Tradiční prázdninový seriál TOP5 je letos zaměřený – jak jinak – na padesáté výročí letu Apolla 11. Dnešní díl věnujeme tomu, jak se o misi vyjádřili tehdejší astronauti (a jeden kosmonaut) ve svých memoárech. Klasické školometné popisy připomínající telefonní seznam nebo suchá konstatování známých faktů jsme vynechali. Vybrali jsme – alespoň doufáme – zajímavé pasáže z autobiografií, které dokreslují atmosféru dobu a přináší ne úplně známé pohledy na historickou výpravu.
Donald Slayton: Deke!
„Až když [mise] 10 přistála [na Zemi], pozornost se obrátila k [misi] 11 jako prvnímu možnému pilotovanému lunárnímu přistání. Ve skutečnosti jsme s touto možností pracovali už od ledna. Neil a Buzz trávili hodně času na simulátoru lunárního modulu, zatímco Mike se soustředil na velitelský modul. Jenže [mise] 9 a 10 měly až do poloviny května na stejných simulátorech prioritu, takže na nich vznikla dopravní zácpa. A navíc se na nás nyní upřela veškerá pozornost. Rozhodně to tak nebyl nejhladší výcvikový cyklus, jaký jsme měli.
Například až do listopadu 1968 nikdo nepočítal s tím, že oba astronauti během přistání opustí ve stejnou chvíli lunární modul. Sam[uel] Philips počítal s tím, že jeden chlap vyskočí ven, nasbírá pár šutrů a bude spěchat zpátky do lunárního modulu.
Už od roku 1965 vědecká komunita vyvíjela přístrojové vybavení ALSEP, které mělo být rozloženo a zanecháno na povrchu. Někteří lidé dokonce tlačili na to, aby byla sada ALSEP součástí už prvního přistání. V srpnu 1968 Don Lind a Jack Schmitt provedli simulovaný výstup a zjistili, že jeden člověk to prostě nezvládne rozložit. Pokud jsme měli mít sadu ALSEP na [misi] 11 – a George Low a George Mueller byli přesvědčeni, že ano – pak museli vystoupit oba astronauti.
Dobrá. Jenže tak náhle vznikla otázka, kdože půjde ven první, velitel nebo pilot lunárního modulu? Během letů Gemini výstup prováděl vždy pilot, nikoliv velitel. A prvotní plány s tím počítaly i v případě Apolla 11.“
Poznámka: Ač Slayton hovoří o sadě ALSEP (Apollo Lunar Surface Experiments Package), na Apollu 11 letěla její zredukovaná verze označená jako EASEP (Early Apollo Scientific Experiments Package).
Michael Collins: Carrying The Fire
„Když nadešel okamžik startu [z Měsíce], byl jsem nervózní jako prvorodička. Létal jsem sedmnáct let, sám i s dalšími lidmi. Čtyřiačtyřicetkrát jsem obletěl Zemi v Gemini 10. Ale nikdy jsem se z žádného letu nepotil tak, jak jsem se kvůli lunárnímu modulu potil teď. Moje noční můra posledních šesti měsíců byla zanechat je na povrchu a vrátil se na Zemi. A nyní jsem byl jen několik minut od okamžiku pravdy. Pokud nedokážou vzlétnout z povrchu nebo se na něj během letu zřítí, nespáchám sebevraždu. Vrátím se neprodleně domů, ale budu navždy poznamenaným člověkem a moc dobře jsem to věděl. Snad bych byl raději, kdyby tato možnost vůbec neexistovala. Tak se držte! Buzz začíná odpočítávat: „9 – 8 – 7 – 6 – 5 – stupeň oddělen – pojistka motoru odjištěna – pokračujeme – paráda – třicet šest stop za sekundu nahoru…“
Takže jedou: zdá se, že jejich jediný motor odvádí svoji práci. Práci, na které lidé na Zemi dělali dvanáct let, ale přesto z tohoto okamžiku jde strach. Stačí nějaký drobný zádrhel a jsou mrtví. Následujících sedm minut, kdy je motor nese na oběžnou dráhu, ani nedýchám.“
John Young: Forever Young
„Někteří astronauti byli pro mise Apollo jednoznačně připravení: Borman, Lovell, Armstrong, Conrad, já a někteří další. Ale rozhodně to nebyl Aldrin. Havárie, při níž zahynuli Charlie [Bassett] a Elliot [See] změnila zásadním způsobem rozdání karet v oddíle astronautů a měla zásadní vliv na to, kdo nakonec přistane na Měsíci. Jinak by Buzz pravděpodobně zůstal na své „mrtvé“ nominaci v záložní posádce Gemini 10. Pak by nedostal let Gemini 12 a neměl by šanci letět jako pilot lunárního modulu Apolla 11.
Nikdo doopravdy neví, co si Armstrong skutečně myslel o Buzzovi. Neil s ním fungoval na Apollu 11 velmi úspěšně, stejně jako v záložní posádce Apolla 8. Jejich vztah byl pracovně efektivní, možná dokonce i přátelský. Věc, kterou nikdo nevěděl, než vyšla v roce 2005 Armstrongova autorizovaná biografie, byla, že Deke mu oznámil velení Apolla 11 během soukromého rozhovoru před vánočními svátky 1968. A nabídl mu možnost vzít s sebou raději Lovella než Buzze jako pilota lunárního modulu Apolla 11. Deke věděl, že s „Buzzem vůbec není snadné vyjít“. Neil si to přes noc promyslel a Dekemu řekl, že to s Buzzem půjde. A navíc, že by si Lovell, který právě byl u Měsíce s Apollem 8, zasloužil velení mise. Deke proto nechal Buzze s Neilem v Apollu 11. Neil prostě řekl, že to nějak půjde.“
Alan Shepard a Deke Slayton: Moonshot
„Byl čas ukončit první měsíční procházku. Vyšplhali se po žebříku a nasoukali se na svoji „letovou palubu“, pak uzavřeli průlez a natlakovali kabinu. Odložili vybavení, které nebylo potřebné pro další let a začali procházet dlouhý seznam úkolů, a to podle procedur vypracovaných dávno před tím než odstartovali ze Země. Buzz celkově chodil a skákal po Měsíci hodinu a 44 minut, Neil dvě hodiny a 14 minut.
Sundali boty, sejmuli těžké zádové jednotky s vybavením, které jim pomohlo přežít na Měsíci, znovu otevřeli průlez a vyhodili to vše ven společně s prázdnými obaly od jídla a naplněnými pytlíky na moč rovnou na povrch. Všechny dopady [věcí na povrchu] byly v Houstonu detekovány jako drobné otřesy Měsíce zaznamenané seismometrem, který astronauti umístili na povrch.“
Alexej Leonov: Two Sides of the Moon
„Když Apollo 11 odstartovalo z mysu Kennedy, držel jsem palce. Moc jsem chtěl být tím, kdo se sám dostane na Měsíc. Pokud to ale nemůžu být já, tak ať je to tedy tato posádka, myslel jsem si s nemalou dávkou závisti. Ovšem závisti, které v Rusku říkáme „bílá závist“. Což je závist smíšená s uznáním. Záviděl jsem, že Amerika požádala posádku Apolla 11 o obrovskou službu a že ta se vydala ji vykonat. Ale taky jsem měl plné uznání pro to, co [ti astronauti] dělali.
Když jsem sledoval zrnité černobílé záběry Neila Armstronga uskutečňujícího opatrné kroky dolů po žebříku lunárního modulu, byl to neskutečný pocit. Zadržel jsem svůj dech, když se dotkl lunárního povrchu jednou nohou a následně opustil podložný talíř i druhou nohou, pustil se žebříku a stál pevně na povrchu Měsíce.
…
Ráno 21. července 1969 každý na několik okamžiků zapomněl, že jsme občané různých států Země. Tento okamžik lidstvo spojil. I ve vojenském středisku, kde jsem stál a kde vojáci sledovali úspěch naší rivalské supervelmoci, propuklo hlasité nadšení.“
Poznámka: Knihu Two Sides of the Moon (Dvě strany Měsíce) napsal Alexej Leonov společně s americkým astronautem Davidem Scottem (mj. Apollo 15). Každý v ní ale má své vlastní pasáže, takže je snadno identifikovatelné, kdo je autorem které. Jinak sovětská televize přistání nevysílala, Leonov s dalšími kosmonauty byl ve vojenském výzkumném středisku na Komsomolském prospektu v Moskvě. Leonov ho bez obalu označuje jako „vybavené nejmodernější zpravodajskou technikou“.
Těžko mohl “ ten okamžik “ lidstvo“ spojit, jak praví pan Leonov, když v nejlidnatější zemi věta – Číně a nejrozlehlejší zemi světa – Rusko nebylo nejen přistání, ale ani let Apolla-11 ve nebyl vysílání televize, rozhlasu či novinách. Pochybuji, že krom ČR se vysílal v jiném jimi porobeném státě. Též silně pochybuji o tom, že by ve zpravodajském centru, kde pan Leonov jako prominent mohl jako jeden z mála lidí v Rusku, potažmo v Číně, přistání sledovat, vypuklo nějaké nadšení z toho že prohráli “ o parník „závod o Měsíc.
Řeči a gesta Američan§, že letí za celé lidstvo, jsou sice hezké a velkorysé, ale ve skutečnosti letěli za svobodnou polovinu lidstva, aby té druhé totalitní dokázali, přesně jak to chtěl JFK, kde je budoucnost lidstva a to se v plné míře povedlo. Ostatně když posádka Apolla-11 konala triumfální cestu po / svobodném / světě, určitě nebyla pozvána do Ruska, Číny a jimi porobených států. Z hlediska totalitní poloviny lidstva to byla malost, možná by se dalo napsat ubohost, vždyť Gagarina po jeho letu zvali a vítali i ve svobodné polovině lidstva, posádku Apolla-11 totalitní polovina světa nezvala a s nimi neslavila a pochybuji o tom že by dnes slavili Apollo-11 v Rusku, nebo Číně.
Iba jedna fakticka poznámka ČR vtedy neexistovalo ale bola ČSSR, ako vy Češi rýchlo zabúdate na našu spoločnú minulosť. 🙂
Pokud vím tehdy byla “ federácia “ a ta se skládala z České republiky a Slovenské republiky a byla i Česká televize a Slovenská televízia. V nedávném pořadu na ČT 2 k Apollu-11 se hovořilo jen o tom jak vysílání organizovali v Praze.
K té společné minulosti : Český stát existoval nepřetržitě, krom okupace Německem za Druhé světové války, tisíc let se Slováky 70 let, pardon 65 let zapomněl jsem na Druhou světovou válku kdy Slovensko jako samostatný stát bojovalo po boku Německa.
Tam dokonce tuším byla i legrace s tím televizním vysíláním. Tuším že pokoutními cestami získali signál eurovize tuším z rakouska a aby to nebylo prý podezřelé, tak zvuk pro změnu byl z Madarska. 🙂 Doufám, že si to pamatuju dobře.
Něco vám tam, Aloisi, nesedí. Jak to, že se to vysílalo v Československém „porobeném“ rádiu? Přece Rusové tu měli už skoro rok vojáky a Dubček už dávno nebyl předsedou vlády a generálním tajemníkem KSČ. Pražské jaro bylo už rok v trapu a startovala „normalizace“.
Váš problém je v tom, že dokonce právě v tom předchozím „free“ roce 1968 měla ta československá komunistická strana snad dokonce největší podporu za celou dobu existence. A lidi opravdu nepřemýšleli o nějakém vysněném kapitalismu, ale o lepším socialismu. Komunisti dost úspěšně implementovali lidem do hlav myšlenku, že je nemorální a nespravedlivé, aby se jeden narodil do honosné vily ve velké zahradě krmený stříbrnou lžičkou a druhý do nebezpečného gheta na předměstí a neměl ani na pořádnou aktovku do školy. Lidi, a to nejen u nás, si ve velkém mysleli, že kapitalismus s obrovskými rozdíly majetku mezi lidmi, s neustále se zvětšujícími nůžkami v příjmech, opravdu není ten nejlepší způsob vedení společnosti a že to, že výrobní statky vlastní společně všichni přes stát je dost dobrá myšlenka.
Takže ti lidi tady se opravdu necítili nijak porobení. Brali tu společnost jako jakési sociální království, kde sice nemůžeš kecat do politiky, ale taky tě nikdo nenechá umřít na ulici. Království kde dostaneš školy, zdravotní péči a střechu nad hlavou jaksi automaticky. To že se ta úroveň postupně zhoršuje a lidem chybí motivace k vyššímu pracovnímu nasazení, k tomu došli až později. Tehdy ještě věřili, že je to fakt lepší než „víc svobodný“ ale současně „nebezpečný“ a „život ohrožující“ západní životní styl.
A proto i to přistání na Měsíci opravdu chápali jako úspěch lidí. Úspěch toho, že lidi to zvládnou. A nějaké boje mocností je fakt nechávaly v klidu. Nakonec já si to pamatuju úplně přesně, když jsem viděl první start a přistání raketoplánu. To byla zrovna tak neuvěřitelná bomba a obrovský pocit nadšení, co lidi dokážou. A fakt jsem nijak nezáviděl Američanům a fakt jsem neměl pocit, že bych tam měl nějak emigrovat. Bral jsem ten systém jen jako jiný. V něčem s výhodami v něčem naopak s nevýhodami. A když pak startoval Buran na té neskutečně výkonné raketě Energija a automaticky přistál, bylo to zase zrovna tak skvělé. A s politikou či státním zřízením to zase nemělo vůbec nic společného.
Myslím, že velmi přínosné bude nejen pro experty na totalitu mrknout na zpravodajství ústředního deníku komunistů Rudé právo.
http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1969/7/21/1.png
Tak perfektní zpravodajství plné technických detailů neměly ani přední západní deníky. Navrch lze vřele doporučit časopis Říš hvězd vydávaný akademií věd. Články navýsost relevantní.
http://www.supra-dalekohledy.cz/clanky/cas/rharchiv/
A potom všude v místních knihovnách skvělé knihy o kosmonautice právě od Pacnera a dalších, takže jako děcko jsem si mohl přesně naštudovat strašně moc nejen o programu Apollo včetně všech těch skvělých kreseb fází letu a fotek kabin lodí, ale stejně tak třeba o projektech Mariner, Viking nebo Pioneer a Voyager
Co se týče východního bloku, tak vím určitě, že se dal přenos živě sledovat v Rumunsku. Našel jsem zajímavou stránku o Honeysuckle Creek Tracking Station, kde je popsáno jak byl signál z Apolla 11 vysílán po světě. Například je zajímavé, že přenos nemohli živě sledovat na Novém Zélandu, ale ještě 21. července byl záznam přepraven letecky ze Sydney do Wellingtonu, takže první krok Armstronga mohli tamní diváci shlédnout 6,5 hodiny poté.
Mimochodem je docela známo, že sovětský tisk nazval Armstronga „carem na lodi“, což se posádka dozvěděla z Houstonu a občas pak Armstronga žertovně nazývali carem.
stránka https://www.honeysucklecreek.net/Apollo_11/index.html
mapa https://www.honeysucklecreek.net/images/Apollo_11/Apollo_11_EVA_TV_links_A4.pdf
inside the Iron Curtain (vyprávění o tom jak to sledovala rumunská rodina) https://www.honeysucklecreek.net/Apollo_11/inside_iron_curtain.html
Posádka Apolla 11 byla třeba v Bělehradě (shodou okolností jsem před pár lety byl ve stejném hotelu jako Armstrong a Aldrin – Hotel Jugoslavija)
foto:
https://cz.pinterest.com/pin/496944140117482857/
https://twitter.com/belgrade/status/239874103736160257
Náhodou jsem objevil i tohle – Neil Armstrong s Valentinou Těreškovovou ve Hvězdném městečku
Hezký to bude asi Spytihněv s Aloisem zírat.
No já spíš kolikrát zírám a nestačím se divit vaší nostalgii za socialismem (nebo co to bylo) a nebo vašemu aktuálnímu obsáhlému rozboru o zhoubnosti ťřídní společnosti a přínosech socíku pro spokojený život pracujících. Ale mám špatnou zprávu. Nikdy se nevrátí pohádka mládí. Zvykejte si 🙂
Tady cítím, že se diskuse začíná dostávat mimo koleje, vraťme ji, prosím zpět ke kosmonautice, díky moc!
Kdybyste, pane Spytihněv, četl můj příspěvek pořádně, tak byste tam našel tu větu o tom, že ten socíkovský systém je už ze své podstaty snižující se motivace lidí k pořádnému a hlavně účelnému pracovnímu nasazení odsouzen ke stále většímu zaostávání a proto nemá dlouhodobě šanci Jenže tehdy to lidi ještě tak kriticky neviděli a ta myšlenka větší „bratrské rovnosti“ tehdy byla výraznější. A můžu vás ujistit že tenhle pohled nezmizí ze světa asi nikdy (viz dnešní vedení EU, nebo velké protesty unverzitních studentů právě v letech 1968 1969 v USA či Francii). Takže já jsem opravdu tím posledním, kdo by tu ten systém chtěl zpátky. Ale taky nemám jen to omezené černobílé vidění a proto vím, že o nějaké „porobě“ lidi tehdy fakt nepřemýšleli.
Ano, pane Majer, to už je určitě vše. Jen jsem chtěl panu Spythněvovi osvětlit, že ten kdo automaticky neadoruje tvrdý pravičácký pohled na svět, nemusí být hned tím kdo chce zpátky vekslácký socík 80. let.
Dekovi, nikoli Dekemu. Každopádně díky za fajn výbor. Motivace pořídit nějaký bezva čtení.
Za méně než půl hodiny se americká kosmická loď Apollo-11 dostala před padesáti lety za hranici Hillovy sféry Měsíce a jako třetí americká posádka kosmické lodi byla v převládajícím gravitačním poli jiného nebeského tělesa a jejich loď se od této chvíle pohybovala nikoli kolem středu Země, ale kolem středu Měsíce. To mělo za následek, že se její let začal zrychlovat, když se dosud zpomaloval z původních 10km/s až hluboko pod 1 km/s. Dlužno též poznamenat, že k místo setkání s Měsícem byl fixní bod v prostoru, k němuž měl Měsíc v době startu Apolla-11 dobrých 270.000 km a přes 70 hodin letu rychlostí okolo 1km/s.
T + 63.39.00 – 07.11 SELČ
Žebřík přistávacího modulu končil dost vysoko nad zemí. neví někdo, kolik přesně? Děkuji.
Podle samotného Armstronga to bylo cca 3,5 stopy (1,06 metrů). Takže měli trochu obavy z návratu z povrchu. Proto si tenhle malý-velký skok vyzkoušeli ještě než instalovali kameru na povrchu.
Ta vzdálenost byla důsledkem opravdu měkkého přistání. Absorbční zóny (pohlcovaly energii nárazu při dosednutí) přistávacích noh se ztlačily méně než se předpokládalo a poslední příčka tak zůstala výše nad povrchem než se plánovalo.
Ano, má to technologickou logiku, zákluzy teleskopů, pokud to tak bylo konstrukčně řešeno… nicméne, nikdy jsem neviděl video nástupu na žebřík, téměř to vede ke konspiraci 🙂 Jako konstruktér bych typický seskok z žebříku viděl jako určitou míru rizika, ale nástup na více než metr zvednutý žebřík bez nějakého pomocného schůdku nebo pomocného sklopného žebříku – rozumíte mi, … myslím, že by to zajímalo nás všechny, co to nevíme. Díky.
Na Měsíci je třetinová přitažlivost a astronaut ve skafandru vážil pod 40 kg. Zdolat jeden metr musela být hračka.
To je naivní představa.
Za prvé, na Měsíci je gravitační zrychlení 1,6m/s, což není třetinová, ale šestinová gravitace o proti Zemi. A za druhé, jaký má vliv gravitační zrychlení na hmotnost těles?
Astronauté možná vážili méně něž na Zemi, ale jejich hmotnost byla stejná. To znamená, že veškeré setrvačné sily jsou stejné jako na Zemi, jen tíhové zrychlení, tedy volný pád v gravitačním poli Měsíce je šestkrát menší.
Čili astronauté museli vyvinou stejně velké úsilí pro výskok jako na zemi, jen na Měsíci vyskočili o poznání výše než na Zemi.
Hračka to rozhodně nebyla.
Proto také Buzz hned komentoval své pohyby tak, že je potřeba si předem vyhlédnout místo, kde se chce zastavit, protože kvůli jejich velké hmotnosti a tudíž setrvačnosti a nižši gravitaci nešlo zastavit okamžitě.
Podobně se vyjadřovali i ostatní, třeba že když se astronaut prudce otočí, tak ten ranec na zádech ho setrvačností táhne dál a pak má problém udržet rovnováhu.
Váha a hmotnost není to samé. 🙂
Ten web nějak blbne. Smažte prosím můj duplicitní příspěvek.
Jožka Somík: Tak v tomhle vám musím oponovat. Samozřejmě stále platí Newtonův zákon F = m * a, kde m je hmotnost kosmonauta a „a“ je zrychlení v daném směru působení síly „F“. Jenže to je na rozdíl od gravitačního zrychlení plně dané jen vůlí člověka jak rychle chce daný pohyb udělat. Je to jen věc dynamiky. Když se rozhodne pohybovat jako lenochod, tak se taky dostane z bodu A do bodu B a bude vynakládat jen minimální sílu, protože „a“ bude minimální. Proto i při tom výstupu na žebříku jen pomalým tahem rukou vzhůru žádné velké „a“ na jeho hmotnost nepůsobí a opravdu působí jen silou odpovídající šestině tahové síly, kterou by musel vyvinout na zemi. A když to udělá trochu dynamicky, tedy, že se odrazí nohama, tak ta setrvačnost se tam projeví, ovšem její efekt pokračuje i ve fázi „letu“. Takže ve skutečnosti vyskočíte ještě víc než šestkrát výš. Tady si spočítali, že pokud na Zemi vyskočíte půl metru, tak na Měsíci dokonce 4 metry. Dá se to dobře odvodit a je to dokonce přímá úměrnost. https://www.sciencealert.com/here-s-how-high-you-could-jump-on-other-worlds-in-the-solar-system
maro- Jenže ani John Young na své slavné fotce, kde salutuje vlajce při výskoku nevyskočil výše než na úroveň svých kolen.
To, že je na Měsíci nižší gravitace neznamená, že takto z prutka rozpohybovat tu masu hmoty co astronaut představuje, je zapotřebí stejné energie, jako na zemi a to kvuli setrvačnosti oné hmoty. O tom, že se pak po žebříku pohybuje pomalu jsem nic nepsal.
A NASA nenechala nic náhodě. Zprvu se naivně myslelo, že když je tam tak malá gravitace, bude stačit lano a ušetří se hmotnost potřebná pro žebřík. A tak zavěsili astronauta ve skafandru na popruh simulující měsíční gravitaci, ale on po tom laně nedokázal vylézt. Tak tam dali žebřík, a o jeho první příčce se tu bavíme.
Dovolím si jen „drobnou technickou“. Váha a hmotnost skutečně není to samé. Už na základní škole nám ve fyzice vtloukali do hlavy, že „hmotnost“ je fyzikální veličina a „váha“ je přístroj, kterým se ona veličina měří.
Pro zvídavé i puntičkáře odkaz na článek z pohledu jazykového zde: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=6039
Mrkněte na tohle https://www.youtube.com/watch?v=CtwSgvstl8c v čase 0:57 Neil skáče zpět na první příčku a následně to komentuje „Jen jsem zkusil jestli se dostanu zpět na tu první příčku…“
I když obraz není žádné UHD natož 4K ;-), je patrné, že trochu úsilí vynaložit musel. A mám pocit, že přistál jen na pravou nohu a levou chytal balanc. Posuďte sám. 😉
P.S. A máte pravdu s tím teleskopickým odpružením
Velmi děkuji za odkaz. Budu hledat nějaké kótované výkresy, jak to s tím žebříkem bylo. Manželka to okomentovala takto: Tolik chytrých hlav to projektovalo, prachů to stálo a to mu tam nemohli dát aspoň bedničku od jablek pod nohy, aby si hubu nerozbil?
No uznejte pánové, že logika žen nám někdy dává hodně pod nohy… 🙂
petr:
Hmmm. Tuhle „logiku“ žen miluju. Když nám ženy rády vmetávají do tváře, že si hrajeme s věcmi jak malí kluci, tak hned tohle funguje jako dobré kontra. Že ženy vidí tenhle svět pořád jako malé holčičky. Jen jako spoustu malých černých krabiček, které sice používají, ale ani zbla netuší jak uvnitř fungují. A tedy, když už tomu kosmonautovi pomoct, tak asi něčím, co se spustí z kabiny shora, tedy nějaké lano s poutkem, za které by mohl ten druhý táhnout. Je to mnohem skladnější. Ale je to zbytečnost. Ta šestkrát menší přitažlivost snad zajistí, že ten kosmonaut mohl udělat shyb a zvednout se nahoru jen tahem paží i kdyby měl ještě i toho druhého na zádech.
Kamera, ktora snimala prve kroky Armstronga na Mesiaci nebola instalovana na povrchu. Nachadzala sa na sklopnej plosine umiestnenej vedla rebrika na pristávacej casti lunárneho modulu.
Fotka je z modelu, realny LEM to mal prakticky rovnako.
Áha, popsal jsem to zmateně. Myslel jsem před instalací druhé kamery přímo na povrchu.
Máte pravdu, že Armstrongův sestup na povrch snímala kamera na plošině, vyklopené z jednoho kvadrantu přistávací (zlaté) části LEMu.
Tenhle moment vyklopení první kamery je pěkně zachycen ve filmu První člověk z loňského roku
Nezbyva nez doufat, ze do 10 let zazijeme z Mesice neco podobneho(pro radu z nas to bude prvni pilotovane pristani ).
Tezko rici jak „tesne“ bylo tenkrat rozhodovani mezi Space Shuttlem a zrusenim Apolla, nebo jestli se alespon tenkrat neuvazalo, ze probehne treba jeste Apollo 18 ci 19.
Cela vyrobni infrastruktura kosmickeho prumyslu byla nastavena na Apollo, vsechno to zahodit po par lunarnich misich kvuli Space Shuttlu, ktery by pravdepodobne v nejake miniverzi vznikl tak jako tak(treba na zpusob soucasneho X-37B), to preci tenkrat muselo narazet na velky odpor.
Viděl bych to spíš obráceně. Program Apollo stál opravdu mnoho peněz a lidi o něj po prvním boomu Apolla 8 a pak Apolla 11 ztráceli zájem. To je nakonec pěkně znázorněno ve filmu Apollo 13, kdy se kosmonauti (ještě před explozí kyslíkové nádrže) marně snaží zaujmout apoň děcka na nějakém dětském kanále v televizi. Samozřejmě po vyhrocení situace se vše změnilo, ale po Apollu 14 a 15 už to „věčné sbírání šutrů“ na Měsíci zase nikoho moc nezajímalo a jen počítali stovky milionů, které to pořád žere.
Naopak raketoplán sliboval levné lety a hlavně obrovské možnosti pro vojáky. Raketoplán se bral jako možná užitečná zbraň absolutní převahy a to určovalo vše. Program strategické obranné iniciativy (SDI či „Star wars“) by se bez něj neobešel.
Ahoj. Ako to vlastne bolo so zivim vysielan pristatia u nas ci uz CR alebo SR. Keďže sme boli vtedy pod komunistickym rezimom, ci sme mali nato práva, ci to Rusi dovolili, ci odkiaľ sme brali to vysielanie? Vzdy ma to zaujimalo ked rodicia vraveli ze to sledovali nazivo v noci, ze.odkila to mala vtedajsia televizia.
V té době tu už sice Rusáci veleli, ale ještě nebyla situace tak úplně zkonsolidována. Kdyby to bylo dejme tomu v roce 1971, kdy normalizace a komoušské prověrky jely na plný plyn, tak jsem přesvědčen, že by se Apollo 11 neobjevilo možná ani v hlavních zprávách. A když ano, byla by tam klasická soudružská omáčka, která by celou akci postavila do toho „správného“ světla. A pokud jde o nějaká práva, tak nebyly potřeba. NASA kdyby mohla, tak tuto událost volně vysílá na všech obrazovkách celého světa.
Tak v hlavních zprávách by se to určitě objevilo zrovna tak jako se o celém programu Apollo informovalo ve všech okolních „socialistických“ zemích. Ale ten přímý přenos by asi nebyl.
Zrovna jsem si říkal, co se stalo s lunárními skafandry. Tady v článku je pro mě nová informace, že po skončení výstupu vyházeli nepotřebné věci na povrch. To znamená, že znovu udělali dekompresi kabiny? A jak byly tlakovány skafandry bez zádových jednotek?
Kolik vlastně měli skafandrů? Jedny pro vzlet a druhé lunární? Co se stalo s těmi lunárními? Armstrongův je v muzeu, ale co všechny ostatní?
Ano, udělali znovu dekompresi kabiny. V jejím průběhu byly skafandry napojené na systém zajištění životních podmínek lunárního modulu: proto se to nepočítá jako samostatný výstup, i když technicky byli ve vakuu.
Vyhozená zádová jednotka z mise Apollo 17 je vidět třeba na tomto snímku:
Skafandr měli jeden – stejný pro start, procházku po Měsíci (ev. i pro výstup z lodi Apollo během návratu zpět k Zemi) a přistání na Zemi.
Lunární skafandry jsou v majetku Smithsonian Institution, příležitostně vystavovány. Tuším, že teď je krátkodobě k vidění Armstrongův. Problém je v tom, že vystavování těm skafandrům hrozně škodí – a třeba jejich vnitřní gumové vrstvy se rozpadají…
Někde jsem četl, že skafandry pro výstup měly vrstvu navíc jako ochranu proti mikrometeoritům. Jestli se dodatečně – u Měsíce – oblékala, nebo byla součástí skafandru si nepamatuji.
Oblek sa skladal z 2 casti, tlakovej (modra) a ochrannej (biela). Vsetci traja clenovia posadky mali skafander rovnaky. Skafandre, ktore sa pouzili pre vystup mali v LEM-e ulozene dalsie pridavne casti: jednotka podpory zivota, silnejsie rukavice, navleky na nohy, ochranna prilba, ….
Děkuji, Tomáši
Když člověk vidí, jak byli špinaví chlapi z A16 nebo A17, tak to byl docela humus v těch skafandrech letět ještě několik dní k Zemi. Ale myslím, že měli nějaký vysavač.
Curious Droid spravil pred par rokmi velmi zaujimave video o prachu na Mesiaci.
https://www.youtube.com/watch?v=EFqpgmZAZgo
Ono to hlavně dost smrdělo. Něco jako zapařené uhlí či co. Ale ono celkově ten vzduch v Apollu byl pak už jen pro drsnější povahy, takže ta trocha měsíční vůně navíc už moc neudělala.
Před padesáti lety zhruba za hodinu vzbudilo kontrolní středisko americké astronauty, sdělilo jim že odpadla korekce dráhy č. 4 a povolilo jim odpočinek do T + 71.00.00
T + 69.18.00 – 12.50 SELČ – vzdál. k Měsíci 23.159 km.
Ahoj, nevíte někdo jestli jsou ty knihy z kterých je tento článek přeloženy do češtiny? Hodně astronautů z Apolla má svoje biografie, dá se něco sehnat česky?
Zrovna jsme doma „dokoukali“ Prvního muže, a tenhle článek byl parádní třešničkou na dortu. Díky!