Kdysi kosmická velmoc, která rozepsala dějiny kosmické a dnes již žije hlavně ve svém vlastním stínu. Rusko respektive Sovětský svaz otevřel pomyslné dveře do kosmu a postupně si připsal mnohá prvenství. Tentokrát bylo mnohem těžší sestavit přesný žebříček, protože většina rozpočtů byla tajná a mnoho údajů nebylo nikdy zveřejněno, řada programů se překrývala s armádou, takže dodnes existují jen odhady. Přesto jsem se pokusil podle historiků a veřejně dostupných odhadů sestavit žebříček. V řadě případů se historici opírají pouze o odtajněné dokumenty, vzpomínky konstruktérů a ekonomické odhady. Přesto jednotlivé projekty dobře ukazují, kam Sovětský svaz a později Rusko směřovaly největší část svých prostředků a jaké ambice měly v dobývání vesmíru. Některé z nich skončily triumfem, jiné bolestivým neúspěchem, všechny však zanechaly v historii dobývání vesmíru nesmazatelnou stopu.

Velmi špatně se však dohledávají jakékoli přesné částky. Sovětský svaz během vesmírných závodů nikdy nezveřejnil svůj rozpočet na vesmírné účely, takže každé číslo ze studené války je západní odhad, většina z nich od CIA. Výdaje na vesmírné programy byly ukryty v tajných účtech ministerstva obrany a hrstky konstrukčních kanceláří a celkové částky byly státním tajemstvím. Výsledkem je, že téměř každé číslo, které si přečtete o nákladech sovětského vesmírného programu, včetně těch v tomto článku, pochází z odhadu CIA. V průběhu 60. a 70. let 20. století CIA vypracovala řadu odhadů, z nichž některé jsou nyní odtajněny a dostupné. CIA odhadla celkové sovětské výdaje na vesmírné programy, včetně vojenských satelitů, na přibližně 1 až 2 procenta hrubého národního produktu. V případě tehdejší sovětské ekonomiky to znamenalo, že rozpočet na vesmírné programy se v polovině 70. let pohyboval v řádu 7 až 14 miliard dolarů ročně a do roku 1980 se s růstem ekonomiky zvýšil na 14 až 28 miliard dolarů. V rámci Gorbačovovy politiky glasnosti vláda v roce 1989 zveřejnila své výdaje na vesmírné programy.  Publikovaná částka činila přibližně 6,9 miliardy rublů ročně a na vrcholu svých možností dosahovaly výdaje na vesmír zhruba 1,5 procenta sovětského rozpočtu. Zveřejnění obsahovalo detail, který Sovětský svaz třicet let popíral: více než polovina rozpočtu na vesmírné účely byla určena na armádu, což vyvrátilo dlouholeté tvrzení, že program byl mírový a civilní.

5. Objevování Měsíce

V současnosti už lidem název Luna moc neříká. Ve své době však šlo o pojem, který byl respektován a ve Spojených státech po jeho vyslovení některým lidem stávaly doslova vlasy na hlavě. A v jeho odkazu se pokračuje dodnes. Luna je rozsáhlý program zahrnující desítky sond, který probíhal více než čtyři desetiletí a výrazně posunul naše znalosti o nejbližším kosmickém sousedovi Země. Zatímco Američané vsadili především na pilotované lety programu Apollo, Sovětský svaz se vydal cestou automatických sond. A právě v této oblasti dosáhl celé řady prvenství, která dodnes patří mezi největší milníky kosmonautiky.

Program Luna odstartoval již v roce 1959 a přinesl vůbec první lidský výtvor, který dopadl na povrch Měsíce. Ve stejném roce ještě sonda Luna 3 jako první v historii vyfotografovala jeho odvrácenou stranu, kterou lidstvo ze Země nikdy nemůže spatřit. O několik let později se podařilo sondě Luna 9 uskutečnit první měkké přistání na Měsíci a poprvé odeslat fotografie přímo z jeho povrchu. Další sondy následně dopravily na Měsíc první dálkově ovládaná vozítka Lunochod, která se stala předchůdcem dnešních vozítek brázdící Mars nebo Měsíc. Sovětskému programu se rovněž podařilo jako prvnímu automaticky dopravit vzorky měsíční horniny zpět na Zemi, a to bez účasti lidské posádky. Stalo se tak ale až po misi Apollo 11.

Přestože bývá program Luna často zastíněn americkým přistáním astronautů na Měsíci, jeho vědecký i technologický přínos byl mimořádný. Sovětské sondy poskytly první detailní údaje o vlastnostech měsíčního povrchu, ověřily technologie automatického přistání, dálkového řízení vozidel i návratu vzorků na Zemi. Mnohé z těchto zkušeností později využily nejen další sovětské mise, ale také kosmické agentury po celém světě. Program přitom nebyl nebyl nikdy oficiálně ukončen.

Rusko se k němu po rozpadu SSSR vrátilo a navázalo novou sérií misí. Přestože původní sovětský program Luna skončil v 70. letech. Po rozpadu Sovětského svazu se Rusko po dlouhé přestávce rozhodlo na slavnou sérii navázat. V roce 2023 odstartovala mise Luna 25, která měla být prvním ruským přistáním na Měsíci po téměř padesáti letech. Cílem bylo ověřit nové technologie a připravit cestu pro další průzkum jižního pólu Měsíce, kde se podle současných poznatků nachází zásoby vodního ledu. Přestože mise nakonec kvůli technické závadě havarovala při pokusu o přistání, Rusko oznámilo, že v programu hodlá pokračovat dalšími sondami Luna 26, Luna 27 a Luna 28. Ty mají na úspěchy legendárního sovětského programu navázat a vrátit Rusko mezi významné hráče v průzkumu Měsíce. Pokračující program se nyní nazývá Luna-Glob

Program Luna tak představuje jednu z nejdéle trvajících kapitol kosmonautiky a je taky jeden z nejznámějších. Od prvního dotyku lidského výtvoru s Měsícem až po dnešní snahy o návrat k jeho průzkumu uplynulo už více než šedesát let. Jen málokterý kosmický program se může pochlubit tak dlouhou historií a takovým množstvím prvenství.

Cena: odhadované náklady 6+ miliard USD (souhrn celého programu Luna v letech 1959–1976). Přesné náklady programu Luna nebyly nikdy zveřejněny. Historici odhadují, že celý program představoval investici v řádu několika miliard amerických dolarů, přesnou částku však vzhledem k utajení sovětského kosmického programu nelze spolehlivě určit. Cena je v tehdejších amerických dolarech (60.–70. léta), který vznikl metodikou CIA. Pokud to přepočítáme dostali bychom se dnes zhruba na 46–77 miliard USD.

4. Laboratoře na oběžné dráze

Spojené státy po úspěchu programu Apollo obrátily svou pozornost k raketoplánům a učili se jak pracovat ve vesmíru. Sovětský svaz se vydal trochu jinou cestou a naopak se učil, jak ve vesmíru žít. Místo krátkodobých výprav vsadil na dlouhodobý pobyt člověka v kosmu. Právě orbitální stanice se staly na dlouhá léta symbolem sovětské kosmonautiky a desetiletí představovaly oblast, ve které měl Východ před Západem výrazný náskok. Program Saljut a později legendární stanice Mir položily základy moderních kosmických laboratoří, bez nichž by dnes jen stěží mohla existovat Mezinárodní vesmírná stanice ISS.

První stanice Saljut 1 odstartovala v roce 1971 a stala se vůbec první kosmickou stanicí v historii lidstva. V následujících letech ji následovalo dalších šest stanic programu Saljut, z nichž některé sloužily čistě vědeckému výzkumu, zatímco jiné byly součástí přísně tajného vojenského programu Almaz. Toto období skvěle zmapoval a podrobně popsal ve svých seriálech můj kolega Ondřej Šamárek a najdete je u nás v sekci seriály nebo přímo zde nebo zde a zde. Na palubách vědeckých laboratoří kosmonauti prováděli biologické, lékařské, technologické i astronomické experimenty a především zjišťovali, jak dlouhodobý pobyt ve stavu beztíže ovlivňuje lidský organismus. Získané poznatky se později staly základem pro všechny další pilotované mise. Na úspěchy Saljutu navázala v roce 1986 stanice Mir, která představovala skutečný technologický skok. Stala se první modulární kosmickou stanicí na světě – jednotlivé moduly byly postupně připojovány na oběžné dráze, čímž se stanice během let neustále rozrůstala. Mir byl nepřetržitě obýván více než deset let a během své patnáctileté služby hostil přes stovku kosmonautů a astronautů z mnoha zemí světa. Celkem se na jeho palubě uskutečnilo více než 23 000 vědeckých experimentů, které přispěly k rozvoji medicíny, biologie, fyziky materiálů i technologií potřebných pro dlouhodobý pobyt člověka ve vesmíru.

V programu Saljut se do kosmu dostali také astronauti z bývalého východního blogu a nejen oni, byla to jedinečná příležitost pro země, které by jinak nikdy podobnou věc z nejrůznějších důvodů nemohly uskutečnit. Program Interkosmos otevřel dveře do vesmíru také spojeneckým státům Sovětského svazu. Díky němu se v roce 1978 stal náš Vladimír Remek prvním člověkem ve vesmíru, který nebyl občanem Sovětského svazu, ani Spojených států. Na palubě kosmické lodi Sojuz 28 zamířil společně s Alexejem Gubarevem na stanici Saljut 6, kde během osmidenní mise prováděl řadu vědeckých experimentů připravených československými odborníky. Pro Československo šlo o historický okamžik a dodnes zůstává jedním z největších milníků české i evropské kosmonautiky. Program Interkosmos však nebyl určen pouze Československu. Postupně umožnil lety kosmonautům z Polska, NDR, Maďarska, Bulharska, Kuby, Vietnamu, Mongolska, Indie a dalších zemí, čímž se vesmír poprvé skutečně otevřel mezinárodní spolupráci.

Na tyto úspěchy navázal později i program Mir. Po rozpadu Sovětského svazu získala větší a modernější stanice Mir ještě jeden mimořádný význam. V první polovině 90. let se z někdejšího symbolu studené války stala laboratoř mezinárodní spolupráce. V rámci programu Shuttle–Mir se k ní desetkrát připojily americké raketoplány a na její palubě dlouhodobě pobývali také astronauti NASA. Společné mise obou bývalých rivalů umožnily získat cenné zkušenosti s dlouhodobými pobyty lidí ve vesmíru, společným provozem orbitální stanice i spoluprací mezinárodních posádek. Právě zkušenosti získané během programu Shuttle – Mir se později staly jedním z hlavních stavebních kamenů Mezinárodní vesmírné stanice ISS a ukázaly, že i dlouholetí soupeři mohou ve vesmíru úspěšně spolupracovat.

Na stanici Mir padla řada rekordů v délce pobytu člověka ve vesmíru. Sovětští a později ruští kosmonauti zde strávili na jediné misi více než rok a prokázali, že lidský organismus je schopen dlouhodobě fungovat mimo Zemi. Tyto zkušenosti se později staly neocenitelným základem při výstavbě a provozu Mezinárodní vesmírné stanice. Málokdo si dnes uvědomuje, že právě Saljut a Mir byly skutečnými průkopníky všech moderních orbitálních laboratoří a významně ovlivnily podobu pilotované kosmonautiky, jak ji známe dnes. Program Saljut a Mir ukázal, že kosmická stanice nemusí být jen symbolem technologické prestiže, ale především jedinečnou laboratoří, kde lze provádět experimenty nemožné na Zemi. Přestože se dnes většina pozornosti soustředí na Mezinárodní vesmírnou stanici, právě sovětské orbitální stanice vyšlapaly cestu všem, které přišly po nich.

Cena: Hrubý odhad 8–12 miliard USD v tehdejších cenách. Sovětský svaz nikdy nezveřejnil rozpočty Saljutu ani Miru. Veškeré dolarové částky jsou západní odhady založené na metodě „co by stejný program stál v USA“, nikoli na skutečných sovětských účetních údajích. S financováním stanice Mir pak navíc pomohli také Američané.

3. GLONASS – Ruská odpověď na GPS

Když dnes otevřeme navigaci v mobilním telefonu, jen málokdo přemýšlí nad tím, že jeho poloha není určována pouze americkým systémem GPS. Moderní přijímače běžně využívají také evropské Galileo, čínský BeiDou nebo právě ruský systém GLONASS. Ten vznikl v době studené války jako odpověď Sovětského svazu na americkou navigační síť a dodnes patří mezi čtyři globální satelitní navigační systémy světa.

Vývoj programu GLONASS byl schválen již v roce 1976. První družice odstartovala v roce 1982 a během následujících let začala na oběžné dráze vznikat síť navigačních satelitů, která měla zajistit přesné určování polohy především pro sovětskou armádu. Po rozpadu Sovětského svazu však projekt téměř zanikl. Kvůli hluboké ekonomické krizi přestaly být vypouštěny nové družice a na začátku nového tisíciletí zůstalo v provozu jen několik satelitů, což znamenalo praktickou nefunkčnost celého systému. Zlom nastal až po roce 2000, kdy ruská vláda označila obnovu GLONASS za jednu ze svých hlavních priorit. Do programu začaly proudit miliardy dolarů, vznikla nová generace družic GLONASS-M a později GLONASS-K a v roce 2011 se podařilo obnovit plnou konstelaci 24 družic s celosvětovým pokrytím. V té době představoval GLONASS vůbec nejdražší program ruské kosmické agentury Roskosmos a spotřebovával přibližně třetinu jejího rozpočtu.

Na rozdíl od mnoha vědeckých misí je přínos GLONASS velmi snadno pochopitelný. Systém denně pomáhá milionům lidí při navigaci automobilů, lodí i letadel. Využívají jej záchranné složky, geodeti, zemědělci, stavební firmy i vědci. Přesná satelitní navigace je dnes nezbytná také pro synchronizaci telekomunikačních sítí, bankovních systémů nebo energetických soustav. Bez podobných systémů by moderní společnost prostě fungovala jen velmi obtížně.

Zajímavostí je, že většina dnešních chytrých telefonů nepoužívá pouze jeden navigační systém. Naopak současně přijímá signály z GPS, GLONASS, Galileo i BeiDou, čímž dosahuje vyšší přesnosti a spolehlivosti určování polohy. Přestože se jednotlivé systémy mohou na první pohled zdát jako konkurenti, ve skutečnosti se vzájemně doplňují a společně vytvářejí základ navigačních služeb, na které se dnes spoléhá prakticky celý svět. Program GLONASS tak není jen symbolem technologické prestiže Ruska. Představuje jednu z největších investic v dějinách ruské kosmonautiky a zároveň technologii, kterou – často aniž si to uvědomujeme – využívají každý den miliardy lidí po celém světě.

Cena: přibližně 15–18 miliard USD (odhad celkových nákladů na vývoj, obnovu a modernizaci systému od jeho vzniku do současnosti, přesná částka nebyla nikdy oficiálně zveřejněna). Rusko uvolnilo do programu 6,55 miliardy dolarů na období 2021–2030 a program stále pokračuje. Některé zdroje uvádějí celkové náklady až 25,4 miliard dolarů.  Jde o vůbec nejdražší program ruské vesmírné agentury Roskosmos.

2. Technicky vyspělý, ale zbytečný raketoplán Buran a systém Eněrgija

Americké raketoplány zná asi většina lidí, ale mnohé překvapí také fakt, že vlastní raketoplán vyvinul také Sovětský svaz. Program Eněrgija–Buran představoval vůbec nejdražší kosmický projekt v dějinách sovětské kosmonautiky a měl dokázat, že SSSR dokáže držet krok se Spojenými státy i v oblasti opakovaně použitelných kosmických lodí. Výsledkem byl technický unikát, který dodnes budí obdiv, ale zároveň je symbolem obrovských nákladů a promarněného potenciálu. Vývoj programu začal v druhé polovině 70. let jako přímá reakce na americký program Space Shuttle. Sovětské vedení se obávalo, že raketoplány mohou sloužit nejen vědeckým účelům, ale také k vojenským operacím z oběžné dráhy. Padlo proto rozhodnutí vytvořit vlastní systém, který by byl v mnoha ohledech ještě výkonnější. Zatímco americký raketoplán startoval s pomocí dvou pomocných motorů na tuhá paliva a hlavních motorů umístěných přímo na orbitálním letounu, sovětský Buran využíval zcela novou supertěžkou raketu Eněrgija. Díky tomu mohl vynášet nejen samotný raketoplán, ale i jiné mimořádně těžké náklady určené pro budoucí kosmické stanice nebo meziplanetární mise.

Raketa Eněrgija patřila k nejvýkonnějším nosičům své doby a dodnes se uvádí jako jedna z nejsilnějších kosmických raket historie. Na nízkou oběžnou dráhu dokázala dopravit přibližně 100 tun nákladu a svou nosností se zařadila po bok legendární americké rakety Saturn V. Měla se stát základem nové generace sovětské kosmonautiky a otevřít cestu k rozsáhlým orbitálním základnám i budoucím pilotovaným letům k Měsíci a Marsu. Plány to byly veliké, ale nakonec zůstaly pouze na papíře. Největším úspěchem programu je první a poslední let raketoplánu Buran z 15. listopadu 1988. Bez jediné osoby na palubě obletěl Zemi dvakrát a následně autonomně přistál na ranveji kosmodromu Bajkonur. V té době šlo o husarský kousek a na dlouho dobu šlo o jediný raketoplán, který uskutečnil kompletně automatický orbitální let včetně přistání. Americké raketoplány toho tehdy nebyly schopné, závěrečný sestup byl pilotovaný a vyžadoval nejméně dva lidi na palubě. Technologie, kterou se podařilo sovětským konstruktérům vyvinout již koncem 80. let, předběhla svou dobu o několik desetiletí.

Raketa Eněrgija letěla celkem dvakrát. Ještě před vynesením raketoplánu Buran proběhl testovací let se zařízením Poljus. Start je dodnes opředen tajemstvím, ale podstatné zůstává, že se nepovedl. Raketa fungovala bezchybně, ale kvůli softwarové chybě v systému řízení polohy motoru Poljusu se nepodařilo vynést užitečné zatížení na oběžnou dráhu. Místo toho se náklad vrátil do atmosféry někde nad Tichým oceánem. Osud programu však zpečetil rozpad Sovětského svazu. Ekonomická krize znamenala konec financování a ambiciózní projekt byl v roce 1993 definitivně ukončen. Jediný letuschopný exemplář Buranu později zničilo zřícení střechy montážní haly na Bajkonuru. Přesto zůstává Buran jedním z největších technických triumfů sovětského inženýrství a zároveň připomínkou toho, že ani špičková technologie sama o sobě nestačí, pokud chybí prostředky na její další rozvoj. Testovací typ s leteckými motory se dokonce nachízí v Evrope a lze jej obdivovat v technickém muzeu v německém městě Speyer.

Program Eněrgija–Buran se nikdy nedočkal plánované série letů, přesto výrazně posunul vývoj raketových motorů, automatických řídicích systémů i konstrukce velkých nosných raket. Mnohé technologie nalezly uplatnění v dalších ruských kosmických programech a dodnes jsou považovány za vrchol sovětského kosmického průmyslu na kterém staví ruská kosmonautika dodnes.

Cena: odhadované náklady přibližně 16–20 miliard USD. (Přesná částka nebyla nikdy zveřejněna, většina historiků se však shoduje, že šlo o vůbec nejdražší jednotlivý kosmický projekt Sovětského svazu).

1. Pilotovaný kosmický program – Od Gagarina k Sojuzu

Jelikož je Sovětská kapitola finančně špatně zmapovaná, tak na poslední místo jsem si dovolil malý podvod, protože přesné náklady na první lety s lidmi a navazující programy nemáme a jen bych odhadoval, tak jsem je jednoduše spojil. Největší chloubou je samozřejmě Jurij Gagarin. Právě jeho let 12. dubna 1961 navždy změnil dějiny lidstva. Stal se prvním člověkem, který opustil Zemi a obletěl ji z kosmického prostoru. Byl to okamžik, který šokoval celý svět a ukázal, že Sovětský svaz je schopen dosáhnout technologických výkonů, o nichž se ještě před několika lety zdálo jen v románech science fiction. Gagarinův let však představoval pouze začátek mnohem rozsáhlejšího programu, který se stal největší a zároveň nejdražší investicí v dějinách sovětské kosmonautiky. Ještě před Gagarinem dokázal Sovětský svaz vyslat na oběžnou dráhu první družici Sputnik a prvního živého tvora – fenku Lajku. Následovala další historická prvenství. V roce 1963 se Valentina Těreškovová stala první ženou ve vesmíru a o dva roky později uskutečnil Alexej Leonov vůbec první výstup člověka do volného kosmického prostoru. Sovětský svaz tak během několika let získal většinu nejvýznamnějších prvenství první éry kosmických letů a výrazně přispěl k tomu, že se kosmické závody staly jedním z hlavních symbolů studené války.

Na program Vostok navázal Voschod, který poprvé dopravil na oběžnou dráhu vícečlennou posádku, a později legendární loď Sojuz. Právě kosmické lodě Sojuz se ukázaly jako mimořádně spolehlivé a staly se jedním z nejúspěšnějších pilotovaných systémů všech dob. Od svého prvního letu v roce 1967 prošly řadou modernizací a slouží úspěšně po modernizacích dodnes. Po vyřazení amerických raketoplánů v roce 2011 byly téměř deset let jediným prostředkem, kterým se lidé mohli dopravovat na nízkou oběžnou dráhu na Mezinárodní vesmírnou stanici. Žádná kosmická loď ani raketa neslouží v kosmonautice déle, což jen svědčí o nadčasovosti designu. Není od věci připomenout, že také čínské kosmické lodě vycházejí z těchto kosmických lodí a nově na jejich technologiích roste také indický pilotovaný program.

Nebyla to cesta jednoduchá a mnohdy si vyžádala ceny nejvyšší. Například při návratu mise Sojuz 1 zahynul Vladimir Komarov a o několik let později přišla o život i tříčlenná posádka Sojuzu 11, která se po návratu ze stanice Saljut udusila v důsledku náhlé ztráty tlaku v kabině. Právě tyto tragické události vedly k významnému zpřísnění bezpečnostních pravidel a přispěly ke vzniku moderních standardů, které chrání kosmonauty dodnes. Pilotovaný kosmický program Sovětského svazu nebyl pouze sérií odvážných letů. Vyžadoval vývoj nových raket, kosmických lodí, skafandrů, výcvikových středisek, sledovacích stanic i rozsáhlé pozemní infrastruktury. Právě proto představoval největší dlouhodobou investici sovětské kosmonautiky. Jeho odkaz přitom přetrvává dodnes. Moderní lodě Sojuz stále létají do vesmíru a řada technických řešení vyvinutých v 60. letech je dodnes považována za mimořádně spolehlivá. Pilotovaná lety do kosmu jsou dodnes výkladní skříní již upadající ruské kosmonautiky.

Cena: Nevyčíslitelná. Přesné náklady pilotovaného kosmického programu Sovětského svazu nebyly nikdy zveřejněny. Historici se však shodují, že šlo o finančně nejnáročnější kosmický program v dějinách SSSR. Vzhledem k rozsahu programu, utajení rozpočtů a propojení s vojenským výzkumem nelze jeho celkové náklady spolehlivě vyčíslit.

Ačkoli Spojené státy nakonec zvítězily v závodu o Měsíc, první kapitoly pilotované kosmonautiky napsal právě Sovětský svaz. (Ten měl vlastní měsíční program a plánoval se let s lidmi na Měsíc a stavěla se též obří raketa N-1. Jenže vše podléhalo dlouhá léta přísnému utajení a dodnes se opět jen odhaduje kolik sověty toto počínání stálo. Jedno je jisté – hodně. Hrubé odhady jsou 350 až 650 miliard amerických dolarů v dnešních cenách. Kvůli nedostatku informací budíš tento program v tomto článku tedy alespoň zmíněn). Gagarinův let, první žena ve vesmíru, první výstup do volného prostoru i legendární lodě Sojuz, družice na Měsíc a k planetám. Bez těchto průkopnických misí by dnešní kosmonautika vypadala zcela jinak.

Zdroj informací:
https://en.wikipedia.org/wiki/Luna_programme
https://www.cia.gov/readingroom/docs/CIA-RDP66B00403R000400080002-6.pdf
https://jamestown.org/glonass-program-for-2021-2030/
https://www.sciencedirect.com/topics/earth-and-planetary-sciences/glonass?
https://cs.wikipedia.org/wiki/GLONASS
https://en.wikipedia.org/wiki/Energia_(rocket)

Zdroje obrázků
AI
Archív autora
https://en.wikipedia.org/wiki/Luna_programme#/media/File:FP2A3122_(23497693608).jpg
https://images.squarespace-cdn.com/content/544974fee4b02ea0ed349bc8/1420003623798-6GYNVND116AASFXFQ82Y/?content-type=image%2Fpng
http://spaceflightnow.com/wp-content/uploads/2016/02/glonass.png
https://www.astro.cz/_data/images/news/2011/04/05/jurij_gagarin.jpg