Neúspěšný let stanice OPS-1 sice nevyvolával v pracovnících konstrukční kanceláře CKBM a jejím vedení v čele s Vladimirem Čelomějem libé pocity, nicméně jejich aktivita se nezastavila ani na chvíli. Zatímco se OPS-1 měnila na oblak trosek hořících v atmosféře, ve výrobním závodě Chruničeva šly plným tempem práce na zhotovení trupu, jež dostal označení N^o0101-2. Na přelomu roku byla konstrukce hotova a 2. ledna 1974 byl trup přepraven do CKBM v Reutovu k „vyplnění masem“, tedy osazení všemi systémy a aparaturami nutnými ke správnému fungování stanice. Práce v cechu č. 8 a následně v KIC (cech testování a kontroly) probíhaly na tři směny a za tři měsíce byla stanice hotova a připravena k přepravě na kosmodrom. 2. dubna speciální vlaková souprava vypravená z Reutova dorazila na místo určení – montážní halu na ploščadce 81 – a mohlo začít vykládání Almazu a jeho příprava na start. Práce dle zaběhlých zvyklostí do značné míry kopírovaly procesy, jimiž stanice prošla v KICu. Byly prověřovány veškeré systémy a subsystémy do nejmenšího detailu, následně byla stanice testována i ve vakuové komoře. Během přípravy se objevily i některé problémy. Asi největším byl zkrat na kostru během jednoho z testů dokovacího systému. Technici CKBM na odstranění závady pracovali celou noc a část následujícího dne a podařilo se jim vše dát znovu do pořádku. Po všech nutných prověrkách byla stanice připojena k nosné raketě a 19. června putovala startovní sestava na „levou“ rampu startovního komplexu 81.

​

​ „Haló, kdo je tam?“

Oproti předchůdci se nyní nevyskytla žádná větší závada, která by ohrozila start, jenž byl naplánován na brzké ranní hodiny 25. června 1974. A skutečně, přesně v určený okamžik, v 1:38 moskevského času, se Proton-K výrobního čísla N^o283-02 vydal k nočnímu nebi. Nosič odvedl dokonalou práci a po 591 sekundách se od něj stanice oddělila a započala svou samostatnou pouť. Oficiálně nesla jméno „Saljut 3“, nicméně reutovští se s tímto názvem vypořádali stejně jako předtím – bylo napsáno pouze na adaptéru, který spojoval stanici s nosičem a byl odhazován po oddělení stanice od Protonu.

Vladimir Čeloměj tentokrát nemohl být osobně přítomen startu svého dítka, do Reutova tak z kosmodromu putovaly pozdravy a gratulace prostřednictvím vysokofrekvenční rádiové linky. Zatím však byly oslavy tlumeny nutností provést nezbytné testy předtím, než bude stanice prohlášena za plně provozuschopnou a připravenou přijmout lidskou posádku.

Onu posádku tvořila dvojice, kterou již vážený čtenář zná – Pavel Popovič a Jurij Arťuchin. Vzhledem k tomu, že oba prošli kompletní přípravou pro let na OPS-1, neměl vedoucí Výcvikového střediska kosmonautů Georgij Beregovoj ani Vladimir Čeloměj s rozhodováním ohledně personálních otázek žádnou práci. Náhradníky se stali, stejně jako již předtím, Boris Volynov a Vitalij Žolobov.

Po příletu na kosmodrom čekaly hlavní i záložní posádku již důvěrně známé úkony. Poslední nácviky, obhlídka Sojuzu a uložení osobních věcí v jeho interiéru a další tradiční předletové činnosti. Bezprostřední příprava na let ovšem měla i svá úskalí – start byl naplánován na noční hodiny, proto okamžitě po příletu na Bajkonur začali lékaři „přenastavovat“ biologické hodiny kosmonautů. Posádky pracovaly v noci a během dne spaly, okna hotelových pokojů byly pro tento účel zatemněna. Kupodivu se ukázalo, že Popovič a Arťuchin si na obrácený režim zvykli překvapivě hladce a tak nebylo třeba převrácený biorytmus podporovat prášky na spaní.

3. července 1974 se devět minut před půlnocí místního času z Gagarinské rampy zvedla nosná raketa, na jejíž špici se nacházel Sojuz-14 s Popovičem a Arťuchinem na palubě. Zatímco Popovič již byl zkušeným harcovníkem, v osobě Jurije Arťuchina se poprvé do vesmíru podíval vojenský letecký inženýr. Navedení na orbitální dráhu proběhlo zcela bez problémů, loď se v daný moment nacházela ve vzdálenosti 35 tisíc kilometrů za Almazem a na nižší dráze jej začala dohánět. V průběhu stíhání proběhly čtyři plánované korekce trajektorie a den po startu se Sojuz nacházel pouhých 600 metrů od stanice, v tu dobu osvětlené slunečními paprsky.

„Berkuti (tak zněl volací znak posádky – pozn. aut.), pozorujete Zemi?“ zazněla otázka z řídicího střediska. „Ne! Koukáme jen na ‚krasavici‘,“ zněla odpověď. „Na Zemi se ještě nakoukáme dosyta!“ Ale pakliže všechno šlo dosud jako po másle, nyní na kosmonauty čekalo nepříjemné překvapení. Ve vzdálenosti 100 metrů přešel Popovič na ruční řízení. Když byla vzdálenost poloviční, začala loď ze záhadného důvodu uhýbat doprava. Situace byla o to složitější, že loď i stanice vylétly z oblasti, kde mohly komunikovat s řídicím střediskem.

Popovič zastavil sbližování a sejmul rukavice svého skafandru, aby měl lepší cit v rukou při manipulaci s ovládacími pákami Sojuzu. Arťuchin hlasitě protestoval s tím, že pokud loď narazí do stanice a bude porušena její hermetičnost, pro Popoviče bez rukavic by to znamenalo jistou smrt. Popovič odvětil: „Ty se zachráníš a dosvědčíš, že jsem se k tomu rozhodl dobrovolně.“ Načež promptně opravil chybu v poloze lodi a za několik minut už dokovací tyč zajela přesně doprostřed konusu stykovacího uzlu Almazu. Podle tvrzení kosmonautů byla stykovka „měkká, dokonce takříkajíc něžná“. Tím však problémy nekončily.

Po dosažení pevného spojení vyšlo najevo, že spojení není zcela hermetické. Mezi dvěma těsněními, jež zajišťovala vzduchotěsnost spoje, lehce klesal tlak. Posádka se obrátila prostřednictvím komunikátora v řídicím středisku přímo na Vladimira Čeloměje s tím, aby povolil přechod na palubu stanice na osobní odpovědnost Popoviče a Arťuchina. Čeloměj a jeho spolupracovníci dumali hodinu a půl a došli k závěru, že pokles tlaku nijak neohrožuje stroje ani posádku a éterem zaznělo povolení k otevření příklopů.

Psal se 4. červenec 1974, když se na palubě OPS Almaz konečně ocitli kosmonauti. Po dlouhých osmi letech od svého formálního zrodu tak mohl program Almaz vstoupit do praktické fáze. Letový plán se pochopitelně v prvních dnech pobytu na stanici zaměřoval na její oživení. Popovič s Arťuchinem ke své spokojenosti konstatovali, že se jim podařilo zapnout a otestovat všechny nutné systémy, tedy jak ty, jež zajišťovaly orientaci, obyvatelnost a provoz Almazu, tak speciální rozvědnou aparaturu v čele s teleskopem Agat-1.

První dny ovšem nesly i svůj díl nepříjemností, za nimiž však pohříchu nestál ani Almaz, ani kosmonauti. V den, kdy se Sojuz-14 spojil se stanicí, totiž došlo na Slunci k mohutné erupci a 6. a 8. července následovaly další dvě. Orbitální komplex s kosmonauty byl sice chráněn radiačními pásy, navíc oběžná dráha byla mnohem nižší, než tomu bylo u Saljutu 1, přesto Popovič a Arťuchin měli po několik dní po ruce dozimetr, kterým kontrolovali úroveň radiace v prostorách Almazu. Přes její zvýšenou hladinu naštěstí nebyly překročeny přípustné limity a 9. července se situace začala uklidňovat. Byť mezitím padly nesmělé návrhy o tom, že by bylo lépe stanici evakuovat, vedení letu k tomuto kroku nakonec nemuselo přistoupit.

Co ovšem kosmonautům nedalo spát, a to doslova, to byla siréna palubního alarmu. Ta měla vydávat svůj ječivý signál v okamžiku, kdy se mimo normu dostal některý z životně důležitých parametrů – napětí v palubní síti, koncentrace CO₂ a podobně. Třetí večer na stanici už kosmonauti spali, když se interiérem rozlehl zvuk této sirény. Kosmonauti ji vypnuli a jali se hledat příčinu její aktivace. Jenže vše se zdálo být normální, žádné nebezpečí evidentně nehrozilo. Popovič s Arťuchinem se odebrali znovu na kutě. Ovšem nestačili dospat ani půl veršíku ze svých snů, když se ječení sirény rozlehlo stanicí znovu. Ani tentokrát kontrola systémů neodhalila nic, co by vybočovalo z normy. Siréna to však nemínila vzdát a když dvojici mužů probudila potřetí, Popovič ji zkratoval a tím nastálo vypojil. Tím se však posádka současně připravila o rychlé varování, pokud by se některý z parametrů skutečně vymknul normě.

Klidný spánek posádky nenarušovala pouze neposlušná siréna. Jak již bylo řečeno při popisu orientačního systému stanice, ukázalo se, že setrvačníky v provozu vydávaly velmi nepříjemný a poměrně intenzivní hluk. Až tak intenzivní, že při něm bylo nemožné spát. Řídicí středisko proto po několika dnech začalo posádce posílat časy, kdy měly být podle plánu setrvačníky zapojeny, aby se kosmonauti mohli na nevyhnutelný hluk připravit a upravit tak dobu své spánkové periody, pakliže to bylo možné.

K menším nepříjemnostem patřila také poměrně nízká teplota v interiéru. Popovič s Arťuchinem si na chlad opakovaně stěžovali, ale řídicí středisko dlouho nedokázalo přijít na to, proč se přes všechny možné pokusy a procedury nedaří teplotu zvednout. Až pečlivá prohlídka termoregulačního systému odhalila, že je otevřen jeden z ventilů, který se měl nacházet v uzavřeném stavu. Po jeho uzavření už se teplota bez problémů držela na příjemné úrovni.

Psychologové pochopitelně předpokládali, že posádka bude pro kompenzaci svého extrémně nasyceného pracovního rozvrhu potřebovat různé způsoby odreagování a psychologické podpory. Krom jiného proto na palubu řídicí středisko vysílalo hudbu, vzkazy od nejrůznějších známých lidí a v neposlední řadě měla posádka ve vyhrazenou dobu k dispozici také možnost přímého telefonického rozhovoru s rodinami a přáteli (samozřejmě s využitím rádiové štafety, na stanici skutečně nevedly žádné telefonní dráty). A právě s telefonickým rozhovorem souvisí jedna z nejbizarnějších epizod letu Popoviče a Arťuchina.

Jednou se ozval signál upozorňující kosmonauty, že někdo chce navázat telefonické spojení. Hovor přijmul Pavel Popovič. Do ucha se mu ozval hlas naprosto neznámé ženy: „Haló, kdo je tam?“ Popovič odtušil: „Tady Popovič!“ „Kdo? Kdo?“ zmateně kontrovala ona dáma. „Pavel Romanovič Popovič,“ odtušil velitel komplexu. „Co si ze mě děláte šoufky? Kdo jste?“ začala se durdit volající. „Velitel orbitální stanice Saljut 3, letec-kosmonaut SSSR Pavel Popovič!“ „A proč se vám tak klepe hlas? Co se mi to snažíte namluvit? Kdo jste?“ nyní už naštvaně vyzvídala neznámá. „Kdybyste, milá zlatá, byla na mém místě, moc rád bych si poslechnul, jak by zněl váš hlas,“ ironicky smečoval Popovič. Na druhém konci linky se rozhostilo konsternované ticho a spojení se přerušilo. Do dnešního dne asi nikdo netuší, jakým zázrakem se náhodná volající nechtěně dokázala napojit do komunikačního systému řídicího střediska…

Dnům kosmonautů nicméně dominovala hlavně práce, která běžně zabrala 14-16 hodin denně. Program byl poměrně natěsnaný a již tehdy bylo možné pozorovat zárodky problémů, které se projevily u pozdějších letů a staly se také leitmotivem expedic na další Saljuty a posléze orbitální komplex Mir. Alespoň něco však Popovičovi a Arťuchinovi dělalo radost – jedním z experimentů bylo i ochutnávání nových vzorků kosmické stravy. Oba muži měli po degustaci zaznamenat svá hodnocení. Vzorky kosmonautům padly do noty natolik, že je zkonzumovali rychlostí blesku a do záznamového archu napsali stručné: „Chutnalo všechno“.

Posádka prováděla také experimenty a pozorování ve prospěch vědy a národního hospodářství SSSR (přesně tak, jak bylo neustále opakováno oficiálními informačními kanály). Popovič a Arťuchin pořizovali fotografie hvězdné oblohy, snímali soumračný horizont při východu a západu slunce, dokumentovali možné lokality přírodních zdrojů. Jedním z experimentů byli také oni sami, respektive jejich tělesné schránky.

Ovšem centrem činnosti byla obsluha prostředků ke sledování území protivníka. Ohledně výsledků této činnosti dodnes veřejné zdroje příliš neprozrazují, jisté je však minimálně to, že kosmonauti prostřednictvím optických pomůcek vyhodnocovali povahu zadaných cvičných cílů na zemském povrchu a testovala se jejich schopnost odlišit vojensky zajímavý cíl od běžné civilní infrastruktury. Faktem každopádně je, že posádka Sojuzu-14 údajně zvládla splnit zadaný program bez výjimek.

V průběhu letu bylo také nutno vyjmout z fotoaparátů a kamer filmové pásy, oddělit neexponované části, uložit exponované oddíly do kapsle KSI a následně „nabít“ do přístrojů pásy nové. Popovič posléze popisoval, jak si s Arťuchinem rozdělili fototechniku – každý dostal na starost sedm fotoaparátů a kamer – vypnuli hlavní osvětlení v interiéru a pustili se do práce. Exponované pásy uložili do kapsle, zbytky a odpadní kusy odhazovali kolem sebe. Když bylo hotovo, rozsvítili světlo – a nestačili se divit. Ony nepotřebné pásy se vlnily všude kolem nich a zdálo se, že vyplňují celý interiér stanice! Oběma protagonistům dalo docela hodně práce, než odpadní materiál postupně smotali do ruliček, v kterémžto tvaru již zabíraly rozhodně méně prostoru.

Červenec se pomalu přehoupnul do své druhé poloviny a program letu se blížil svému završení. Let Sojuzu-14 byl naplánován zhruba na 15 dní a balistikové určili ideální termín návratu na 19. červenec. Toho dne Popovič s Arťuchinem dokončili veškeré úkony, jež měly zajistit dopravu některých materiálů a vzorků na Zemi a také konzervaci stanice, která měla v polospícím stavu čekat na přílet další posádky. Během dopoledne kosmonauti přešli do své transportní lodi a uzavřeli příklopy.

Sojuz se následně bez problémů od Almazu odpojil a ve 14:32 minut moskevského času byl přesně podle plánu zažehnut brzdicí motor lodi. Podle propočtů mělo k přistání dojít v 15:21 a tyto propočty se ukázaly být zcela přesnými: návratová kabina se dotkla stepní půdy zhruba 140 km jihovýchodně od Celinogradu (dnešní Nur-Sultan, hlavní město Kazachstánu) skutečně v 15:21 moskevského času. Oba kosmonauti měli v ten okamžik za sebou kosmickou pouť čítající 15 dní, 17 hodin, 30 minut a 28 sekund.

Přestože již existovala data a poznatky z amerického programu Skylab, sovětští lékaři a výzkumníci byli dychtiví na vlastní oči poznat, co s lidským organismem provedou dva týdny velmi hektického pobytu na palubě orbitální stanice, byť se nejednalo o rekordní pilotovaný let ani z hlediska sovětské kosmonautiky. Nejdelší sovětský let, z něhož mohla být získána data (rekordní mise Sojuzu-11 bohužel skončila tragédií v podobě smrti kompletní posádky), měla na kontě posádka Sojuzu-9 v roce 1970. Tehdejší protagonisté Andrijan Nikolajev a Vitalij Sevasťjanov se po necelých osmnácti dnech vrátili domů ve velmi zuboženém stavu, když nebyli schopni udržet v ruce ani svou komunikační čepičku.

Mnohými byly zdravotní potíže posádky Sojuzu-9 připisovány nečinnosti a nedostatku fyzického cvičení na palubě Sojuzu. Popovič a Arťuchin se však ze své mise vrátili v překvapivě dobré formě. Jisté potíže a změny se pochopitelně daly předpokládat, nicméně ani zdaleka nebyly tak drastické, jako tomu bylo u Nikolajeva a Sevasťjanova.

Přesto minimálně první večer byla reakce organismů obou mužů na normální pozemské podmínky poměrně bouřlivá. U obou se pár hodin po návratu do pozemských podmínek poměrně rychle zvedla tělesná teplota (až někam ke 40 °C), rapidně vzrostl krevní tlak a stejně tak i tep. Kosmonauti museli být z oslavy na počest úspěšného přistání odneseni na nosítkách. Naštěstí se vše poměrně rychle vrátilo k relativnímu normálu a už druhý den mohli Popovič s Arťuchinem v Moskvě v pozoru podávat slavnostní hlášení Státní komisi. Jak zahlásil Pavel Popovič, „program letu byl kompletně splněn“.

Ke stejnému závěru dospělo i technické vedení CKBM na svém zasedání 31. července v Reutovu. Mimo jiné bylo konstatováno, že tato mise potvrdila základní charakteristiky stanice OPS a také ukázala, že zvolená konstrukční řešení byla ve velké většině správná. Stejně tak byl splněn i cíl, který určil zákazník, tedy vojáci. Testování a využití výzvědné fotoaparatury dopadlo na výbornou a analytici Generálního štábu ozbrojených sil SSSR si pochvalovali kvalitu pořízených fotografií.

Na poradě Státní komise 2. srpna nicméně z úst kosmonautů zazněly i některé výhrady a připomínky, jež se týkaly zejména pracovního rozvrhu posádky. Popovič a Arťuchin si stěžovali zejména na pracovní přetíženost a nepravidelnost odpočinkových period. Pracovní dny trvající 14 hodin nelze dodržovat delší dobu, aniž by se to odrazilo na fyzickém a psychickém stavu posádek. Stejně tak kosmonauti vyjádřili své mínění ohledně programu oživení a konzervace stanice. Tento program byl naplánován nerealisticky a nepočítal s nutným odpočinkem. Tyto námitky byly sice zaznamenány, podle všeho ale nepadly na úrodnou půdu, což mělo v budoucnu přinést nemalé problémy.

Celkově je však možné let této posádky považovat za úspěch. Sovětská kosmonautika tak po tragédii Sojuzu-11 nabrala nový dech a vykročila na cestu dlouholeté dominance v oblasti dlouhotrvajících pobytů lidí na orbitálních stanicích. Saljut 3/OPS-2/Almaz mezitím osamoceně a netečně obíhal okolo Země a namotával další a další orbity. Neměl však zůstat osamocen dlouho. Do finiše se blížila příprava další posádky; posádky, jež v sobě kombinovala zajímavé protiklady a současně posádky, na níž podle mínění některých kolegů ještě neměla být řada…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://www.astronautix.com/graphics/s/sal3shop.jpg (kredit: Dietrich Haeseler via astronautix.com)
http://www.astronautix.com/nails/s/sal3pad1.jpg (kredit: Dietrich Haeseler via astronautix.com)
http://www.astronaut.ru/bookcase/books/borisenko/foto/souz14.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/sts/large_life/english/soyuz-14_1.htm (kredit: Spacefacts.de)
https://warspot-asset.s3.amazonaws.com/articles/pictures/000/070/704/content/ris06-74d437ac8e6299901dbd395e0ccebb2c.jpg