Asi každý z nás má ve svém okolí známého či kolegu, na něhož dokonale platí úsloví o tom, že než takový spojenec, to raději deset nepřátel. Přesně v takovém rozpoložení se musel ocitnout Vladimir Čeloměj ve druhé polovině sedmdesátých let, kdykoli jeho myšlenky zabloudily ke Chruničevovu výrobnímu závodu. Vedení Chruničeva, byť nominálně spadalo do struktury CKBM, šlo až příliš ochotně na ruku konkurenční konstrukční kanceláří NPO Eněrgija. Svým způsobem šéfovi Chruničeva Viktoru Bugajskému nezbývalo nic jiného, než uposlechnout nařízení „shora“ a obětovat část svých kapacit ve prospěch programu Saljut, nicméně podle mnohých nekladl nijak výrazný odpor a opakovaně jednal za Čelomějovými zády. Od roku 1969 běžela v Chruničevu souběžně s Almazy také výroba civilních stanic typu DOS (Saljut) a jejich stavba Bugajského a jeho pracovníky velmi výrazně vytěžovala. Znamenalo to nejen skluzy ve výrobě stanic OPS, ale v neposlední řadě i velké časové manko v případě stavby a testování lodí TKS. Podle Ustanovení ÚV KSSS a Rady ministrů z 19. ledna 1976 měla být loď TKS v roce 1977 otestována na oběžné dráze v bezpilotním režimu, na konci