Asi každý z nás má ve svém okolí známého či kolegu, na něhož dokonale platí úsloví o tom, že než takový spojenec, to raději deset nepřátel. Přesně v takovém rozpoložení se musel ocitnout Vladimir Čeloměj ve druhé polovině sedmdesátých let, kdykoli jeho myšlenky zabloudily ke Chruničevovu výrobnímu závodu. Vedení Chruničeva, byť nominálně spadalo do struktury CKBM, šlo až příliš ochotně na ruku konkurenční konstrukční kanceláří NPO Eněrgija. Svým způsobem šéfovi Chruničeva Viktoru Bugajskému nezbývalo nic jiného, než uposlechnout nařízení „shora“ a obětovat část svých kapacit ve prospěch programu Saljut, nicméně podle mnohých nekladl nijak výrazný odpor a opakovaně jednal za Čelomějovými zády. Od roku 1969 běžela v Chruničevu souběžně s Almazy také výroba civilních stanic typu DOS (Saljut) a jejich stavba Bugajského a jeho pracovníky velmi výrazně vytěžovala. Znamenalo to nejen skluzy ve výrobě stanic OPS, ale v neposlední řadě i velké časové manko v případě stavby a testování lodí TKS. Podle Ustanovení ÚV KSSS a Rady ministrů z 19. ledna 1976 měla být loď TKS v roce 1977 otestována na oběžné dráze v bezpilotním režimu, na konci roku 1978 při letu s posádkou a na konci roku 1980 měl být uveden do provozu celý komplex Almaz-TKS tak, jak byl původně zamýšlen. Každému jen trochu zasvěcenému muselo být jasné, že tyto termíny se nemůže podařit splnit. A tak se čtvrtý Almaz, který se začal rodit v jednom z cechů Chruničeva v létě 1975, musel podrobit jistým úpravám. Namísto stanice OPS druhé etapy (jež měla být vybavena kompletní zamýšlenou aparaturou a zásobována loděmi TKS), se na svět vyloupla stanice „jedenapůlté etapy“. A tím neměly problémy projektu Almaz končit…

​

​Čtvrtý a pátý Almaz a (téměř) konec…

Práce na OPS-4 probíhaly ve výrobním závodě Chruničeva do podzimu 1977. 7. září toho roku byla stanice převezena do Reutova k dalším pracím. Ovšem nejednalo se o pouhé vybavení stanice aparaturou, některými konstrukčními detaily a testy. Pro urychlení finalizace výroby bylo rozhodnuto, že posledních 139 technologických operací provedou reutovští. Dokončení OPS-4 trvalo tři měsíce a 16. prosince 1977 mohlo vedení CKBM konstatovat, že nejnovější Almaz odpovídá výrobní dokumentaci. Předpokládalo se, že tento Almaz zamíří na oběžnou dráhu někdy v roce 1978.

Stanice OPS-4 měla být prvním exemplářem druhé etapy programu Almaz. Tomu také odpovídalo její vybavení a osazení některými prvky. Oproti předchozím kusům zde chyběl teleskop Agat-1. Nenahradil jej však onen teleskop Agat s předlouhým ohniskem, jenž byl zmíněn v jednom z předešlých dílů seriálu. Konstruktéři se rozhodli osadit tento Almaz jiným optickým vybavením, proto byl výřez určený pro Agat zaslepen. Ke sledování zájmových oblastí měl sloužit radiolokátor „Meč-A“, jehož anténa se měla rozvinout až na orbitě. Na místě Agatu našla svou pozici nová fototelevizní aparatura „Liděr“. Snímky z radiolokátoru Meč-A měly být koordinovány se snímky topografických fotoaparátů ASA-34 tak, aby byly získány co nejpřesnější koordináty sledovaných cílových oblastí.

Počítalo se s tím, že stanice bude moci přijímat hned dvě lodi TKS najednou, proto byl stykovací uzel G-3000, který využívaly lodě 7K-T „Sojuz“, nahrazen uzlem 11F77-5345-0. Pod tímto označením se skrýval pasivní stykovací uzel pro TKS. Identický uzel byl také instalován na přední části stanice, na speciálním rámu AOS (автономный отсек стыковки – samostatný stykovací úsek) vyvinutém konstruktéry z Chruničeva. Také palivový systém stanice doznal změn, neboť se předpokládalo doplňování staničních nádrží pohonnými látkami přečerpávanými z lodí TKS (podobně, jako tomu bylo a dosud je u nákladních lodí z rodiny 7K-TG „Progress“).

Pro sbližování a stykovku lodí TKS byla také instalována evoluce radiolokačního systému Igla s označením Igla-PR-2. Obranný systém stanice tvořily dvě střely systému Ščit-2, přičemž kontejnery s těmito střelami byly instalovány zvenčí na trupu. Dílčích změn doznaly také systémy termoregulace, zajištění životních podmínek, telemetrický systém a další. Vesměs byly tyto změny realizovány s přihlédnutím k plánovanému využívání lodí TKS, o nichž si pozorný čtenář jistě pamatuje, že se u nich během doby, kdy měly být připojeny, nemělo jednat čistě o „pasažéry“, ale rovnocenné partnery stanice. V konečné fázi se u této a dalších stanic Almaz plánovalo, že setrvají na orbitě zhruba 7-10 let, přičemž dva roky v rámci své životnosti měly fungovat v pracovním režimu (jak automatickém, tak s lidmi na palubě), zbytek doby pak měly stanice létat autonomně v zakonzervovaném stavu. První pilotovaný let se dvěma připojenými TKS, a tedy šesti kosmonauty na palubě, měl trvat 45 dní. Pokud měla být ke stanici připojena jedna loď TKS, posádka měla v Almazu pobývat zhruba měsíc.

Přestože však stanice OPS-4 byla víceméně hotova a připravena k převozu na kosmodrom, na obzoru se objevil závažný problém. Tedy, přesněji řečeno, tento problém již nějakou dobu visel ve vzduchu a nyní, se završením konstrukčních prací na OPS-4, se zvýšila jeho palčivost. Onen problém by se dal shrnout do dvou slov: politika a TKS.

TKS měla, jak již bylo řečeno výše, v roce 1978 vykonat první let s posádkou. Ovšem konstrukce lodí se neustále protahovala, částečně také vinou saturace kapacit výrobního závodu Chruničeva, kde měli TKS na starosti. Jeden exemplář sice úspěšně provedl bezpilotní let v roce 1977, ovšem testy s posádkou byly zatím v nedohlednu. To pro OPS-4 znamenalo nucené čekání na okamžik, až bude moci být obsloužena právě lodí TKS. Plýtvání životností stanice na orbitální dráze bylo pochopitelně vyloučeno, proto OPS-4 zatím neměla zamířit ani na Bajkonur, natož do vesmíru.

A co se týče politiky – v té době již nadšení vojáků směrem k programu Almaz poměrně znatelně ochládalo. Ukázalo se, že přítomnost lidí na palubě rozvědné stanice nemusí být vždy ku prospěchu věci. Podle všeho ovšem hlavní překážkou uvedení další stanice do provozu byla postava ministra obrany. Tím se po smrti Andreje Grečka stal na konci dubna 1976 pozorným čtenářům již známý Dmitrij Ustinov, nejvyšší muž v hierarchii vojenského raketo-kosmického průmyslu a současně muž, jehož osobní vztahy s Vladimirem Čelomějem se daly dlouhodobě charakterizovat jako ledově chladné se znatelnými názvuky čiré antipatie.

Pod jeho působením vojenští zákazníci odmítli oficiálně potvrdit přejímku stanice. Čeloměj se ocitl ve svízelné situaci – stanice nemůže být vypuštěna, protože neexistuje způsob, jak ji obsloužit, současně pak ti, jež si ji objednali, náhle tvrdí, že ji nepotřebují. Pro CKBM to byl předem ztracený boj. Na straně Čeloměje a jeho lidí zatím ještě stále bylo Ministerstvo všeobecného strojírenství (orgán, pod nímž byl soustředěn kosmický průmysl), na druhé straně barikády však stál nepřítel, jehož jednoduše nebylo možné porazit – Sovětská armáda.

Čeloměj ohledně OPS-4 a dalšího pokračování programu bombardoval dopisy a telegramy příslušné vojenské pohlaváry, ti však zachovávali mlčení. V červenci 1978 se přeci jen cosi pohnulo – k rukám hlavního konstruktéra CKBM V. A. Poljačenka (neplést post hlavního konstruktéra s generálním konstruktérem, kterým byl stále Vladimir Čeloměj) přistála písemná odpověď Ministerstva obrany, v níž bylo mimo jiné naznačeno, jakým způsobem by bylo záhodno stran programu Almaz pokračovat. Podle vojáků bylo záhodno využít dosavadní zkušenosti v rámci programu Almaz k vývoji automatických palubních aparatur a soustředit se na bezpilotní rozvědné systémy. Co se týkalo OPS-4 a OPS-5, jež zatím ještě nebyla dohotovena, doporučovali zástupci Ministerstva obrany zvážit využití transportních lodí 7K-T, tedy nám již dobře známých a do značné míry nevyhovujících Sojuzů.

Tonoucí se stébla chytá a tak okamžitě začaly práce na úpravě OPS-4. Ze zadní části byl demontován stykovací uzel 11F77-5345-0 a nahrazen opět uzlem typu G-3000, upraveny byly i další systémy, zejména systém Igla. Vznikl tak zajímavý staniční hybrid, jenž mohl přijímat lodě dvou různých typů. Přes veškeré snahy ovšem OPS-4 ani nyní nezamířila směrem vzhůru. V cestě stálo ustanovení ÚV KSSS a Rady ministrů SSSR z 27. června 1978 s názvem „O přijetí kosmického raketového komplexu K8K82K do výzbroje Sovětské armády a o završení letových zkoušek v rámci první etapy raketo-kosmického systému ‚Almaz‘“.

Tímto ustanovením byla de facto ukončena dosavadní participace CKBM na pilotovaném kosmickém programu SSSR. Čeloměj a jeho lidé se měli soustředit výlučně na bezpilotní stroje a pilotovaný vesmír přenechat koncernu NPO Eněrgija. Vojáci postupně ukončili s CKBM veškerou spolupráci v oblasti pilotovaných stanic a také pilotovaných lodí TKS. Nějakou dobu ještě práce pokračovaly víceméně samospádem, ovšem peněžní toky pomalu vysychaly a tak k cestě na Bajkonur připravená OPS-4 byla uložena do jedné z hal v Reutovu, kde na ni pomalu začal sedat prach.

Pro Vladimira Čeloměje to znamenalo obrovskou ránu, kterou komentoval 30. srpna 1978 na setkání s pracovníky CKBM a Chruničeva. Při této příležitosti řekl: „Stojíte na hraně, všechno nám berou. Vzali nám IS (stíhače družic); US (námořní rozvědnou bezpilotní stanici); využili Almaz pro DOS; vzali nám oblet Měsíce; mezikontinentální balistickou raketu. UR-500K jsme ubránili s velkým úsilím. Chtějí nám kompletně sebrat Almaz; TKS neděláme; Zvezdu (malou stanici na bázi projektu vojenského Sojuzu-VI) neděláme; UR-530 (podstatně vylepšený Proton) neděláme; UR-700 (evoluce Protonu) nám neschválili. Zítra budu stát sám proti celé Vojensko-průmyslové komisi. Afanasjev mě v této situaci těžko podpoří…“ Hořká slova muže, jenž měl v jednu dobu na dosah velké a slavné výsledky a jemuž zákulisní pletichy a nezdravé prostředí postupně braly z rukou jeden smělý plán za druhým. Řeklo by se – Čeloměj sám se nezdráhal využít politikaření, kdekoli a kdykoli to uznal za vhodné. Na druhou stranu nelze jemu samotnému a celému CKBM upřít invenci, konstrukční prozíravost a tah na branku. Je možné, že kdyby dostal volnou ruku (a ekonomika SSSR by tak velkou finanční zátěž zvládla), vypadala by historie sovětské kosmonautiky výrazně jinak, než jak nakonec probíhala.

Dum spiro spero, praví klasické přísloví. Dokud dýchám, doufám. CKBM sice prohrálo bitvu, ale válka o důstojné zastoupení v rámci kosmického programu SSSR pokračovala dále. Když načalstvo rozhodlo, že pilotované stanice nesmí čelomějovci nadále provozovat, zbývala jediná možná cesta: pokusit se o vývoj bezpilotních rozvědných stanic. Ve výrobě byla v té době OPS-5 a v počátečních fázích probíhaly práce na OPS-6. Prvně jmenovaný stroj se měl nyní stát bezpilotní stanicí zaměřenou na námořní rozvědku – první z řady orbitálních platforem, jež měly vojáky přesvědčit o svém místě na slunci.

Čeloměj a jeho kolektiv se rozhodli jít cestou, jíž se měly vydat i pilotované stanice, kdyby jim byla dána možnost dále fungovat. Optická aparatura měla být u některých exemplářů doplněna a v některých případech zcela nahrazena radiolokačními prostředky umožňujícími snímání zemského povrchu nezávisle na povětrnostních a světelných podmínkách a možnost zachycovat i hladinové cíle a v některých případech i podhladinová plavidla.

Přestavba OPS-5 na variantu bez posádky si samozřejmě vyžádal velké úsilí, objem nutných zásahů do vybavení a konstrukce stanice rozhodně nebyl marginální. Pryč musely všechny systémy, jež měly za úkol udržet naživu a v relativním pohodlí kosmonauty. Environmentální systém tak musel být zásadně přepracován, stejně tak elektrický systém. Stanice, jež dostala název Almaz-M dostala do vínku nové zvětšené solární panely o ploše 82 m². Ty byly nutné proto, aby zajistily dostatek energie pro radiolokační systémy Meč-M a Čajka (k níž patřila i velká anténa R-2 na boku předního úseku stanice). Pro potřeby předávání informací k rukám vojáků byla stanice osazena aparaturou Surgut zajišťující komunikaci skrze retranslační družice. Úspora hmotnosti při vynechání systémů zabezpečení životních podmínek také umožnila instalaci doplňkových nádrží s pohonnými látkami v přední části trupu.

Dokumentace přestavby byla hotova na jaře 1979 s tím, že stanice bude hotova v květnu toho roku. Ani v tomto případě neměl chybět osvědčený „analog“, tedy dvojče stanice určené pro provoz a řešení problémů na zemi. Na Bajkonur měla stanice Almaz-M putovat v září toho roku. Ovšem tyto plány vzaly zasvé, neboť v Chruničevu, kde měl být dohotoven trup OPS-5 práce s ním spojené téměř stály na místě. Jednoznačnou prioritou továrny ve Filách byl civilní program DOS a Čeloměj byl pro vedení Chruničeva i nadále až ve druhém plánu. Byl proto vypracován nový grafikon, podle něhož měl být trup Almazu-M dokončen na konci roku 1979 a stanice připravena k přepravě na kosmodrom v červnu 1980.

Ani tento plán však nepřežil střetnutí s realitou. Po roce, kdy se s trupem OPS-5 stále téměř nic nedělo, byla stanice v nedokončeném stavu přepravena do Reutova. Vedení CKBM doufalo, že se stroj podaří dokončit vlastními silami. Dmitrij Ustinov se však i nadále díval Čelomějovi pod ruce a velmi usiloval o zrušení programu. Toho se mu podařilo částečně dosáhnout v prosinci 1981, kdy vyšlo nařízení ÚV KSSS a Rady ministrů „O dalším rozvoji prací na realizaci kosmického systému ‚Buran‘ a programu prací na orbitálních stanicích, kosmických lodích a aparátech a o přerušení prací na realizaci kosmických systémů ‚Almaz‘“.

Toto explicitní nařízení již nebylo možno ignorovat a veškeré práce na Almazu-M byly zastaveny. Stanice byla zakonzervována a tiše chytala prach v montážní hale v Reutovu až do roku 2017, kdy bylo rozhodnuto o využití trupu a části aparatury coby učební pomůcce a předání části vybavení několika muzeím na území Ruska.

To by ovšem nebylo CKBM s Čelomějem v čele, kdyby nemělo ještě jedno eso v rukávu. Ono eso mělo označení Almaz-T a díky němu teoreticky mohli čelomějovci využít mnohé zkušenosti a hlavně komponenty z programu pilotovaných orbitálních stanic…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://rgantd.ru/upload/resize_cache/iblock/a85/1110_460_0/9w84m044q3p0nnqvgic8uj1smtsau5d5.jpg (kredit: rgantd.ru)
http://www.ninfinger.org/models/vault/almaz%20stations/ops-4%20(2).jpg
http://www.ninfinger.org/models/vault/almaz%20stations/ops-4%20configuration.jpg
https://www.fresher.ru/manager_content/11-2017/sekretnyj-kosmicheskij-proekt-sssr-almaz/big/6.jpg