Člověku se velmi těžko hledají slova, když má psát vzpomínku na vskutku legendárního astronauta, navíc velmi zajímavého a milého člověka. Je však nevyhnutelným faktem, že mužů, kteří byli u největších momentů v dějinách kosmonautiky, nezadržitelně ubývá. Nezbývá, než se smířit s tím, že přijde den, kdy mezi námi už nebude žádný z nich. To nic neubírá na pocitu ztráty u Mika Collinse, který byl legendou velmi zvláštního druhu a jehož místo v historii bývá širokou veřejností zhusta opomíjeno. Mike totiž nebyl pouze výtečným pilotem, astronautem a účastníkem nejznámější mise v dějinách kosmonautiky, ale také všestranným mužem, jehož nezměnily úspěchy, sláva ani obdiv davů. Jeho typický úsměv, skromnost a lehká ironie ve vztahu k sobě samému byla osvěžujícím závanem v řadách mužů, jejichž společným jmenovatelem bylo povětšinou (byť opodstatněné) olbřímí ego.

Michael Collins přišel na svět 31. října 1930, přičemž místo jeho narození bylo na pozdějšího astronauta poměrně netypické – podkrovní byt v domě číslo 16 na Via Tevere v Římě. Jeho otec byl totiž kariérním armádním důstojníkem a v té době sloužil coby vojenský atašé. Téměř celá mužská část Mikovy rodiny všeobecně inklinovala k armádě, jeho starší bratr posléze dosáhl vysoké důstojnické hodnosti a Mikův strýc dokonce působil coby náčelník štábu US Army.

Mikovo dětství se vzhledem k otcově vojenské kariéře (v níž Collins senior dosáhl nakonec hodnosti generálmajora, stejně jako později Mike) neslo ve znamení neustálého stěhování. Mike mohl svým domovem v poměrně krátké době zvát hned devět míst, přičemž krom Říma bylo na americké poměry asi nejexotičtější Portoriko, konkrétně Casa Blanca. Rodina se definitivně usadila až v roce 1945 ve Virginii.

Mezitím malý Mike absolvoval základní a střední vzdělání, z velké části na škole St. Albans v New Yorku, kam se rodina přestěhovala po vstupu Spojených Států do války. Pak nastalo klasické dilema ohledně volby školy vhodné pro další kariéru. Zatímco maminka si pro Mika představovala dráhu v diplomatických službách, syn se tomuto přání nepodřídil a vybral si cestu profesionálního vojáka. Jeho další štací se stala věhlasná vojenská akademie ve West Pointu.

Na konci studia (které mimochodem Mike završil jako 185. nejlepší z 527 absolventů) se objevila další křižovatka na Collinsově životní cestě. Mike se zdráhal jít ve šlépějích svých příbuzných. Jeho bratr, strýc a otec si vydobyli v armádě značné renomé a bylo jasné, že pokud se vydá na tuto dráhu, bude s nimi chtě nechtě poměřován, navíc se také obával obviňování z protekce.

Mike krom klasické armádní kariéry zvažoval přihlášku k US Air Force. Letectvo sice mělo svá negativa (pomalejší kariérní postup vyvolaný přebytkem důstojníků po 2. světové válce a také náročný výcvik, při němž čtvrtina adeptů musela předčasně skončit, nehledě k poměrně značnému riziku smrtelné nehody), nicméně Collins byl zvědav, jak bude vypadat příštích několik desítek let v tak rapidně se vyvíjejícím a vzrušujícím oboru, jakým letectví bylo. Jeho volba tedy byla jasná. A mimochodem – stejně se rozhodl jeden z jeho spolužáků, jistý Edward Higgins White…

Červenec 1952 tak Mika Collinse zastihnul v kokpitu cvičného T-6 Texan a hned od začátku se prokázala jedna velmi překvapivá věc. Na vysvětlenou: Mike nikdy zvlášť k letectví neinklinoval. Jeho první svezení v malém letounku Grumman Widgeon v roce 1941 sice bylo úžasným zážitkem, nikoli však takovým, který by mu změnil život. Stejně jako každý chlapec Mike nějakou dobu stavěl modely letadel, ale řídicí páku nepovažoval za své osudové volání. Jaké tedy bylo nyní jeho překvapení, když zjistil, že má přirozený talent k pilotáži.

Šest měsíců základního pilotního výcviku na základně v Columbusu v Mississippi bylo následováno krátkým výcvikem v přístrojovém létání v Texasu a poté už Mike mohl na základně Waco osedlat proudový T-33. Na konci léta 1953 si mohl nechat hrdě připnout pilotní křidélka. A i nyní přálo Mikovi štěstí. Vzhledem ke svým výsledkům byl zařazen do výcviku pokročilého denního stíhacího boje. To byla vysněná meta všech novopečených pilotů. Nejednalo se však o žádnou selanku. Během jedenáctitýdenního kurzu zahynulo dvaadvacet Collinsových spolužáků. Neodpouštělo se zde sebemenší zaváhání, už jen proto, že tento výcvik byl předstupněm bojové tůry v Koreji. Slabší piloti mohli ohrozit nejen sebe, ale i své kolegy.

Zdálo se, že Collinse čeká křest ohněm v korejském konfliktu, ale ještě během kurzu „vypukl mír“. Nové zařazení znělo: 21. stíhací-bombardovací křídlo ve Victorville, kde se Mike mimo jiné učil pomocí F-86 Sabre také dopravit na cíl nukleární hlavici. Uprostřed prosince 1954 byla jednotka přesunuta do Francie. Pro Collinse to znamenalo návrat do relativně známých končin, protože s Evropou nikdy zcela kontakty nezpřetrhal.

I tady se ukazovalo, že je pro kokpit letounu jako zrozený. V roce 1956 se stal vítězem každoroční střelecké soutěže a tato cena v podobě stříbrného poháru měla do konce jeho života čestné místo na polici s oceněními a trofejemi. 16. srpna toho roku pro změnu Mike zažil něco, čeho se každý pilot obává: požár letounu za letu. Katapultáž naštěstí proběhla bez sebemenších problémů a zanedlouho seděl Collins opět v kokpitu Sabru. V té době také Mike začal uvažovat, jak svou kariéru, ale hlavně pilotní umění posunout zase o krůček dál. Jeho švagr Cordie v té době dokončil kurz pro testovací piloty námořnictva v Patuxent River. Jeho dopisy Collinse inspirovaly k tomu, aby se začal pokoušet o umístění do EFTPS, školy pro testovací piloty USAF na věhlasné základně Edwards.

Zpočátku se jeho snaha nesetkala s pochopením. Neměl nalétáno patnáct stovek hodin potřebných k zařazení do školy, proto zažádal o přidělení k jakékoli letecké jednotce a po dosažení hranice 1 500 hodin k převelení na Edwards. Nicméně letectvo, jak už to u ozbrojených složek bývá, odpovědělo sice promptně, ale zcela jinak, než si Mike představoval. Po příštích devět měsíců měl létat pouze ve školní škamně kurzu pro důstojníky údržby letecké techniky na základně Chanute.

Škola byla pro Collinse očistcem – ubíjející nuda, navíc umocněná nedostatkem příležitostí k létání. Ale i tady si urputný mladý muž našel cestu: nasadil takové tempo studia, že devítiměsíční kurz dokončil za šest měsíců! Ale opět se prokázala zlomyslnost vojenského šimla. Jeho další zařazení: instruktor v téže škole, kterou právě absolvoval! To milého Mika dopálilo a vydal se do Pentagonu, kde na potkání otravoval každého, kdo mu byl ochoten naslouchat.

Nakonec se dostal do kanceláře nejmenovaného personalisty, který měl dostatek trpělivosti a také zdravý rozum. Ten mu vyložil situaci: pokud se mu nelíbí zařazení coby instruktora ve škole, prosím. Ale co se letectva týče, to s ním počítá na základně Chanut a tečka. Takže pokud si dokáže najít něco, co jej v dané lokaci alespoň trochu uspokojí, nadřízení jej podpoří.

Naštěstí se na základně v té době uvolnilo místo velitele MTD (Mobilní výcvikové jednotky) a Collins po této příležitosti skočil. A ukázalo se, že je to v dané situaci doslova práce snů. Úkolem MTD totiž bylo objíždět (tedy spíše oblétávat) základny po celých Spojených státech i dalších lokacích, kde byly umístěny základny USAF a školit personál ohledně údržby a ovládání letounů. Takže spousta létání a k tomu neustále nová zajímavá místa. Po nějaké době Mike postoupil na vedoucí místo v FTD (Polní výcvikové jednotce) na základně Nellis, což byla pokročilá verze MTD, kde ovšem členové FTD neobráželi všechny možné i nemožné kouty světa, ale ostatní se jezdili vzdělávat na Nellis.

To bylo zajisté velmi vítanou změnou zejména pro mladou paní Collinsovou. Mike se seznámil s Patricií, tou dobou ještě slyšící na příjmení Buchanan, během svého pobytu ve Francii v důstojnickém klubu, kde pohledná bruneta původem z Bostonu pracovala. Jejich svatbu nejprve překazila bojová pohotovost, kterou Mike musel držet v době Maďarské krize, nakonec se však vše vydařilo v roce 1957 a postupně se Collinsovi stali rodiči malého stádečka tří dětí.

Během práce v MTD a FTD Mike nasbíral vytoužených 1 500 letových hodin a jakmile onen okamžik nastal, okamžitě odeslal přihlášku do školy testpilotů na Edwards. Neočekával, že by byla úspěšná, o to více jej překvapila odpověď o přijetí do kurzu, “třída 60-C, USAF Experimental Flight Test Pilot School, začátek 29. srpna ‘60, doba trvání kurzu 32 týdnů”.

V létě 1960 se tedy rodinka Collinsových stěhovala z Nellisu do Mekky všech pilotů. Mezi Mikovy spolužáky v kurzu 60-C patřili i velmi zajímaví pánové, například jistý Frank Borman, James Irwin nebo Thomas Stafford. Někteří byli z Collinsova pohledu téměř nadlidé a akademickým kurikulem kurzu projeli jako horký nůž máslem. Na konci výcviku všichni očekávali, že právě tito piloti budou zařazeni do prestižní sekce testovacího střediska Edwards, která se zaměřovala na stíhací letouny. Jenže se ukázalo, že Borman a Stafford zůstanou ve škole coby instruktoři a k Mikově velkému překvapení jediné volné místo u stíhacích letounů připadlo právě jemu. Tak mohl Collins pořádně provětrat křídla nejrůznějších letounů, včetně legendárních F-102 a F-104. Jenže v té době se na obzoru objevilo nové lákadlo.

NASA se na přelomu padesátých a šedesátých let stala heslem dne a přes různorodé pocity ostatních testpilotů, kteří si při zmínce o svých bývalých kolezích, nyní členech Mercury 7, ťukali na čelo, bylo jasné, že se chystá něco velkého. Collins nikdy nesnil o letech do vesmíru, nicméně když v únoru 1962 zamířil John Glenn jako první Američan na oběžnou dráhu, bylo rozhodnuto. Tohle bude nová výspa, nový technologický skok kupředu a Mike chtěl být u toho. A zakrátko se mu naskytla příležitost: v dubnu 1962 NASA oznámila, že spouští další výběr kandidátů na profesi astronauta.

Mike se ruče přihlásil a dostalo se mu spolu s kolegy nejprve “charm school”, tedy “školy v okouzlování“. To byl de facto kurz vybraných způsobů, kterým si chtělo letectvo zajistit, aby jeho kandidáti udělali na výběrovou komisi co nejlepší dojem. Následovalo pětidenní martyrium na základně Brooks AFB v San Antoniu, kde byli adepti vydáni na milost a nemilost mužům v bílých pláštích. Posledním stupněm byl pohovor s výběrovou komisí v Houstonu. Na konci byl Mike jedním z devíti příslušníků USAF, kteří byli zvažováni pro zařazení do oddílu.

Finální odpověď ale byla velkým zklamáním. Z poměrně vágního zamítacího dopisu si Mike vydestiloval důvod svého odmítnutí: nedostatek zkušeností. Nezbylo, než se vrátit k práci testovacího pilota, která nyní, po kontaktu s hvězdným prachem Houstonu, pozbyla část své přitažlivosti. V té době byla EFTPS přejmenována na ARPS (Aerospace Research Pilot School) a její kurikulum reflektovalo nové směry v oblasti letectví a zahrnovalo také základy astronautiky. Škola nabízela také postgraduální studium pro své absolventy a Mike byl toho názoru, že v životopise by se takový bod mohl u příštího výběrového řízení hodit. V říjnu 1962 se stal účastníkem třetího postgraduálního kurzu ARPS.

V něm se setkal mimo jiné s Charliem Basettem, Edem Givensem a Joem Englem – budoucími členy oddílu astronautů. Mimo náročného akademického studia se frekventantům dostalo velmi zajímavých pilotních zkušeností. Collins tak mimo jiné mohl sedlat i fantastickou evoluci Starfighteru – NF-104A s raketovým motorem a reaktivním ovládacím systémem. Dané úpravy umožnily letounu dostoupat po balistické křivce až do výšky kolem 35 kilometrů.

Na jaře 1963 si Mike mohl do svého resumé přidat i postgraduální titul a mohl se vrátit k testování stíhaček. Ne však nadlouho. 5. června 1963 NASA oficiálně vypsala další výběrové řízení na kandidáty do oddílu astronautů. Mike opět skočil po příležitosti a podal si přihlášku. Výběrová komise se nejprve probrala složkami 271 zájemců a z nich vybrala 34 postupujících. Dál šlo všechno stejně, jako v předchozím případě: týdenní seance se sadistickými lékaři na Brooks AFB a následně osobní pohovory v Houstonu. Pak jen čekání.

14. října se Mike dočkal vytouženého telefonu. Na druhé straně byl šéfastronaut Deke Slayton, který suše konstatoval, že by byl rád, kdyby Mike pracoval pro něj, ovšem pokud má tedy stále ještě zájem. Tyto telefonní rozhovory autorovi tak trochu připomínají slavnou knihu Cimrmanova inspektora Trachty „Zbytečné otázky v kriminalistice“.

18. října byla v Houstonu na tiskové konferenci představena skupina čtrnácti nových astronautů, mezi nimi i jistý Michael Collins. Přestože obecně panuje názor, že „Nová devítka“ vybraná rok předtím, byla a zřejmě dosud je nejschopnější skupinou astronautů, tato třetí parta si s nimi nezadala. Sedm členů „The Fourteen“, jak si novopečení astronauti začali říkat, se podívalo k Měsíci, přičemž čtyři se prošli po jeho povrchu. Bohužel, ne všichni z této skupiny se dočkali své příležitosti: Ed Givens zahynul při autonehodě, Charlie Bassett, C.C. Williams a Ted Freeman se stali obětmi leteckých katastrof a Roger Chaffee byl jedním z trojice astronautů zahynuvších při požáru v kabině Apolla 1.

Stejně jako všichni tehdejší astronauti Collins po absolvování základního výcviku dostal na starost jednu z technických oblastí. Konkrétně šlo o skafandry a pomůcky pro výstupy do volného prostoru. Práce astronauta byla (a dosud je) velmi rozporuplná. Na jedné straně obdiv, status a výhody, na straně druhé mravenčí každodenní práce, vyčerpávající dřina mentální i fyzická, to vše s nejistými vyhlídkami na nominaci do mise. Pro Mika Collinse ovšem na konci června 1965 přišel zásadní předěl: dozvěděl se o tom, že bude jmenován jako pilot do záložní posádky Gemini VII. Jeho velitelem měl být Ed White, který se čerstvě vrátil z letu Gemini IV, během níž jako první Američan vystoupil do volného prostoru. Collins se tak stal prvním z „The Fourteen“, který dostal přiděleno místo v posádce. Bylo evidentní, že si jej Deke Slayton a další pro jeho schopnosti velmi cenili, byť on sám sebe (napůl v žertu) popisoval jako „líného, často neefektivního“.

Kolotoč spojený s funkcí v záložní posádce byl vyčerpávající s velmi malou šancí na to, že by White s Collinsem mohli nahradit Bormana s Lovellem. Upřímně – nebylo o co stát, mise Gemini VII byla plánována jako test vytrvalosti. Dvojice astronautů měla strávit na orbitální dráze dva týdny v extrémně těsném prostoru kabiny Gemini. Ovšem určitá, byť ne zcela jistá, výhoda tady byla. Při zachování Slaytonova systému jmenování posádek se mohli Ed s Mikem těšit na místo v hlavní posádce pro Gemini X.

Toto pravidlo bylo dodrženo, nicméně s malou změnou. Ed White byl Slaytonem přeřazen do programu Apollo a k Mikovi byl přidělen nový velitel. Tím nebyl nikdo jiný, než John Young, tehdy už veterán se zkušeností z prvního pilotovaného letu Gemini. Mike Collins tak coby člen hlavní posádky vstupoval do roku 1966; do roku, ve kterém získá své astronautické ostruhy.

19. června odstartovali Young s Collinsem vstříc čekající družici Agena 5005. Necelých šest hodin po startu se po malých potížích s nepřesnou trajektorií Gemini uskutečnilo pevné spojení. Ona nepřesná trajektorie však vyústila ve větší spotřebu pohonných látek oproti předpokladům a letový plán mise musel být příslušně upraven. Byly vyškrtnuty dva plánované nácviky spojení a Agena 5005 měla zůstat připojena k Gemini co nejdéle, aby bylo možno využít jejího motoru. I tak se podařilo zachovat dva nejdůležitější body letu, což bylo dosažení do té doby rekordního apogea (763 km) a také navedení na dráhu, ze které bude možné setkání s Agenou 5003, která byla původně cílovým tělesem pro Gemini VIII.

Během prvního letového dne se u Mika projevil zajímavý symptom. Pulsující bolest v levém koleni byla projevem přítomnosti drobných bublinek dusíku, který nebyl dokonale vyplaven z jeho těla čistě kyslíkovou atmosférou na palubě lodi. Jinými slovy – Mike zažíval velmi mírné náznaky dekompresní nemoci. Podobné projevy zažíval i později během svého druhého letu. Každý organismus je jinak odolný vůči těmto potížím a Collinsovo tělo bylo evidentně na snížený okolní tlak citlivější než u ostatních.

Druhý letový den připojená Agena opět snížila dráhu soulodí a pak přišla Mikova velká chvíle. Otevřel příklop nad svým sedadlem a vykloněn po pás z lodi pořizoval snímky mladých hvězd v ultrafialové části spektra. Jeho SEVA (Stand-up EVA, neboli výstup do prostoru „na stojáka“) však byla ukončena po 49 minutách předčasně, když vinou poruchy environmentálního systému vnikla do kyslíkové instalace zrnka hydroxidu lithného a oběma astronautům začaly slzet oči.

Třetí den byl pro Collinse nejnáročnější. Gemini se měla odpojit od věrné Ageny 5005 a následně se přiblížit k pasivní a nefunkční Ageně 5003. Mike měl pomocí speciální pistole se stlačeným dusíkem dolétnout k ní, demontovat lapač mikrometeoroidů a nainstalovat nový. Na první pohled nic zvláště namáhavého nebo obtížného. Možná se to snadno řekne, realita však byla poměrně odlišná.

Přeskok k pasivní Ageně nebyl až tak velkým problémem, ovšem ručkování po jejím povrchu už problematické bylo. Mike se rozhodl, že pouze sejme stávající lapač, ale nový instalovat nebude. A nejenže byl pohyb po Ageně vinou absence úchytů poměrně riskantním dobrodružstvím, navíc také každý Mikův dotek znamenal rozhoupání a roztočení Ageny zcela nepředvídatelným způsobem. To pro změnu vyústilo ve vysokou spotřebu pohonných látek u Gemini, když se Young snažil udržet vzájemnou polohu v prostoru. A právě tenčící se zásoba pohonných látek byla důvodem, proč musela být i tato vycházka zkrácena. Mike si mohl tentokrát připsat 49 minut ve volném prostoru. Na konci dne ještě přišlo snížení perigea na velmi nízkých 292 km. Byla to pojistka pro případ, že nastanou problémy ohledně brzdicího zážehu pro vstup do atmosféry nazítří.

Poslední letový den pak byl už jen přípravou na návrat domů. Ten se podařil na jedničku, návratová kabina s astronauty přistála východně od Bahamských ostrovů pouhých 5,4 km od středu cílové oblasti. John Young a Mike Collins si mohli připsat 2 dny, 22 hodin, 46 minut a 39 sekund strávených ve vesmíru.

Program Gemini končil misí s číslem dvanáct, proto bylo jasné, že další angažmá Collinse čeká v rámci programu Apollo. A ještě před koncem roku 1966 to vypadalo, že se na něj skutečně usmálo štěstí. Frank Borman mu jednoho dne sdělil, že bude jmenován do jeho posádky. Trojice Borman, Collins a Stafford měla původně figurovat coby záloha pro druhý let Apolla. Jenže po jisté úpravě plánů Deke Slayton rozhodl, že Stafford poputuje do velitelského křesla záložní posádky pro Apollo 2 a místo něj přibude do Bormanova týmu Bill Anders. Celá parta pak dostane přidělenu třetí misi Apolla coby hlavní posádka. Pro Collinse sice změna statusu záložní posádky za hlavní znamenala příjemný fakt, na druhou stranu Bill Anders byl specialistou na lunární modul. To měla být původně Collinsova parketa, jenže vzhledem k tomu, že už byl veteránem s kosmickou zkušeností, nyní měl zaujmout druhou nejdůležitější funkci v rámci posádky: funkci CMP, tedy pilota velitelského modulu.

Tragédie Apolla 1, která se odehrála v pátek 27. ledna 1967, byla šokem pro všechny zainteresované, Mika nevyjímaje. Právě na něj připadla příšerná povinnost informovat Marthu Chaffee o tom, že její manžel už není mezi živými. Martha už sice tušila, že se stalo něco velmi špatného, když k ní neohlášeně přišla na večerní návštěvu manželka Ala Beana a několik dalších sousedek, ale až Collins jí mezi čtyřma očima potvrdil její nejhorší noční můry.

Během vynucené pauzy v programu se Mikovi dostalo také jedné zajímavé zkušenosti. Spolu s Davem Scottem byl vyslán jako zástupce astronautů na květnový aerosalón v Le Bourget, během něhož se setkali se sovětskými kosmonauty Feoktistovem a Běljajevem. Zejména Běljajev na Mika udělal skvělý dojem a, jak se Collins později vyjádřil, „zamlouval se mi a klidně bych s ním letěl“. Mezi polykáním enormního kvanta vodky se Američané od Běljajeva dozvěděli, že sovětští kosmonauti trénují pilotáž vrtulníků. To mohlo znamenat jen jediné: závod o Měsíc je skutečný a možná půjde o boj až po cílovou pásku.

Po nutné periodě sebezpytování a změnách v konstrukci lodě se výcvik znovu rozběhl. Posádka Borman-Collins-Anders trénovala ve stejném složení a měla nadále na starosti třetí misi, během níž měly být loď i lunární modul otestovány na oběžné dráze Země s extrémně vysokým apogeem. Jenže na konci jara se do Mikova světa začal vkrádat nenápadný, ale o to temnější mrak.

Během zápasů v házené si všimnul, že mu nohy neslouží tak jako dříve. Postupně se přidaly další symptomy: během scházení schodů se mu občas podlomilo levé koleno a na lýtku se objevila oblast, která velmi podivně reagovala na horkou a studenou vodu. V polovině července Mike navštívil lékaře, který mu sdělil diagnózu: kostěný výrůstek mezi pátým a šestým krčním obratlem, který tlačí na míchu. Jedinou možností byla operace.

To pochopitelně znamenalo vypadnutí z posádky a velmi nejistý návrat k aktivnímu statusu astronauta. Jiná možnost však nebyla a tak 22. červenec 1968 zastihl Mika na neurochirurgickém oddělení Wilford Hall Hospital v San Antoniu, kde se o den později podrobil operaci. Ta byla k Mikově úlevě úspěšná a po týdnu byl propuštěn do domácího ošetřování. I tady se projevilo štěstí, které Collinse provázelo téměř po celou dobu jeho kariéry: toto zdravotní škobrtnutí na něm nezanechalo žádné trvalé následky a mohl se vrátit mezi aktivní členy oddílu.

Ovšem misi Bormanovy posádky, v níž jej zastoupil Jim Lovell, mohl pozorovat pouze jako divák, byť v aktivní roli. Během doby, kdy se uzdravoval, proběhly v letovém řádu Apolla velké změny a Borman se svým týmem měl letět na Apollu 8 nikoli na vysokou oběžnou dráhu Země, ale na oběžnou dráhu Měsíce. Mike měl během této historické mise figurovat jako jeden z CapComů, tedy komunikátorů, kteří udržovali spojení s posádkou. A tak se Mike stal 21. prosince 1968 součástí učebnic dějepisu, když právě jeho hlas oznámil Bormanovi a spol., že mají „Go for TLI“, tedy zelenou pro uvedení na přeletovou dráhu k Měsíci.

Ještě během letu Apolla 8 si Deke Slayton zavolal k sobě do kanceláře Neila Armstronga, velitele záložní posádky Apolla 8. Sdělil mu, že s ním počítá na místo velitele mise Apollo 11, která, za předpokladu, že všechno půjde dobře, bude první, která se pokusí o přistání na Měsíci. V posádce s Armstrongem měl být Buzz Aldrin coby pilot lunárního modulu a… Mike Collins jako pilot velitelského modulu! 6. ledna si k sobě Slayton pozval celou trojici a vyřknul kýžená slova: „Budete to vy.“

Výcvik pro jakoukoli misi je vždy velmi tvrdou a vyčerpávající dřinou, nyní však bylo vše umocněno obrovským zájmem médií a veřejnosti, byť ještě nebylo zcela jisté, že se Jedenáctka skutečně pokusí o přistání. Pro všechny tři členy posádky to muselo být neuvěřitelně napjaté období, během něhož se jim téměř vůbec nedostávalo soukromí nebo času pro vydechnutí, vyjma sporadických večerů v rodinném kruhu a přeletů v T-38 mezi různými lokacemi. I to byl možná důvod překvapivého rozhodnutí, které Mike učinil.

Po Apollu 11 chtěl z věčného kolotoče výcviku a dalších povinností vypadnout. Během jednoho z letů mezi Houstonem a kosmodromem mu Deke Slayton navrhnul, že jej zařadí do rotace posádek hned po návratu od Měsíce. Mike odvětil, že pokud by Apollo 11 muselo přerušit start, určitě bude prvním, kdo bude bušit na jeho dveře a žadonit o repete, ale pokud všechno dopadne dobře, žádnou nominaci už nechce. Možná se to zpětně zdá šílené, zvláště, když vezmeme v úvahu, že kývnutí na Slaytonovu nabídku by pro Collinse znamenalo s největší pravděpodobností účinkování v záložní posádce Apolla 14 a tím pádem následně procházku po Měsíci při misi Apolla 17, ale ku Collinsově cti je nutno dodat, že hlavním motivem pro něj byla rodina a zejména manželka Pat, pro kterou dění posledních let znamenalo obrovskou zátěž.

Během jara postupně odpadávaly překážky hrozící zabránit Apollu 11 v přistání: Apollo 9 otestovalo lunární modul na zemské orbitě, následně totéž provedlo Apollo 10 přímo u Měsíce. Trojice Apolla 11 dění sledovala zpovzdálí a soustředila se na svůj výcvik. Mimochodem – na rozdíl od jiných posádek byl tým Apolla 11 velmi specifický.

Armstrong byl introvertem a jeho styl velení byl vcelku nenápadný, byť současně efektivní. Lehce excentrický Aldrin chvílemi působil jako neřízená střela, přesto se vždy nakonec podřídil Armstrongově autoritě. Collins se svou přátelskou povahou a smyslem pro humor působil jako tmel tohoto nesourodého minikolektivu. Jak sám Mike později prohlásil, posádku Apolla 11 viděl jako „přátelské cizince“.

16. července 1969 se Collins a jeho dva kolegové probudili do dne, který měl znamenat počátek největší a nejdobrodružnější cesty, jakou kdy člověk podniknul. Už několik dnů předem se na pláže kolem kosmodromu stahovaly desetitisíce lidí, kteří chtěli alespoň pohledem vyprovázet trojici mužů na cestě do historie. Dusné tiché dopoledne na Cape Kennedy bylo přerváno nepopsatelným zvukem, když se pět motorů prvního stupně probudilo k životu. V 9:32 místního času se raketa začala zvedat nad rampu.

Během této fáze byli astronauti v kabině usazeni v nezvyklém pořádku. Na místě pilota velitelského modulu, tedy v prostředním křesle, seděl Aldrin, který v záložní posádce Apolla 8 působil jako pilot velitelského modulu. Mike, coby poslední, kdo přibyl do posádky, se musel během startu spokojit s pravým křeslem. Usazení na parkovací dráze kolem Země proběhlo bez problémů a zhruba o dvě hodiny a 38 minut později si mohl Mike vychutnat ona sladká slova „Go for TLI“, tentokrát v roli člověka ve středu dění.

Po navedení na dráhu k Měsíci Mike oddělil Apollo od S-IVB (třetího stupně Saturnu), provedl otočku o 180°, připojil loď k lunárnímu modulu a vytáhl jej z dočasné garáže v nyní již nepotřebném stupni. Nyní na astronauty čekala klidná fáze letu – přelet k Měsíci.

Cesta dlouhá přibližně 380 000 km trvala zhruba 75 hodin a během něj mohli astronauti sledovat pomalu se zmenšující Zemi a zvětšující se Měsíc. 75 hodin, 49 minut a 50 sekund po startu byl nad odvrácenou stranou Měsíce zapálen SPS – hlavní motor Apolla, který soulodí uvedl na oběžnou dráhu našeho věčného souputníka. Mise se pomalu blížila nejdůležitějšímu bodu.

20. července nadešel den, na který čekaly generace snílků, básníků, vědců a myslitelů. Člověk se měl poprvé pokusit otisknout svou stopu do lunárního prachu. To se však netýkalo Mika, kterému připadla velmi nevděčná úloha. Měl zůstat na palubě mateřské lodi a jen z dálky sledovat, jak se jeho přátelé zapisují do dějin lidstva.

Na druhou stranu mu tato role poskytla velmi nevšední zážitky a pocity. Po odletu Armstronga a Aldrina a jejich úspěšném (byť velmi dramatickém) přistání zažíval na palubě velitelského modulu nazvaného symbolicky „Columbia“ zvláštní směs lehké euforie, zostřeného vnímání a usebrání, nikoli však osamělost, jak bylo mnohokrát proklamováno. To ovšem nic nemění na faktu, že se Mike stal nejizolovanějším člověkem v dosavadní historii. Později vzpomínal na chvíle nad odvrácenou stranou Měsíce: „Jsem teď sám, skutečně sám, absolutně izolovaný od veškerého známého života. Jsem tady. Kdyby někdo počítal, výsledek by byl tři miliardy plus dva na opačné straně Měsíce a jeden plus Bůh ví co na této straně.“ Hluboko v podvědomí mu také tepal strach. Strach z toho, že se Armstrongovi s Aldrinem stane něco neočekávaného a fatálního a on bude muset letět zpátky domů sám, „poznamenaný po zbytek svého života“.

Jeho obavy se naštěstí nenaplnily a po osmadvaceti hodinách od odpojení se vzletový stupeň lunárního modulu opět objevil v dohledu. Setkání obou strojů proběhlo víceméně hladce, pokud nepočítáme oscilace krátce po kontaktu stykovacích uzlů. Nyní posádku čekal odpočinek a další den navedení na dráhu zpět k Zemi.

Během zpáteční cesty proběhlo několik televizních přenosů, jinak relativní klid narušovaly pouze „domácí práce“ nutné k udržení lodi v perfektní kondici. Pro trojici mužů byl klid vítaným balzámem po vypětí předchozích dní. Nicméně na Mika čekala poslední nepříjemná záležitost: kvůli bouřkám byla přistávací oblast posunuta o několik stovek kilometrů. Tuto konkrétní eventualitu Collins nenacvičoval a byl nervozní z varianty, kdy palubní počítač selže a životy posádky budou záviset čistě na něm.

Naštěstí se jeho obavy nenaplnily, palubní počítač fungoval skvěle a 24. července šplouchl velitelský modul Apolla 11 do vln Pacifiku pouhých 24 km od flotily záchranných plavidel v čele s letadlovou lodí USS Hornet. Na palubě Hornetu čekal na trojici měsíčňanů prezident Nixon, nicméně osobní setkání muselo proběhnout za poněkud kuriozních podmínek. Lékaři nemohli vyloučit, že si astronauti nepřivezli z Měsíce nákazu neznámými mikroorganismy, proto si všichni tři ihned po opuštění lodi navlékli gumové kombinézy s integrovanými dýchacími maskami a z vrtulníku přešli okamžitě do připraveného speciálně upraveného obytného přívěsu. Prezident Nixon tak mohl posádku oslovit pouze skrze sklo prostřednictvím mikrofonu.

Trajler byl igelitovým tunelem spojen s velitelským modulem, který byl po několika desítkách minut vyloven z hladiny. Mike modul několikrát navštívil, aby odtud vyzvedl palubní dokumentaci. Při poslední návštěvě se rozhodl vzdát tomuto stroji, který byl jeho dočasným domovem na této neobvyklé cestě, hold malým vyznáním. Na stěnu nad okuláry sextantu napsal propiskou: „Kosmická loď 107 (odkaz na výrobní číslo lodi – pozn. autora) – alias Apollo 11 – alias Columbia. Nejlepší loď, která kdy sjela z výrobní linky. Bůh jí žehnej. Mike Collins, CMP.“

Astronauti (spolu se dvěma členy pozemního personálu) strávili v přívěsu čtyři dny, během nichž putovali nejprve do Pearl Harboru, odkud byl přívěs na palubě C-141 Starlifter transportován do Houstonu, kde už čekala LRL – Lunární přijímací laboratoř. Astronauti měli strávit v izolaci celkově tři týdny od prvního kontaktu s lunárním materiálem. Do tohoto času se započítával i samotný let od Měsíce, proto mohli být „vypuštěni mezi lidi“ až 10. srpna. Dobu izolace tak mohla trojice využít k vypracování hlášení o letu a prvotním analýzám získaných dat a fotografií.

Návrat do běžného života nebyl ani pro jednoho z trojice Apolla 11 jednoduchý. NASA, potažmo administrativa Spojených států pochopitelně chtěla využít jejich tváříí k propagaci vesmírného programu i politiky USA. Astronauti byli vysláni na obří turné „Giant Leap“, během něhož za 38 dní procestovali dvaadvacet zemí po celém světě.

Pro Mika bylo angažmá v misi Apolla 11 skutečně tečkou za roky strávenými v NASA, přesně tak, jak slíbil ženě a dětem. V lednu 1970 z agentury odešel. Přijal pozici asistenta ministra vnitra pro styk s veřejností, ovšem tato role se mu pranic nelíbila, později ji popisoval jako „přepychový očistec“. Po roce stráveném v labyrintu Washingtonské byrokracie a politiky se rozhodl zkusit štěstí jinde.

V té době se dozvěděl, že se hledá vhodný kandidát na funkci ředitele budoucího NASM (National Air and Space Museum) spadajícího pod Smithsonian Institution. Mike byl na tento post jmenován a nyní mohl uplatnit své kvality naplno. Dokázal protlačit skrze Kongres požadavky na financování výstavby a přes obrovské tlaky ohledně peněz a termínů se mu podařilo takřka nemožné: brány NASM se otevřely 1. července 1976, tři dny před stanoveným termínem. Ve funkci ředitele muzea Collins setrval do roku 1978, kdy se stal podtajemníkem Smithsonianu.

Mezitím pomalu končila i jeho kariéra v řadách letectva. V dubnu 1976 byl povýšen do hodnosti generálmajora a v roce 1982 odešel do výslužby. Mezitím stačil absolvovat studium pokročilého managementu na Harvard‘s Bussiness School. Dva roky pracoval v pozici viceprezidenta LTV Aerospace, načež v roce 1985 LTV opustil, aby založil vlastní konzultantskou firmu.

Mike Collins byl vskutku renesanční osobností. Krom výjimečných schopností v kokpitech výkonných letounů i kosmických lodí se věnoval mimo jiné i malování. Většina jeho obrazů možná překvapivě zachycuje běžné scenérie z pozemského života (na rozdíl od kolegy Ala Beana, který se soustředil spíše na kosmickou tématiku). A úspěšný byl také v literární tvorbě. Jeho autobiografie „Carrying the Fire“ je právem považována za dosud nejlepší knihu ve své kategorii a na její kvality ukazuje také fakt, že naprostá většina čtenářů (včetně autora těchto řádků) se k ní neustále vrací a každé její přečtení je díky Collinsově literárnímu talentu a všudypřítomnému smyslu pro humor skutečným požitkem.

Až do pokročilého věku zůstával Mike duchem mladý, čehož důkazem je i jeho aktivita na sociálních sítích. Jeho facebookový profil, který byl až do posledních dní často aktualizován, si získal velkou oblibu a sledoval jej zástup fanoušků.

Na rozdíl od svých spolupoutníků z Apolla 11 byl Mike Collins ohledně zájmu veřejnosti tak trochu v pozadí. Samozřejmě, jeho noha nikdy nedošlápla na povrch Měsíce, nicméně spolu s Armstrongem a Aldrinem absolvoval 99% cesty a bez pilota velitelského modulu by se mise Apollo 11 nemohla uskutečnit. Onen stín, který mu poskytovali jeho dva kolegové, však přinesl mnohem větší klid v osobním životě. Na rozdíl od Armstronga i Aldrina Mike zůstal až do konce věrný své vyvolené. S Pat strávil většinu života a doprovázel ji také na poslední cestě, když v roce 2014 zemřela.

Poslední dobou se začaly vynořovat dohady o Mikově podlomeném zdraví. Již nějakou dobu bojoval s těžkou nemocí, podle všeho si však zachovával stále optimismus a nezaměnitelný úsměv na tváři. Zpráva o jeho odchodu, která zaplavila média 28. dubna, tak byla smutnou ranou pro všechny, kteří k němu chovali respekt a náklonnost, autora nevyjímaje. Odešla skutečná legenda, účastník klíčové události lidských dějin, především však dobrý člověk. Šťastnou pouť mezi hvězdami, Miku Collinsi…

„There is but one earth, tiny and fragile, and one must get 100,000 miles away from it to appreciate fully one‘s good fortune in living on it…“
„Je jen jedna Země, malinká a křehká a člověk od ní musí letět 100 000 mil daleko, aby dokázal plně ocenit své štěstí, že na ní může žít…“
Michael Collins

Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Michael_Collins_(S69-31742,_restoration).jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Casa_Michael_Collins.jpg (kredit: Sergio D’Afflitto)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:F-86_Sabre_in_flight.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:ARPS_Class_III.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Astronaut_Group_Three_-_GPN-2000-001476.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Gemini_10_prime_crew_(Young_and_Collins).jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mike_Collins_inside_the_Gemini_10_spacecraft.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Apollo_503_Crew.jpg
sbírka autora/AP
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Apollo_11_Crew.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Michael_Collins_in_the_Command_Module.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:President_Nixon_welcomes_the_Apollo_11_astronauts_aboard_the_U.S.S._Hornet.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Museum_Director_Michael_Collins,_President_Gerald_R._Ford,_Vice_President_Nelson_A._Rockefeller,_and_Others_Looking_at_The_Spirit_of_St._Louis_During_a_Tour_of_the_National_Air_and_Space_Museum_-_NARA_-_45644213.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Assistant_Secretary_Giuda_Poses_for_a_Photo_With_Astronaut_Mike_Collins_(48323325911).jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Michael_Collins_w%C3%A4hrend_einer_Apollo_11_Pressekonferenz.jpg