazutkinovi je jasné, že jedinou možností jak zachránit stanici, je izolovat Spektr. Stačí jej uzavřít příklopem. Ale než tak bude moci učinit, musí Lazutkin zbavit průlez Spektru kabelů, které jím procházejí. Kabelů je osmnáct a krom nich je skrze průlez veden polyetylenový válec vzduchovodu. Lazutkin se vrhá přes základní blok do Kvantu, kde nedávno zahlédl nůžky na kov. Nůžky však nejsou k nalezení. Saša bere do ruky nůž, který je náhodou připevněn v Kvantu na stěně a vrací se přes základní modul zpět.

U průlezu do Kvantu se Lazutkin zastavuje a bere do ruky celý svazek osmnácti kabelů. Až nyní si uvědomuje, že jeho nůž je příliš malý a celý svazek přeříznout nedokáže. Bere tedy do rukou jeden kabel po druhém a odpojuje je od zásuvek upevněných v průlezu. Volné konce odhazuje do prostoru. Vedle něj se objevuje Michael, který konečně demontoval hadici kondenzátoru a konce kabelů zajišťuje lepicí páskou. Polední tři kabely ale nemají zástrčku, vedou ze základního bloku bez přerušení kamsi do nitra Spektru. Lazutkin vytahuje z kapsy nožík a po malém zaváhání přeřezává první kabel… Ze druhého kabelu po prořezání začínají sršet jiskry. Lazutkin instinktivně uhýbá, tento kabel se přeříznout nedá. Nezbývá, než se vydat do potemnělého nitra Spektru a najít zásuvku. Saša spolu s Michaelem proplouvají modulem a snaží se najít konec kabelu.

Zatím Ciblijev stále udržuje spojení a vedení letu se jej dotazuje, jak vypadá situace ohledně tlaku. Ciblijev komunikátorovi sděluje, že tlak klesl na 919 hPa. Z řídicího střediska přichází pokyn, aby kosmonauti otevřeli ventily rezervních nádrží se stlačeným vzduchem, které se používaly pro dorovnávání tlaku po výstupech do volného prostoru. Příkaz má však dovětek – Ciblijev má zůstat na svém místě a nadále udržovat spojení. Vasilij vysvětluje, že jeho dva kolegové pracují na uvolnění průlezu do Spektru a jediný, kdo v této chvíli může ventily nádrží uvolnit, je on sám. Nějak to jít musí, trvá na svém Země. Nakonec Ciblijev přes protesty komunikátora odhazuje sluchátka a letí do Kvantu-2, v jehož přechodové komoře se kulové nádrže se stlačeným vzduchem nacházejí. Bere jednu z nich a vrací se do základního modulu, kde otevírá její ventil.

Mezitím Lazutkin s Foalem nacházejí zásuvku kabelu a konečně jej rozpojují. Průlez je volný, teď je třeba uzavřít příklop. Objevuje se však další problém. Příklop Spektru se otevírá dovnitř modulu. Pokud jej chtějí Lazutkn s Foalem zavřít, musejí tak učinit proti proudu ucházejícího vzduchu. Oba se snaží a příklopem se jim skutečně daří zmenšit světlost průlezu do Spektru na malou štěrbinu. Jenže náhle si Lazutkin uvědomuje, že nemá speciální klíč k zajištění příklopu. Odlétá proto do Kvantu, kde je klíč uschován. A sekundy neúprosně běží…

Když se po několika desítkách sekund Lazutkin vrací s klíčem, spolu s Foalem poznávají, že jejich úsilí je marné. Těch posledních pár centimetrů, které bývá s poklopem překonat k plnému uzavření, nedokážou překonat ani spojenými silami. Proud unikajícího vzduchu jim v tom brání a oni se nedokážou pořádně fixovat, aby na příklop vyvinuli potřebný tah. Situace začíná vypadat beznadějně. Čas jim protéká mezi prsty, možná je se stanicí skutečně amen…

Vtom Lazutkinův pohled padne na kryt, kterým byl zaslepen příslušný port přechodového úseku, než k němu byl Spektr připojen. Kryt je stále na svém místě – přivázán na stěně. Je Lazutkinem promptně odvázán a spolu s Michaelem tisknou kryt na průlez. Ovšem k jeho zajištění je také třeba klíč. Lazutkin zkouší klíč, který má v ruce, ale ten do mechanismu krytu nepasuje. Saša se vrhá do Kvantu (pokolikáté už?), tam však hledá marně. Náhle jej cosi osvítí, letí jeko blesk zpět a potřebný klíč nachází v Sojuzu. Se zatajeným dechem vsunuje nástroj do mechanismu krytu. Klíč se chytá, Saša zajišťuje kryt. Tlak, který doposud klesal (byť se pokles zpomalil díky nádrži se stlačeným vzduchem, kterou otevřel Ciblijev), se stabilizuje na hodnotě 893 hPa.

Je 25. červen 1997, 12:24 moskevského času a od kolize Progressu se stanicí uplynulo 15 minut. Ciblijev, Lazutkin a Foale právě zachránili komplex Mir ze spárů téměř jisté zkázy. Vyhráno však ještě zdaleka nemají…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-84-photos/84p-011.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-84-photos/84p-024.htm
youtube.com
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-84-photos/84p-007.htm